Cesta - strana 61
Ti, jež postupem času přicházeli na přádelnu, neznali příčiny Hadovcova příchodu, ho mohli považovat za odborníka. Aspoň on si to tak myslel a choval se podle toho. Měl totiž dojem, že se z jeho minulosti mezi nově příchozí nedostane ani slovo. Jenže lidi jsou lidi. O to víc se pak snažil příchozí nováčky ponižovat. Snižoval jejich kvality ve svůj prospěch.
Jirka na to ze začátku nebyl připravený a dost ho to vzalo. Byl citlivější, než se na muže slušelo, a tak o to víc, tím vším trpěl. Snažil se sám sebe přesvědčovat, že to tak není, jenž jeho citlivá vnímavost byla silnější. Byl v jádru kliďas, ale kdo se může s jistotou zaručit, že to tak zůstane. Nikdo neví, kdy přijde jeho den výbuchu.
Tak se Jirka dostával do kleští. Na jedné straně byl drcen zamindrákovaným Hadovcem a jemu podobným, a z druhé odpovědností za rodinu. Nemohl si dovolit ji ohrozit kvůli hloupostem. Práce se hledala velmi obtížně. Toho si byl Jirka velmi dobře vědom.
Všichni ti, jež patřili ke stálému inventáři přádelny neznali problémy s nezaměstnaností, s hledáním práce. A žili mylným přesvědčením, že to ani nikdy nemůžou poznat. Ohrnovali nos nad nezaměstnanými. Jim se to stát přece nemůže.
Celou dobu byli jen v tom jednom jediném pracovním poměru. Jinou práci nepoznali a těžko by si na jinou zvykali. Nic jiného totiž ani neuměli. A už vůbec by se nedokázali přizpůsobit jiné práci, ani kolektivu, ani jinému prostředí. A většina z nich k tomu nikdy nebude mít ani příležitost. Neboť ti už to ve Hvězdě nějak doklepou. A co jim je po ostatních. Tady jde přece o ně. Oni jsou to nejdůležitější. Bez nich by to tam už dávno zavřeli. To byla jejich filozofie, kterou se povyšovali nad ostatní.
Jiřímu nezbývalo nic jiného, než sekat latinu, než držet hubu a krok. Avšak po roce stráveném v posledním z třísměnných provozů, dostal spásný nápad.
,Mohl bych se vedóciho zeptat, jestli by sem nevzali i Helenu. Za zeptání nic nedám.‘ pomyslel si a při nejbližší příležitosti ho vyhledal v jeho kanceláři.
Po přednesení své prosby byl odkázán na osobní oddělení. Ale ani tam mu neřekli nic bližšího, ale ani mu neřekli, že ne.
Ve Hvězdě bylo zvykem, než někoho přijmou, že si ho pořádně proklepnou, že si o něm zjistí co se dá.
Nebylo to hned, ale jednoho dne to přišlo. Helena byla vzata do pracovního poměru a ocitla se v pucpartě na stejném oddělení, jako byl i Jiří. Nebude sice chodit tak jako on na tři směny, ale práci získala.
Vedoucí oné party byla trochu mdlejšího rozumu, ale ten ani nepotřebovala. Byla na dálku řízená svou kolegyní. Přestože ona, coby vedoucí pucparty byla hlavou, její kolegyně byla krkem, který tou hlavou hýbal. Co řekla to muselo platit. I na práci si dokázala sehnat člověka. Protože to byla nejlínější žena pod sluncem. Mohl s ní soupeřit snad jen Kopřiva.
K té hlavě s krkem, které řídily celou pucpartu, patřily ještě ruce, které byly třeba k výkonu práce. Ale na to, aby si ty ruce udržely své místo v tom trojlístku, byla jen ta práce zatraceně málo. Bylo třeba občas něco přinést, koupit, upéci, uvařit. Ruce za hlavu s krkem nejen pracovaly, ale také jim i podstrojovaly.
K této podařené trojici se tedy dostala Helena Tesařová, kterou hned od prvního dne nesnášeli. Už dávno věděli co je zač. Chodili na výzvědy ke Kopřivovi do kanceláře a ten se na svou novou pracovnici informoval na osobním. Tím pádem pucparta o Heleně věděla všechno dřív, než ta přišla první den do práce.
Žádná z těch tří, jí nemohla přijít na jméno, možná proto, že Helena měla vyšší vzdělání, než ony, než všechny tři dohromady. Tedy hlavně hlava s krkem, no a ruce, ty přece nesměly zůstat pozadu, nesměly vybočovat. Kdyby se ty dvě …, kdyby si znečistily své spodní prádlo, jejich obětavá kolegyně by to udělala také.
Však to, co jim hlavně nešlo pod vousy bylo, že zase mezi ně přijde někdo cizí, kdo jim bude koukat na prsty. Navíc to, co jim vrtalo v jejich mozečcích, co jim bylo proti mysli, bylo, že někdo s maturitou, s, pro ně, takovým vysokým vzděláním, si dokáže obléci zástěru a s hadrou v ruce jde čistit stroje. Bylo to vše pro ně natolik nepochopitelné, že jejich omezené mozečky okamžitě našly řešení.
Bez rozpaků si vymyslely důvod, proč Helenu propustili z předchozího zaměstnání. Tedy podle nich. Důvod, který je uspokojil, který vyrovnal misky vah do přijatelné roviny. Co jiného to mohlo být? Tím pádem se Hvězdou šířila pomluva za pomluvou. V tom byla většina jejich zaměstnanců kadeti. Ba přímo odborníci. Bestie neštítící se ničeho.
Přestože nebylo moudré podceňovat lidskou hloupost, si Helena pramálo dělala s pomluv na její adresu. Jen nad tím mávla rukou a myslela si své. Ostatně s tím nešlo nic dělat. Pomlouvačná ústa nejdou zavřít. A čím víc by se o to snažila, tím víc by všem dávala za pravdu. Zívala nad hloupostí svých kolegyň. Nebo to nebyly kolegyně?