Ztracený ráj - strana 107
Když nemohu najít přátelství u …, zrádných lidí, našel jsem si ho u zvířat. Doma jsem měl Barona a v práci ty dvě šedivky. Ptáte se, zda jsem je měl pojmenované? Ne, neměl. Jednak jsem to nestihl a pak …, mělo to své důvody. Tím prvním bylo, že mi jednu někdo otrávil. Všude po fabrice se válely otrávené granule. Ta větší, tmavší myší přítelkyně byla zřejmě cestovatel a dobrodruh.
(Tak trochu jako já.) Nestačilo jí, že jim nosím dobroty, že se s nimi dělím o svačinu, do vršku od piva nalévám vodu. Zřejmě chtěla poznat svět a tak se pouštěla dál od bedny, pod níž žily. Opustila bednu i kumbál a „švoncala“ kdesi po venku a tam se otrávila. Nejsmutnější na tom bylo, že jsem ji našel. Byla polomrtvá, krvácející z konečníku, obalená všudypřítomným bavlněným prachem. Chytil jsem ji a odnesl do kumbálu, položil ji za bednu a k jejímu smrtí vysílenému, chvějícímu se tělíčku donesl vodu a nasypal jídlo. (Naděje umírá poslední.) Trochu jsem věřil, že by z toho mohla dostat. (Naivní blázen.) Druhý den byla pryč. Zůstal tam po ní jen prázdný vršek od piva, do něhož jsem jim dával vodu. Zmizela a já se utěšoval, že to přežila. Zmizela, ale už jsem ji nikdy neviděl. Má naděje zamřela s ní. (I když ta nejvzdálenější, malinkatá neděje mě utěšovala, že opustila jen „náš“ kumbál a ne náš svět.) Takže mi zbyla jen ta jedna. Drobil jsem jí a vzpomínal na doby, když ještě bývaly obě na živu a nebojácně si chodily k mým nohám pro drobky, bez starosti přelézaly mé boty, očichávaly nohavice montérek, praly se o kousky perníku. Je to můj osud, nacházet a ztrácet.
Proto jsem jim nechtěl dávat jména. Dokázal jsem si představit, jak bych trpěl, kdybych o ně přišel. Nejsem necita s asteroidem místo srdce. Že o ně mohu přijít prakticky kdykoli, mi nebylo nejasné. Ale kdybych je pojmenoval, bolelo by to mnohem víc. Pak jsem o jednu přišel a ta druhá se stala trnem v oku ostatním. Vymlouvali se na smrad a Bednáře necítili. Dávali mi za vinu myší přítomnost. Dával jsem pozor, zda se někde v kumbále neobjeví růžové granule znamenající pro mou chlupatou přítelkyni jistou smrt. Jenže na to už v Hvězdě nebyly peníze. Pátral jsem tedy po pastích. Zvlášť, když měl někdo doma hada, pro kterého se mohla moje šedivka stát ubohou kořistí. Byl jsem ochoten, z vlastních prostředků, koupit pro jeho hada bílou myš ve Zvěrimě, jen aby nechal na pokoji tu mou. Ale řeči jsou od toho, aby se jen vedly. Měl daleko k uskutečnění toho, o čem jen mluvil. Ale nikdy jsem se neopomenul, po nástupu na směnu, poohlédnout po kumbále. Čekal jsem jen na jaro, abych svou myšku chytli sám a pustil ji někde venku. Jenže k tomu už nebudu mít příležitost.
Napřed dostali výpověď všichni nepohodlní a teď už je pasé všechno. Hvězda už to má spočítáno. Dostali jsme výpověď všichni do jednoho. Teď už o našem konci nebylo pochyb. Teď už to nebyly jen novinářské kachny, povídačky neznalých. Teď už to byl holý fakt. Držel jsem svou výpověď, vím o čem mluvím.
Opět se lidé ukázali lidmi. Opět poukázali na své přednosti, na svou aroganci, ješitnost, závist. Jen ty největší, nejkrysovitější krysy opouštějí potápějící se loď jako první. (Bla, bla, bla, bla. Plkáte, cintáte si po bradě a předbíháte události.) „Podle sebe soudím tebe!“ Že!? Byla tady řeč o krysách těch nejkrysovatějších. Odporných ve svých „přednostech“. Nevyzpytatelných ve své závisti. Nejješitnějších ve své aroganci. Ale nikdo nemá nikomu za zlé, že opustil fabriku proto, že si našel práci. Jen hlupák by čekal na zázrak, když má příležitost, když má možnost příležitost chytnout za pačesy. Ale ty největší krysy opustily potápějící loď jen tak. Ze závisti, protože někdo si tu práci našel, a oni nechtěli vypadat hloupě, nechtěli být po zadu, a tak raději odešli, jako že kvůli práci. I když byli i někteří, kteří kvůli práci odešli, naletěli a zůstali na dlažbě. Jenže těch je bylo minimálně, oproti těm, co s pohrdáním odešli, co začali kálet na všechny a na všechno, co bylo ještě před pár týdny nejdůležitější na světě.
Já dostal svou výpověď a měl před sebou poslední tři měsíce. Tak jsem opět další krach, další fabriky, dotáhl do úplného konce. Stroje zhltly poslední kilogramy suroviny, vyplivly svůj úděl a zastavily se. Tichlo oddělení za oddělením, tak jak se výroba posouvala, jak se zpracovávaly poslední kilogramy, poslední metry. Všude panovalo nezvyklé ticho, jen tma a chlad čišel z prázdných hal, plných šedých stínů, jež byly v době své slávy na přádelně, stroji. Nevlídným prostorem, jež byl kdysi pracovištěm mnoha z nás, se vznášel zápach zatuchliny, jak mrtvolný smrad.
Po celou dobu svého žití, jsem pořád něco hledal. Kamarády, lásku, ženu, pravdu, pochopení, samotu, sám sebe, abych nakonec zjistil, že jsem hledáním ztratil to nejcennější. Své dětství, své mládí. Z dětstvím ztrácíme ráj. Je pozdě se ohlížet zpátky. Nejde obrátit tok času, což je nejtajnější přání všech, jež ztratili svůj ráj. Neexistuje žádná síla, která by vrátila vylíhlé kuře zpátky do skořápky. Čas není vidět a přesto je proti nám. Ztratili jsme hodně a s každým dnem ztrácíme víc a víc. Ztratili jsme svůj ráj, a kdo ví kdy ztratíme úplně všechno.
Na cestě zpátky vnímáme víc, než cestou tam.
„Za deset let se zavřu v pracovně, uvařím si čaj, vzpomenu si na Hvězdu a pozvracím se.“
* * *
Tak opět sedím na dlažbě.
„Poznal jsem, že život probíhá v cyklech, etapách, valech, že jde o střídání sfér zájmů v závislosti na rozumové úrovni, antropometrických údajích a jiných skutečnostech. Na přechodu sfér je patrný skok. Takovou příležitostí ke skoku je puberta, první pohlavní styk, svatba, rodičovství, klimaktérium, poslední pohlavní styk a podobně. Pořadí je různé a končí obvykle smrtí, skokem největším a totálním. Zvykáme se na smrt, jež nás bude provázek celý život. Ale chybí nám filosofie, a tak se bráníme cynismem nebo láskou, jak kdy.“