Ztracený ráj - strana 01
„Tvé radosti se v hanbu promění
soukromé hody ve veřejný půst
milounká jména ve zlé nařčení
medové řeči v hořkou pachuť úst.
Co zprudka raší, smí jen krátce růst.“
znásilnění Lukrécie
>Rozvažuj, než začneš číst, protože se musíš rozhodnout, zda máš být moudrý a nechat věci tak, jak jsou, nebo podlehnout touze objevit nový svět poznání, které pramení z boje dobra se zlem.<
„Rodný kraj. Dvě slůvka, která rezonující zvláštní hudbou v nitru každého z nás. A čím více člověku přibývá let, tím naléhavěji se ozývají, tím velebněji zní. To všední, šedé, co jsme prožili, splývá s mlhou zapomnění a tomu, co bylo krásné, přidají léta na sličnosti. Snad je to stáří, jež nám nasazuje růžové brýle mámení, ale ať, proč je odkládat? Vždyť mnohému z nás zbudou jako jediná potěcha osamělých dnů a bezesných nocí.
Mistři štětce zpívají rodnému kraji oslavný hymnus tóny své palety. Ten, kdo na zlaté struny poezie umí hrát, vyzpívá tu lásku hudbou veršů. A kdo v říši tónů je jak doma, vybírá z nich k oslavě hroudy rodné, ty nejlíbeznější.
I mnohý prostý člověk v letech, kdy překročil životní zenit, chápe se pera, aby předal dětem a vnukům, odkaz o tom, jak šel životem.“
Každý si myslí, že právě ten jeho život byl něčím jiný, nějak jinak zajímavější, než životy těch ostatních. Tak, nač vést sáhodlouhé akademické debaty o tom, zda by mělo, či nemělo smysl, aby mé vzpomínky zůstaly uzavřeny jen v úzkém rodinném kruhu? Proč se, se svou neobyčejností prožitků, s hlediska nás samotných, nepodělit i s ostatními lidmi? Zvlášť s těmi, jež neměli to štěstí, (či tu smůlu), se, se mnou setkat osobně. Já vím, žádná sláva to není, ale ať si každý zamete před svým životem. Možná se vám bude zdát, že jsem příliš vulgární, příliš morbidní ve svých výrazech, příliš konkrétní ve svých narážkách. To není zdání, to je fakt. Jsem jaký jsem a nemám se proč stydět. Vyvíjel jsem se uprostřed vás, přejal některé vaše zvyklosti, nasál do sebe vaše všelikeré vlastnosti, byl vámi poznamenán. Tak proč se divíte? Vždyť jsem tak trochu, jako vy.
„Lidé si musí něco vymýšlet, aby si usnadnili život.“
Každá cesta začíná tím, že se udělá první krok. A i když jedna cesta skončí, jiná začne, ale na samém konci, už není cesty dál. Však na každém začátku je vždy cosi tajemného, neznámého, lákavého. A když se někdo narodí, je právě jeho zrod, tím prvním krokem, tím nejprvnějším krokem nejsamotnějšího začátku začátků, prvním krůčkem na nové, neznámé cestě vzhůru k vrcholům, ke stáří, ke smrti. Jdeme si každou svou cestou, osudem řízenou, (či někým jiným), jdeme krok za krokem stále vpřed. Jdeme, a s nadějí, i s obavami, hledíme do budoucnosti, s pocitem pohrdání či ztráty, se ohlížíme po minulosti. Jdeme navzdory času, který není vidět, který jako by neexistoval. A svým hmatatelným způsobem ani neexistuje.
Proč? Není to snad pravda? Chápu. Další, rýsující se debata na akademické úrovni. Tvrzení proti tvrzení. Dobrá. Nechám za sebe promluvit klasiky. A proč bych nemohl citovat? Proč bych nemohl použít slova někoho jiného? Je na tom něco špatného? Je spousta jiných, kteří se chlubí cizím peřím, kteří si přisvojují cizí zásluhy, létají na křídlech cizí slávy, bez uzardění, bez kouska studu, a nikomu to nevadí, nic se neděje. Já chci jen citovat. Ničí slova si nepřivlastňuji. Jen bych rád zvěčnil, podtrhnul, vyzdvihnul to, co mě kdy oslovilo, vykřiklo na mě svým obsahem, vetklo do mě své drápky, zakouslo se do mých myšlenek. Co mě zaujalo svou pravdou. Slova neslyšená, zapomenutá, ztracená, nechtěná. Snad proto, že jsou pravdivá? Nebo je snad pravda jednoho, lží druhého?
Co je špatného na tom, že chci zveřejnit, co moudrého bylo kdy řečeno? Proč odpírat lidem právo se dovědět, co možná neví? A pokud to ví, pak je přece opakování matkou moudrosti, ne? Ač nehovořím za všechny.
Nemyslíte, že jsme až příliš v moci televizních, rozhlasových či jiných médií? Nemáte pocit, že pokud budeme číst jen noviny, nikdy se nic moudrého nedovíme? Kolik z nás brouzdá třeba po internetu jen proto, aby se dozvěděl něco moudrého? Kolika z nás nejde jen o sex, o senzace celebrit, o drby slavných, o peprné zkazky hvězd? Pokud svým myslím odřízneme přísun moudrosti našich předků, přestaneme se vyvíjet, my, naše osobnost, naše mysli zpohodlní, zakrní, a staneme se jen pouhými, mnohdy ani ne universálními, nástroji v rukou médií a těch, kteří nás chtějí ovládat. Staneme se jen součástkami, ozubenými kolečky, toho obrovitého mechanismu, stroje k získání moci někoho jiného. A pak? Dobře nám tak. Naše děti nás jenom budou jednou proklínat, kam jsme to dotáhli, kam jsme to nechali přivést, že jsme jim nechali zakrnět mozky, že budou naší vinou tam, kde budou.
Ale zpět k citátu. Ono vlastně nejde ani tak o citát, jako spíš o rozhovor mezi ponocným a rasem z jedné divadelní hry. Aby měšťáci viděli, že i my na vesnicích umíme žít kulturním životem, že nejsme jen žádní balíci z dědiny. Vím, že jsou mezi námi někteří, kterým polezu na nervy, kteří se neztotožňují s moudrem věků, či nenávidí humor dávno zašlé minulosti, ti ať raději přeskočí těch pár, dvě stránky, a rychle si nalistují stránku čtyři*, ale upozorňuji je i vás ostatní, že dál to nebude o nic lepší, možná naopak. Nestal jsem se obětí rétoriky, nejsem lokajem ideologie Jsem grafoman. Člověk, který neumí mluvit, ale umí to popsat. Tak píši. Co bych nepsal?
PONOCNÝ: Já nejsem pesimista, já jsem ponocný, který měřil čas a přišel na to, měří něco, co není.
RAS: Moment. Cože? Není?
PONOCNÝ: No, čas neexistuje.
RAS: Cha, cha, chá. Jak to? Čas že neexistuje?
PONOCNÝ: Čas jako takový.
RAS: Počkejte jako …
PONOCNÝ: Už jste viděl někde čas? Na moři jste viděl čas nebo v lese jste potkal čas?
RAS: To ne, víte …
PONOCNÝ: Nebo někdo zaklepal a vešel čas?
RAS: Takhle ne.
PONOCNÝ: Čas existuje jenom v povědomí lidí. Čas si vymysleli lid, aby věděli od kdy do kdy, a co za to.