Ztracený ráj - strana 54
Ach, jak jsem byl naivní. Možná, kdybych dal najevo svůj strach a urputně se snažil dostat k hradní stráži, možná, že bych pochodil, ale já naplněn bláhovostí po okraj, jsem jim řekl co chci a oni to udělali přesně obráceně. Po svém. Neznal jsem jejich přemýšlení. Jako by věděli, co mám za lubem. Nic takového. Na hranice jsem měl jít, ale ne k vodní pohraniční stráži, a na Slovensko už vůbec ne. Ale měl jsem před sebou ještě rok přemýšlení, jak to nakonec dopadne, ale s tím co bych chtěl, s tím jsem se měl rozloučit. Momentálně jsem stál na prahu toho, co mělo přijít, v co jsem doufal, nač se těšil, čím jsem žil a o čem jsem snil, tedy krom muziky.
A jaké nakonec ty prázdniny byly? Nevím. Všechno to přišlo tak náhle a ještě rychleji to skončilo. Hrozně moc jsem se na ně i na ni těšil. To musím přiznat. V těch dopisech to bylo znát. Stupňovalo se to a ke konci to bylo málem k nevydržení. Prožil jsem báječné, nejbáječnější prázdniny, ale jen málo si z nich pamatuji. Prožil jsem je v obětí, lásky i muziky. Ale jestli si někdo myslí, že v tom okamžiku, kdy Lena přijela, jsem ji „ohnul“, „převálcoval“, „přefikl“, „projel“, „vypucoval“, tak je na omylu. I když si myslet můžete co chcete, stejně jako já mohu tvrdit také co chci. Je to tvrzení proti tvrzení. Ale já vím své.
Byly to prázdniny plné citu a lásky, ale k vášni měly daleko. Dny plné vášně, nebo spíš zrady převlečené za vášeň, jsem měl už za sebou, když jsem poznal její sestru.
Lena byla ze stejného lůna i ze stejného spermatu, ale jinak byla z jiného těsta. Měla srdce plné nefalešné lásky a nezměrné něhy, neafektovaného citu, upřímnosti i pochopení. Buď taková byla, protože věděla, jak se ke mně její sestra zachovala, nebo byla taková, protože taková byla. To, co celou dobu, co jsme se neviděli doutnalo a pomalu se rozhořívalo, o prázdninách vzplálo nekonečným žárem.
Ne, víc se o tom nebudu rozepisovat. Stejně mi nikdo nevěříte. Čím víc se vám snažím nastínit, že to, co očekávám od lásky se nemusí v každém ohledu týkat jen sexu, tím víc ve vás vzrůstají pochybnosti o mě. Čím víc obhajuji své chování, tím vím upadám ve vašich očích. Nemá to smysl. Když řeknu bílá, vy si stejně myslíte černá.
Ano, byl jsem potvora, darebák, lotr, ale dostalo se mi vychování, oproti některým z vás, kteří si žijete jako v bavlnce a nadáváte na všechno, co vám není vhod. Vím, co je slušnost. Ale jen proto, že když po tom, co jsem zažil, se snažím bránit nabyté, když to, co je mé, co jsem si vlastnoručně vydobyl a odmítám si to nechat vzít, ještě nemusím být sobecká svině jdoucí přes mrtvoly. Mám charakter, a že trochu prskám, když mi někdo bere, co je mé, se nemůžete divit. Ale k sobeckosti to má sakra daleko. Ale nemá cenu to vysvětlovat někomu, kdo tomu stejně nevěří, a ti co se setkali se stejným problémem, ví své. Jsem jaký jsem a bráním si své. Není na světě nic posvátnějšího než to, co si člověk vyrobí vlastní rukou, vlastním přičiněním. To je zákon džungle, pud sebezáchovy. I lvice si brání svá mláďata. Ale ano, ano. Je to, to samé. Není to něco jiného. Hledáte na dlani chlup. Hledáte na cizí dlani chlup.
„Kdo chce psa bít, hůl si najde.“
Když mi někdo něco dá, oplatím mu stejnou mincí. Ale co je moje, je moje. Kdo z vás, by se semnou, jako s cizím člověkem o něco podělil? Nikdo. Kdo z vás by se semnou dělil o auto, o dům, o manželku? Tak vidíte. A po mě chcete, abych to, co je mé, dával v šanc cizím rukám?
No dobře. Tak jsem sobec. No a? Aspoň jsem něco. A vy mi vlezte na záda. Chtěl bych mít váš plat a vaše starosti. Tohle je můj život. Takový jaký jsem prožil. Jsem jaký jsem. Učím se a dovedu se přizpůsobit, pokud …
„Na světě dojde každým okamžikem k mnoha srážkám, ale nejhorší je srážka s blbcem.“
Všechno má svůj konec. I prázdniny ho měly. Opět nás dálka rozdělila. Měl jsem prázdniny málem za sebou, ale mé srdce se ubíralo k jihovýchodu. Neměl jsem stání. Cítil jsem, že ji musím vidět. Nedalo se to vydržet, a to jsme se neviděli, ani ne dva týdny. Něco, co něco, srdce mě táhlo za Lenou.
Rozjel jsem se za ní a prožili jsme spolu celý den, a beze strachu, že by po mě někdo šel. Mohli jsme jít, kam se nám zachtělo. Celá Petržalka, celý svět nám ležel u nohou.
Oč krásnější je setkání, o to horší je loučení. Beethoven sice řekl, „Utrpením k radosti“, ale já vím, že to platí i obráceně, aspoň u mě, „Radostí k utrpení“.
Loučení trhá lásku na kusy. Stesk, bolest v srdci, slzy pálící v očích. Poslední objetí, poslední polibek, smutný pohled, odjíždějící vlak. Smutek, smutek, smutek. No comment.
Nevěděl jsem, co vím dnes.
Poslední ročník učiliště jsem měl za sebou, poslední prázdniny skončily, ale ještě nebyl všemu konec. Zbýval nám poslední půl rok. Tedy těch pár měsíců, o které nám prodloužili učiliště, když z něho udělali střední. Několik měsíců praxe a žádná škola. Tam jsme se měli prakticky seznámit s opravdovou prací v lese.
Opustili jsme podhorské středisko a ocitli se jen pár kilometrů za hanáckou metropolí. Ale i přesto, že jsem byl sotva padesát minut jízdy vlakem od domova, pořád zde platilo pravidlo o denním nedojíždění. Sice jsme už nebyli na internátě, ale na ubytovně, jakéhosi školícího střediska nebo spíše „soudružského oplodňováku“. Jasně, ti zatvrzelí, naivní optimisté budou zase tvrdit něco jiného, samozřejmě, jak jinak, ale všichni jsme poznali nějaké takové oplodňovadlo, kde aspoň jednou týdně probíhaly soudružské žranice a prachsprosté šoustačky. Ne, v tomhle případě se o milování nedalo hovořit. Tady šlo jen o nejobyčejnější šoustání za účelem uvolnění tlaku a vyprázdnění se. Někdo je poznal zevnitř, jiný jen z venku. Všichni jsme o nich věděli, ale jen někdo si to dokázal připustit. Co se odehrávalo v tomhle středisku, které do konce roku mělo patřilo nám, jsme se mohli jen dohadovat. Kolik nemanželských párů sdílelo postele, na nichž jsme museli spát, to už nikdo nespočítá. A kolik jich ještě bude, kdo ví? Není všem dnům konec. Vždyť my jsme tam měli bydlet jen od září do prosince, tudíž pouze a jenom čtyři měsíce. Zbytek roku patřil opět …, někomu jinému.
Osobní volno jsme moc netrávili na pokojích ubytovny. Nejen kvůli tomu pocitu proležených postelí, ale hlavně se to většinou nevyplácelo. Někoho totiž napadlo, vzít vzduchovku a po ostatních střílet. Nebylo tedy bezpečné polehávat na postelích a čekat, kdy se pootevřou dveře, objeví se ústí hlavně, aby posléze z něho vylétla diabolka a zasáhla vás kamkoli. Raději jsem utíkal ven. Nedaleko totiž byla zoologická zahrada, kde bylo příjemné trávit odpoledne. Někteří z nás tam chodili pomáhat, jiní tam chodili blbnout.