Rok žita - strana 48
Když jsem se vrátil ze šrotu, seskupení mistrů kolem Reného bylo rozpuštěno. Vyhlédl jsem si až bude Mráček sám a zašel jsem za ním. Dá se s ním rozumně mluvit a myslím, že jste spolu chodili do školy.“ přerušil Honza vyprávění a otočil se na pantátu a aniž by vyčkal na jeho souhlas, pokračoval.
„Od Mráčka jsem se dověděl o jaký typ šroubovice se jedná a jaký je jeho úhel a směr stoupání. Řekl mi všechno co jsem potřeboval a že věděl, že tomu rozumím, ukázal mi dokonce i výkres a postěžoval si, proč to René nemůže udělat. Že prý nemá na to soustruh, nože a kdo ví co ještě.
Přes sobotu a neděli jsem to probral s Vojtem. Věděl jsem co a jak, ale potřeboval jsem to s někým probrat, abych si neudělal ostudu. Vojta mi dal za pravdu a kde jsem cítil slabiny, poradil.
V pondělí jsem hned ráno navštívil pana Mráčka ve své kanceláři a přednesl jsem mu svůj návrh. Pozorně mě vyslechl, ale neřekl ani slovo, jen že si to promyslí.
Před obědem si mě pozval do kanceláře a tam, ještě s několika mistry na mě udeřili, jestli si na to troufnu. Napřed mě to zarazilo, neboť jsem jim chtěl jen poradit, ale pak jsem si řekl, proč ne a souhlasil jsem.
Vyžádal jsem si ze skladu potřebný materiál a pomůcky a druhý den ráno jsem se do toho pustil. René chodil kolem s blesky kolem hlavy, ale neřekl ani slovo.
Po obědě jsem položil šroubovici v kanceláři na stůl. Mráček se mě jen zeptal, proč ještě dělám na galejích. S okamžitou platností jsem prý přeřazen na údržbu.
Dokážete si představit ten zvrat? A moje místo na galejích museli dát někomu nepotřebnému, a v tom okamžiku to byl René. Který za dva dny po tom odešel z podniku.
Mráček mě chtěl k sobě dostat už dřív, ale copak to šlo? Takže už týden dělám u něho na údržbě. A za to mohu poděkovat jenom tobě Vojto. Tys mi totiž dodal sebedůvěry a hlavně mi poradil.“
„Jenom neplké. Cák bes mě děkoval. Chtěls rado a já na ňo znal vodpověď. Té všecko. To nédoležiťéši belo z tvé hlave. A tu šróbovico si take odělal sám. Svyma rokama a beze mě. Takže jaky pak copak.“
„No jo, ale já jsem si nebyl jistej a tys mě tak popostrčil, že když po mě chtěli, abych si stoupl k soustruhu, vzpomenul jsem si na tebe.“
„A zvládls to?“
„No zvládl.“
„Tak vidíš.“
Polední pauza skončila. Bylo čas vyrazit. Polední žár byl za nimi a před nimi se vlnilo ječné pole. Žací lišta samovazu se zakousla do ječmene a snop za snopem padal na strniště. Pravda, sem tam vypadl ze samovazu snop nesvázaný. Pantáta proto musel zastavit a zkontrolovat, jestli nedošel provázek, nebo jestli se to někde nezasukovalo. Potom teprve mohl pokračovat. Panímáma bez meškání ukroutila ze dvou hrstí ječmene povříslo, svázala nepodařený snop a ten putoval za ostatními do panáka.
Slunce zapadající za kopce nad městem jim svítilo do zad, když se vraceli na statek, zanechávajíc za sebou další strniště plné panáků.
* * *
Ráno vyváděl pantáta zase Hnědku s Šohajem, ale zapřáhl je do vozu. Dnes bylo zapotřebí odvést včerejší a dnešní mléko.
Vojta zavřel vrata a pak ještě s Božkou vytlačili ze stodoly mlátičku a postavili ji před dílnu, kde byl vývod od pohonu mlýnského kola. Od něho natáhli dlouhý, široký řemen k mlátičce a za ni dovlekli fukar na slámu, od něhož namontovali potrubí až do stodoly.
Po obědě byl čas začít svážet včerejší snopy, když na hrázi zastavilo černé auto. Pantáta je už očekával každým dnem. Dovedl si spočítat, že se oni dovědí o narození Luciny a že je poctí svou návštěvou. A teď jsou tady. Nechal zuřící psi za vraty a vyšel na hráz.
Vojta s Božkou se snažili utišit psi, aby alespoň něco zaslechli, o co se tam jedná. Marně. Štěkot vylákal na dvůr i Martu.
Mezitím se vracel Honza z práce a všichni měli hodně práce udržet Ritu s Bárou za vraty. Těm dvěma, co tak často ,zpříjemňují‘ Drtilům jejich hospodaření, začínalo být jasné, že by pro ně nebylo příjemné, kdyby se nepodařilo oba psi udržet. Proto netrvalo dlouho a pantáta otevřel vrata.
„Přijeli si pro Lucinu.“ řekl, jako by se nechumelilo, a šel do maštale připravit koně.
Marta s Božkou na sebe jen pohlédli, nevěříc svým uším. Honza zašel za ním do stáje, aby mu pomohl vyvést, ale neodvažoval se na cokoli zeptat. Pantáta se přesto tvářil jako by nic.
Marta hned šla sdělit tuto smutnou zprávu domů matce. Ta však se k tomu nijak nevyjádřila, jen pokrčila rameny a věnovala se vaření.
,Tady něco nehraje.‘ napadlo Martu.
Mezitím zapřáhl pantáta s Honzem koně do žebřiňáku.
„No co? Přece jim ji nedám.“ řekl do zoufalého ticha pantáta a na rtech se mu rozehrál úsměv.
„Ale, co chceš teda dělat? Vždyť nám nedají pokoj. Málo je znáš?“ zeptal se hned Honza, aniž by si všiml, že se pantáta usmívá.