Ztracený ráj - strana 65
Teď jsem pochopil, že jsem, co bychom si nalhávali, v prdeli. K čemu mě teď bylo to, že jsem povýšen na mazáka, že mám své výsady? Tam, kam mě nakonec přeřadili, (a že je to poslední štace, my bylo víc než jasné), tam posílali ty nejhorší kriminálníky dosloužit si, co v Sabinovské věznici proseděli. Někteří dosluhovali jen pár měsíců, ale jiní byli na vojně i třetím, čtvrtým rokem a jeden dokonce dosluhoval už jedenáctý rok. Proti nim jsem, coby ročák, byl jen zelenáč, bažant, vrabec, ucho, holub, pták. A pak si nevpalte kulku do hlavy, tedy, pokud vás někdo při nebližší příležitosti nezastřelí nebo v noci nepodřeže. Chodby nesly nezhojené jizvy po kulkách, když se ti ze všech nejstarších, jen tak pro zábavu vloupali, co vloupali, zmlátili dozorčího, sebrali mu klíče od zbrojnice, a pro zábavu stříleli na chodbách ostrým střelivem. Leckteré dveře se pyšnily, jako nějakým vyznamenáním, stopami po úderech sekery, jiné se sotva daly nazvat dveřmi.
Nejstarší z nejstarších, chodili na vycházku zásadně přes plot a kdy se jim zachtělo. Pokud měli peníze, každý večer. A my, jako idioti, bez ohledu na to, zda jsme prvoročáci, mazáci, či supráci, jsme museli dlouho do noci, za každého počasí, pochodovat po buzerplace, než ty výtečníky pochytali a ve stavu alkoholového rozčarování vrátili na rotu. Ne, nemělo cenu je zavírat. Byli nenapravitelní. A nedovolený útěk, proti tomu, co měli za sebou, byl jen prdnutím do lesa. To byly přehlédnutelné přestupky. Zřejmě čekali na něco většího, asi než to někdo zaplatí životem, pak se tím teprve začnou zaobírat a pošlou dotyčného za katr, aby ho po odpykání trestu šoupli zase zpátky sem, na rotu prvního úderu, dosloužit. Jestliže někdo z těch nenapravitelných, pochytaných vycházkářů, byl v takovém stavu, že nemohl stát na nohách, že nevěděl o světě, byl prostě odnesen na ošetřovnu, kde mu píchli koňskou dávku kofeinové injekce, a ihned jak se probral, odvedli ho zpět k nám na rotu. Pak teprve začalo peklo.
Tohle měla být moje budoucnost dle mých sousedů? To bylo horší, než zlý sen. Proč zrovna já? Mí sousedé doma, by řekli, vrána k vráně sedá. Jsem opravdu takový, jak si všichni mysleli? Posuzujete ovoce podle toho, jak vypadá, ne co má uvnitř. Člověk ani ovoce, se nemá posuzovat podle slupky, podle toho jak vypadá na povrchu, ale podle toho, co má uvnitř, jak chutná, jaký je, jaké má srdce. Ale tohle je jen chabá argumentace, proti tomu zažitému. Asi nejsem člověk. Zacházejí se mnou jako se smetím. A smetí patří na smetiště. Ocitl jsem se mezi odpadky. Politicky nespolehlivý odpad společnosti. To přece nemůže osud myslet vážně? To by byl krutý žert.
Každé ráno, když jsem se probouzel, jsem se těšil, že to všechno bude jen sen a já se probudím. Probudil jsem se, ale sen to nebyl. Byl jsem tam, kde jsem byl. Živý a mezi svými?! Těžko říct. Však nebyla vrána jako vrána. Jak se chovali k nim a jak ke mně? Se mnou zacházeli jako s onucí a nebyl jsem ušetřen ničeho. Oni byli ušetřeni všeho. Žádné služby, žádný výcvik. Jako by tam byli na dovolené. V tom případě musím být já, něco daleko horšího než oni. Ale co?
Povolali mě, nechali mě narukovat, ponížili mě, deklasovali, prověřili, odjeli beze mě daleko na východ do pouště, házeli se mnou z místa na místo a nakonec mě šoupli sem. Tak jsem byl tady. Sotva jsem přijel, už za pár dní jsem se měl opět účastnit přísahy. Narukující ročník byl velmi slabý a my jsme měli doplnit jejich řady. Takže jsem vlastně přísahal dvakrát. Jedna přísaha na jeden rok. Asi jsem byl opravdu nespolehlivý. Ale nebyl jsem v tom zas tak sám. Šli jsme celá naše rota. Tedy celá, skoro celá. Hádejte, kdo nemusel? Poprvé jsem přísahal jako nováček, jako holub, a podruhé jako mazák, jenže tady to nic neznamenalo. Jako bych byl jen věčný pták.
Druhá přísaha byla jen doplnění stavu, ale nemohl jsem se zbavit strachu, jestli to někdo nevezme doopravdy a neškrtne mi můj, už odsloužený rok. Bál jsem se, aby někdo mávnutím ruky, škrtem pera, někde za stolem, neudělal ze mě nováčka, úředně s tím, že bych měl před sebou ještě celé dva roky. To by byla moje smrt. Pak už bych k tomu možná odvahu našel. Nerozpakoval bych se udělat ten poslední krok.
Neuznával nikdo sice mé postavení, coby mazáka, ale odsloužený rok mi nikdo nevzal. Pomalu jsem se sžíval se svým osudem. Ono mi nic jiného nezbývalo. Helena mi pořád psala, tak aspoň to mě drželo nad vodou. Aspoň, že mám stabilní adresu. Pokud jsem byl na cestách, nemohla mi psát a to mi scházelo. Helena, a pak i její dopisy.
Bylo načase vyzkoušet naši bojeschopnost. Přesunuli jsme se za Mělník, na břeh toho ohromného toku, jež napájely naše dvě největší řeky. Jednalo se o cvičení, v rámci celovýchodního bloku. Ne, úplně všichni jsme nejeli. Nenapravitelní byli po dobu všech cvičení, tedy na celé léto přemístěni pryč. Kam? Nevím. Asi k jednotce jež zajišťovala různé, jiné, všemožné, pomocné práce. K praporu technické pomoci. Kam jinam, než k pétépákům mohli jít. Ale určitě to nevím. Tahle pracovní jednotka u našeho útvaru byla, ale jestli nenapravitelné zařadili mezi ně, to fakt nevím. Jen se domnívám. A divil jsem se, že ještě ze mě není pétépák. Nebo, že by mě to teprve čekalo? Kdo ví?
Cvičení jsem se zúčastnil, ale na seznamu bojujících jsem nebyl. Nijak jsem o to nestál. Při představě, že jsem zavřený v té ocelové nestvůře a dravý proud mě unáší, kdo ví kam, s tím, že se to může kdykoli potopit, se mi dělalo na nic. Takovou důvěru jsem k té technice zase neměl. Nemohlo mě potkat nic lepšího. Vyhnul jsem se nepopsatelné hrůze a skončil jako obsluha vyprošťovací techniky. Při nácviku i při jízdě naostro, jsem seděl s ostatními na vyprošťováku a čekal, jestli někdo nebude potřebovat naši pomoc. Byli jsme tam čtyři a zasahovali jsme celkem dvakrát. Vedle nás stál obojživelník s partou potápěčů a já pochopil, že půjde do tuhého. Jak rád jsem byl, kde jsem byl. Bylo to štěstí v neštěstí, nebo jen malá prémie před nepředstavitelným nepředstavitelnem? Věděl jsem už z minulosti, že za jeden šťastný den, jsem zaplatil mnoha měsíci smůly. Dnes mě potkalo štěstí, ale co bude zítra?
„Radostí k utrpení“.
Náš první zásah nebyl nijak strastiplný. Potápěče s obojživelníkem, vracející se z akce na své místo vedle nás, strhl dravý proud kousek stranou, minuly výjezd z vody a zapíchli se do břehu. Chvíli trvalo, než jsme je vykopaly a nakonec vytáhli na břeh. K materiálním škodám, újmě na zdraví či životě nedošlo, jen řidič toho obojživelníku, vystoupivší se zachráněného vozidla, (jehož obličej měl barvu vybledlého zeleného plotu, barvu trávy, jež se ukrývá pod vrstvou sněhu), vysypal oběd na zem. Měl dost.
No comment. Chtěl bych vidět vás?
Jinak jsme jen seděli na pancíři a sledovali okolí. Tam jsem z nudy začal kouřit. Na kuřivo jsem se skládali. Byli jsme čtyři, takže každý dal jednu korunu. Kupovali jsme si denně vždy krabičku cigaret dohromady, (protože peněz nebylo), každý dostal pět retek a s tím musel vystačit do večera. Kouřit jsem uměl, jen jsem to dosud nepotřeboval, až teď. Z nudy jsem se stal aktivním kuřákem. Zní to hloupě, že ano? Já vím, byla to blbost, ale stalo se. Vysedávali jsme na pancíři, v dobách volna se opalovali a pokuřovali. Jinak jsme sledovali počínání našich jednotek při překonávání vodní překážky. A překážka to byla pořádná.
Naše armáda zajišťovala překonání vodního toku bojovým vozidlem pěchoty, a naši sovětští soudruzi měli na starosti různou jinou vodní techniku a stavbu plovoucího, pontonového mostu. Jejich vozidla naházela jednotlivé díly do vody a vojáci je u břehu spojili dohromady v dlouhý most, přičemž jeden konec ukotvili u břehu a druhý, díky říčního proudu a za pomocí motorových člunů, dostali k břehu protějšímu. Ale fungovala zde říční doprava písku a uhlí, tudíž nemohlo dojít k úplnému zahrazení vodního toku. Takže jsem pontonový most nikdy neviděl v celku. Nacvičovalo se jen s několika díly. Ale i to, co jsem viděl mě stačilo.