Ztracený ráj - strana 47
Jistě si všichni v mém okolí oddechli, když jsem vyšel školu a přes týden pobýval na internátě. Zcela určitě nejvíc rodiče mé školní lásky. Tím měli o jednu starost méně a hlavně, že přestane to zpropadené pískání pod oknem jejich dcery. Sejde z očí, sejde z mysli. To si mysleli nejen její rodiče, ale i ona sama (a řídí se tím i spousta lidí). Nebyl jsem v dosahu, a košile je bližší, než kabát. Nechtělo se jí čekat celý týden. Jak prosté. Nerozešli jsme se. Našla si jiného. Někoho, s kým by mohla být každý den, ne jen v sobotu a v neděli. Rozloučil jsem se šel hledat dál.
Na intru pak, jak už jsem se zmiňoval, došlo k setkání s onou „čudilkou“, ale to ztroskotalo. Neházel jsem kvér do pole. Tím mé hledání neskončilo. Přece někde musí být. Přece někde musí kvést ta kytka, kterou jen já smím utrhnout. Byl jsem málo trpělivý a nechtěl se smířit s tím, že ta trvalka, jež mě svým květem zmámí, jak jarního čmeláčka, roste mimo můj zor, pečlivě ukryta stranou od mého pole působnosti, mimo mé nenechavé ruce. Nechtěl jsem si přiznat, že hledám špatně, a setkal se s výsměchem a pohrdáním. Já to myslel upřímně a opravdově, ale byl jsem jen pro smích, terčem jejich pobavení. Já se jim otevřel a ony mě zesměšňovaly po celém okolí. Na jednu takovou jsem narazil ve vlaku, zbláznil se do ní a jednou si ji přivedl domů. Nevím, nač jsem tenkrát myslel, jaké myšlenky mě ovládaly, ale divím se mámě, že s ní, že s námi nevyrazila dveře. A jen díky její duchapřítomnosti, jsme se s dotyčnou v noci nedostali k sobě. Mladý kluk s rozbujelými žlázami je snadno dostupný. Vždyť kdo by nechtěl okusit rozkoš pohlavního styku, jestli se to ovšem za styk dalo tenkrát považovat, jestli v tom případě nešlo jen o prachsprostou … (nechci být sprostý). A protože jsem se jí v noci nedostal mezi nohy, ráno jsem jí doprovodil domů, jel s ní vlakem těch sto kiláků, abych ji už nikdy neviděl. Ještě jednou jsem, jak hlupák, za ní přijel, ale zřejmě jsem nebyl to, co ode mě očekávala. Hledal jsem dlouho, marně a špatně. Byl jsem otupen nedočkavostí, osleplý marností své snahy, zpitomělý prázdnotou počínání. Pak se divíte, že jsem popadl, co prvního se mi zjevilo, nastavilo líbivou tvářičku, zavrtělo prcinou, ohromilo hrudí? A jen díky mámě, jsem z toho vyšel bez úhony, bez ztráty. Ale tehdy jsem to viděl úplně jinak. To už tak bývá.
Zklamal jsem se, nenáviděl celý svět, ale hledat jsem nepřestal. Pak se v okruhu mého působení, který se rozrostl už i na okolní vesnice, objevily sestřenice mého spolužáka z učňáku a rudého bratra v jednom. Dnes by se řeklo, že přijela návštěva ze zahraničí, jenže tenkrát to ještě byly naši slovenští bratři. V tomhle případě vlastně sestřenice, takže sestry. Ze samé metropole Slovenska.
Jezdívaly tam prý každé prázdniny, ale jejich příjezd mi byl doposud utajen. Možná vědomě, možná to byla náhoda. Ale moc tomu nevěřím, i zde jsem totiž dal o své maličkosti vědět a má pověst chodila se mnou. Takže příjezd slovenských sestřenic jsem poprvé zaregistroval, až teprve po absolvování prvního ročníku učiliště. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě. Co kdyby? Viděl jsem v tom neklamnou příležitost. Jak bylo mojí vrozenou předností, vloudil jsem se do jejich blízkosti hned den po té, co přijely. Proč to protahovat. Vzal jsem to z jedné vody na čisto. Možná jsem měl strach, aby mi něco neuteklo, proto jsem hned při té příležitosti, neboť byly prázdniny, (tedy čas mých narozenin), tam v jejich společnosti oslavil své šestnáctiny. Měl jsem dojem, že by bylo neslušné vítat takovou návštěvu s prázdnýma rukama.
Nakoupil jsem makrely, nějaké limonády a pozval i své kamarády čutálisty. Daleko od posledního lidského obydlí, ukryti za jednou z mnoha hrází, jež se všude v našem kraji vyskytovaly ještě z dob rybnikaření, a které neztratily svůj účel ani po těch mnoha letech, (neboť zde se jich hojně využívalo k zamezení rozšiřování každoročních jarních povodní, kterými se honosila naše matka řeka). V dostatečné vzdálenosti od posledního plotu, u kukuřičného pole, jsme nikomu nevadili. Nedělali jsme žádný hluk, nebo možná trošku, ale hlavně jsme chtěli mít trochu toho soukromí. (Bez komentáře.)
Byla to oslava narozenin a seznamovací akce na uvítání, pro mě tak nevídané návštěvy. Nevím, do jaké míry to na ostatní zapůsobilo, ale svůj účel to splnilo. No, nebylo to úplně tak, jak to vypadá. Nebo možná trochu. Možná, že jsem chtěl na sebe tak nějak upoutat pozornost, že jsem chtěl zapůsobit, oslnit, ukázat se, ale nedělal jsem to proto, aby si mě všimly právě proto, že jsem grant, ale jen aby si mě všimly.
Měl jsem srdce plné lásky a nebylo nikoho, komu bych ji rozdal. Hledal jsem a myslel si, že našel. Ale nechtěl jsem přijít jen tak s prázdnýma rukama. Musel jsem udělat něco, aby se potencionály ostychu vyrovnaly. Abych se tak nějak zalíbil. Aby to bylo oboustranné. Nechtěl jsem, jak se říká, jen přijít a některou „sbalit“. To se spíše hodí pro ty, kteří si chtějí jen užít a nechat jít.
Já hledal dívku, která by porozuměla mě, mému já. Všem mým já. Já vím, že je těžké se mnou vyjít. Právě proto jsem hledal a hledal. I když se zdá, že jsem vybíravý či náročný. Hledal jsem partnerku, ne si jen udělat dobře a zapomenout. Po těch narozeninách, jsem méně chodil na stadion hrávat fotbálek a více se vyskytoval ve společnosti mých rudých bratří a slovenských sestřenic.
Zdálo se mi, že štěstí se ke mě zase jednou otočilo svou jinou, přívětivější tváří. Pro mě to byly šťastné chvíle. Navíc, nemusel jsem už chodit do sousední vsi pěšky. Tou dobou jsem totiž získal kolo. Tedy získal, to je silné slovo. Bylo mi zapůjčeno. Ne, neukradl jsem ho. To pozor. To bychom si nerozuměli. Byl jsem potvora, ale nekradl jsem. Nikdy. Ani tenkrát, když přišel ten dopis z opraven, kde se ze staré vrátnice, (u které jsem si zlomil klíční kost), ztratily ty prázdné láhve od limonád. Měl jsem, a pořád vlastně ještě mám, tu smůlu, být v nevhodnou dobu, na nevhodném místě. Nechodil jsem tenkrát ještě ani do školy, nebo nanejvýš tak do první třídy, víc ne, když jsem objevoval svět v topolovém háječku a viděl přes plot, jak jsou ty láhve odnášeny. Pro ty, jež ty bedny, plné prázdných lahví, odnášeli, jsem byl jen malý šolda, špunt. To už byli „Páni kluci“. Nikomu z vedení závodu, jež k nám domů poslali ten proklatý dopis nedošlo, že bych ty basy s láhvemi možná ani neunesl, natož, abych je přehodil přes plot a vláčel se s nimi do obchodu. Někdy je však lepší svalit vinu aspoň na někoho, než nemít žádného pachatele. Jenže viníky nikdo neviděl, (a vlastně nikdy nevidí), ale zato mě viděli všichni. Oni si užívali a já byl trestán. Pořádně jsem ani nechápal co se děje, ale už se to se mnou vezlo. Posadili mě do toho vlaku, aniž bych chtěl. Byl jsem chytlavý jako mucholapka. A tak je tomu dones. Jsem trestán, aniž bych si užíval. To už však nikdo nevidí. Nevím, kde ti, co o mě našim vykládali, že jim, že všem ještě ukážu, brali tu jistotu, že jsem takový. Bylo to prostě tak. Měl jsem to prý napsáno na čele, koukalo mi to z očí. Sotva jsem rozpoznával svět kolem sebe a už jsem měl takovou pověst.
Ale to kolo jsem fakt neukradl. Jeden z mých nejprvnějších kamarádů, se kterým jsem nejdřív chodíval hrát tenis, pak i s ostatními fotbálek, a kterému jsme říkali Saly, měl o hodně staršího bratra. Ten však už dospěl do věku, kdy se oženil a odešel z domu, kde po něm zůstalo kolo, kterému říkal „vosa“. A i tak vypadalo. Bylo celé žluté, jen na zadní vidlici mělo pár černých proužků. Nebylo na něm nic zvláštního, až na to, že to bylo kolo. Prozatímní moje kolo a jezdilo. Nač se zatěžovat s maličkostmi a s parádou. Hlavně, že to mělo kola, kostru, řídítka z motorky a ostatní nejnutnější věci sloužící k jízdě. Blatníky a osvětlení, či jiné povinné vybavení bylo nepodstatné, ba přímo zbytečné. Ale měl jsem kolo. Zní to nepochopitelně, ale pro mě to byl jeden z mála dnů s velkým „D“.