Ztracený ráj - strana 34
V okamžiku, kdy skončila hodina a náš vyučující opustil třídu, okamžitě se rozehrál můj magnetofon, který jsem nosil všude s sebou. Ani s přísunem energie nebyl problém. Vedle dveří do třídy byla zásuvka a já měl přece svoji prodlužovačku. Ne, nevyhrával jsem na plné pecky, abych přehlušil ostatní, a ostatní neřvali, aby přehlušili muziku. Všechno mělo své meze. Většina stejně podřimovala na lavicích. Muzika hrála jen tak decentně do ouška, jen pro mě a nejbližší okolí, a zpříjemňovala nám naši hru v „Člověče nezlob se!“ Jinak byl ve třídě skoro klid. Žádný souboj magneťáků, žádné předvádění nejmodernější techniky, žádná přehlídka hudebních stylů a decibelů. Nikoho jiného to totiž nenapadlo. Nebo možná napadlo, ale neměli magnetofony, a nebo je měli, ale zase to tak neprožívali, jako já. Pro ně byl magnetofon něčím absolutně přirozeným, normálním, něco, co je provázelo celý život, tak proč by tomu přikládali nějaký důraz. Zkrátka byli svými magneťáky nasyceni. Ne však já.
Sváděli jsme, se svým sousedem, mezi sebou boj o políčka, o figurky, o útěk do domečku, vyhazovali se, byli jsme tak zabráni do hry, že nám unikl začátek dalšího vyučování. Ne proto, abychom přestali, ale abychom hru přemístili pod lavici a mohli pokračovat. Nevšimli jsme si ani příchodu učitelky. Najednou přestala hrát muzika a to ne proto, že by byl konec skladby či konec kazety. Bylo to jako když utne. Najednou. Konec. Klid. Přesně, jako když se vypne proud. Ano. Někdo přerušil přívod energie, do mého životabudiče. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než naše učitelka. Tak to si dovolila hodně. Do mě jako když střelí. Vyjel jsem na ni, jak si tohle vůbec může dovolit. Jak jí to vůbec mohlo napadnout vytáhnout zástrčku ze zásuvky před tím, než se přijímač vypne. Byl jsem vzteky bez sebe a co na tom, že vyděšená učitelka na mě civí, jako by nevěřila vlastním očím.
„Co když se namotala kazeta nebo ještě hůř, přetrhla? Co když se něco pokazilo, spálilo?“ chrlil jsem na ni.
Vztek mnou lomcoval, žluč ve mně vařila. Neuvědomoval jsem si ani s kým mluvím. Byl jsem citlivý na takové věci, na takové zacházení. Pro mě nebyl kazeťák jen nějakou věcí. Pro mě to bylo něčím víc. Byl to sice přístroj, ale můj přístroj, a z mého pohledu, z něho čišelo něco živočišného. Něco, co vy nikdy nepochopíte, když zacházíte s tím, co máte jen majetnicky, jen jako s věcmi, které dnes máte a zítra už ne. Co je vám do nich? Jsou to jen věci. A právě proto mě nikdy nemůžete pochopit.
Učitelka neznala můj vztah k věcem, jež mi po právu náležely, ale zřejmě jí došlo, že tohle asi dělat neměla, docvaklo jí to a pochopila, že provedla něco, co by mohlo způsobit nemalé škody. Omluvila se mi a obnovila zdroj proudu, abych mohl vyzkoušet, zda nedošlo k poruše. Magnetofon se opět rozehrál a já ji přesvědčil, že je vše v pořádku. Oba jsme se uklidnili a vyučování mohlo pokračovat. Mezitím se probudili i spáči na lavicích a mé extempore jim dalo čas se pořádně probrat, protáhnout se a zazívat si.
K dalšímu takovému incidentu od té doby už nedošlo. Už nikdy si nedovolila vytáhnout mou prodlužovačku ze zásuvky, už nikdy nevypnula můj magneťák takovým hrubým, drastickým, zkrátka brutálním způsobem. Už nikdy. Při příchodu do třídy nás vždy upozornila, že je na čase vypnout muziku a věnovat se vyučování. Však časem nás přestalo bavit sedět a poslouchat její výuku, nebo hrát „člověče“ bez muziky. Proto jsem začal po jejím příchodu hudbu jen ztišovat na takovou mez, aby si myslela, že jsme ji vypnul.
Dlouho mi to nevydrželo. Některé skladby hrají potichu, jiné jsou nahrány s vyšší intensitou. A právě taková skladba mě prozradila. Zapomněl jsem, že následující skladba je silnější než ostatní. A než jsem stačil s tím něco udělat, neboť jsem měl plno práce s házením kostkou, abych mohl, popřípadě souseda vyhodit, nebo mu uniknout do domečku, bylo pozdě. Do jejího výkladu zaburácely bubny, zaječely kytary, zaduněla basa a učitelka div, že nevyletěla oknem. Přiletěla k naší lavici rozžhavená do běla, byla zaměřená na jedinou věc, která ji takhle rozpálila, že jí ani nedošlo, že když máme na lavici rozevřený velký sešit, aby tlumil naše hody, a na něm kostku od „člověče“, že asi hrajeme tuhle nevinnou dětskou hru a spustila na mě. Že už toho má dost. Že už to dál nehodlá trpět. Že, jestli se to bude opakovat, vyhodí mi magnetofon z okna. Byla tak rozpumprdlíkovaná, jakou jsem jí ještě neviděl.
Nemělo cenu jí ještě víc dráždit, proto jsem hudbu ztlumil, ale nevypnul a nevinně jsem se postavil a s klidným hlasem jsem jí vysvětlil jak se věci mají.
„Já to sódružko nemoch vypnót. Když jste zrovna přišla, tak jsem nahrával. A když nahrávám písničku, nemůžu to vypnout, dokud to nenahraju.“ řekl jsem s tak ledovým klidem v hlase, jako kdyby to bylo pravda.
Blesky v jejích očích pohasly, vztek vyprchal. Zchladla její rozpálenost a uklidnila se.
„Dobrá.“ řekla. „Ale příště si nepřeji, aby se v mých hodinách cokoli nahrávalo.“
„Ale já v hodině nenahrával. Já nahrával o přestávce a ono se to protáhlo až do hodiny.“ odpověděl jsem a drzosti měl na rozdávání.
„Dobře. Ale příště si to zařiď tak, aby tvé nahrávání nerušilo mou výuku.“ odpověděla, srozuměná s mým vysvětlením a odešla, aniž by ji napadlo, že magneťák nemá ve škole co dělat.
Nemělo smysl jí víc dráždit. I když mě svrběl jazyk. Mé špatné já se pokoušelo zvítězit a dodat, že ne muzika ruší výuku, ale výuka muziku, ona nás. Udržel jsem to na uzdě. Kdyby tak ještě chudák věděla, že na jeden magnetofon se nedá nahrávat, zvlášť, když je bez rádia. Zbaštila to i s navijákem, a o to víc mě těšilo mé vítězství. Ale pro jistotu, jsem ji vyhráváním v hodinách nedráždil.
Ale nebyla to jediná příhoda, která se týkal přívodu energie. Naše učitelka nás předem upozornila, že v následují hodině matematiky budeme psát písemku. Ona k takovým účelům používala meotar. To byl takový přístroj, (nebo možná se ještě používá, nevím), zkrátka přístroj, který vše, co je napsáno na průhledné bláně nad žárovkou přístroje, se přes zrcadlo, nebo možná, přes polarizační hranol a optiku, přenáší na bílou plochu plátna na zdi, či na zeď samotnou.
Ráno na nás čekal ve třídě onen přístroj. Věděli jsme co bude následovat. Ale komu by se chtělo počítat a obzvlášť po ránu. Okamžitě jsme si poradili. Stačilo kouskem odizolovaného drátu propojit kontakty na vidlici meotaru. Natěšená učitelka vstoupila do třídy s takovou grácií, že by jí leckterá královna mohla závidět. Protančila třídou, mezi lavicemi, tak sebejistě, aniž by si uvědomovala, že nebude hodina podle jejího zdání, tak jak se na ni jistě celou noc těšila. Popsanou blánu příklady, připlácla na přístroj, a vidlici zastrčila do zásuvky. Lup. Zásuvka se stala nefunkční, aniž by si něčeho všimla. Nevědomky přispěchala k meotaru, stiskla vypínač ventilátoru a ticho. Stiskla vypínač osvětlení přístroje a tma. Několikrát své počínání opakovala, v domnění, že se jí to na podesáté podaří. Měla v očích rozpaky. A její natěšení ustupovalo k pomalé hysterii. Abychom předešli jejímu zjišťování příčiny, bylo nutné ji přesvědčit, že praskla žárovka. A nebylo to nijak těžké. Uvěřila tomu a po chvíli se vrátila s novou žárovkou a se šroubovákem. Za asistence některých vlezdoprdelků, jež byli o sobě přesvědčeni, že jsou k takovým účelům předurčeni, začali společnými silami přístroj rozebírat. Omlouvám se za to slovo, ale ono jiné, by to tak přesně nevyjádřilo. Ostatní pobaveně přihlíželi, podřimovali, nebo hráli „člověče“.