Ztracený ráj - strana 101
„Škatule, škatuje, hejbejte se!“ přivály ze starého provozu, jehož éra pomalu končila, staronové pracovníky. Tomuhle přesunu se nevyhnulo ani naše oddělení. Šibovalo se nejen z dělníky, ale i s mistry. Tak se k nám na oddělení dostala mistrová, jež se stala mistrovou až u nás. Jmenovala se Jana Elfmanová a na tuhle část života se mi velmi špatně vzpomíná. Nejraděj bych na tu dobu zapomněl, ale opět to nejde. Dokud budu mezi těmi stěnami, bude mi to okolí neustále připomínat. Já vím, že je to jen moje sugesce, ale já s tím musím žít, ne vy.
Dodnes si nejsem jist, jestli v tom, co se po příchodu mistrové odehrálo, nebylo něco z vypočítavosti, prohnanosti, až pomstychtivosti. (Ne-li i podlosti.) Mistrová vypadala tak důvěryhodně, až mateřsky vstřícná. Myslel jsem si, že to myslí opravdově, (a ne jen, aby se ukázala). Přemýšlel jsem, zda by právě ona, neměla pro mé vnitřní cítění, spojené občas s problémy, pochopení. Byla tak bezelstně otevřená, že jsem ani nezapochyboval o tom, že by v tom mohlo být tak málo z upřímnosti. Naletěl jsem a ulevil jsem svému svědomí. Proud mých uštvaných myšlenek ze mě proudil jak vodotrysk, jak ropa z nového vrtu, jak pramen života do lůna nevěsty.
Když počalo její zastávání nové funkce, plavala v tom, až mě jí bylo líto. (Zas ta moje prokletá „vlídná nemoc“.) Nejednou byla v rozpacích, topila se v praktických problémech, ale díky své sebekázni, (nebo to bylo něčím jiným?), si to nechtěla připustit. Ač nechtěla, ta do očí bijící nejistota, jež s ní cloumala natolik, až jí má dobrota nabídla pomocnou ruku, se nedala utajit. Skamarádili jsme se, (proč ne, vždyť jsme měli být na jistou dobou kolegové), měli jsme vzájemně spolupracovat. Pokud se tak stane mezi jedinci stejného pohlaví, je všechno v pořádku, ale pokud se skamarádí muž a žena, je z toho nepřekonatelný, neodpustitelný problém. A pokud v tom hraji hlavní roli já, je to dvakrát takový problém.
Nevěnoval jsem tomu pozornost, a zapomněl, že jsem na přádelně. Myslel jsem si, Víte co mi můžete?, a nechal si svou otevřenost přerůst přes hlavu. Pak už v tom, co jsem dělal, nebylo nic z pomoci potřebným, to už nebyla pomocná ruka, to už hraničilo z převýchovou. Ale myslel jsem to dobře. Připadala mi tak naivně zranitelná. Chtěl jsem jí dát jen rady do života, ale vypadalo to, že žádné nepotřebuje. Naopak. Pokud mohla radit ona mě, bylo vše v pořádku, ale pokud jsem jí já chtěl, třeba jen varovat, bylo zle. Měnila se v saň, v uragán výčitek, v přívalovou vlnu emocí. Co dělala ona, bylo v nejlepším pořádku, ale nesměl jsem to samé udělat já. To jsem se, se zlou potázal.
Žila v přesvědčení, že teď, coby mistrová všem ukáže, teď všichni uvidí, jak to má vypadat, když dělníka, v jejím případě tedy dělnici, povýší na post mistra. Chtěla být zářným příkladem všem podobným, a poukázat na chyby, jichž se dopustili všichni na stejném postu, před ní. Totiž chtěla být za dobře s každým, slepě důvěřovala podřízeným, bez rozmyslu jim šla na ruku, pouštěla si je k tělu víc, než je zdrávo, zkrátka nechtěla být, jak sama říkávala, žádný „studený čumák“.
Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, jestli byla tak zásadová nebo tak ješitná. Snažil jsem se ji varovat, aby pamatovala na odstup, aby si všechny držela co nejdál od těla, jinak se odrovná, podřeže si pod sebou tu větev, na níž se snaží, zuby nehty, udržet. Marně. Snad, možná, až na to, že si ten odstup udělala ode mě, že vystavěla mezi námi nepřekonatelný mantinel, abych jí nekecal do toho, v co věřila, v co byla přesvědčena, že dělá nejlíp. Dal jsem jí ještě radu, aby dávala pozor na to, komu důvěřuje, aby raději nevěřila nikomu, a tedy raděj ani mě ne. Jenže ona věřila úplně všem, jen mě ne. Nakonec mi vyčetla, snad i to, co nebyla pravda. Poštvala proti mě, všechny mé vlastní špatné povahové rysy a vlastnosti.
Měla schopnost malovat čerty na zeď, a když se jí to povedlo, byla z toho nesmírně překvapená. (Posléze jsem zjistil, že tuhle schopnost mají všichni čistokrevní přadláci.) Tak dlouho se zaobírala svou snadnou zranitelností, až to dostala naplno. A nejen ona. Odnesl jsem to i já s Helenou, která po marné snaze se někde uchytit, neboť byla tou dobou opět podruhé bez práce, se dostala, (tak trochu mou zásluhou), k nám na přádelnu.
Byl jsem rád, že se mi podařilo ji k nám dostat, (ani Helena nebyla nerada), ale s tímhle jsme nepočítali. Než přišla o práci, a než se mi ji podařilo uchytit se u nás, na přádelně, byla asistentkou ředitele soukromé firmy. Někdo by mohl říci, takové výhodné zaměstnání, to jste za vodou, na takovémhle postu, to máte o budoucnost postaráno a s platem, jež sekretářky mívají, klidně sama uživí celou rodinu a já mohl zůstat doma, být mužem v domácnosti. „Velky voči.“ Máte zkreslené informace ze stupidních televizních seriálu, telenovel a romantických filmů. Americká propaganda. (Napřed východní, teď západní.) Nejenže Helena dostával jen minimální mzdu, ale navíc firma zkrachovala. Nepřehlédnutelné riziko s nímž jste nepočítali, že? Nicméně se dostavil krach a bez práce jsme byli oba. Raděj nevzpomínat.
Jeden se stará, aby měl a když má, závidí mu to celý svět. Záviděli nám všechno, i to, (nebo především to?), jak si spokojeně žijeme, jak nám to spolu vychází, jak jsme s Helou spolu šťastni. Záviděli nám naše harmonické manželství bez hádek, bez pláče, plné vstřícnosti, tolerance a smíchu. Milovali jsme se stále tou samou, neutuchající láskou celých šestnáct let. A pak nějakou krávu napadlo vrazit mezi nás klín. Narušit, naleptat, nalomit naši spokojenost, naši lásku, naše štěstí. Nevím, kdo a komu, se mstil, ale stačilo jedno slovo, nebo spíš jedna věta a vše bylo v …, ano, proč se toho bát, v prdeli. Doslova.
Myslel jsem si, že jsem ve Hvězdě poznal všechno, ale chybil jsem a odnesl to. Pakostová, ta frivolní matróna, nebyla jediná, která by se mi ráda dostala do kalhot, jenže jen jí, po neúspěšném pokusu se mi tam podívat, dostat, napadla taková ohavnost. Možná že tím, kdyby se nechala mnou obtáhnout, vyvětrat, přefiknout, by se nejlépe pomstila Heleně, jak měla v plánu, jenomže vsadila na špatné kalhoty. A tak šla ještě dál. Zašla až na samý okraj lidské podlosti. Což pro ni nebyl žádný problém. Podlost byla její parketa. Za podlostí ukrývala své nedostatky, své chyby, svou imbecilitu. Podlostí byla prosycena, prošpikována.
„Jazykové znalosti některých lidí spočívají v tom, že ovládají jedovaté řeči.“
Tak jako někteří z vás, (jistě to někteří znáte), mám i já tu schopnost, tu tendenci, být vždy ve špatnou dobu, na špatném místě. Ve snaze udělat cokoli obratného, dobrého, prospěšného, to nakonec stejně dopadne blbě. V můj neprospěch blbě. Naprosto. Ať dělám, co dělám, vždy se to obrátí proti mně. Pochopil jsem, že v každém kolektivu nesmí chybět jeden ubožák, který sejme hříchy, aby si vysloužil posměch, aby to odnesl za všechny. Ale příliš pozdě mi došlo, že to mohu být také já.
„Slova jsou jako včely. Někdy snesou plástev medu, jindy bodnou, když to nejméně čekáme.“
Tohle však nebylo žihadlo a o včelu se už vůbec nejednalo. Tohle byla …, kus hovězího. Jenom idiot by uvěřil takové obscénnosti, jež vypadla Pakostové z huby. A vidíte i v tom jsem se mýlil. Tohle byla přádelna, ne normální svět. Jenom idiot a stádo tupohlavých ovcí tomu věřili. Zřejmě byly zvyklé, zřejmě to bylo na přádelně normální, zřejmě to bylo na denním pořádku, aby tam, kde kdo, každou chvíli, v pracovní době souložil mezi stroji. Jestli byla Pakostová zvyklá souložit ve výtahu, nemůže pro ní nebýt nemyslitelné, proč bych to samé nemohl dělat já. (A zřejmě nejen pro ni.) Bylo pro ni normální, že jí byl každý po vůli a nebyla zvyklá, aby ji někdo odmítal. Jenže já nebyl každý či kde kdo, nebyl jsem čistokrevný přadlák. Byl jsem jen obyčejný, nevyučený přivandrovalec. To ze mě udělali. A co ještě?