Ztracený ráj - strana 29
Testy i technika byly za námi, obojí beze ztrát. Teď ještě jízdy. A že vedle mě bude sedět příslušník v zeleném stejnokroji, na mě působilo děsivě, ne-li panicky. Málem jsem ztrácel důvěru ve své nabyté řidičské dovednosti. A navíc, tam jistě nebude, ten umravňující prostředek, tolik obávaný šroubovák, který nás držel v šachu a nedovolil nám chybovat.
Tenkrát byl náš vztah k policii trochu jiný, než dnes. Měli nad námi strašnou, možná až děsivou moc. Vládli nám strachem. Aspoň na mě to tak působilo. Ne jako dnes, kdy …, kdy … No comment. To se nedá popsat, to se musí zažít. Tenkrát za nimi stála strana, vláda a sovětská vojska, měli svou pravomoc. Dnes nestojí nikdo za nikým, pravomoc jim byla odňata a stali se jen lehce zkorumpovatelnými figurkami na šachovnici demokracie a humanity.
Však nicméně všechno dopadlo dobře. Stálo to za ten strach. Zkoušky byly za námi. Prošli jsme všichni, do jednoho, a nikdo nad nikým nemusel ohrnovat nos, tak jak je to v životě normální, kdy jeden oplývá štěstím a kálí na ostatní, jež se musejí potýkají se smůlou.
Ten okamžik se nedá prostě popsat. Přišla mi pozvánka na Okresního inspektorátu veřejné bezpečnosti, kam jsem se měl dostavit pro svůj nový řidičský průkaz. Na cestu do hanácké metropole, kde jsem si ho měl vyzvednout, se jen tak nezapomíná. Nadnášelo mě to, plnilo mě to rozechvělostí i štěstím. Odevzdal jsem na místě dvacetikorunový kolek a obratem dostal svůj nový průkaz. Štěstí nebralo konce. Co na tom, že mi momentálně nebyl k ničemu, neboť v šestnácti jsem stejně z traktorem jezdit nemohl, možná jen na motorce, ale tu jsem zase neměl. Hlavní bylo, že jsem ho dostal, že jsem to zvládl, že jsem jako můj bratr.
Však po přívalu štěstí přichází zklamání. Byl jsem na sebe i na ten průkaz hrdý, ba přímo pyšný, ale okolí nedokázalo pochopit mou radost. Nikdo mě nedokázal pochopit. Nikdy. Ti, co řidičák už měli, se tvářili nad mým radováním se, nezúčastněně, ba přímo pohrdavě, urážlivě, jako by říkali „No a?“. a ti co ho neměli, a chtěli by ho mít, si mysleli, že se na ně vyvyšuji, že se schválně před nimi vychloubám, a odvraceli hlavy od mého štěstí. Ty ostatní to nezajímalo. Byl jsem zklamán, zarmoucen, sám se svým řidičákem. Už mě to ani tolik netěšilo. Lidé dokáží zničit tolik štěstí. Dokáží být tak sobečtí.
Však po tomhle poznání jsem si další nezapomenutelný zážitek nechal jen pro sebe. Věděl jsem, jak by to dopadlo. Úplně stejně. Nijak, ne-li hůř. Nechtěl jsem, aby to nijak dopadlo.
Skončila mi pojistná smlouva, na kterou mi rodiče ukládali peníze. Se skončením smlouvy připadly penízky mě. Nebylo to moc, nějaké tři tisíce, ale vzhledem k tomu, že naši vydělávali jen pár stovek měsíčně, to bylo hotové jmění. Nebyl jsem jeden z těch, co neví, co by si s tolika penězi počali. Měl jsem svůj sen. Už dávno jsem věděl, co bych si koupil. Pro ty movitější to bylo samozřejmé, ale pro mě to bylo něco naprosto nedosažitelného.
Magnetofon. Já vím, z hlediska dnešní generace to vypadá směšně, ale pro mě to byl sen ten nejsněnější. Toužil jsem po něm, ale věděl jsem, že si ho nikdy nebudu moci dovolit. Až teď. Peníze jsem na to měl. Věděl jsem, že přijdu o všechny a nezůstane mi nic, ale byl jsem ochoten to obětovat. I když to bylo tolik, kolik dostávali mí rodičové každý měsíc na výplatu dohromady.
Byl jsem definitivně rozhodnut. A také jsem si ho koupil. Ale tu radost, jsem si nechal jen pro sebe. Věděl jsem proč. Nebylo to žádné stereo. Jen malý mono kazeťáček. Skákal jsem štěstím metr do vzduchu. Štěstí mě hřálo uvnitř u srdíčka a zdálo se, že jsem ten nejšťastnější.
Zatím jsem měl jen jednu kazetu, ale to jen pro začátek. Nejdůležitější bylo sehnat nějaké nahrávky. A to byl kumšt. Všechno, co pocházelo ze západu, bylo nedostupné a střežené, a to nejen těmi, co je měli a hlídali si je jako oči v hlavě. To, co nabízel východ, o to jsem nestál. Však sehnat nějakou takovou střeženou nahrávku, a to nejen jejím majitelem, ale hlavně režimem, nebylo nijak snadné, možná, že i skoro nemožné. Byl to úzký profil, ale vždy se nějaká cesta našla.
Stal jsem se pirátským nahrávačem takových úzko-profilových nahrávek. Ale ne jako ti dnešní piráti, co se z toho chtějí jen napakovat. V mém případě šlo jen o soukromou potřebu. A co na tom, že po několikaterém nahrávaní ztrácely nahrávky svou tvář. Podstatné bylo, že jsem je sehnal, že se mi je podařilo nahrát. Bylo tomu sice prd rozumět, jen to dunělo a šumělo, ale byl jsem rád, že jsem rád. Byl jsem neskonale šťastný i za takové nahrávky, než nemít nic. Tak jsem za pár týdnů sehnal všechno, co se dalo a hlavně, co se mi líbilo.
Rozprostřel se přede mnou zcela nový svět nevídaných možností. Ono se dá totiž nahrávat i něco jiného, než jen muzika. Zvlášť, když k tomu máte mikrofon. Měl jsem to štěstí. Tenkrát ještě k magnetofonům prodávali mikrofony zcela běžně. Tak jsem se mohl pustit i do práce s mikrofonem. Nahrával jsem všechno, co mě obklopovalo. Déšť, vítr a hlavně bouře, ty mě fascinovaly. Zpěv ptáků, ale i projíždějící kolony naši znovuosvoboditelů. A nebylo těch kolon málo, měly svůj nezaměnitelný zvuk, kterým už z dáli na sebe upozorňovaly. Tedy všechno, co k mému oknu dolehlo a kdyby dostali, mé nahrávky přírody a okolí dnešní „déjové“, vymixovali by z toho tolik písniček, že by jim to vystačilo na celou noc, aniž by cokoli museli opakovat, a ty zdivočelé davy pod nimi, by z toho, nejen únavou, padaly na držku, afektované slečinky, včetně paniček, by z toho pohlavně vrcholily.
Ne, nelichotím si. Byste se divili, nevěřil byste, z čeho všeho se dá muzika udělat, namíchat, namixovat. Mnozí účastníci součastných diskoték by se nevycházeli z údivu, nač vlastně tancují. Možná, že kdybych tenkrát měl příslušnou techniku a součastné myšlení, snad bych pár skladeb udělal, ale neměl jsem nic z toho a také by mě strana, pořadatelé i návštěvníci roznesli na kopytech, kdybych tenkrát s něčím takovým přišel. Kdo to zažil, jistě mi dá za pravdu, kdo ne, tak tomu věřte. Taková byla doba. Cenzura, přehrávky, normalizace. Nic, co vybočovalo, co se lišilo, co nebylo podle šablony alá zlatý slavík, bylo míň, než špatné. Parta staříků a vysloužilých učitelů hudební výchovy, se stranou v čele, určovali co se může hrát a co je třeba bezpodmínečně zakázat. A valili by jste oči, co všechno se zakazovalo, v čem všem nacházeli něco proti sobě, proti režimu.
Proč to nezkusím dnes, kdy na to mám nejen možnosti, ale i techniku? Proč se nevrátím k ruchům a zvukům, a nepokusím se z toho něco udělat, když se tolik chvástám, že teď na to mám? Protože mi ješitnost nedovolí udělat něco, co už někteří udělali přede mnou. Každá nastupující generace si myslí, že je nejchytřejší. A já se nehodlám ztrapňovat.
Víte, kdo začal první jezdit jen na jedné lyži? A teď je to jednou z disciplín na zimních olympiádách. Víte, kde vznikaly první začátky break dance? (Tenkrát tomu kluci říkali „myšička.“) A dnes? Pche. Kdejaké ucho se kroutí kdoví kde, třeba na ulici, na chodníku, na popelnici. A co teprve, když jsem si přestal zavazovat boty? Dnes je toho móda, a obuvnický průmyslu jim ještě jde vstříc. Aby ne!? A mám pokračovat ve svém výčtu? Nakadit. Chcete poučovat, ale jen z hlediska, z principu, který vám někdo nemlátil do hlavy. Buďte sami sebou.