Cesta - strana 51
Hans nevěřil vlastním uším. Byl možná zkoušen krušným životem, ale ani vesnu by ho nenapadlo, aby svůj život ukončil. A už vůbec ne, kvůli takovým jako byl Brook junior. Otočil se k příchozímu.
„Byl jsem u vašeho otce nějaký čas na farmě. Než jsem odjel, poprosil mě, abych se u vás zastavil a předal vám ten dopis. Od vás nic nechci. Zapomeňte, že jsme se viděli.“ řekl Hans, a ani ho nenapadlo, aby se představil.
„Ten starý blázen si myslí, že tady budu hostit kdejakého přivandrovalce?“ spustil opět svou mladý Brook.
„Váš otec si nezaslouží, aby jste o něm takto mluvil a já se vás o žádnou pomoc neprosil. Bylo to přání vašeho otce. A teď, když dovolíte, musím si najít něco na přespání, než přijde večer.“ zastal se Hans starého Brooka a odešel.
„No snad jsem zase tolik neřekl.“ zaslechl za sebou, ale ani se neotočil a zanechal Brooka juniora ve své nabubřelosti.
Cestou na nádraží se zastavil v bufetu, aby se posilnil před kdovíjakou nocí. S plným žaludkem se na svět hned každý dívá jinýma očima. Hans seděl na nádraží a přemýšlel kam teď. Dávno již hodil za hlavu chladnokrevnou vstřícnost, s jakou ho přijal Brook mladší. Nesnažil se ho omlouvat, ale ani se nad jeho chováním nijak nepozastavoval.
Vyšel na perón trochu se protáhnout. Došel až na jeho konec, obrátil se šel zase zpátky. Před tím, než dosáhl jeho druhého konce, upoutaly jeho zrak balíky srovnané na vagónech stojících na kusé koleji. Šel blíž a přemýšlel, jestli je to, to, co si myslí. Ovšem. Byly to balíky bavlny o kterých mluvil Brook.
,Měl bech se kóknót, vodkáď só.‘ napadlo ho.
Zkoumal cedulku s místem sklizně na jednom z balíků. Teď už ví kam pojede. Ostatně, nic jiného mu stejně nezbývalo. Byl příliš daleko od farmy Williamse Spensera, a situace, do niž se dostávaly farmy, přežívající jen díky ovcím, jedna za druhou, mu nedovolovala se tam vrátit. Proto se rozhodl, že pojede sem na západ.
„Hledáte něco? Tady jídlo nenajdete.“ uslyšel za sebou hlas a přemýšlel, jestli opravdu vypadá jako žebrák, nebo jestli se takhle všude chovají ke všem cizincům.
Nechtěl se zbytečně pouštět do malicherných hádek a ještě naposled se pro jistotu podíval na lístek s místem sklizně bavlny. Pak se otočil a vrátil se do nádražní haly. Co potřeboval vědět, už věděl, teď ještě to místo najít a …, a pak se uvidí.
Že tam vedou koleje věděl, jinak by balíky nepřeváželi vlakem. Stál u mapy a hledal oběma směry, kterými trať vedla. Zařídil vše, co bylo potřeba a prozatím spokojený usedl na lavici a s čekáním na noční vlak usnul.
Spal skoro celou hodinu, než byl probuzen kopancem do nohy.
„To jsi zase ty? Tady není žádná noclehárna.“ uslyšel Hans, sotva se trochu probral.
A přemýšlel, jestli tohle město není trestanecká kolonie.
„Nechci nic slyšet! A že nemáš kde spát, mě nezajímá.“ nepustil Hanse ke slovu.
Ten mu však jen ukázal lístek na vlak a ani se neunavoval mluvením.
Zbývající půlhodinku jen prodřímal, aby náhodou nezaspal příjezd vlaku, který, jak se domníval, ho odveze do civilizovanějšího města.
Vlak zastavil na nádraží. Hans na nic nečekal a nastoupil. Byl nesmírně rád, když se vlak dal do pohybu. Seděl a uháněl vstříc neznámým zítřkům. Zavřel oči a usnul ukolébán houpáním vlaku. Za černotou zavřených víček se mu promítaly události plné nelidské lidskosti, které ho rušily z jeho klidného spánku.
Vystoupil na dalším cizím nádraží, v dalším cizím městě, plný obav, co ho zde jen čeká. Nehodlal dát dalším možným nepříjemnostem šanci. Uvědomil si, jak vlastně vypadá. Vlasy nestříhané a na tváři pětidenní strniště. Bylo však ještě příliš brzy na to, aby narazil na otevřené holičství. Nejdřív by se mohl nasnídat, jenže v těchto brzkých ranních hodinách jsou na nohou snad jenom pekaři.
Po vydatné a ne zrovna laciné snídani se nechal ostříhat a oholit. Teď učinil za dost, aby si ho pořád nepletli s vandrákem. Začal si cítit jako znovuzrozený, když vyrážel ke svému cíly. I když se tak trochu cítil nevděčný, když přecházel ke konkurenci. Jako by bral živobytí Spenserově rodině, plahočící se na farmě. Však jakmile dostal práci, jako sběrač na bavlníkových plantážích, pustil se s vervou do své nové práce a brzy na svou nevděčnost zapomněl.