Ztracený ráj - strana 19
Žádné vyražené zuby z toho nikdy nebyly, ale když taková pumelice, když pěkně sedla, když přistála na tváři, štípala jak dvacet facek naráz. A to nemluvím o ráně, jež přišla nečekaně a nebyl čas jí nastavit jinou část těla. Nejhorší to snad bylo, když se vystřelený míček pohyboval v rovině pasu. Tedy o maličko níž. Naše chlapecké klíny ukrývaly nesmírné tajemství, na nichž si každý z nás zakládal a schytat střelu přímo tam, bylo kolikrát o zdraví.
Patřil jsem mezi hráče, kteří se s ničím moc nepárali. Nevynikal jsem nějakou zvláštní technikou, ale zastavoval jsem protihráče nejjednodušším, nejdostupnějším způsobem. A nebylo to nic jemného. Srazil jsem každého útočníka, jež by mohl být potencionální hrozbou pro naši branku a bylo to. Jenže pak se vyskytl problém, že proti mně nikdo nechtěl hrát. Při našich utkáních nebyl žádný rozhodčí, a tudíž se ani nevylučovalo. Ale já potrestán byl. Aby hra proti mně byla méně nebezpečnější, strčili mě do brány.
„Jsou mezi námi lidé, kteří si umí poradit v každé situaci. Usměrní sled událostí tak, aby to vyhovovalo především jim, aby z toho vytěžili co nejvíc. Odstraní z cesty všechna možná nebezpečí, aby unikli, vynikli, aby zvítězili.“
Tak jsem se dostal do brány a musel jsem to přijmout, jinak bych si už nezahrál. (A přišel o nově nalezené kamarády.) A proto, abych nebyl sám, bych udělal cokoli, tedy stoupl si i do brány a nechal se ostřelovat, a nemusím nikomu dlouze vysvětlovat, že se mi za mé tvrdé atakování pěkně mstili. Bili do mě jak sedláci do žita.
Zima skončila a jelikož jsem si při fotbalu počínal stejně tvrdě jako při hokeji, bylo opět rozhodnuto. Pochopitelně, že zase v můj neprospěch. Jako by mi to chytání v brance bylo osudem určeno.
Vzpomněl jsem si na svého otce, který před pár lety chytával za mužskou jedenáctku v oblasti okresního přeboru. Byl sice jen dvojka, tedy jako záloha, ale i tak si mnohokrát zachytal, neboť Šotek, což byla jednička, chytával jen za pěkného slunečního počasí. A to bylo jen občas v létě.
Přemýšlel jsem, jestli můj otec šel do té brány dobrovolně, nebo jako já za trest. V každém případě, jsem na svůj nový post přestal pohlížet jako na odpykávání trestu a začal být na své zařazení pyšný.
Stárli jsme a těm mladším z nás, začínalo vadit, že musí hrát ve stínu nás starších, že nemohou vystoupit na výsluní a oslňovat okolí. Opustili nás a já, se svým jediným vrstevníkem, jsme osaměli. A stejně nás to už nebavilo. Přece bychom nepřiznali, že jsme ješitní. Zanechali jsme omladinu jejich osudu a začali se točit kolem stadionu, kde, jak jsme doufali, nalezneme někoho, jako jsme byli my dva, za účelem okopávání se, na vyšší úrovni. Problém byl, jak se na ten stadion dostat. Ze strany přivrácené k naší čtvrti, byly všechny tři brány zavřeny, a co bylo nejhorší i zamčeny. Neznali jsme důvod, proč tomu tak je. Že by mě znali i zde? V každém případě, jediná otevřená brána byla směrem od města, a to pro nás bylo daleko a zbytečná ztráta času, to pořád obcházet.
Ono se lehce někomu řekne, proč jsme některou z těch brán nepřelezli? To nešlo. Byla jiná doba. Brány byly před okny těch, jež sledovali každý náš pohyb. A sebemenší náznak, že se chceme nedovoleně, přes některou bránu, dostat na stadion, pro ostříže za záclonami znamenal, že tam chceme jistě něco provádět, něco ukrást. Okamžitě nás nahlásili správci stadionu a ten nás prachsprostě vyhodil. Ne ani dírou v plotě to nešlo. Jednak ze stejného důvodu a pak, hned za pletivem byl vysoký a hustý živý plot. Jediná možnost tedy byla, muset to vždy obejít. Jenže mladý člověk má za ušima. Najde řešení na každičkou nesnáz. Nebo se to týkalo jen mě?
K mým přednostem patřilo, že jsem nikdy nic nevyhodil. Neboť nikdy, nikdo neví, co se mu kdy bude, z toho, co jednou vyhodil hodit. Vetešník hadra. Správný hospodář přece nikdy nic nevyhodí.
Prolez jsem své nemalé zásoby a našel, co jsem hledal. Nepatrný svazeček několika desítek klíčů. Pro jistotu jsem je vzal všechny a zamířil ke stadionu. A to by bylo, aby nebylo. Aspoň jeden klíč musí přece pasovat k jedné z těch tří bran. Vždy přítomné ostříží zraky, mě nespouštěly ze svého zorného pole. Neviděli, co přesně dělám, jen, že se potuluji kolem brán. Vypadalo to, jako bych někoho na stadionu hledal, nebo se tam pokoušel dostat, ale protože jsem zůstal mimo prostor stadionu, protože jsem byl pořád před plotem, zůstalo vše v klidu. Mezi tím, co se oni, za záclonami domnívali o mé činnosti, našel jsem, co jsem hledal. Klíč jsem měl a ani moc úprav nepotřeboval.
Tak jsme získali klíč k jedné bráně, čímž se nám otevřel svět sportu. Ne, nemějte zbytečné starosti, že by to mohlo být ještě trestuhodnější, než nějaké obyčejné přelezení, nebo, že by se mohlo jednat o vloupání. Jste na omylu. Pro ty, jež svým ostřížím zrakem bedlivě střežili brány stadionu, bylo podezřelé, bylo jakýmsi nedovoleným, trestným přečinem, pouze přelezení, ale pokud viděli, že si, jako by nic, odemykáme bránu vlastním klíčem, nutně nabyli přesvědčení, že jsme ten klíč nezískali jinak, než legálně. Nepátrali po příčině získání klíče, vůbec jim nedošlo, že jsme možná jediní, tedy kromě správce, kteří vlastní klíč od stadionu, a raděj pečlivě slídili kolem oken, zda se někdo přece jen nepokusí přelézt některou bránu.
Chodili jsme na ten stadion, jako domů. Teď nás už nikdo nevyhazoval. Našli jsme si malý plácek, v rohu areálu, dokonce jsme získali, pro naše účely přiměřené, přenosné branky, jež sloužily právě k tomu účelu, pro který jsme je hodlali používat i my, a mohli jsme hrát. Potíž byla v tom, že jsme dosud nenašli nikoho, kdo by se k nám přidal. Byli jsme pořád jen sami dva a tak jsme si kopali jeden na jednoho. Hráli jsme kopanou takzvaně na jeden dotek.
Však dlouho jsme sami nezůstali. Občas se k nám, stejně jako při zimních utkáních v hokeji, přidával ten kluk ze sousední ulice, co provozoval na zahradě tu atletiku, jak pořád běhal a skákal, ale jeho účast byla nahodilá, ojedinělá. Všiml si, že si tam pořád kopeme jen ve dvou, proto se k nám občas přidával. To jsme pak hráli „ameriku“. Oni dva, proti sobě, na jednoho brankaře, tedy na mě. Převážně, častěji, vícekrát, jsme si tam však kopávali jen ve dvou, než ve třech. Kopávali jsme si, vídávali jsme ho pobíhat po běžeckém oválu. Ale nevídávali jsme jen jeho sportovní výkony na oválu. Ještě někdo jiný neuniknul naší pozornosti, někdo jiný, sledoval naše utkání na jeden dotek. Postával před zamčenou bránou, jako by se ostýchal se k nám přidat. Znal jsem ho ze školy. Chodil do sousední třídy, ale že bydlel mimo můj okruh působení, na samé hranici naší čtvrti, nepřišli jsme spolu tak často do styku. Snad jen visuelně někde cestou do školy, či na jejích chodbách. Třetí, stálý hráč, respektive čtvrtý, by se nám hodil jako sůl.
Ostych opadl a my nezůstali už jen ve dvou, ve třech. Přibyl další spoluhráč, ten si, sem tam, přivedl souseda či kamaráda, tak jsme se rozrůstali. Postupem času se k nám přidali i někteří z těch mladších, z řad šoldů z našeho předchozího týmu. Ti, jež zestárli, a s nimiž opět zase ti mladší odmítali hrát, neboť se jim opět zdálo, že jsou zastiňováni, že musí hrát v jejich stínu. A v osmi, to už se dá hrát docela pěkná kopaná. Jednou jsme dokonce vyrazili do nedaleké, sousední, horské vesničky, za účelem přátelského utkání v minikopané. Přijeli jsme na kolech, porazili je a zase se vrátili domů, na svůj plácek na stadionu, od něhož jsme měli vlastní klíč.
Ano, je to tak, jak se říká. Nevážíme si toho, co máme a závidíme všem ostatním.
Od malička jsem rostl málem jako kůl v plotě a stále hledal kamaráda. Teď jsem jich měl, dva, tři, ale zjistil jsem, že tohle spojenectví v mém srdci sice zaplnilo onu mezeru, to prázdno po kamarádovi, ale neuspokojilo mou touhu. Čím víc člověk přátel má, tím víc poznává pravou tvář přátelství. Setkává se s přetvářkou, s vypočítavostí, s pochlebováním a mazáním medu kolem pusy, a když na tyhle skutečnosti upozorní, je konec s přátelstvím. Pozná nejen jeho pravou tvář, ale i nestálost a křehkost toho pouta, svazku, jemuž se říká přátelství, nebo se aspoň tak chová.