Ztracený ráj - strana 91
O narození mého světlého bodu jsem se dozvěděl, až když jsem si ho nesl domů. Končil školní rok a začínaly prázdniny, které, jako většina dospělých nemám rád. Proč? Proto! Je zajímavé, jak dovedou být někteří lidé vlezlí. Jak se pořád v něčem, nebo v někom, šťourají. Co je vám do toho, proč?
„Kdykoli se lidé mívají navzájem až po krk, začnou milovat zvířata. Zalidní svá města stády psů, koček, morčat, želv a křečků, hejny kanárů, andulek a papoušků, a zaplaví je houfy perlovek, rájovců, bojovnic, skalár a kančíků. Od podzimu do jara není na chodnících pomalu kam šlápnout, schodiště baráků se otřásají štěkotem, a z balkónů zaznívá skřehotání, halas a tartar.“
Měl jsem za sebou první půlrok útrap v novém kolektivu, pche, když jsem si odnášel od majitele feny, tu malou chlupatou kuličku. O osudu jeho mámy je těžké se zmiňovat. Poznal jsem, jací někteří lidé dovedou doopravdy být. Jen lidská svině, převlečená za člověka, by mohla otrávit štěňatům mámu, navíc, když ji nejvíc potřebují. A jako by to nestačilo. Otrávili nakonec i tu poslední fenku, kterou si majitel nechal, jako náhradu za její otrávenou mámu.
Stál jsem uprostřed výběhu, kde se kolem mých nohou batolilo pět štěňat, pět chlupatých kuliček, pět sirotků, a bylo mě jich líto. Jen necita by s nimi necítil. Necita nebo lidská svině trávící štěněčí mámy.
Pět osmitýdenních chlupatých kuliček, rezavých jak bukové listí na podzim, se producírovalo výběhem a hledalo mámu. Nechápaly proč je pryč, nechápaly lidskou zvrhlost, lidský hyenismus, bestiálnost.
Vybral jsem si hmatem, (jinak to nešlo), jednoho ze dvou pejsků. Fenku jsem nechtěl, a neptejte se pořád proč, rozhodl jsem se pro pejska a hotovo. Vybral jsem si, co jsem hledal a nepustil, jinak by se mi opět ztratil v tom rezavém chumlu, tančím kolem mých nohou. Ta rezavá bambule se mi uvelebila na předloktí, natáhla se a než jsme došli k našim, (abychom se jako pochlubili s naším novým přírůstkem), usnul klidným, šťastným a spokojeným spánkem štěněte.
Moje bábi, má vštípenou představu, jak na první pohled poznat povahu psa. Nevím, ve které škole ji to učili, pravděpodobně ve škole jménem život, zkrátka, prvním krokem je prý pohled do psí mordy, zda nemá černý flek na patře. Protože jen ti nejzlejší, nejzuřivější psi, mají své patro označené černou skvrnou. Takže v okamžiku, kdy po našem příchodu, se ta naše chlupatá kulička přibatolila do dosahu naší bábinky, skončila na jejím klíně a její první pohled patřil psí mordě a hlavně jeho patru. Musel to být pro bábinku šok. Tohle ještě neviděla. Na žádnou černou skvrnu totiž nemohla narazit, neboť patro bylo černé celé, a nejen patro, celý vnitřek mordy ověnčený, nahoře i dole, věncem ostrých zoubků, uprostřed s temně fialovým jazykem. Podle jejího zděšeného pohledu, to vypadalo, že jí na klíně neleží nevinné štěně, ale přinejmenším medvěd grizzly.
Ale dostalo se jí vysvětlení a dostane se ho i vám, tedy těm, kteří o ně stojí. Ti ostatní, přeskočte na následující odstavec. Ne všichni psi jsou stejní, stejně jako lidé. Jsou psi velcí, malý, různě zbarvení, jinak chlupatí, jinak tvarovaní, ale některé části mají stejné, jako všichni ostatní. Mimo jiné růžový jazyk. Tak jako mezi lidmi i mezi psími plemeny se najdou výjimky. Tou výjimkou byl i náš pes s fialovým jazykem. Potomek psů žijících původně na císařských dvorech daleké Číny. Fialový jazyk by tedy klidně mohl být neklamnou známkou jejich nefalšované modré krve. Jednalo se o křížence čínského medvědího psa a mandžuského vlka.
Nejdůležitějším okamžikem, v životě nově příchozího psa, je jeho křest. Nejedná se o žádný pochybný rituál, jako u lidí, ale nejdůležitější je výběr vhodného jména. Pes se může jmenovat všelijak, ale ne všechna jména se hodí ke každému psu. Pečlivě jsme zvažovali o pojmenování našeho nového člena rodiny. Jméno by mělo vyjadřovat psí rasovou čistotu, nebo různorodost, stejně tak jako barvu a povahu. Nechtěl jsem nic konkrétního, proto jsem nehledal mezi jmény čínských císařů. Ač bych mohl.
Tak se ta naše chlupatá kulička, opět spící na mém předloktí, cestou k jeho novému domovu, stala Baronem. Bylo mu přiděleno nejen jméno, ale i místo s jídlem a vždy čistou vodou, kterou vyžaduje třikrát denně dodnes, místem na spaní a s přístupem do všech místností. Někteří lidé odsuzují panelákové majitele psů, že to častokrát až zavání, z jejich strany, s týráním. Ano, pokud zavřete psa na celý den a hlavně v noci v koupelně, pak by se mohlo jednat o omezování psí svobody či dokonce o týrání, ale náš Baron, měl k dispozici celý byt, tj. přes osmdesát metrů čtverečních. To nemají ani mnozí ovčáci držení u rodinných domů z velikánskou zahradou, přesto v kotcích na nějakých čtyřech čtverečních metrech, včetně boudy. Měli by jste si uvědomit, že Baron je společenské plemeno, nevyžadující mnohakilometrové procházky několikrát denně. Baron měl rád doma pohodlí a venku pohyb. Dokázal si sám určit kolik pohybu potřebuje. Pokud bych po něm chtěl, aby šel dál, než sám uznal za vhodné, nehnul bych s ním. Má v sobě něco z tvrdohlavosti svých předků. Je svéhlavý a nic s ním nepohne. Naučili jsme se tolerovat jeho, (dejme tomu), předpoklady k určování délky procházek. Chodili jsme s ním prostě tudy, kudy chtěl on. Trasu, směr i vzdálenost si určoval sám. Ze začátku mu nedělala žádný problém několikakilometrová procházka, ale jak mu přibývaly roky, seznal, že už zřejmě prošel celé okolí města, že už poznal dost, a že nejlepší je to stejně v ulicích města, s nárožími plnými pachů a s kandelábry označkovanými ostatními psi.
Baron dostal nejen jméno a prostor celého našeho bytu, s jídelním koutem včetně, ale i zvoneček na krk. Nebyli jsme zvyklí, aby se nám pod nohama pletlo cokoli, natož takováhle rezavá bambule. Jakmile jsme uslyšeli klinkání zvonečku, věděli jsme, že je nablízku Baron a že musíme dát pozor kam šlapeme.
„Miluji zvířata, protože ona to jsou, kdo zlidšťují tento svět.“
Tenhle rok se k nám zase štěstí obrátilo svou jinou tváří, než rok minulý. Přestal jsem věřit hvězdám, pověrám, horoskopům, i snářům. Sehnal jsem práci já a nakonec i Helena. Někomu se bude možná zdát pošetilé, hovořit o práci jako o štěstí, ale … No comment. Vím své a těch dalších, mnoho tisíc, také. Být šťastný, to znamená být spokojený, tedy s plným břichem. A na to jsou zapotřebí peníze a ty mi nikdo bez práce nedá. A pokud nemám práci mám hlad a jsem nespokojený tj. nešťastný.
„Neexistuje šťastný člověk s prázdným břichem, neexistuje šťastný člověk bez srdce.“
Celých pět ročních období, tedy plných šestnáct měsíců jsem se vzdaloval domovskému přístavu, proplouval rozbouřeným lidským davem, vracel se a ukrýval na svém tajném ostrově, kde jsem byl jen sám sebou, kde jsem mohl být jen sám sebou. Rostl ve mě můj vnitřní svět, rozrůstal se pod zesilující krustou, chráněn proti nepříznivým vlivům okolního světa pancířem. Bezpečnější než atomový kryt.
S dalším jarem přišel čas změn. Říká se, Život je změna. Tak proč ne? Opustil jsem tenhle novodobý „lágr“ střední Evropy využívající k výrobě elektro-součástek všechny okolní národnosti, mě z toho nevyjímaje. Jako bych byl dlouho na jednom místě. Náhoda mi podala ruku a já po ní drapl. Rozhodl jsem se tedy změnit výrobní artikl, změnit závod i město. Jako by ke mně štěstěna byla pořád ještě obrácena svou příznivou tváří. Po tom, co jsem měl za sebou se to tak jevilo.