Cesta - strana 69
,Vedlevá přece bévala masna s lahudkama.‘ vzpomněl si Hans a zamířil tím směrem.
Ani zde se mu však nepodařilo najít něco k snědku. Místo masny, asijský obchod z pochybným zbožím, plný prodavačů se žlutou pletí a nesrozumitelným jazykem, kdy se při policejní prohlídce ohrazovali: „Já nerozumjet ceski“, pokud se jim však nepodařilo včas vzít nohy na ramena.
Hanse napadlo, zda nebude lepší, si něco k snědku koupit někde v potravinách, ale s nemalým zděšením shledal, že cestou na žádný obchod s potravinami nenarazil a pátral v paměti, kde dřív nějaké potraviny stály.
Bloumal městem a hlad nevnímal, spíš nevycházel z údivu. Konečně ucítil vůni vařených jídel. Pátral po původu těch libých vůní. Našel co hledal. Malý bufet. Malý útulný a nepřelidněný. Přešel přes cestu a vstoupil. Překvapila ho ochota s jakou ho obsloužili. Připravoval se ne docela jiné přijetí, na jednání, které se dalo odvozovat od toho, co cestou svou rodnou vlastí už zažil, tedy jiné, než se mu dostalo.
Jídlo vypadalo slibně. Objednal si, usedl ke stolu a pustil se do jídla. Jak dlouho už nic tak dobrého nejedl? Připadalo mu to, že snad sto let. Vychutnával sousta a na mysl mu přišlo, že tenhle bufet zde před nějakými padesáti, šedesáti lety nestál. Pátral v paměti, co zde bylo před tím, než si zde někdo vybudoval bufet. Přemýšlel, ale nebyl si jist. Pravděpodobně zde byly oděvy.
Bylo to až k nevíře. Jako v Kocourkově. Na jedné straně udělají z masny a z lahůdkářství prodejnu oděvů a na straně druhé, z bývalé prodejny oděvů se stane bufet. A to na jedné ulici, prakticky proti sobě. Hans nad tím přestal kroutit hlavou. Stejně to nemělo cenu, ale z údivu nepřestával vycházet. Aspoň, že se dobře najedl. Opravdu si pochutnal.
Překvapovalo ho, že je zde skoro sám. Přemýšlel, zda je to tím, že je odpoledne, a že ten největší nával je ráno, nebo zda je tady prázdno pořád.
,Ale to be v tym případě, ož dávno mosele přejit na boben. Možná ledi nemajó peníze. A včil zrovna néni čas véplat, podpor či sociálek, nebo jak to tade nazyvajó.‘ uvědomil si Hans a vůbec netušil, jak je ten svět malý.
Ještě tak před půl hodinkou zahlédl u řeky Jiřího Tesaře se svým nejvěrnějším přítelem a nyní ho pozorují oči Heleny Tesařové, která po dlouhém hledání, s trochou štěstí zavadila o tohle místo v bufetu. Tohle by žádná z pucparty nikdy nepochopila.
Jenže pro Helenu byl Hans jen pouhý zákazník, stejně jako Helena pro Hanse jen zaměstnankyně bufetu. Ale i ona měla co dočinění s bavlnou od společnosti jejímž majitelem Hans byl. Jenže ani jeden, ani druhý, o osudu toho druhého nevěděl. Na světě dojde k mnoha setkáním, aniž by si to jedna či druhá strana uvědomovala.
S plným žaludkem se Hans cítil spokojenější. Poděkoval a zamířil k autobusovému nádraží v centru. Nevěděl, proč se tomu říkalo nádraží. Byla to jen široká ulice, kterou po obou stranách lemovaly autobusové zastávky. Našel si číslo zastávky, ze které ho autobus odveze domů.
,Dom?‘ ptal se Hans sám sebe.
Kde je vlastně jeho domov? Všude se cítil být cizincem. A měl neblahé tušení, že i ve své rodné vesnici bude za cizince. Vždyť už je to tolik let.
Čekal na autobus a začínal mít dojem, zda má právo, se vůbec po tolika letech, ukázat doma. Za celou dobu nedal o sobě vědět, a najednou se zde ukáže a bude tvrdit, že je Josef Hromádka. Jak cize mu to jméno znělo. Bylo to až neskutečné. Zvykl si na Hanse. Měl skoro dojem, že sem nepatří a že by se měl otočit na podpatku a vrátit se odkud přijel.
Neměl moc času na rozmyšlenou. Zastavil před ním autobus a otevřel své věčně hladové dveře, aby zhltl cestující na zastávce. Teď a nebo nikdy. Buď nastoupí a pozná, že doma není vítán, nebo se vrátí a do smrti toho bude litovat. Ale kam by se měl vrátit? Nepatřil nikam. Dlouho se nerozmýšlel. Nastoupil.
Dveře se zavřely, autobus se rozjel. Projeli městem, které Hans už nepoznával. Už pro něj bylo cizí. Opustili neznámé ulice a domy, projeli kolem starého lomu, kde svou pouť končila Ztracenka a Hans se zasnil.
Kolikrát zde byly coby děti. Bylo to místo plné tajemství, pověr, mýtů i příběhů, vymyšlených či pravdivých. Lákala je, a zároveň i strach naháněla, ona černá, bezedná díra, jež pohlcovala ten říční proud. Nesčetněkrát dostal a nejen vyhubováno, za to, že se sem zatoulal a byl znovu, a znovu trestán, když neposlechl a s ostatními dětmi sem opět utekl si hrát, nebo zkoumat.
,Moc se teho tade nezměnilo. Jenom ten les je jakési neodržované, prořidlé, zanedbané.‘ přišlo mu na mysl, když projeli přes silniční most přes Ztracenku.
Kdyby Hans znal příběh svého syna Vojty, věděl by, kolikrát ten, se po téhle cestě nachodil k odlehlému statku, jež byl zasazen mezi poli, daleko od města, kde si také našel manželku.
Ovšem Hans nic o tom nevěděl. A jeho zestárlý zrak už by ani nespatřil v dálce stojící stavení a kolem něho se prohánějící stáda koní.
Autobus se blížil k jeho rodné vesnici. Hans pozoroval krajinu. Její ráz, jako by se ani po tolika letech nezměnil. Vesnice se měnily a rozrůstaly, ale kraj plný polí a remízků, ověnčený na severu věncem vrchoviny plné lesů, kde Hans prožil poslední rok války, se nezměnil.