Cesta - strana 73
Bez ohlášení se objevil u jejich dveří. Trochu se bál. Nechtěl být na obtíž. Jane J. Blackwell-Davidsonová pro něho byla jediným člověkem, za kterým mohl kdykoli přijít. Třeba o půlnoci. Jediným, protože někteří z těch, co znal, už nebyli mezi živými. Plukovník Williams B. Spenser ani Svatopluk Pazdera. A kdo ví, kde je konec Bohoušově partě v čele s jejich parťákem.
Zůstal sám a cítil se být na řadě. Odjel do své rodné země umřít, ale okolnosti tomu chtěly, že je zpět. A teď tu stojí u dveří své bývalé společnice a bojí se zazvonit. Bojí se, že bude na obtíž. Nikdy se nezbaví toho pocitu, že pořád někde jen překáží. Nebyl už k ničemu. Neměl domov.
,Co se má stat, ať se stane. Ož nemám co ztratit.‘ pomyslel si a zazvonil.
Zarachotil zámek a Hans polkl. Nestalo se však nic, co s obavami očekával. Na tohle tedy připravený nebyl. Jane mu skočila kolem krku a se slzami v očích ho objala a přitiskla na svou hruď. Dojetím nedokázala ani mluvit. I Hans překvapením ztratil řeč. Jane ho vtáhla do domu, protože nebyla schopna promluvit a než se Hans vzpamatoval, seděl u stolu.
„Musíte mě omluvit za mé chování. Udělal jste mi obrovskou radost. Zapomněla jsem se ovládat.“ omlouvala se Jane.
„Povečeříte s námi. Ron se musí každým okamžikem vrátit. Pak nám musíte povyprávět …“ zarazila se, a její radost z tváře zmizela, když si všimla Hansova ustaraného výrazu a došlo ji, že se vlastně vrátil, ač to neměl už v úmyslu.
Nevěděla proč a nejraděj by se to dověděla hned, ale nechtěla na Hanse naléhat a navíc chtěla počkat na Ronalda.
Kdyby Hansova nerozhodnost, zazvonit u dveří Jane, trvala o něco déle, Ronald by na něj narazil. Hans ještě ani pořádně neseděl a otevřely se domovní dveře.
„Jestli mě teď omluvíte, půjdu přivítat Ronalda.“ omluvila se Jane a doslova vystřelila z pokoje.
Ani Ronald nedokázal skrýt svou radost. Prolétl domem a s napřaženou pravicí vítal Hanse.
„Vítám vás u nás.“ řekl jen a zbytek: ,Všude dobře doma nejlíp.‘ raději spolkl.
Po tom, co mu v rychlosti Jane na chodbě naznačila, se nehodilo připojit poznámku, která ho napadala.
Hans se cítil nesvůj. Ne z toho jak ho přijali, ale protože přišel z prosíkem. Celých čtyřicet let žil pod střechou společnosti Cotton Industry a jiný domov zde nepoznal. Proto přišel s prosbou o radu. Cítil se nesvůj, protože se chystal poprosit o střechu nad hlavou.
Usedli k večeři a Hans cítil, že mu jídlo uklidňuje nervy. Cítil ve vzduchu nevyřčené otázky. Začal tedy zevrubně mluvit o svém příjezdu do své rodné vsi, i když věděl, že ho nemine dobrat se k podrobnostem. Mluvil a mluvil, a nejistota z něho pomalu opadávala.
Bylo to venku a on přemýšlel, čeho se vlastně bál? Jane a Ronald byli jediní, kteří ho dovedli pochopit a mohli mu pomoci.
Pomohli mu. Jane i Ronald věděli, že bydlení ve městě nebylo pro Hanse to, co by potřeboval. Skoro polovinu života prožil na území společnosti. Mezi plantážemi a kanceláří. Město by ho zahubilo. Ale Jane věděla o jeho přínosu do společnosti. Přehrada byl vlastně jeho nápad.
Ronald s tím jen souhlasil a zařídil vše potřebné. Hans, protože věděli, že by bez práce nemohl existovat, dostal místo hlídače na přehradě. Nastěhoval se do jedné z věží, které uzavíraly okraje hráze, a z jejíhož vrcholu se dalo přehlédnou skoro celé údolí pod přehradou, celá hráz i to obrovské množství vody, kterému přehrada stála v cestě.
Hans sedával na vrcholu věže, sledoval okolí a vzpomínal. Měl nač. Občas se prošel po hrázi a dával pozor na zvědavé děti a jiné zvědavce. Večer zamkl obě brány uzavírající vstup na hráz a ráno je zase odemknul.
Dny plynuly týden za týdnem a měsíce naplňovaly rok za rokem. Čas se šinul neustále vpřed, neslyšně, ale nezadržitelně.
Jednoho rána zůstaly obě brány zamčené.
Jane zvedla sluchátko drnčícího telefonu a se slzami v očích sluchátko opět položila. Usedla a plakala tak dlouho, než se objevil Ronald a nesevřel ji do obětí. I tak to chvíli trvalo, než se dokázala uklidnit. Odešel nejstarší člověk jejich společné společnosti.
Hans zemřel ve spánku, sám, bez rodiny, daleko od svých blízkých, i nejbližších, vysoko nad zemí, kde bděl jako orel ve své hnízdě. Širý svět pod sebou. Ten širý svět, celý širý svět, který byl jeho domovem.
Pro Jane a Ronalda to byla nenahraditelná ztráta.
Oba seděli u notáře, který četl Hansovu závěť.
„…Ať tedy polovina mých úspor je odeslána Vojtěchu Hromádkovi a druhá Jane a Ronaldovi Davidsonovým s díky, za všechno co pro mě v životě udělali.“ zakončil notář a podal kopii závěti Davidsonovým, kteří svými podpisy ztvrdili, že jsou srozuměni se zněním závěti.
Peníze však nepřijali. Prostřednictvím svého právníka i notáře, nechali svoji půlku Hansova dědictví připsat k půlce určené Vojtěchu Hromádkovi.
Jane napsala kondolenční dopis a přidala do něj kopii Hansova úmrtního listu. Hansův syn měl na něj také své právo. Byl to přece jeho otec.
Cesta skončila.
Skončila?