Ztracený ráj - strana 15
Osobně jsem se setkal s pokusem jednoho školáka přečíst si ve vlaku tabulku s varováním o nenahýbání se z oken, psaný azbukou. Byl z toho značně na větvi, že mu písmenka nedávají smysl. A některá dokonce ani neznal.
Jsou vychováváni v jiném duchu. Jejich druhým jazykem se stává angličtina. A slovensky už také zapomněli. A proč také ne, když už to vlastně je cizina. Tím pádem jsou o dost chudí. My jsem znali jazyky tři, někdo i čtyři, když budu počítat i sprostý jazyk, oni jen dva. Někteří. A tak ruský КОНЕЦ čtou jako kohel a mají v tom zmatek.
Pro mě je to stejně divné, jako pro ně to, o čem, sem tam, píši. A tak se to snažím osvětlit. A proto to spíše vypadá jako příručka, než jako kniha. Jsem však svobodný autor a přístup k tomu, co napíši by měli mít všichni bez rozdílu pohlaví a hlavně věku. I když pochybuji, že to bude kdokoli chtít číst. Zvlášť z těch mladších. Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy!“
„Slova spojená s dobou, vyžadují nápovědu.“
A tak vy, kterým se mé vysvětlování zdá být zbytečné, možná až přehnané, pokuste se nad tím zamyslet. Oni nejsou my a my nejsme oni. My chodili do staré školy a oni jsou zběhlejší v používání počítačů a mobilních telefonů. V čemž, většina z nás i těch dříve narozených, má značné mezery, možná i pořádný chaos. Je to pro nás jen spousta čudlíků a většina, se tomu raději vyhne, z důvodů své, nechvalně známé, ješitnosti.
Apropó. Takový mobil, to je aspoň zařízení. Já vím, že vám mladším to připadá jako naprostá samozřejmost, tak naprosto samozřejmá, že se až divíte, že se děti nerodí už s mobil v ruce, ale pro nás starší je to něco neskutečného. Pochopitelně jen pro některé. Ti ješitnější, by si to nikdy nepořídili. Ano, okrádá nás to o soukromí, ale to je daň za možnost, se spojit s kdekým a kdykoli. A kdybych já tenkrát mohl mít u sebe mobil, nemusel jsem tolikrát dostat. Mohlo mě to ušetřit spousta nesnází i bolesti. I když si myslím, že já bych si to dokázal vybrat i jinak.
Na statku byly žně v plném proudu a na vznikajícím strništi rostl panák za panákem. Slunce se opíralo do našich ohnutých zad, a vedro i prach vysušovaly naše hrdla. Nebyl čas zdržovat se s jídlem. Nejdřív práce, pak svačina. Nebylo radno spoléhat se na náhodu, že počasí vydrží dlouho přívětivé ke sklizni. Dokud stál jediný klas, nebylo ještě hotovo.
Ale nic netrvá věčně a i my postavili posledního panáka. Pan Drtil sjel z pole na cestu a zamířil ke statku. Následovali jsme ho a já se těšil, že se pořádně napiji. V krku jsem měl jen prach a sucho. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Jen žízeň sužovala mé vyschlé hrdlo. To sucho v krku bylo neskutečné. Potůčky potu mi stékaly po zádech, a i na čele mi kreslily cestičky v prachem pokryté kůži.
Sešli jsem se v kuchyni. Usedl jsem ke stolu, na němž stála vychlazená žlutá limonáda. Však nesměl jsem se napít, dokud nesním ten krajíc chleba, jež se přede mnou ocitl, aniž bych o něj žádal. V tom byla paní Drtilová neoblomná, možná až neúprosná, když říkala: „Kdo s námi pracuje, s námi i jí.“
Nešlo to odmítnout. Doma bych možná neposlechl a napil bych se, ale tady mě cosi nedovolovalo neposlechnout. Měl jsem strach, že by mě odtud vyprovodili a zakázali by mi, ještě se tu kdy ukázat. Tím jsem byl naprosto přesvědčen, když jsem do sebe soukal ten chleba se sádlem. Sousto za soustem. A tím horší to bylo, že přede mnou na stole stála, co stála, ona se na mě smála ta láhev žluté limonády a chleba ne a ne ubývat. Hypnotizoval jsem tu láhev, dusil se na chlebových soustech a těšil se chladivý lok, jež mě čekal, jen až dojím ten „hrozný“ chleba.
Během těch prázdnin, jsem konečně osobně poznal skoro všechny ze samoty. Samozřejmě, že o Pavlovi se zde ani nemukalo. Pan Drtil to neměl rád. Měl jsem před ním respekt a proto jsem se na Pavla raději nikoho neptal. Ani Božky ne, i když věřím, že ta o něm určitě něco věděla. Možná, že Vojta, by také něco věděl. Byl to „světoběžník“ a toulal se po kraji, jako jeden z posledních a zároveň i prvních soukromních podnikatelů té doby, v oboru oprav hodin a budíků, ale i když se tvářil jako dobrák, nikdy jsem nevěděl na čem jsem, když jsem se ocitl v jeho blízkosti. Jako bych mu nevěřil.
Ale to ne. To zase prrr. Špatný nebo zlý nebyl. Byl to dobrák a ke mně se nikdy nezachoval hrubě, ale něco mi na něm nesedělo. Jako, když jezdíte na koni, o kterém nevíte, kdy vás shodí, kdy vás kopne. Dnes už přesně nevím, ale možná, snad by se dalo říci, že byl náladový. Ne, tak jak většina z nás je. Tak nějak jinak. Pořádně. Měl jsem pocit, že k němu mám málo důvěry. Ale možná to bylo jen mé zdání, možná to bylo tou jeho naprosto nekompromisní otevřenou upřímností.
Párkrát jsem se za tu dobu také setkal, ale opravdu jen párkrát, s Martou, Vojtovou ženou. Stále se jen točila kolem svých synů. Byli to takový malí špunti. Nejstarší Richard byl sice jen o dva, tři roky mladší než já, pak Štěpán, ten byl stejně starý jako moje malá sestra, která si tou dobou kroutila už kolikátý rok v tom předškolně-nápravném zařízení, a nejmladší Tomáš, dle mého odhadu, do školky ještě ani nechodil.
Je zajímavé, jak dovedou být dětské oči kritické ke všem okolo sebe. Jak dovedou dělat rozdíly mezi věkovými hranicemi. Takový desetiletý, skoro dospívající člověk, jak si o sobě myslí, má dojem, že on je střed světa a všechno dokola se odvozuje od něj. Ohrnuje nos nad všemi, kdo jsou třeba jen o rok či dva mladší a nazývá je dětmi, caparty, špunty. Na druhou stranu zase závidí všem, kdo jsou, třeba jen o rok, dva starší a jeho probouzející se ješitnost mu našeptává, aby takové nazýval starci, kmety, zkrátka, že jsou staří jak černé uhlí, že chodili s čertem do školy.
Taková urostlá devatenáctka, která je pro studenta kostí, střevem, šťabajznou, jedním slovem bohyní, kvůli níž nemůže v noci spát na břiše, a když ji potká, potí se, všude, a kdyby na něj náhodou promluvila, jistě by to s ním fláklo o zem, taková je však pro desetiletého kluka, už starou bábou. Stejně jako on, je pro ni capartem, špuntem, šupákem.
Proto i mě, se ti Hromádkovic kluci, zdáli být, dle mého věku, nepřiměřeně, nepoměrně malí. Rozdíl dvou, tří nebo šesti let je při tak nízké věkové hranici obrovský, znatelný, těžko zanedbatelný. U dospělých je deset let jako nic, ale v dětství je každý pyšný na svůj věk a proto děláme takové rozdíly. Nebo se to netýká jen dětí a dětství jako takového?
Však u opačného pohlaví, než jsem byl já, pochopitelně z hlediska produktivity, jsem měl docela jiná měřítka. V tomhle případě, pro mě věková hranice neexistovala. I když s postupem času, se ta spodní hranice začala stávat nutností, a stejně jako můj věk, mé stárnutí, stoupala i ona spodní mez, neboť by se mohlo stát, že by mě, na svůj věk pyšné puberťačky, mohly poslat do …, do márnice, kam dle jejich zdání všichni, nepřiměřeni jejich věku, patříme.
Tak jsem opovrhoval nejen Štěpánem, ale i Richardem, o Tomášovi ani nemluvě. Opovrhoval jimi a byl zahleděn do Božky, o dobrých sedmnáct let starší. Byla to jen taková, nevinná, ale ne nepodstatná, dětská láska, jakou snad prožil každý z nás tolikrát, jakou jsem prožíval vlastně už od školky, kdy se mi líbila děvčata v erárních punčocháčích. Bylo to však jen takové pokukování. Snít jsem začal, až jsem měl proč. Však k naplnění došlo, až za hodně dlouho. A teď? Teď můžu opět jen pokukovat a snít. Vždyť na sen máme všichni právo. Sny nám nemůže nikdo vzít. Žádná instituce, ať náboženská či politická.