Rok žita - strana 34
A jen co se stará Straková zmátořila, na nic nečekala a vodstěhovala se, až kamsi do tramtarie.
Pár dní se zas nic nedělo. A pak, co čert nechtěl, starostová šmárala po lese a sbirala řébky, až zablódila na Barboru. Napadlo ju to, až zahlidla za křákem stát kozu.
Chvilo hleděla na kozo, koza na ňo. A pak zkosila na ňo zavolat.
,Koza. Koza.‘
Koza nic. Jen tak stála. Starostová se pomalo ke koze přebližovala a furt volala.
,Koza. Koza.‘
A dež bela tak na dva kroke vod teho keřa, koza na ňo veletěla a tak strašně zamečela, že starostka sebó škrábla a zvostala ležet.
Probrala se až za hodnó chvilu, ale koza bela fuč. Na nic nečekala a letěla nékratči cestó dom. Doma všecko řekla starostovi, ale nevěděla, jak dlóho bela bez sebe. Ož be belo pozdě něco podnikat.
Starosta svolal v hospodě schuzo, abe se to s tó Barboró veřešilo. Radile se dlóho a na nic klódnyho nepřešli. Až kovářské povídá.
,No co, dyž si ten kozel nebo co to je, na chlapa netrófne, tak já se převlečo za ženskó, pudo na Barboru a to be v tym bel rarach debech teho kozla nechetil.
V nedělo, po kostele vešla z kovárne statná ženská s šátkem na hlavě. Bel to kovář. Jak se bližil k Barboře, mosel se trocho nahrbit, abe to vepadalo, že je to ženská. Štrádoval si to pěšinó meze keřama, a pořád nic.
Pak kdesivá meze keřama zašostilo listí a zamečela koza. Kovář se zastavil a belo ticho. Oďál dva kroke a zas mečení.
,Te potvoro, te se chceš se mnó hrát.‘ pomesel si kovář. Zastavil se ticho. Rozešil se a ,Mééééé!‘.
Tak se nezastavoval a předal do kroka, jako že se bojí a spěchá pryč. Jak šil, koza furt mečela. Tak se nenápadně stáčel k místu vodkáď to mečelo. Ož bel tak blízko, ale furt nic neviděl. Pak to v křoví zapraskalo a ,Mééééé!‘, veletěla černá hlava kozla. Kovářské na nic nečekal, popad’ kozla za rohy a hrc... Ale kozel nechal kožuch s hlavó e s rohama v kovářskéch prackách a bel ten tam.
Kovář se vrátil k starostovi a hodil na zem kužu z kozla a povídá.
,Tak sem vám teho kozla zrovna stahl.‘
Starosta nevěřil vlastním očím a nosu.
,Někdo si z nás dělá dobré deň starosto. Než sem se moch’ zpamatovat bel fuč.‘
A tak bel konec teho kozlího strašení na Barboře. A ož nikdá se tam nic podobnyho neodálo. Asi až za dvě leta, tenkrát vehořela samota, kde dřiv béval hrnčíř, keré si postavil chalopo kos za dědinó, skoro až o lesa, abe to neměl daleko pro hlinku. Žena pak sténě vod ňé otekla a nechala ho na holičkách i s tó pohlópló cerkó.
Vod malička jí šeci říkali, že je začarovaná, že z ní jednó bode take čarodějnica, protože se narodila devětadvacátyho února a kdesi cosi. Děvče z teho zblbla ještě víc, proto ju matka vopustila a hrnčiřovi to belo jedno a tak děvčica blbla vesele dál.
Gdež staré hrnčíř skonal, bela ož dospělá. E gdež přehlópá, ale dokázala se vo sebe postarat, možná, že gdebe se k ní trocho měle, tak be tak nedopadla. Vobčas jí to e meslelo, protože jedno dobo dělala hrnčířskó. A bela šekovná. A gdebe se netvářila tak pitomě, možná be teho na jarmarce prodala víc, ale ten její škleb vodpuzoval a nepomohlo ani, že má fortelny zboží.
Jeden rok na jarmarce nic neprodala a tak tam všecko rozflákala. Dupala po tym smála se a zpivala. Vod té dobe ju pak nikdo pořádně neviděl. Až pak hořel ten hrnčířské domek. Celá dědina ho tenkrát pomáhal haset, ale nepodařilo se. Zůstala jen hromádka popela a pak našli i tu pohlópló.
Visela ve větvích staryho vořechu a dělala meluzínu. Dlóho ju přemlóvali ať sleze. Marně. A dež ju chtěle sundat, skočila.
Možná, že to bela vona, kdo plašel baby na Barboře. To se ož nikdo nedověděl. Ale je pravda, že vod té dobe tam bel klid.“ skončil Vojta svoje vyprávění a Honzovi bylo líto, že už je konec. Ty Vojtovi povídky by poslouchal třeba celé hodiny.