Rok žita - strana 18
Když se vzpamatoval a uvědomil si co tu vlastně dělá, byl nakonec rád, že jej nikdo neviděl. Tedy skoro nikdo. Sesedl se sání a zamířil k nedaleké lesní cestě, po níž se dostal až na silnici, na níž se mu ráno ztratila šerifova stopa.
Jen co prošel zatáčkou kolem skládky dřeva, už z dálky uslyšel temné hučení. Blížil se starý lom, pohřbívající Ztracenku. Jak se přibližoval, hukot zesiloval. Chvíli postál na mostě a sledoval skálu, která požírala vody Ztracenky, ale nevydržel tam dlouho stát. Běhal mu z toho mráz po zádech, a tak se kousek vrátil zpět po cestě a zahnul na polní cestu, jež se vinula proti proudu říčky a která ho sem dovedla a nyní ho zase dovede až domů, na samotu. Cestou se neopomněl zastavit u jednoho ramene starého zavlažovacího systému a nařezal zde celou náruč vrbových prutů.
Jakmile Honza dojel na statek, uklidil sáně a vrbové proutí uklidil do sklepa, zaklapala na dláždění před vraty kopyta. Honza otevřel vrata a pantáta s Hnědkou vjel do dvora. Uklidili konve od mléka a vůz na své místo, a než stačili odstrojit Hnědku, přijelo ke statku auto a zastavilo. Honza odvedl Hnědku do stáje a panátata prošel vraty, aby zjistil, koho to k nim čerti nesou.
Když se pantáta ocitl na závratí, zamrazilo jej. Na hrázi stálo černé auto a po mostě scházeli dva pánové. Pantáta pochopil, že v patách těchto mužů, kráčí jen samá nepříjemnost. Okamžitě za sebou zavřel. Kvůli Ritě a Báře. Ve společnosti těchto černých supů, stačilo málo, aby se dostali mimo zákon.
Oba pánové, když zaslechli zuřivý štěkot z pod za vrat. Zůstali stát od nich v uctivé vzdálenosti. Oba moc dobře věděli, kdo tam na ně číhá. Co by to pro ně znamenalo, kdyby se Ritě podařilo nepozorovaně vyklouznout ze dvora.
„Dobrý den. Pane Drtil.“ s úlisnou zdvořilostí pozdravili ti dva a prstem se dotkli kremp svých klobouků, což by mohlo snad i symbolizovat jejich sejmutí. Pantáta jen tak napůl úst odpověděl a s hrůzou očekával pohromu, kvůli které dnes přijeli.
„Doneslo se k nám, že jste tu měli nějak moc zabíjení?“
„Na ty dvě prasata mám písemné povolení a...“
„S těmi písemnostmi se můžete ohánět až u komise. Nás by zajímalo, co vás vedlo k zabití té krávy?“
„Ta jalovice utekla a spadla do náhonu. Nešlo už nic dělat, když zůstala ležet s polámanýma nohama. Musela se...“
„To by mohl říct kde kdo. Máte na to někoho, myslím cizího, kdo by vám mohl dosvědčit, že šlo o nešťastnou náhodu?“
„Ano. Jistě.“ odpověděl rychle pantáta.
Už , už chtěl pantáta říct, kdo tady byl včera, ale pak si náhle uvědomil, že vlastně vůbec neví, jak se šerif jmenuje a uvést ho jako šerifa přece nemohl.
„Já sem tade bel o teho.“ ozval se hlas za pantátem a zároveň se otevřely vrata a objevil se šerif.
„Já sem bel o toho, dež to jalovico Honza zbavoval otrpení.“
„A že měla obě přední nohy přeraženy, vám dosvědčí i pan Březina. Nebo si myslíte, že jsme jí ty nohy přerazili schválně?“ odpověděl pantáta vzdorovitě a přišlo mu na mysl, že se šerif objeví vždy, kdy ho je třeba.
„Kdo ví. Ale když už byla v takovém stavu, tak proč jste ji neodvezli rovnou na jatka?“
„Na jatka, v neděli?.“
„Stejně jste to měli neprodleně nahlásit. Takhle to byla zabíjačka načerno. Teď už nelze posoudit, že šlo o nehodu.“
„Vždyť říkám, že byla neděle. A neprodleně něco nahlásit úřadům, to znamená v pracovní den. To znamená dnes. V pondělí, což je nejbližší možný termín. A tak jsem i učinil.“
„Dobře. Ale v nejbližších dnech očekávejte obsílku. Tohle se musí vyřešit.“
„Vím. Už jsem s tím byl obeznámen.“ odpověděl pantáta, vědom si svého prozatímního vítězství. „Po zejtří zasedá komise.“
„No nic. Ještě se uvidíme.“ rozloučili se ti dva a pantáta s šerifem po boku sledoval, jak oba nasedají a odjíždějí. Teprve potom se s šerifem pozdravil a vstoupili spolu do dvora, kde je všichni netrpělivě očekávali, i když výsledek pravděpodobně slyšeli přes vrata.
„Dneska bech vás nerád zdržoval, kókám, že máte ještě fůru práce.“ jako vždy, řekl šerif a všichni přítomní chápajíc, co má na mysli pohlédli k troskám bývalé branky, jež kdysi vedla k lávce nad stavidlem a kterou jen drát držel na místě a pohromadě.
„Ale, co byste nás zdržoval. My jsme rádi, že jste tady s námi. A navíc jste náš korunní svědek a tak si vás musíme předcházet. A proto žádné odmlouvání a jde se k obědu.“ zavelela panímáma, takže nikoho ani nenapadlo, aby odmlouval a všichni bez řečí zasedli v kuchyni kolem stolu.
S plným žaludkem se hned všem zlepšila nálada. Ještě dlouho po obědě zůstali sedět kolem stolu a probírali všechna pro a proti a připravovali se na nadcházející jednání před komisí.
Pak si ještě v klidu vypili kafe a po té nastal nejvyšší čas pustit se do opravy branky, kdy posléze došli k závěru, že bude výhodnější udělat branku novou. Neboť ta stará po setkání s dobytčetem, nevypadala, že by i po důkladné opravě mohla ještě plnit svou funkci a navíc by se na opravu spotřebovalo tolik materiálu, jako na novou, tudíž bylo zbytečné ji ještě opravovat.
Bylo rozhodnuto. Honza měl vždycky nějaké dřevo v zásobě a hlavu plnou nápadů. A teď měl navíc k ruce i zdatného pomocníka. A šerif nebyl jeden z těch který by před prací utíkal.
Všichni se pustili do práce s takovým elánem, že zapomněli, co je pozítří očekává. Honza si zašel do dílny pro metr a vzal míry na novou branku. Pantáta odstranil trosky původní branky.
Šerif chvíli jen tak postával, rozhlížejíc se komu by měl pomoci. Nakonec nabyl dojmu, že bude lepší být Honzovi k ruce. A tak zamířil za Honzem do dílny.
Do večera svítila na svém místě nová branka. A když jí zítra ještě natřou barvou, nikdo nepozná, že by tam kdy stála nějaká jiná.
Šerif vždycky říká „Nechtěl bech zdržovat ...“ a potom nakonec nejenže přijme pozvání na oběd, ale nakonec zůstane i na večeři a po ní pomůže ještě s poklidem.