Cesta - strana 07
Opustil svůj brloh a protáhl své, spánkem a chladem, ztuhlé tělo. Větve se snažil rozházet kolem, ale pořád bylo vidět, že se s nimi hýbalo. Ale až začne padat sníh, zmizí všechny důkazy jeho počínání. Tma byla i venku. Večer, noc? To nedokázal nikdy odhadnout. Hrábl do kapsy.
,Poslední.‘
Co bude dál nevěděl také. Žvýkal pomalu a opatrně scházel tmavým lesem, strom od stromu, dolů na cestu.
,Mosim dávat pozor, abech sebó něgde neflák. To be mě eště scházelo, abech si něco zlomil.‘
Pomalu, ale úspěšně se dostal až na lesní cestu, a protože vedla jeho směrem, šel po ní. Ne však dlouho. Už dávno spolkl poslední chlebovou kůrku, když po pár kilometrech, začala cesta uhýbat z jeho směru a stoupat vzhůru. Šlo se mu po ní dobře a teď bylo načase zase vstoupit do polí.
Opustil cestu a zamířil polem vstříc volnému obzoru. Byl rád, že nemusí zbytečně uhýbat. Šlapal a šedá obloha se po tolika šedých dnech konečně začala trhat. Zase uvidí nad hlavou nebe plné hvězd a možná i měsíc. Jak je to dlouho? Nevzpomínal si. Co byl tady na práci, neměl čas se zabývat krásami přírody.
Vnímal jen ponuré prostředí baráků, nekonečné cesty na korbě nákladních aut, zachmuřené prostředí továrny. Na víc neměl kdy myslet. Kromě svých snů, kdy vzpomínal na domov, a snil o tom, že jednou uteče. A teď je na cestě k uskutečnění svého snu. Sice se mu podařilo utéci, ale ještě zdaleka není doma.
S vyjasněnou oblohou však přišly i nižší teploty. Začalo přituhovat, ale Hans se nad tím nijak zvlášť nezabýval. Měl teplou ochranu proti chladu. Horší to bylo s jídlem. Snědl poslední zásobu chlebových kůrek a neměl tušení, kde vzít jídlo.
Šlapal a přemýšlel. Na nic však nedokázal přijít. Prázdná pole spala pod sněhovým příkrovem a čekala na jaro. Tam žádné jídlo nenajde.
Z jeho přemýšlení ho vyrušilo podivné praskání. Přestal uvažovat o tom, kde vzít jídlo, a vrátil se do skutečnosti, ve které se nacházel.
,Mrzne až prašti.‘ napadlo ho.
Co chvíli se ozvalo nové lupnutí. Jako by ten zvuk začínal před ním a jeho dozvuk se ztrácel v dálce. V černé temnotě.
Přemýšlel, kde ten zvuk už slyšel. Co mu to jen připomíná. Zastavil se a poslouchal.
,Baže. Té praskání ledo. To znamené, že stojim na břeho řeke.‘ došlo mu, ale pak málem začal nadávat nahlas.
,Do háje e s řekó. Té k vzteko. Bodo moset najit ňáké most, a ten mě zaročeně převede do ňáké dědine.‘ uvědomil si, ale napadla ho i možnost přejít po ledu.
Ovšem byla to jen chabá myšlenka, která se neuchytila. Hans měl vrozenou nedůvěru k zamrzlým vodním hladinám.
,No to mě eště tak scházelo. Gde já mám včil jit? Na keró strano? ‘ stál tam v rozpacích.
,Nemožo tade stát do rána a čekat, až něgdo pude vokolo. Mosím jit. Boď tam nebo tam.‘ rozhodl se Hans, ale netušil, který směr je ten správný.
Měsíc vyšel, a vydal se na svou pouť, tou černou, třpytivě chladnou oblohou k západu. Hans se nakonec rozhodl, pro stejný směr.
Vykročil tedy z západu a jeho nový společník mu z noční oblohy svítil na cestu. Mdlé měsíční světlo vykreslovalo podivné obrazy a v místech, kde Hans předpokládal řeku, se mu objevila třpytivá nedohledná pláň.
,Néni to na řeko moc šeroky?‘ uvažoval a došlo mu, že druhý břeh se ztrácí v nekonečné noční temnotě.
,Tak šeroky řeke přece majó jenom daleko na vychodě. Tade ve vokolí vo žádné takové nevim. A na rebnik to nevepadá.‘ přemýšlel Hans a i když se snažil tomu ve svých myšlenkách uniknout, nakonec tomu podlehl.
Šel po břehu jezera, nebylo pochyb.
,Baže. Mosi to bét jezero. Řeka be přece celá nezamrzla.‘ uvědomil si a vzdáleně si vzpomínal, že z nejvyšších vrcholků hraničních hor, které mu stojí v cestě k domovu, jsou vidět nějaká jezera.
Teď šel po břehu jednoho z nich a uvažoval, jestli směr který si zvolil, je ten správný.
Podařilo se mu jezero obejít, aniž by tušil, že kousek dál na západ, je ještě jedno. Prošel tedy nevědomky mezi jezery a pokračoval dál krajem, mezi roztroušenými vesničkami, vstříc své vlasti. Každým krokem blíž vysněnému domovu.
Dlouho to netrvalo a před ním, jako by ze země vyrostly, se objevily sněhem poprášené kopce. Ty kopce, na které si zvykl, se dívat jen z druhé strany. Zbývalo mu jen překročit tohle pohoří a bude doma.
Cítil se unavený a hladový, ale tohle poznání mu zvedlo náladu. Ne, nejásal, ještě neseděl doma u stolu. Ještě tu strastiplnou cestu neměl za sebou. Zbýval ještě hodně těžký úsek. Překročit hory. I když se dostane za hranice své rodné vlasti, nemá ještě vyhráno. Roztahoval se zde ten fašistický mor.
Procházel mezi lesními velikány a v lesním průseku se málem přerazil o hraniční sloupek.
Byl „doma“.