Ztracený ráj - strana 36
V závěru to mělo i svou dobrou stránku. Změnilo to chování, nejen naše, ale i její. Další ráno jsme opět vychutnávali poslední chvilky veršíků před hodinou. Otevřely se dveře, ale nikdo nerozsvítil. On by jí asi nikdo už nic neřekl i kdyby rozsvítila, ale asi jí došlo, jaké to musí být, když někomu zablikáte zářivkou do rozespalých očí. Nechala otevřené dveře na chodbu, odkud ohnutá záda spáčů ozařoval pás světla, a v pološeru došla ke svému stolu. Do polotmy se ozval jen její hlas:
„Tak kluci. Hleďte se probrat, budu muset rozsvítit.“
Nikdo ani nedutal, ani neprotestoval. Židle zavrzaly, třídou se rozezvučelo několikeré protažení a spousta zívání. Rožnula, udivena hleděla do našich pokroucených, pomačkaných obličejů, na naše mrkající oči, snažící se přivyknout náhlému světlu a zřejmě se při tom bavila. Nebylo divu, to musel být pohled. Ale časem tahle ohleduplnost zmizela v zapomnění. A navíc, končila zima, dny se začaly prodlužovat a den ode dne bylo ráno víc a víc světla. S tmou odcházel i náš ranní spánek. Ono se totiž špatně spí, když vám svítí slunce do očí.
Pomalu, tak jak jenom pod horami tomu je, přicházelo jaro. Nenápadně, jako by nic, ale vzduch voněl jarem i když všude ležel ještě sníh. Bude to ještě dlouho trvat, než zmizí ty obrovské hlady sněhu kolem silnic. Ale co to? Tak jak poznenáhlu odtával sníh, objevovaly se nejrůznější předměty. Tedy ve většině případů láhve, od čehokoli, od piva převažovaly. Lyžaři a jiní zimní sportovci, (převážně exhibicionističtí manekýni našich svahů), si s oblibou, sebou na svah, brávali pití a neměli důvod se s prázdnými láhvemi tahat domů. Tenkrát byla záloha za korunu, tak se to asi ani nevyplatilo. Proto pod svahem dojedli svačinky, dopili a šup s prázdnou lahví do závějí. Tam se toho vleze. Cesta do školy, lemovaná jednou sjezdovkou vedle druhé, se rázem stávala zábavnější. Chodil jsem z jedné strany cesty na druhou, jak po flámu a sbíral. Každý den pět, šest, osm. Rekord byl třináct. Láhve stačilo ve škole jen umýt a v sousedním obchodě proměnil za peníze. Třináct korun, víte co to bylo? (Nevíte.) Stačilo přidat padesát haléřů a mohl bych si koupit piv pět a ještě bych měl pořád pět korun v záloze v láhvích. Ne, pivo jsem si nekoupil. To nešlo. Byly jsme pod dohledem. I prodavačka v obchodě si na nás uplatňovala nárok hlídače. Tak jsem to promlsal.
Ale, je to jak se říká. Nic netrvá věčně. Vydrželo mi to jen týden, a nebylo to tím, že by nebylo v závějích už co sbírat. Ten následující, jsme do školy sice nechodili, neboť byl věnován praxi, ale to na věci nic neměnilo. Stačilo po praxi projít svůj rajon cestou ke škole a zpět, a splnit tak svoji samozvanou úlohu uklízeče, sbírače prázdných lahví, jenže se do toho zapletla závist. Neúprosná, nebetyčná, nesmrtelná. Svět je přeplněn závistí. Dokážete jen závidět všechno všem, ale běda vám něco vytknout. Zatímco vy, vytýkáte kde co kdekomu, a nejvíc mě.
Cože? Že ty láhve nebyly moje? Že jsem si na ně neměl dělat nárok? Tak proč je nikdo nesbíral? Proč tam tedy ležely jen tak, bez ladu a skladu, tak jak byly odhozeny, v závějích bez povšimnutí? Proč mě nikdo nepředběhl? Proč to nikoho přede mnou nenapadlo? Proč začala tahle honba, až po tom, co jsem s tím začal já, až po tom, co jsem si já užíval zisku ze záloh? A kdybych s tím nezačal já, ležely by tam do teď.
Lidské hyeny, co závidí nos mezi očima. Bez kreativity, plní zášti. Jen krást nápady, chlubit se cizím peřím, s nezdolatelnou touhou mít to, co druzí a nejlépe ještě víc.
Tolik pití, piva a jiných nápojů, aby se utišila lidská žízeň po penězích, aby se ukojila tíživá touha po mamonu těch závistivých …, zchladila jejich zášť, tolik toho zase ti zimní sportovci nevypili. Po tom, co se naplno rozběhla tahle honba, ne nepodobná zlaté horečce, byly brzy závěje kolem cest láhvíprosté. Nikdo už nečekal, až další teplý den odhalí nějakou další láhev. Sníh kolem cest byl prohledán metr po metru, propasírován každý kubický decimetr, a to do vzdálenosti tří, čtyř metrů od silnice. Prohrabán chtivýma rukama, až na zmrzlou půdu. Proto bylo zbytečné tam cokoli ještě hledat. Tenhle závod, tohle „zlatokopectví“, nebo chcete-li „láhvokopectví“, se po neúspěšném prohledávání závějí rozšířil i na ostatní cesty. Ale nikde už nikdo nenašel „zlatý důl“. Nejvíce sjezdovek bylo přece jen kolem cesty mezi naším internátem a školou.
Pak se teprve rozhořel ten plamen závisti, snad i nenávisti, na plno. Shlíželi na mě, jako bych je okradl. Jako by si ty láhve tam schovali oni. A vsadím svoje jediné kalhoty, že některé z vás napadlo, abych ty peníze vrátil. Jim. Nic! Ani ranu. … s velkým „N“.
Tady žádná otázka cti nehrála roli. Žádné, co je tvoje, to je moje, žádné dělení po bratrsku, ani na půl. Nic. Já nejsem vy. Jednou mi byla předurčena role sobce, tak se budu jako sobec chovat. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Rád bych viděl, co by se stalo, kdyby to bylo obráceně, kdyby oni byli ti první a já ten, co se přidal. To by jste viděli, jak potom vypadá chamtivost a chtivost, jak málo by se pak mluvilo o cti.
Byl jsem znechucen. Mé druhé já, toužící po samotě, se začalo opět ozývat. Bojoval jsem s ním, ale po takových zkušenostech jsem ten boj prohrával. Musel jsem ten boj prohrát. Po takové ráně, se ani nebylo čemu divit. Začal jsem se nenápadně stranit. Toulával se sám, (tedy pokud to šlo). Žádný kraj není dost velký pro dospívající mládež.
Bylo jaro a celý kraj pod horami se probouzel. Našel jsem i vodní nádrž, jejíž kraj byl posetý žabími vajíčky. Vzpomněl jsem si na své mládí. Ne, už jsem se nesháněl po láhvích od okurků, nenosil jsem vajíčka na internát, ne že bych o tom neuvažoval, ale po jistých zkušenostech, jsem od toho upustil. Vím, co dovedou pubertální výrostci, když je jich více pohromadě. Jak se jeden před druhým předvádějí, vytahují se jak staré kšandy, jako guma u trenýrek, jak ponižují okolí. Nechtělo se mi jim dávat příčinu k nějakým jejich eskapádám. Když dokázali spláchnout do záchodu živé kotě, mohli by si z mých pulců klidně udělat, co já vím, třeba sekanou nebo si je usmažit. Nebo i něco horšího. Co? Já nevím. Mladí dovedou být krutí bez zábran. I já jsem si tím prošel. Hrál jsem hrdinu a dodnes mě to mrzí. Nepředstavitelně. Když jsem tenkrát toho psa zabil, nevěděl jsem, že toho dnes budu litovat. Že mě to dnes bude budit ze spaní, že mě ty psí oči, před poslední ránou, budou provázet na každém kroku. Nejde zapomenout ten psí pohled, jak se na mě díval, jako by se ptal „Proč?“ Dobře mi tak. Byl jsem za své činy potrestán, ale tenkrát, mi to bylo jedno. Chtěl jsem být nejlepší, chtěl jsem vyniknout, být hrdina.
„Heroismus lid zabíjí.“
A dnes? Dnes nemůžu vidět umírat zvíře. Žádné. Všude vidím ty hnědé psí oči, jako mandle, jak se na mě dívají, jako všudypřítomný hrozící prst. (Ne vnucený, vymyšlený). Je mi zle a trpím. Stalo se a já vím, že tohle je trest.
„Smrt je strašná, když ji způsobí člověk.“