Ztracený ráj - strana 99
Všechno je to vlastně jen věc názoru. Každý se na tento svět díváme jinýma očima. Jeden vidí léto jako nádherné, teplé dny, rozzářené a plné slunce, azurové nebe, spalující horko, až k zalknutí, a druhému je jen při pomyšlení na ta hrozná vedra, na všespalující slunce, hned špatně, už jen při pohledu na pohlednici od moře, z letní dovolené, upadá přímo do komatu. Jiný se nad tím dokáže povznést a napíše o těch dvou úvahu, popřípadě text k písni, či píseň samotnou.
Myslím, že není třeba pokračovat. Každý ať sám zváží, kam se zařadit, a zda vůbec. Ale, abych se vrátil zpět k úvahám. Jedná se o úvahy vzniklé v mém mozku, a tudíž jen a pouze, o mé úvahy, které nikomu nevnucuji. Chraň příroda. Nejsem ten typ, co vnucuje kde komu, na počkání, svůj názor. Ať si každý nechá ten svůj a možná to ušetří mnohá bolení hlav. Samozřejmě, že nikomu nic nevnucuji. Vždyť tohle přece nemusíte číst. Tak proč jsem to psal? Protože ne všichni jsou trefenými husami, s touhou zakejhat. Někdo to chce číst, někdo se těší už na další. Televize také vysílá pro všechny, ale jen někdo se na ni dívá. Všechno záleží jen na nás. Pokud vám roste zobák a v krku svrbí kejhání, zavřete to a běžte …, běžte pryč, běžte třeba mezi lidi, aby jste o něco nepřišli. Navštivte nějakou společenskou akci, pusťte si televizi, neboť televize má čarovnou moc.
„Dneska jsou lidi ochotni vystrčit na kameru i prdel, jen když bude pod ní na obrazovce napsáno, že je jejich.“
Takže z reakcí některých z vás je vidět, že mé úvahy se nemusí vždy shodovat s úvahami kohokoliv jiného. Každý máme na svět jiný úhel pohledu. Když já napíši úvahu o „býložravcích“, budou se na to „mrchožrouti“ dívat úplně jinak, z opačného konce, (opačným koncem). Když se rozepíši o zbytečnosti kostelů, a ostatně i o zbytečnosti celé církve, křesťané jsou schopní mě upálit jako antikrista, žalovat mě jako satanistu, aniž bych proti nim štval jejich, (stejně absurdního), rivala, aniž bych opěvoval jejich odvěkého, podzemního nepřítele, aniž bych byl zastáncem obráceného kříže. Neuznávám ani jedno, ani druhé, ale po zvážení všech logických okolností, se dá s určitostí říci,
„Je nutno, aby někteří mohli přijít do království nebeského, mohli se modlit a nic jiného nedělat, musíme tu být my ostatní, kteří na ně budeme dělat a za ně hřešit. Zbožní lidé jsou vlastně hrozně sobečtí a jako jediní spravedliví, se dostanou do „nebe“ jen zásluhou hřešících. Tedy nás.“
Jestliže se najde někdo, kdo se rozhodne číst co jsem napsal, musí si uvědomit, že to jsou jen mé úvahy, (nebo možná jen výplody choré mysli?), a buďto to vezme tak, jak je to napsáno, (neboť pochybuji, že by se našel někdo, kdo by mi dal za pravdu), nebo ať to raději nečte. A těm, co mají ve zvyku číst mezi řádky své vymyšlenosti, co se ve všem jen šťourají, do všeho strkají nos, vnucují svému okolí svůj názor, bych doporučoval se držet od mých řádků co nejdál.
Já vím, že to zní trochu tvrději, ale už mám doopravdy dost těch přetvářek. Jsem obyčejný, svobodný člověk a tak píši obyčejně, svobodně, tak jak to cítím. Nejsem spisovatel a snad, (a nejen diky ješitnosti), jím nikdy nebudu, neboť když spisovatel dospěje, když zjistí, že už nemá co psát, že už vlastně napsal všechno, stane se z něho kritik, a to není moje parketa. Nejsem spisovatel, jen hledám uplatnění pro svoji fantazii, vysvobození pro svou mysl. Tohle to jsou tedy jen mé úvahy, ať už jsou pravdivé, či nikoli, (jsou moje), ať už je bude někdo číst nebo si s nimi …, nebo ne.
Mé psaní mi bylo jakýmsi výpustným ventilem. Upouštěl jsem přebytky a vyrovnával tlaky svého nitra. Psal jsem pro radost, ze vzteku, i z touhy. Psal jsem v depresích i v pohodě. Muzika a psaní mi pomáhaly překonávat nelehké období na přádelně. Hloupost a jiné zlozvyky lidské, na mě útočily ze všech stran. Všechny ty nejhorší lidské „přednosti“ jako by byly soustředěny do jednoho místa a tím místem byla Hvězda. Ptal jsem se sám sebe, i řádků v deníku, jestli sem patřím. Cožpak mám stejné povahové vlastnosti jako všichni kolem? Jen osud ví, proč jsem zde. (Možná, abych poznal všechno.)
Už když jsem dělal klimatizéra, naučil jsem se držet si lidi od těla. Tedy jen ty, tu neúnavnou většinu, jež byli ve své nekonečné dotěrnosti nevyzpytatelní, jimž nedocházelo, že nemám stejné potřeby jako oni, (tedy pokud šlo o vzájemné navštěvování se mezi sebou na provozech), to prázdné žvatlání a jiné zlozvyky, těch slepičích prdelek a davomilů.
Jako obsluha klimatiztace jsem měl na starosti i různé, jiné, drobné povinnosti, jako bylo například, udržování bezvadného chodu ručních, mechanických, čistících zařízení, přístrojů, aparátů, stejně, jakož i těch elektrických, se zvláštní péčí na jejich zdroje energie, které si přadleny, jako kabelky, nosily přes ramena po svých pracovištích. Údržba a dobíjení elektrických článků měla svoji zvláštní místnost. Bokem všeho ruchu se stávala oázou klidu, uprostřed randálu strojů i lidí. To bylo místo, kde jsem se nejraděj zdržoval, pokud jsem nebyl na obchůzce. Nebyl jsem nikde zašitý, jestli vás napadlo právě tohle. Nebyla to „zašívárna“, ale „nabíjárna“. Pokud by někdo potřeboval mých služeb, byl jsem okamžitě k dispozici. Každý o ní věděl, každý věděl, že mě tam může najít, každý tam měl, pokud jsem tam byl, volný přístup, (což bylo mnohokrát kamenem úrazu. Byl jsem součástí provozu, přesto sám, bokem od všech. Věnoval jsem se svým povinnostem a poslouchal rádio. A právě to bylo příčinou, že jsem tam mnohokrát nebyl sám. Našel jsem si kompromis mezi kolektivem a samotou, místo, kde bych byl kdykoli k dispozici, ale zároveň sám. Tak proč se ke mně chodili určití lidé ukrývat před zraky svých nadřízených, zašívat se? To nebyla „zašívárna“, ale „nabíjárna“. Tohle bylo moje pracoviště. (Jedno z mých mnoha pracovišť.) Vlastně celá přádelna byla moje pracoviště. A pokud jsem byl v „nabíjárně“, byl jsem tam proto, že jsem tam měl práci. Rádio mi můj pobyt zde, jen zpříjemňovalo. Nestál jsem o něčí návštěvy, a navíc jsem věděl, jak by to nakonec dopadlo, jak by to mohlo skončit, kdyby byli ti, jež si pletli „nabíjárnu“ se „zašívárnou“, kdyby byli v mé přítomnosti načapány kýmkoli, kdo odpovídal, za jejich plnění pracovní náplně. Zase bych to odnesl já, že je zdržuji od práce a tak podobně. Znám tyhle okamžiky. Ale co bylo mnohem důležitější, nestál jsem o jejich vtíravé návštěvy, o jejich klábosení. Zvlášť jeden mě tuze …, otravoval. Byl to „rádiomaniak“, jež se bez rádia ani …, ani nenají. Znal všechny písně, (tedy jen hity), jež se prostřednictvím rádia dostávaly k uším nás, konzumentů, posluchačů. Všechny skladby komentoval, věděl málem všechno o všech, jež ten či onen hit natočili a nazpívali, zpíval s nimi, a mě krátil život. Připravoval mě o poslední kousek klidu a míru. Já vím, tahle situace měla jednoduché řešení. Stačilo jen říci, Kliď se odtud!, Vypadni!, nebo o něco zdvořileji ho požádat, aby si našel někoho jiného ke svým návštěvám. Samozřejmě, jenže pracující lid na přádelně byl hrozně podezíravý. Za vším viděli hned intriky, smilstva, podvody, krádeže, či provozování autoerotiky. A já nestál o to, aby o mě, takový nějaký zkrachovalý diskžokej, roznášel svoje dohady a domněnky, jež by se, diky hlouposti a slepé důvěřivosti některých hlupáků, (jimiž byla přádelna naplněna k prasknutí), rozvíjely v ty nejdivočejší orgie, jaké si ani nedovedete představit, v rozkrádání, toho největšího kalibru. Z „nabijárny“ by rázem byla chýše jedová, varna „perníku“, opiové doupě a kdo ví, jestli tam náhodou nechci kouřit „marijánku“, nebo zda si tam nepíchám louh do žil. A to jen proto, že jsem ho vyhodil, a kdo ví, možná, že i zbil, … Lidská hloupost nezná mezí, je bezedná.
„Žádný bůh nebyl tak velký, aby stvořil svět bez hranic.“