Ztracený ráj - strana 07
Pokud jsem byl uvězněn v té své dětské kleci, které se nevím proč říká postýlka, zjistil jsem, že se ruce dají výborně použít k dolování omítky na stěně, vedle mého vězení. Byl to prý docela pěkný důlek, co jsem tam vydoloval. Zkrátka, potřeboval jsem vápno a omítka byla jediným, pro mě dostupným zdrojem.
Když jsem, před dosažením svého prvního roku života, udělal svůj první samostatný krůček, netušil jsem, že od té chvíle budu muset už své nohy používat pořád. Vůbec mi nedošlo, když jsem se poprvé postavil a sám rozešel, jaké to bude mít nevýhody, a že ty nohy také můžou někdy až neskutečně bolet.
Ale člověk si neváží toho čeho má dostatek. Plýtvá a maří, a touží po všem, co nemá. Má dojem, myslí si, že mu schází, co nemá. Však běda, když toho dosáhne. V tu chvíli či postupem času zjistí, že jeho splněná touha má víc záporů než kladů. Víc záporů, než si kdy myslel a míň kladů, než se ze začátku zdálo. A tak začne toužit nanovo, po něčem jiném.
Taková touha, vlastně není nic jiného, než jen přerostlé přání. Člověk si napřed něco přeje, a přeje si to tak dlouho, až po tom začne toužit. A touha je tím silnější, čím menší je pravděpodobnost, že se mu jeho touha vyplní. Každý by měl mít právo na své přání. Některá jsou tajná, jiná platonická, jsou přání veřejná, nikdy neuskutečnitelná a některá dokonce i zbytečná. Jsou však i touhy, které by nikdo, kromě toho, co si je touží, nepochopil.
Stejně jako lidé i touhy mohou být nejrůznější. A nemusí se bezpodmínečně týkat jen vztahu mezi jednou a druhou osobou. Jsou také jiné touhy, nedosažitelné po nedosažitelných věcech, neutuchající touhy po moci, po slávě, po bohatství, po majetku. Okřídlené touhy po cestování kolem světa, kolem Země i do jejího středu, po výletech na jiné planety a i dál, neskromné touhy dokázat nemožné.
Proto se tomu asi říká touha, neboť jednomu pak nezbývá nic jiného, než aby toužil. Toužil po tom nedosažitelném, neuskutečnitelném, nemožném. A touha sílí a cíl se vzdaluje, uniká, vysmívá se ve své nedosažitelnosti. A to se pak touha mění v zoufalost, ve smutek, v hořkost, v šílenství, možná i v nenávist.
A může být potom jeden šťastným? Asi ne.
Ten, kdo nemá, touží po tom, aby aspoň jednou v životě měl. Ten, kdo má všechno, touží po tom mít víc, ještě víc, nejvíc, a když už není nic, po čem by toužil, když už má úplně všechno, je stejně nešťastný, protože už nemůže dosáhnout výš.
Takže jak to tak vypadá, šťastní lidé se vlastně jen přetvařují, aby si okolí myslelo, že oni jsou ti nejšťastnější, ale přitom uvnitř cítí obrovskou nespokojenost, spojenou možná až se závistí. Však bojí se ji dát najevo, jelikož by se mohlo ukázat, že i oni jsou vlastně také nešťastní.
Jak to vím? Vždyť se podívejte kolem sebe nebo i na sebe.
Před světem, před lidmi, ale hlavně před sebou, se mnozí tváří, jak se umí radovat i jen z maličkostí, že je šlechtí skromnost, že nic není důležitější než, že jsou na světě, třebaže mají holý zadek. A pak každému, na počkání, na každém kroku, na každém rohu, všem vykládají, vysvětlují, jak si museli nechat udělat ten nový nábytek na zakázku, na míru, aby nemuseli spát na tom starém rozvrzaném gauči, aby nemuseli pořád jíst u toho obyčejného, otlučeného, umakartového stolu, s kovovýma nohama, s poškrábanou deskou, s odchlíplými rohy, a hlavně, co to stálo. Rozplývají se, jak si nechali zabudovat skříně do zdí, protože už nemají kam dávat oblečení, jak si zevnitř obložili své domy modřínem, do stropů ložnic zabudovali zrcadla, aby se viděli, jak se mají. Zahrnují se přepychem, aby bylo vidět, aby se ukázali, jak se mají, jak jsou šťastní ve své skromnosti. Neboť to jsou přece jen maličkosti.
Že je to jen jejich věc? A že to, co ze mě mluví jen závist? Ano souhlasím. Jak jinak. Závidím jim, to jejich bláhové a naivní přemýšlení o věcech materiálních. Kupujte si dál věci, ne proto, že je potřebujete, ale proto, že je má soused, příbuzný, zkrátka někdo jiný, než vy. Jen tak můžete sobě i světu kolem vás dokázat, že vy na to také máte. Mějte si dům třeba ze zlata a na každý den jiné auto, mějte si třeba židle vytvarované dle svého pozadí, postele s nebesy, chodby z mramoru, kuchyně z porcelánu, koupelny z křišťálu, ale když to chcete vytrubovat do světa, když už musíte všem na potkání vykládat, co všechno máte, co jste si koupili, nemluvte pak, jak jste nadmíru skromní ve svém přepychu, může to vypadat všelijak. Třeba jako vychloubání. Že ne? Aha. Tak to jsem se asi spletl. Já zapomněl. S vychloubáním to nemá nic společného, vy chcete tím jen dát všem na srozuměnou svou nezměrnou nadřazenost, ukázat všem své neohrožené postavení, dát najevo svou nezřízenou touhu po skromném blahobytu.
Někdo se vydá z posledního, jen aby si dal opravit komín, ne proto, že by chtěl, ale proto, že musí, že se stářím a větrem ocitl jeho komín tam, kde by vůbec neměl být. Totiž dole, na zemi, na chodníku. Musí odevzdat svoje poslední peníze za komín, bez kterého se nedá topit. A koho zajímá, že do dalšího příjmu peněz je ještě daleko a z čeho budou živy? Nikoho. Tak vidíte. Je to jejich věc. Ano. Pochopitelně. Ale nikdy by je nenapadlo chodit po návštěvách a vyprávět, kolik peněz je to stálo. Na to nemají ani pomyšlení, ani čas. Berou to jako holý fakt. Komín spadl a musel se dát opravit. Basta. Přišli o peníze, ale nevyhodili je nadarmo či z rozmaru. Čas odnese nepříjemnosti a za měsíc, či za dva, už zbude jen dobrý pocit, že je komín tam kde má a že si můžou v chladných dnech zatopit. Víc v tom není.
Zato na druhou stranu jsou jiní, kteří si dají přestavět celý komín jen proto, že jsou teď v módě krby. A když na to nemají, tak si prostě vypůjčí. No a? Není důležité, že na to nemají, ale že to mají. A nejraděj by pak pozvali celou ulici, aby se přišla podívat, jaké to mají, jak se mají. Ne, nepotřebují krb. Na co? Vždyť mají topení ve zdi, v podlaze i ve stropě, ale museli se zadlužit, proto, že to vyžaduje bonton. Proto, že by mohlo klesnout na dno jejich společenské postavení. Navštěvují všechny známé, aby se pochlubili, že oni už také, a jaká je krb náramná věc, kolik to stálo, a že to ještě není všechno.
Ono se také říká: „Můžeš žrát, ale nemlaskej.“
Vždyť někteří právě takový „nejskromnější“ a „velešťastní“ nešťastníci, dokáží souseda roznést po celém okolí, a možná i dál, jenom proto, že on si koupil, za celý svůj život, už druhé auto a oni …? Oni auto přece nepotřebují. Na co? Ale raději si ho také pořídí, aby náhodou nevybočovali z řady. Ješitnost nebo závist? Nevíte? Ale kdyby se jednalo o někoho jiného, zejména třeba o mě, to by jste to hned věděli jistě, že ano? Ale protože se jedná o vás, o vaše postavení ve společnosti, je všechno v nejlepším pořádku. Nebo se mýlím? Je to možné. Vždyť vy víte všechno nejlíp.
Kritizujete sousedy, že si nechali vyměnit okna, že mají před domy anglické trávníky a v zahrádce trpaslíky v nadživotní velikost a kolem zahrádky nový zděný plot. Ale pak sami zvednete barák o štok, jen aby jste se ukázali. Kopete na zahradách bazény, a čím větší, tím menší závist vás jímá, a tím víc roste vaše spokojenost. Hlavně všechny přetrumfnout.
Cože? Že nemám pravdu?
Tak se laskavě rozhlédněte kolem sebe. Nahlédněte do svých zahrad, do svých „já“. Ale to vy neuděláte, protože by jste náhodou viděli, co vidět nechcete.