Cesta - strana 65
Avšak znal svou slabou vůli. Věděl, že málokterou věc, kterou si kdy usmyslel udělat, dokončí, že ji dokáže dotáhnout do konce. Ale učil se. A tímto si chtěl snad dokázat, že dosáhne kýženého cíle, že zvítězí nad sebou, nad svou slabou vůlí. Tohle měla být první vlaštovka jeho posilování vůle a sebedůvěry. Proto se Janu snažil naučit všechno, co sám znal a co uznal za vhodné, aby ona, coby mistrová měla znát.
Předností Jany Elfmanové, ostatně jako u většiny žen a samozřejmě muže z toho nevyjímaje, byla upovídanost. Ale ta její byla navíc až přespříliš otevřená, i když ji Tesař mnohokrát radil, aby dávala pozor na to s kým mluví, neboť nikdy nikdo neví na koho může narazit, aby důvěřovala, ale prověřovala a raději, aby nikomu nevěřila, a nejraděj ani jemu ne. Však, bylo to zbytečné. Řekla mu o sobě snad všechno. A pravděpodobně, že nejen jemu. Byla v tom však jen otevřenost? Kdo ví, jak se to jevilo ostatním? Zda to většina těch, co naslouchala jejímu povídání, její otevřenosti, nepovažovala za vychloubání, za vyvyšování se nad ostatními? A co s tím teprve dokázalo udělat jeho páchnoucí veličenstvo Bednář a jeho zlozvyk každého očerňovat, za to co mu kde kdo, o sobě vytroubil, či co z něho svým úlisným způsobem dokázal vytáhnout. Ale tuhle, ani žádnou jinou možnost si Elfmanová nikdy nedokázala připustit nebo, že by jí to nedocházelo? Jako by chtěla všem a možná také sobě dokázat, že není to, k čemu z pravidla dochází, když z obyčejného dělníka udělají mistra, v tomhle případě mistrovou, že nemíní být, jak sama říká: „Studený čumák.“ Ale tím si podřezávala větev pod sebou na svém stromu kariérismu, tím si nadělala pod sebe.
Mimo jiné, Jiří z jejího povídání zjistil, že mají dost společného. Nechal se tím nést a to mu zlomilo vaz. Myslel si, že v ní našel spřízněného člověka, kterého tak dlouho hledal, tedy hledal, je moc silné slovo, spíš postrádal člověka, se kterým si bude moci upřímně popovídat o tom, o čem tak často jen ve své samotě přemýšlet.
Možná by někdo mohl namítat, že má přece manželku, a že manželka by měla být prvním člověkem, se kterým si bude rozumět na takové výši jak požaduje. Ale skutečnost bývá jiná, než jak ji popisují některé příručky zabývající se tímto problémem.
Partner v manželství je za léta společného života přetvářen, viklán a pacifikován, a neustálým zvykáním si na protějšek, se v něm vytvoří jakási určitá resistence vůči určitým požadavkům, jež partner nárokuje. Tím pádem se z jejich vztahu vytrácí to pravé ořechové, jež Jiří Tesař pro své vnitřní uspokojení postrádal.
Však jak se zdálo, to, že v Janě Elfmanové našel spřízněného člověka, bylo jen prvním zdáním. Jedním z mála, co se jim oběma jevilo jako společné, byla poezie. Jenže, nic není takové, jak to ze začátku vypadá. Jiří měl bláhové představy o své nové mistrové, o jejich společném zájmu. Tak jak je to vždy při setkání s novým člověkem, kdy se pak dodatečně, po dostatečném sblížení, nekompromisně dostaví zklamání. A kdo si kdy z toho vezme ponaučení? Nikdo. Stává se to dnes a denně. Pořád.
Čas ukrojil další díl z lidského života a Jirka zjistil, že jeho nadšení, nad jejich společným zájmem, že to nebude zas tak horké, jak předpokládal. Když se ve svým rozhovorech dostali do hlouby poezie, seznal, že Jana je při konzumaci veršů nevnímavá. Ne, on se nepovažoval za básníka, kritika nebo nějakého poetologa, jak by někdo mohl na základě předchozích řádků usuzovat, ničím takovým nebyl, nebo se aspoň necítil tím být. Snad to bylo jeho citlivé srdce, co dokázalo najít ve verších, různých básníků, podstatu básníkova nitra, krásu slov, líbivost a dokonalost, hlavní účel i pozadí veršů.
Jana byla nad, pro ni, nic neříkajícími řádky poezie zmatená, rozházená, nesvá, jako by písmena a slova byly zpřeházená. Vymlouvala se na těžkou stravitelnost, možná až nesrozumitelnost slov, veršů, básní. Četla jen slova, ale nechápala jejich význam. Jiřímu došlo, že Jana zřejmě bude mít raději veršovánky k narozeninám, rýmovačky k svátkům všeho druhu a podobným příležitostem, kdy je třeba verši vyjádřit předstíranou úctu a zakrýt pravou tvář falešnou přetvářkou.
Tesař se zatvrdil a vrátil se do svého vnitřního světa samoty. Neboť stále častěji začínalo, mezi ním a Elfmanovou, docházet k čím dál ostřejším k výměnám názorů. Totiž, jak se později ukázalo, jejich hlavním společným znakem byla především tvrdohlavost. V tom byli oba machři. Minimálně jednou týdně, pokud měli společnou směnu, si vjeli do vlasů a nezřídka i vícekrát. Jakoby se snažili jeden druhého přetrumfnout, přesvědčit, dokázat si, kdo z nich je tvrdohlavější. Byl to mezek proti ovci stojící proti sobě na lávce. Kdo z koho.
Jiří Tesař byl tím vším dokonale rozhozený. Nenápadně mu začal unikat pravý smysl svého počínání, až se do své profese učitele zabral příliš do hloubky a začínal překračovat únosné meze. Jeho zasvěcováni začalo překračovat pracovní rámec a vtíralo se nepříjemně i do soukromí. Jiří otevřel svoji uzavřenost příliš dokořán a to se začínalo nevyplácet, až se mu to stalo osudným. Ale chybami se člověk učí a on věděl, že tuhle chybu už víckrát neudělá. Ale měl jistotu, že tomu tak bude i do budoucna? Neboť jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy!“
Jana byla vegetarián. Zatvrzelý. Ne však od narození. Jen z přesvědčení. Ale příčinu, proč nejí maso, nedokázala odůvodnit. Jiří Tesař byl prachsprostý mrchožravec, ale příčilo se mu zabíjení. Těžce nesl smrt zvířat a hlavně jejich zabíjení. Bolela ho ta jejich smrtelná úzkost v očích. Udělal zřejmě chybu, když pohlédl umírajícímu zvířeti do očí a to ho srazilo do autu, to ho zasáhlo a poznamenalo na celý život, ale to ještě neznamenalo, že se stane býložravcem. Konzumoval maso dál, jen nepotřeboval být u toho, když to maso, coby ještě živé zvíře, přestávalo, rukou člověka, být živým tvorem.