Cesta - strana 19
Ti nejmladší, a těm kterým bylo o zdraví svěřit jakoukoli zbraň, byli přemístěni k mostařům. Jejich úkolem bylo budovat přes řeky provizorní mosty tam kde nebyly a vyhazovat do povětří ty, jež tam byly, ale po nichž snažili uniknout nepřátelé. Hans by šel nejraděj s nimi, protože měl pořád nejistý pocit, že kvůli němu můžou vzniknout nepokoje uvnitř organizace.
Však nastalá situace všechno změnila. Nebyl čas se tím zabývat. Na to bude čas, až bude po všem. Možná. Střelba byla každým dnem pořád blíž a blíž. A jednoho dne to muselo přijít. V kraji se objevily osvobozenecké tanky.
„Snad to nejhorší máme za sebou.“ povzdechl si národ plný optimismu ze znovu nabité svobody.
Bylo po všem a z doupat začali vycházet lidé, o jejichž existenci Hans ani nevěděl. Teď přijde na lámání chleba. Ale nepřišlo. Věci dostaly úplně jiný spád, než by si kdo pomyslel.
V doupatech nebyli jen ti nejdůležitější ze všech koutů republiky, kteří prchali před gestapem a jejich posluhovači, a všemožní vedoucí činitelé toho pomyslného stromu „Moravské domobrany“ a příslušných větví, ale, a to na tom bylo to nejhorší, vloudili se mezi ukrývající i ti, před kterými většina z domobrany prchala. Vyskytovali se tam však i někteří, kteří nikdy nemuseli před nikým utíkat, ale jen měli plné kalhoty strachu a potřebovali se jen ukrýt, než zase bude po všem. Taková ta tlustá břicha, která vždy všechno řídila na dálku, od stolu.
Hans měl strach, neboť si uvědomoval, že všechny ty jeho pochybnosti se stávaly pravdou. Začalo mu z toho všeho být zle. V žaludku cítil nevolnost. Oni nasazují své životy, překonávají hory v těch nejhorších podmínkách, brodí se mrazem po kolena sněhem a proč? Aby nosily jídlo a korespondenci pantátům, kteří se bojí o své postavení a své pupky? Aby bránili ty, kteří měli prsty v tom, co se tady dělo? Cítil, že tady nezůstane. Hněv a bezmocnost se bránit, mu bouřily v krvi.
Došlo nejen na Hansova slova, ale i na zatýkání. Udavači už zase udávali. Dostali se na stranu vládnoucí strany a zbavovali se svých potencionálních nepřátel. Zatkli Veverku i majitele statku, a celou řadu dalších, které Hans neznal, jež byli ukryti v doupatech. To rozhodlo. Musí odtud.
Nepozorovaně se vytratil ze samoty a zamířil do hájovny. Cestou narazil na osvobozenecké vojáky. Zatrnulo mu. Krve by se v něm nedořezal.
,Jdó po mě.‘ napadlo ho okamžitě.
Tahle armáda čistila zem důkladně. Tedy nejen od fašistů a jejich poskoků, ale i od nepřátel státu, na které někdo ukázal prstem. A kdo ten někdo byl, Hans věděl dokonale. Hnusná nespravedlnost.
Hans teď stál před problémem. Neměl kam utéci. Stál a koukal na vojáky a oni koukali na něho. Volali na něho a mávali na něj, ať jde k nim. Z lesa se vynořil tank. Razil si cestu, kde cesta nebyla. Stromky padaly a pásy je drtily. Je konec. Tank zastavil před Hansem, který si ani neuvědomil, že má pořád přes rameno svou pušku. Z tanku seskočil voják a mluvit na něj. Hans rusky neuměl, ale pochopil, že nejdou po něm, ale jen hledají cestu z lesa.
Obrovský kámen mu spadl ze srdce. Ulehčeně si vydechl. Chtěl jim vysvětlit kudy mají jet, ale pak mu přišlo na mysl, jak zabít dvě mouchy jednou ranou.
Vyškrábal se na tank a ukazoval jim cestu z lesa. Díky jeho duchapřítomnosti se chytře vyhnuli samotě. Nechtěl, aby na něj někdo ukázal prstem. Byl přesvědčen, že půjdou i po něm.
Napadlo ho, že když má pod sebou tank, stačilo by slovo a srovnali by samotu se zemí, ale věděl, že by zase umírali nevinní a ty svině by z toho opět vyklouzli beztrestně. Nechal svůj nápad zase zapadnout do hlubin vědomí, odkud vyplul a těšil se, že unikl ze sevření světské nespravedlnosti.
Jeli cizím krajem, kde Hans nikdy nebyl a ani neměl tušení, že se sem jednou podívá, i když vyloučeno to nebylo. Mířili směrem k hlavnímu městu. Uzavírali zadní vrátka celého postupu osvobozenecké armády, aby jimi nemohla proklouznout ani myš.
Hans si za celou dobu ani nevystřelil. Ne, že by po tom tak toužil, ale s příchodem osvobození, se to bojové nadšení zmocňovalo každého, Hanse nevyjímaje. Seděl spolu s ostatními na pancíři tanku a pozorně sledoval krajinu. Sem tam po očku pozoroval i ostatní, kteří s ním sdíleli tuhle cestu. Jako by byli posbíraní s celého východního světa. Jejich rysy nesly známky všech různých národností.
Hans přemýšlel, jestli je celá ta armáda tvořena stejnou různorodostí nebo jestli tam vepředu jsou jen ti nejlepší z nejlepších, ti praví sovětští hrdinové. Ale spíš věřil tomu, že hrdinové se stali hrdiny, až bylo po všem, až mohli vylézt ze svých úkrytů a vychvalovat před světem své činy a odvahu. Po tom, co sám zažil, už věřil tomu, že mohli být klidně po celou dobu zalezlí a nechávali za sebe bojovat tuhle směsku národů, kteří naplněni nadšením, hnali před sebou německé hordy.
Chvíli se vezl, chvíli s ostatními pročesával kraj a prohledávali podezřelá místa. Hans si všiml podle ukazatelů směru, které přežily zběsilý útok jejich předvoje, že se tak úplně nepřibližují k hlavnímu městu. Směřovali spíš víc na jih.