Cesta - strana 40
Susane na něj nechápavě hleděla. Hans se na ni usmál a pochopil, že se zapomněl. Zopakoval vše tak, aby mu rozuměla a na její tváři to vyloudilo úsměv. To byla odměna za jeho píli.
I sám Willi je tam přišel navštívit a nechtěl věřit vlastním zrakům. Taková proměna. Pochválil Hans, ale nejvíce byl překvapen přítomností Susane.
„Je vidět Hansi, že tohle máš v krvi. Odvedl jsi kus svědomité práce.“
„To není jen má zásluha.“ nenechal Hans na sobě všechnu chválu a očima pohladil Susane.
„To jsem o tobě nevěděl, Susi, že máš vztah k sadaření? Byl by z tebe docela dobrý zahradník.“
Susane promluvila a Hansovi se zdálo, že zaslechl slavíka. Měla tichý a líbezný hlas. Nebrblala si nic pod nosem jako někdo, kdo si nevěří, kdo říká jen samé nesmysly, či používá slova jiných, jen aby na sebe upozornil nebo se zavděčil všem. Hlas měla tichý, ale pevný.
„Když jsem Hanse viděl prvně, myslela jsem, že zešílel. Jako by se těm stromům za něco mstil. Měla jsem pocit, že je slyším plakat. Ale Hans mluvil a mluvil, a pověděl mi všechno. Dnes už vím, že jim to jen prospělo.“ řekla a ve tváře se jí usadil šťastný výraz.
„Děkuji ti Hansi za ten sad i za ni. Takovouhle jsem ji neviděl už dlouho. A protože vidím, že svou práci opravdu umíš, měl bych pro tebe návrh. Dám ti půdy, kolik budeš potřebovat, pokud budeš rozumný, a ty si můžeš zazahradničit do sytosti. Když budeš mít dlouhou chvíli, můžeš nám to zde zvelebit.“ domluvil Willi a cítil v krku dojetí.
Hans nevěděl, co říci. I on ucítil knedlík v kru, i když z jiného důvodu. A nejraděj by se do toho pustil okamžitě. Ale nechtěl působit nedočkavě nebo chamtivě. Byl ve svém živlu a přesvědčoval se, že si to pořádně užije. Chtěl se všem pochlubit, ukázat se jak to umí. Jak se to u nich doma dělá.
Willi mu vymezil prostory, ve kterých se mohl pustit do práce. A Hans využil každý čtvereční metr, každou volnou chvilku. Zryl vše a ve svých myšlenkách viděl záhony plné květin i zeleniny. Liboval si. Zase měl ruce od hlíny, cítil její vlhkost na prstech, nos se mu plnil její vůní. Rozvažoval, co kam dát, kde se bude co vyjímat lépe a synchronizoval krásu s užitkem.
Podle počasí se zde řídit nedalo, musel se spolehnout na kalendář. A podle kalendáře byla ještě zima. Ale jen podle kalendáře. Byl tak naplněn nadšením, že mu úplně ušlo, že půdu má připravenu, ale nemá co do ní zasít, zasadit. Na tohle nepomyslel. Chtěl se ukázat a nyní jeho nadšení zchladlo. Vyčítal si, že na to měl myslet v první řadě. Zlobil se sám na sebe, že se choval tak zbrkle, že se hnal kupředu a nemyslel na podrobnosti. Hnala ho kupředu ctižádost a také touha k práci, ze které byl vytržen, o kterou byl oloupen. Tak moc se mu po ní stýskalo, že se zapomněl chovat rozumně. Neuvědomoval si svou horlivost, a že se za ní mohou také ukrývat nepříjemnosti.
Byl ze své nerozumnosti tak psychicky rozházen, že se nemohl na žádnou jinou práci pořádně soustředit. Topil se ve výčitkách, utápěl se ve smutku. Doslova plakal nad rozlitým mlékem. Nešlo si toho nevšimnout.
Pod záminkou kontroly oplocení, vylákal Willi Hanse mimo doslech ostatních, v domnění, že Hansovi problémy souvisí s něčím tak ožahavým, že by se mu ulevilo, kdyby si o tom promluvili jako chlap s chlapem, mezi čtyřma očima. Tak trochu se obával, že by Hansova náhlá změna mohla mít něco společného se Susane a s jejím neoblomným chováním. Dělalo mu to starosti. Susane byla hodná, ale nesměla se do ničeho nutit. Nebylo v tom žádná tvrdohlavost, jak by si někdo mohl myslet. Měla za sebou nepěkné dětství. Jako dítě se musela potýkat s problémy, které by nejednoho dospělého dokázaly pořádně potrápit. Příliš brzy musela dospět a teď, jako by se snažila vrátit ztracené roky bezstarostnosti. Její dětství bylo narušeno brzkou dospělostí a teď je její dospělost narušována promarněným dětstvím.
Willi si myslel, že Hans tohle všechno ví, že zná její smutný příběh. Ale něco se muselo stát. Oba chodí jako bez života. Byl rozhodnut to z Hanse dostat. Proto teď spolu šli polní cestou mezi ohradami na kontrolu oplocení. Willi vyprávěl o svých plánech a o dávno přešlých časech. Na nic se zamlklého Hanse nevyptával, jen hovořil jaké to bylo a jaké to bude. Oplocení, včetně brány nalezli bez nejmenšího poškození.
,Abe né. Deť sem ho před pár dňama sám voparavoval.‘ říkal si Hans a přemýšlel, o co Willimu jde.
,Mosele nastat ňáky probléme. Jináč be si přece zpomněl, že mě sem sám posilal. Tohle není samo sebó.‘
„Willi mám, právo se domnívat, že se vyskytly nějaké problémy? Jestli se jedná o tu půdu, co jsi mi dal a nyní nevíš, jak by jsi mě důstojně požádal o její navrácení, nedělej si s tím starosti. Je to tvoje půda a jestli ji potřebuješ, nevidím důvod, proč bych ti ji nevrátil.“
Hans domluvil a sledoval zmatek Williho myšlenek za zmateným pohledem, ve zmatené tváři.
,Tak v tym je něco daleko horšiho. Zřémě se jedná vo muj pobyt tade. Asi se vobjevile ňáky skrety nedostatke.‘ pomyslel si Hans a byl rozhodnut se na to Williho zeptat přímo.
Už, už se nadechoval, že se zeptá na pravou příčinu Williho chování a že mu sám navrhne, že, než aby se dostala farma do problémů, vrátí se odkud přišel, ale Willi ho předběhl.
„Ale co tě nemá Hansi. Tu půdu jsem ti dal a tak to zůstane. Nepotřebuji ji.“ odpověděl na Hansův dotaz ohledně půdy a nepřímo potvrdil Hansovi myšlenky.
„Ale dělám si starosti o Susane. Přesněji řečeno o tebe a o Susane. Stalo se mezi vámi něco?“