Ztracený ráj - strana 103
Přestal jsem ji prosit o podporu, nemělo to smyl. Znal jsem její umanutost, její tvrdohlavost, se kterou nepohne nic. Žena i počítač jsou si vzájemně podobni. Muž k nim vzhlíží s úctou i bázní, s odhodláním, s důvěrou. Ale stejně jako žena, tak i počítač, když se zaseknou, nikdo s nimi nehne, nikdo nemá šanci je přesvědčit. I když u počítače, se dá tento restartovat, i když s možnými ztrátami, ale přesto ta šance tam je, vždycky se dá začít znovu od začátku. S ženou je to mnohem těžší, takřka nemožné.
Přestala se mnou komunikovat úplně. Přestala mi odpovídat na má proč, kopala mě do dásní. Ačkoli je diskuse sebelepší lhostejnosti, jde o to, že lhostejnost a nezájem mohou způsobit mnohem větší škody. Nedal jsem se. I já umím být tvrdohlavý. Vmetla mi do tváře, ať mě morálně podpoří má „kopretinka“. To přehnala. Co do toho plete Helenu. Ta si vytrpěla své. Je tak lehké ublížit, schovat se a sypat sůl do otevřených, nezhojných ran.
„Každý vyhraný zápas, zdvojnásobuje sebevědomí, každý odpočítaný nepřítel posiluje sebejistotu a zvyšuje význam vítěze.“
Byl jsem pod tlakem okolí, a nejvíc mě sráželo na kolena chování někoho, komu jsem důvěřoval. Když člověk zůstane sám, má čas přemýšlet, potýkat se, se svými myšlenkami. Co když bylo všechno úplně jinak? Nejvíce kamenů zdvihají ti, kdo sami nejsou bez viny. Z nejedlé houby se nestane jedlá.
Kdo ví, jak to bylo? Možná to byl původní záměr těch, jež tohle spiknutí zosnovali. Možná, že někomu něco vadilo, možná někdo někomu překážel, možná někdo nesnesl bezstarostnost, s jakou jsme si s Helenou žili, možná někomu vadilo, že se milujeme, i tak dlouho po svatbě, možná tyhle skutečnosti měly být tím klínem, vraženým mezi nás, klínem, jež nás měl oddělit, narušit naši soudržnost, udělat z nás pana a paní „Hádalikovi“, další tuctový pár na pokraji záhuby, stojící před branami soudu, hádajících se o majetek, o práva velení, o byt, o prachy, o děti. Lidská podlost umí být bezmezná. Bezedná jako lidská omezenost.
„Člověk vidí někdy víc, když se dívá do dálky.“
Však mnoho vidí ten, komu strach otvírá oči. Lhát by se nemělo. Lež je mnohem větší, horší a neodpustitelné zlo, než nějaký, někým vymyšlený, pocit viny. I když lež nazýváme jakkoli, bude smrdět pořád stejně. Ale kde je pravda? Existuje vůbec? Pravda je něco krásného i strašného zároveň. Proto je nutné s ni zacházet s krajní obezřetností. Nechtěl jsem s mistrovou bojovat. Jen jsem chtěl znát pravdu, poznat a hájit si ji, pokud ovšem existuje. Jak jsem byl bláhový. Pravda je jen slovo a někteří lidé, dovedou se svou pravdou hotové zázraky. Nevinní vždycky padnou za oběť první.
„Zlo může udělat z lidí pouhé nástroje k získávání moci. Znetvořené mysli bez špetky lidskosti. Nejsem pěšák na šachovnici něčích ambicí. Je nejvyšší čas se nad vším zamyslet, dokud myšlenka bloudí v tom, co mi ještě zůstává a čemu se při nejlepší vůli dá ještě říkat mozek. Protože pokud přijdu i o to, co mi ještě zbývá, budu jen spokojeným hlupákem. Bez mozku se nelze zamýšlet nad myšlenkami.“
V okamžiku jsem pochopil. (I když pochopení bolest nezmírní.) Už vím, kde se stala chyba, v čem jsem chyboval. Tomu všemu byla na vině má důvěřivost. Málem se za sebe stydím, když si vzpomenu, když jsem ještě před časem hlásal „Nikdy nikomu nevěř!“ a pak sám podlehl důvěřivosti toho největšího, nejhrubějšího kalibru. Přestal jsem nadobro vnímat svět kolem sebe. Zmizeli lidé, zůstaly obludy neštítící se ničeho, schopné všeho pro jejich vlastní potěchu, pro jejich vlastní zisk. To bylo naposledy, kdy mé já, mé dobré já, klonící se k lidské společnosti, pro konání dobra, zvítězilo nad mým jiným já, jež je horší jen proto, že to první je dobré. Bylo to naposledy, co dostalo šanci. Dostalo šanci, aby mi ukázalo, že svět je opravdu takový, jaký je. Bez příkras, plný zloby a jiných odporných lidských špatností. Jedním slovem přímá realita. Jenže realita stojí za … Realita jednoho, je možná fantazie druhého.
Dostal jsem lekci. Zavřel jsem tu bránu, která měla zůstat pevně zavřená, a nemuselo k ničemu dojít. I když, kdo chce psa bít hůl si najde. Bylo mi to osudem určeno, takže bych tomu stejně neunikl, nebyl bych toho ušetřen. Měl jsem to napsáno v knize osudu, abych se setkal s opravdovou lidskostí. A zřejmě ne naposled. Tak jsem ji poznal a nikdy nezapomenu. Nemohu zapomenout. To se prostě nedá.
„Uzavřená mysl, je prázdná mysl.“
Mezi mnou a lidmi se rozprostřela doširoka šklebící se průrva, otevřela se propast bezedná, jejíž protější strana, ten nejvzdálenější břeh, se ztrácí v nekonečnu. Osaměl jsem sám ve své samotě. Zůstal jsem sám se svými myšlenkami, tak jak jsem si to vždycky přál. Jako strom vyrostlý na samém kraji propasti. S kořeny pevně vrostlými do kamenného podloží. Strom samotář s kmenem pokrouceným nelidskou lidskostí. Zůstal jsem sám, ale ne opuštěný. Mám korunu plnou života. Ptáci v mé koruně odpočívají, zpívají, namlouvají se i pojímají, stavějí si hnízda, vyvádějí mladé. Mám korunu plnou života. V koruně se rodí nový život. Zůstávám sám, ale plný života. Je to jen můj život. Život bez lidí a mezi nimi.
„Nebudu jak imbecil sedět v dolíku a fňukat, abych mohl být pět minut před dvanáctou mučedníkem a po bitvě generálem.“
Roztrhal jsem svůj starý život na malinkaté kousky a pustil je po větru, ať je rozpráší do všech světa stran. Začal jsem znova. Jako když se píše nová kapitola, nová stránka nové knihy. Začal jsem psát novou stránku, nový odstavec, nový díl svého života. Zmačkal a roztrhal všechno zlo, napáchané lidskou špatností a zapamatoval si důvody i důsledky, abych se jich mohl v budoucnosti vyvarovat. Chybami se člověk učí.
Nepotřebuji lidi. Jsem jich syt. Začínám pevně věřit, že po tomhle poznání, bych nepomohl nikomu, i kdyby … I kdyby mě svědomí fackovalo. Že lidem křivdím? Že nejsou všichni lidé stejní? Samozřejmě. Vždyť ani já nejsem stejný jako oni. Chovám se k lidem, jak se oni chovají ke mě. Ale jak už jsem řek, ne všechno se týká všech. Jen trefená husa se ozve. Na světě je lidí jako sraček. Však vy víte koho se to týká. Nehodlám to zase rozmazávat. Můj názor znáte. Ještě něco? No tak.
Pokud vy soudíte mě podle vás, je všechno v nejlepším pořádku. Ale pokud já soudím vás dle sebe, jsem najednou ten nejhorší, všechno je naráz trestuhodné. V tom je ta vaše lidskost, za kterou se tak rádi schováváte. Vaše lidská přirozenost, vaše nejlidštější povaha.
Nedokážete si ani představit, jak cizí jsem si náhle připadal. Cizí uprostřed cizího světa. V práci pohrdavé pohledy zabodávající se mi do zad, jako by se mě všichni štítili, jako bych na sobě měl znamení, vypálené žhavým prstem lidské hlouposti, které varuje před bližším kontaktem, doma dusné ovzduší, které jsem však cítil jen já.
„Za dobrotu na žebrotu.“
Pakostová (a kdoví kdo ještě) mohla být spokojená. Pokud chtěla narušit naši soudržnost, rozklad začal.