Rok žita - strana 30
Jen s mlékem ty dva dny nejeli a nechávali si mléka vždycky větší zásobu. V konzumu mívali zavřeno a pak si hodně lidí v tyto dny přicházelo s konvičkou pro mléko, takže když pantáta po svátcích nakládal konve na vůz, bylo jich asi tolik, jako když by jeden den s mlékem nejel. A tak zapřáhl Hnědku i Šohaje do většího vozu a vyjel do liduprázdného kraje, nad nímž se vznášely zbytky sváteční pohody.
Jel pochmurnou krajinou a snad, že na něho působil ten vánoční čas, napadaly ho samé pochmurné myšlenky. Znovu se mu v hlavě odehrávala příčina Pavlova útěku. Znovu ucítil ten nezadržitelný vztek a znechucenost. Znovu uviděl svoji svalnatou ruku, jak vyletěla k ráně. Pleskla o tvář toho, jehož v ten okamžik k smrti nenáviděl. A pak se opět dostavil onen pocit křivdy nad unáhleným jednáním, jež se mísil s ukojením vzteku, aby opět přešel zase v lítost.
Tak cestou k městu přemílal všechna pro a proti, aby nakonec došel k jednoznačnému názoru, že se tak muselo stát. A pak se v něm probudila chlapská ješitnost.
,A co bych to byl za otce, kdybych si nechal přerůst přes hlavu syna? Byť prvorozeného.‘ pomyslel si pantáta a ješitnost opět vystřídal pocit viny s trochou lítosti. Ne nad svým neuváženým činem, ale nad smutkem panímámy. Tu tak trochu litoval, že přišla jeho vinou o syna. Ale co se stalo, nejde odstát.
Takto zabrán do myšlenek, přijel k zavřené bráně místní mlékárny. Pozdravil se s vrátným, jež otvíral bránu, prohodili spolu pár zdvořilých slov a pak koně projeli i s vozem otevřenou bránou a zmizeli vrátnému z očí za rohem budovy.
Bylo po obědě téhož dne a pantáta porušil svůj poobědní rituál, ulehl na otoman a prospal skoro celé odpoledne. Ne, že by se o něj pokoušela nemoc, ale naplánoval si nějakou práci na noc a teď chtěl něco naspat.
Některé činnosti se musely provádět přes noc. Jednak proto, že zabíraly hodně času, jako třeba uzení, a také proto, že si to vyžadovala nebezpečnost počínání. Což byl tento případ. Neboť v nejzašší místnosti sklepa dozrál obsah dvou dřevěných beček, do kterých na podzim naházeli všechno ovoce, jež se už nedalo nijak upotřebit, či jinak uskladnit.
Nic nepřišlo nazmar. Pro každý kousek ovoce se našlo uplatnění. Něco se uskladnilo jen tak v syrovém stavu, něco se zavařilo, z něčeho se uvařila marmeláda a zbytek našel svůj osud v sudech. V jednom byly jen švestky a v druhém byly jablka a hrušky. A aby si panímáma nemohla stěžovat, že nemá do čeho zavařovat, provedl pantáta mezi starými zavařeninami přirozený výběr. Co bylo starší dvou let, skončilo v sudě s jablky a hruškami, a hned měla panímáma prázdné sklenice.
Potom svařil vodu s cukrem a přidal to k obsahu obou sudů. Po celou tu dobu, co to bude v bečkách kvasit, by to zamořovalo celé okolí. Proto byly bečky v té části sklepa, jež se skoro vůbec nepoužívala.
Komůrka v níž byly oba sudy, byla zastrčená až za místností, v níž uskladňovali na zimu brambory společně s řepou, tudíž nic, co by mohlo prozradit, že jsou zde bečky s kvasem, se nedostalo ven, neboť kdo by v pachu z uskladněných okopanin rozpoznal výpary ze sudů s kvasícím ovocem.
Brzký, v tuto dobu nijak neobvyklý, pozděodpolední soumrak zahalil statek i s okolím. Pantáta se probíral z vyjímečně ojedinělého odpoledního spánku, odpočinutě svěží.
Vyšel z domu, prošel dvorem a zastavil se naproti v dílně za Honzem.
„Honzo, prosím tě, máš chvilku? Potřeboval bych pomoct s kotlem.“
„Jasně.“ odpověděl se samozřejmostí Honza a sundal si koženou zástěru, kterou používal, aby nenosil z dřevodílny domů piliny.
Oba vešli do sklepa, a přenesli do prádelny, ve které se většinou odehrávaly jen zabíjačky, jeden za dvou kotlů, ve kterých ohřívali vodu, či vařívali maso, a napojili jej na otvor v komíně.
Z kotle bylo třeba vyndat původní, smaltovaný vnitřek, a nahradit jej měděným, nalili do něj ze sudu švestkový kvas a překlopili na kotel druhý, v průměru o něco málo menší kotel, oba k sobě stáhli svorkami a kolem dokola utěsnili šrotem rozmíchaným ve vodě. Jak se bude kotel zahřívat, šrot se speče do tvrdé krusty a utěsní tak všechny netěsnosti. Případné praskliny, z nichž by mohla unikat pára, se zamáznou. A kdyby náhodou došlo k nečekanému nahromadění nebezpečného tlaku, odloupne se kus suché šrotové kaše a tlak se vypustí. Nebezpečí výbuchu se tak sníží na minimum.
V horním kotli, jež byl dnem vzhůru, byly dva otvory. Jeden byl uprostřed, na samém vrcholu dna a v něm bylo zabudováno míchadlo, nahoře opatřené klikou, dole dvěmi lopatkami.
Druhý otvor byl umístněn o něco níže a na něj byla napojena hadice, jejíž druhý konec byl připojen na měděnou trubičku, stočenou do spirály a umístěnou v plechovém válci, nímž proudila studená voda.
Když měli všechno takto připravené, odešli poklidit dobytek a po večeři se do sklepa vrátil už jen pantáta. O další průběh se hodlal postarat sám. Jelikož celé tohle zařízení nebylo opatřeno tlakoměrem, bylo třeba dbát nesmírné opatrnosti a topit tak, aby bublající kvas nevypěnil a posléze neucpal otvor určený pro odvod páry. Nehledě na to, že při větším žáru by mohlo dojít k připálení kvasu a případnému znehodnocení konečného výrobku. Potom, už by ani míchání nepomohlo.
Jakmile kvas dosáhl bodu varu, počala se z něj uvolňovat lihuplná pára, která průchodem skrz vodou chlazenou, měděnou spirálu, se opět proměnila v kapalinu a tu pantáta chytal do kbelíku.
Když takto zkapalnil obě várky švestkového kvasu, kotel řádně vymyl a již jednou zkapalněnou páru znovu prohnal skrz měděný chladič. Výsledným produktem potom naplnil láhve a opatřil je nápisem z čeho a kterého roku se tak stalo.