Ztracený ráj - strana 66
Ruský vojáček, o hlavu menší než já, stojící až po krk ve vodě a hrdinně držící odplouvající pontonový díl. Proud byl v těchto místech pomalý, ale opravdu silný. Nějak se jim to vymklo z rukou a on jediný zůstal a držel. Jejich důstojník na něj řval, něco v tom smyslu, aby nepovolil, ale proud byl silnější. Ztratil pevnou půdu pod nohama, proud strhával ponton i jeho, a oba se vydali na cestu po proudu. Nakonec se pontonu pustil a doplaval ke břehu, kde dostal mlatu. Uplavaný díl přitáhly motorové čluny a začalo se nanovo. Byli to vojáci nebo trestanci? Proti nim jsem si připadal jako na dovolené.
Náš druhý zásah postavil proti sobě stav techniky a chování našich důstojníků. Jelikož, kvůli provozu lodní dopravy, nemohl být postaven pontonový most celý, přepravovaly se tanky na speciálních plavidlech. Jeden z tanků při opouštění speciálu zahučel do vody a tím to všechno začalo. Tank ve vodě, to byl úkol pro vyprošťovací družstvo. Tedy pro nás, pro mě. Na stejném speciálu přepravili nás i z vyprošťovákem, a naším úkolem bylo, dostat tank zpět na břeh. Nebyl celý pod vodou. Čumák, měl vražený pod panelem, na nějž měl vjet, (ale ne pod něj), a voda se drobnými vlnkami snažila opláchnout řidičovu hlavu, koukající z poklopu. Jen věž si mohla být jistá, že se nenamočí. (Zatím.) Zato zadek byl pod vodou celý a v místech, kde byl výfuk to vařilo, bublalo, syčelo, kouřilo a řvalo. Řidič tanku musel neustále držet motor ve vysokých otáčkách, jinak utopí motor a bude v … Bude tam.
Přistáli jsme šťastně u protějšího břehu. Ano, měl jsem obavy. Oprávněné. Vždyť nás mohlo potkat to samé, (ne-li něco horšího), kvůli čemu jsme se ocitli na druhém břehu. Pak už tedy vážně nevím, kdo by vytahoval nás. Po obhlédnutí situace, jsme zahájili to, co jsme znali jen teoreticky. Vyprošťovák se zapíchl svou špičatou radlicí do země a my pomocníci, jsme rozvinuli lano, tak jak nás to před cvičením učili. Teoreticky jsme to znali, ale že to bude tak prakticky těžké, jsme ani ve snu nedoufali. Ne, žádné problémy nevyvstaly, (tedy zatím), ale to lano, silné jak lidská ruka v zápěstí, bylo těžké jak prase. Pot se z nás lil, ale nechtěli jsme se nechat zahanbit. Vzpomněl jsem si na to ruského vojáčka a na jeho počínání, jak dělal co mohl, i když už nemohl.
Vymotali jsme lano z bubnu navijáku, a rozvinuli ho po zemi v naučených pravidelných kličkách, aby se lano nezasukovalo, (i když si nedokáži představit, jak by se taková potvora mohla zauzlit), ale rozmotávat bych to nechtěl. Ještěže to bylo z kopce, ale i tak to nebyla legrace. Na přední část tanku, která se občas, sem tam, vynořovala z vlnění řeky, jsme zahákli kladku, velkou jak kráva, (a stejně tak i těžkou), navlékli do ní tu ocelovou „bestii“, a její konec jsme táhli přímo, bez kliček, zase vzhůru do kopce, k vyprošťováku. Teď už to bylo do kopce, teď jsme ze sebe vydali opravdu všechno. Jazyky na vestách a sval neměl kde sílu brát. S vypětím posledních sil, které nám zůstali, jsme volný konec lana zaháknuli k podvozku vyprošťováku a vyprošťováni začalo. Zbytek lana, dosud v kličkách, se pomalu namotával zpátky do bubnu. Lano se napínalo, napínalo, radlice se bořila do země, vyprošťovák popojel ještě tak dva metry, než se pořádně zakousl do země a pak se už ani nehnul. Nehnul se ovšem ani naviják. Měl sílu jen na to, aby napnul lano a radlici zaryl do země. Navíc mu síly nestačily.
Nastalo ticho očekávání, než velitel, řídící celou akci, vybuchne a pustí se do nás. Do rachotu motoru našeho vyprošťováku, marně se snažícího donutit naviják k pohybu, a do řvaní motoru napolo utonulého tanku, volal ten důstojník, Co je, proč se nic neděje? Řidič našeho vozidla mu posunkem ukázal, že neví, že to je asi všechno. Vždyť ten tank trčel pod panelem. Dobře. Přeplavili tedy bagr, aby panel odstranil. Pokus číslo dvě. Nic. Tank se nepohnul ani o centimetr. Důstojník začal rudnout. Byl to ostrý kontrast zelené a červené barvy. Už mu ale asi došlo barvivo, tak začal řvát. Nevím, co křičel, protože mi do uší, řval motor našeho vyprošťováku v otáčkách, ale i na tu dálku jsem pochopil, že je pořádně rozzlobený. Řidič vyprošťováku jen „rameny krčiti“, tak se důstojník rozeřval na řidiče polopotopeného tanku, aby se taky trochu snažil a pomohl. Ten na něj jen třeštil oči a myslel si, jak on může pomoci, to má vylézt ven a tlačit? Spíš z posunků, než z řvaní, neboť motor tanku byl pořád v otáčkách, se dalo usuzovat, jakou pomoc má důstojník na mysli.
„Přece, přestaňte brzdit, zařaďte rychlost a pokuste se vyjet ven, za pomoci toho vyprošťováku. Trochu jim pomozte. Nesedíte tam jen pro parádu.“ řval a ukazoval.
Z gest šoféra tanku šlo lehce pochopit, že se bránil, že to nejde, pokud je motor v obrátkách, rychlost tam nedostane.
Důstojník doslova pěnil. Otočil se k tanku zády, aby dal najevo svůj vztek, (nebo aby se uklidnil), poodešel dva kroky, pak se prudce obrátil a dvěma skoky stanul na pancíři tanku. Nevnímaje, že mu voda teče do bot.
„Tak sundejte nohu z plynu! To musí ten stroj tak řvát?“ tepny na krku naběhlé k prasknutí a řval, že ho muselo být slyšet na druhém břehu.
„Ale …?“ pokoušel se řidič odporovat, neboť věděl, k čemu by došlo.
Tady šlo opravdu o život. Důstojník byl v obličeji červenější než vařený rak. Bylo až z podivem, že ho doposud netrefil šlak.
„Nechci nic slyšet. PROVEĎTE!!!!“ zařval, až snad všichni holubi na Staroměstském náměstí v Praze se vzlétli.
Nikdo neví, co si šofér tanku myslel, ale jistě to nebylo nic slušného. Ale rozkaz je rozkaz.
Důstojník už zase stál na břehu, ruce zkřížené na prsou a s povýšeným výrazem očekával splnění rozkazu, a nejen to, byl přímo unesen tím, jak to vymyslel. Cítil, jak ho okolostojící nižší šarže obdivně sledují, jako, že si ví v každé situaci rady, jako, že to tak skvěle vyřešil. Stál s pocitem nad věcí a frňák v oblacích, zdvižený vysoko nad okolím, neboť nikoho z okolostojících by takové řešení jistě nenapadlo.
Však pohled okolních nižších důstojníků nebyl obdivný, ale šokující. Nikdo z nich neřekl ani slovo, i když věděli jak to dopadne. (Tedy aspoň někteří.)
Šofér sundal nohu z plynu, otáčky motoru poklesly, výfuk zaplavila voda, bublavě vtekla do horkého motoru, ten utichl a bylo po všem. Na břehu plném lampasů, se rozhostilo ticho, jen motor našeho vyprošťováku vrčel. Důstojník, pyšnější páva, zůstal vyjeveně stát. Krve by se v něm nedořezal. V obličeji bílý jako křída. Zděšení se mísilo se vztekem. Každým okamžikem to muselo přijít. Řidič, teď už utopeného tanku, se ustrašeně díval poklopem ven a v očí se mu dalo jasně číst.
,Já za nic nemohu. Rozkaz je rozkaz, i když to bylo víc než jasné. I blbec by to pochopil.‘ A kdyby mu nekoukala jen hlava, jistě by se dalo rozpoznat i pokrčení ramen.
Jenže důstojník, přece není žádný blbec. (Žádná malý blbec.) Stál, pěsti zaťaté a koukal, jako by si právě nadělal do kalhot. (I když, kdo ví?) Křídový obličej opět začal červenat, rudnout a pokračoval, až do fialova.
,Každó chvílu to s ním musí fláknót. Není možny, aby tohle vydržel.‘ myslel jsem si a očekával jeho zhroucení.
Neseklo to s ním. Nezhroutil se.
„Já bych vzteky sežral čepici!“ zařval jen.
Čapku sňal z hlavy, hodil ji na zem a začal po ni dupat a skákat. To bylo vše. Asi už mu došla pára. Už neřval, jen skákavě tančil po své čepici, lhostejno, co si pomyslí okolí.