Cesta - strana 60
Ten rebel v něm vedl boj s jeho dobrosrdečností. Přičemž se vzájemně vylučovali. On tím jen trpěl. Nebyl však ten rebel, který se musí zviditelňovat, být za každou cenu středem pozornosti, hlasitě na sebe upozorňovat. Byl možná jen tak trochu výstřední v mezích normálu.
Tím, že se choval jako rebel, jež je spoutáván tou dobrou stránkou jeho on, mohl tak trochu působit dojmem, že je výstředností exhibicionista. Dělal vše jinak, ale tak, aby se od ostatních výrazně neodlišoval.
Když půjdou všechny ustrašené ovce stejným krokem, on půjde sice stejnou nohou, ale půjde po špičkách. Když ostatní zůstanou stát, on si sedne, aby se odlišil, ale aby nevyčníval. Když si ostatní sednou, on si lehne a když si všechny ustrašené ovce lehnou? Tak daleko to nikdy nehodlal nechat dojít a i kdyby, on už mezi nimi nebude.
Jeho třicítka mu nezadržitelně unikala vstříc čtvrtému křížku, rostoucí bříško chodilo vždy před ním napřed a s přibývajícími roky mu ubývalo vlasů. Zimní vous na jaře ustupoval letní vyholené bradě, aby na podzim opět mohl vyrašit.
Měl vrozenou neobvyklou fantazii, která, pro nevědoucího, mohla hraničit, možná až s bláznovstvím. Bral to na vědomí a snažil s tím sžít, i se svou vědomou ješitností či jinými chlapskými neřestmi.
Byl citlivý na krkolomné zvraty a jeho psychika dostávala na zadek. Jinak byl normální tichý muž s velkou představivostí. Dokázal vidět věci, o kterých se normálnímu smrtelníkovi ani nesnilo.
Mohl se vcítit do čehokoli. Nepotřeboval k tomu žádnou meditaci nebo soustředěné soustředění. Jen si dokázal představit, třeba jak se cítí vrut všroubovaný do dřeva.
Uvědomoval si svůj šroubovitý vzhled, svůj hladký kovový povrch vniklý do dřeva. Cítit tlak okolí, vnímal dotek dřeva, praskající vlákna do nichž se zařezával. Nebo naopak, se uměl vcítit do toho dřeva. Vrostl do něho, cítil v sobě letokruhy, včetně lakovaného povrchu, i ten všroubovaný vrut.
Nebyl pro něho žádný problém uvědomovat si co se děje pod omítkou, jak se ta lne k cihlové zdi. Nebo třeba být poštovní známkou. Cítil její plochu, i ten obrázek na sobě, i to jak je svou druhou stranou, tou tenoulinkou vrstvičkou lepidla, spojen s obálkou. I to uvědomění při razítkování, jak dosedá plocha razidla, ten tlak, a jak na něm zůstává otištěn ten jeho otisk. Zpočátku mokrý a postupně schnoucí datum i místo pošty.
Možná to zní trochu nadpřirozeně nebo i nadneseně, ale on to dokázal a nebylo mu to na obtíž. Spíš naopak. Vytvářel si tak svůj vlastní svět, do kterého unikal před nežádoucím okolím. Neměl totiž v oblibě cizí lidi. Dav, více jak tří cizích lidí, v něm vzbuzoval něco jako fobii. Sluneční brýle nenosil jen proto, že by mu vadilo slunce.
Svou fantazii a schopnost představivosti nenechal zahálet. Měl pocit, že to, co se ukrývá v jeho nitru, že ty myšlenky, z kterými byl sám od rána do večera, by mohl zviditelnit. Začal tedy psát. Napsal dvě knížky, ale jen pro nejbližší okolí. Nic světoborného. Žádný bestseller.
Vytvořil životní příběh, usadil ho do krajiny, do prostředí, které mu vyhovovalo i do doby, a když to obalil tím, co znal, co ho napadlo, byla knížka na světě. Pak se pokusil volně navázat na první knížku a připsat něco o sobě.
Nebyl spisovatel, který by si tím, co napíše vydělával. Psal, protože z toho měl radost a protože byl zahlcen myšlenkami. Věděl, že nejbližší příbuzní mu jeho knížky nepohaní, ale pro cizí oči, nebo pro pošetilá oka kritiků, to nebylo.
Tím pádem Jiří Tesař, ač nerad chodící každodenně do práce, na druhou stranu s větším zaujetím a pro své potěšení, psal. Možná, že i teď sedí a píše. Kdo ví?
V době kdy přešel, z důvodů důchodových přesunů, na směnového seřizovače, se jeho krušné časy trochu, ale opravdu trochu odkrušnily.
V prvních dnech nabýval dojmu, že je zbytečné, aby cokoli dělal, když to v očích jeho nadřízených, podle našeptávání svých nekolegů, stejně dělá špatně. Časem si však začal uvědomovat, že nic není tak horké jak se to uvaří, a že by jeho nadřízený Vladimír Kopřiva, mohl jednoho dne zjistit, že Jiří nic nedělá, i když to tak stejně vypadalo, a tudíž, že se stává nadbytečným. Tohle tedy riskovat nehodlal.
Kopřiva si liboval ve své funkci, když měl kolem sebe takové zdatné udavače a bylo mu jedno, jestli je František Hadovec chronický udavač, a jestli to co donáší je nebo není pravda. Neviděl, že to činí z důvodů čistě osobních, jednak, aby to měl u Kopřivy dobré a pak, aby kryl své nedostatky a svou neschopnost.
Jiří Tesař zatínal zuby den co den a dělat svou práci tak, jak nejlépe dovedl, i když byl neustále napadán, že to dělá špatně. Snažil se to nevidět. On měl před sebou svědomí čisté. Chyba byla v Hodovcovi a jemu podobným. Bednáře z toho nevyjímaje. Hadovec patřil prakticky už k inventáři přádelny. A hojil si na Tesařovi svůj mindrák.
V dětství nepatřil mezi inteligentní děti a proto jen z obtížemi dokončil základní školu, a to ještě zvláštní, a pak hned, jen se základním vzděláním, nastoupil do Hvězdy. Takže od svých patnácti let tam byl zaměstnán a za tu dobu si získal patřičnou praxi a hlavně místo na slunci oblíbenců a donášečů. A pak přijde jeden takový nevyučený přivandrovalec a během jednoho roku získá skoro stejné postavení jako on, za těch pětačtyřicet let předstírání práce. I když to byl jen Hadovcův problém, Jiří Tesař tím trpěl. Byl už takový a zbytečně si všechno bral.