kapitola 9
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Další dva týdny proběhly nečekaně klidně. Draco seděl v jedné z prázdných učeben a melancholicky pozoroval tiše padající vločky. Nemohl nic dělat. Věděl, že se chová dětinsky, a věděl, že se nemůže vyhýbat realitě věčně. Sníh padal s umíněnou vytrvalostí bez přestání už třetí den. Ne příliš hustě, ale stačilo to, aby se celé Bradavice i s okolními pozemky propadly do jakéhosi křišťálového bezvědomí. Obloha zůstávala kalná a vítr nejspíš odletěl na dovolenou do jižních krajů. Vločky padaly tiše a neúnavně, jedna za druhou. Ze skla mezi pramínky Dracových světlých vlasů vanul chlad.
Draco zvolil taktiku, která se – jak se zatím zdálo – vyplácela. Potter z něj po celé uplynulé dva týdny takřka neodtrhnul pohled, ale nic jiného se nestalo. Draco se mu vyhýbal, jak jen to bylo možné, a ze všeho nejvíc si dával pozor, aby s ním nikdy nezůstal sám. Dopřál Crabbemu a Goylovi to potěšení ho přes den všude doprovázet a večery… večery trávil zavřený ve svých komnatách, kde se se střídavými úspěchy pokoušel soustředit na studium.
K dokonalosti se to rozhodně nepřibližovalo. Tohle schovávání… nejspíš trochu přehnané, jak ho už napadlo.
Koneckonců Potter Dokonalý by mu přece neublížil… tady ve škole.
Někde jinde…
Kdo ví.
Ale tady má právo na ochranu každý student.
Potter by to neriskoval. Ne jen tak. Ne bez příčiny.
Přesto… V posledních měsících se choval divně. A lepší je být opatrný, než pak litovat.
Proč jen to musí Potter vždycky všechno tak zkomplikovat? Má na to talent.
Draco si povzdechl a automaticky si narovnal rukávy svého teplého vlněného svetru. Světle hnědá nebyla zrovna jeho oblíbená barva, ale výdaje jejich rodiny teď byly pod pečlivým dohledem ministerstva. Proto se Draco, který si v žádném případě nehodlal něčím takovým zkazit pověst, musel uchýlit k extrémnímu řešení v podobě oblečení, jaké by si za obvyklých okolností nikdy na sebe nevzal.
Tahle Příšernost – jak svůj svetr sám pro sebe důvěrně nazýval – byl ve skutečnosti výrobek nejvyšší kvality dovezený z Itálie, který Dracovi perfektně padnul.
Ovšem… měl už ho tři roky.
Ale na sebe si ho vzal teprve dnes.
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a i přes své výhrady k onomu kusu ošacení Draco uznal, že akceptovat jej bude menším zlem, zvlášť pokud dokáže předstírat, že právě tohle je ten absolutně nejvkusnější, nejdražší a nejnovější svetr v Bradavicích. Mezi ty nejdražší nejspíš opravdu patřil a kdyby měl jinou barvu, možná by ho Draco vzal na milost s větší chutí.
Tři roky.
Salazare!
Obvykle nenosil oblečení, které měl déle než dva měsíce.
A ta barva se k němu vůbec nehodí.
Nedokázal pochopit, proč pro něj otec vybral světle hnědou.
Kvůli své světlé pleti a platinovým vlasům si v ní připadal dost nevýrazně a Lucius to koneckonců dobře věděl.
Draca napadlo, že to možná byl jeden z projevů otcova svérázného humoru, který on nikdy nepochopil.
Nebo možná, že měl jen pocit, že deset černých, sedm zelených a tři šedě stříbřité svetry, které Draco v té době vlastnil, jsou jako zásoba v synových oblíbených barvách dostačující.
Nejspíš je celkem složité kupovat dárek někomu, kdo má vlastně všechno.
Ale stejně by bylo lepší, kdyby měl ten svetr třeba smaragdovou barvu.
Nebo petrolejovou.
Nebo antracitovou.
Draco odtáhnul svou prochladlou dlaň od okna. Přemýšlením o podobně bezvýznamných drobnostech trávil v poslední době dost času.
Možná to bylo přece jen lepší, než se snažit pochopit, co se to vlastně s Potterem děje.
Je šílený on nebo já?
A záleží na tom?
Možná… kdyby s ním zkusil mluvit… jen pro jednou… tak by pak bylo po všem…
Z té představy se mu obrátily vnitřnosti a on ji – jako každý jiný den – opět zavrhl.
Nemůže mluvit s Potterem.
Nenávidí ho až příliš.
Pomalu odložil příbor stranou a zadíval se přes stůl na svou matku. Narcissa Malfoyová byla dokonale upravená, přesto… Draco si nevzpomínal, že by ji byl někdy viděl v temně šedé. Jeho matka vždy preferovala světlé barvy.
Usmála se na něj.
Vlastně si ani nepamatoval, že by ji někdy viděl celou tak dokonale zahalenou. Měla na sobě dlouhou stříbřitou saténovou sukni, která splývala až na zem, a pak ten temně šedý svetřík s rolákem a dlouhými rukávy. Kolem krku se jí studeně leskla šňůra perel. Draco věděl, že je má už dlouho. Jako malý se moc rád probíral matčinou šperkovnicí. Taky si pamatoval, co mu tenkrát říkala. Příběhy a legendy, které patřily jednotlivým šperkům a kamenům.
Perly značí slzy.
Ani měkká vlna však nezakryla to, co zřejmě zakrýt měla. Draco se na svou matku také usmál. Narcissa byla zase o něco hubenější, než když se viděli posledně. Všimnul si nepřirozeně vystupujících kloubů na jejích úzkých rukou. Výraznější linie ramen. A možná dokonce… ne… a přece… tmavé stíny pod očima, lehce překryté trochou pudru.
Draco sklonil hlavu. Tak tedy… jeho matka už také ztrácí naději.
„Opravdu nechceš dezert, miláčku?“ uslyšel její tichý hlas.
Znovu zvedl hlavu a lehce si upravil pramen vlasů, který mu sklouzl do očí.
„Ne, opravdu. Děkuji, matko.“
„Mám pocit, že jsi o něco štíhlejší, než když jsi odjížděl,“ poznamenala.
„Nevypadám dobře?“ opáčil.
„Vypadáš báječně,“ ujistila ho s veškerou vážností.
Dracovi se mihla hlavou roztřesená vzpomínka. Kolik mu tenkrát bylo?
Šest?
Sedm?
Tenkrát své matce položil stejnou otázku.
A ona stejně odpověděla.
„Jsi tolik podobný Luciovi,“ zašeptala tiše a Draco okamžitě zaznamenal, že ještě víc pobledla.
Rychle převedl řeč jinam.
„Hodně jsem se učil, tak je to nejspíš tím. Ve škole se stále něco děje, víš… člověk pak ani nemá čas se opravdu najíst. Ale snažím se to napravit.“
„Ach, jistě,“ lehce kývla hlavou a její dlouhé platinové vlasy se jí přitom svezly z ramene.
„Když o tom mluvíš, miláčku, Severus mi poslal tvé výsledky,“ na okamžik se odmlčela. „Jsem na tebe opravdu pyšná.“
Uvědomil si, že mu ta věta vlila trochu barvy do tváří.
„Doufám, že ještě vylepším obranu,“ zašeptal. Jediný zatracený předmět, ze kterého přes veškerou snahu nemohl dosáhnout na výbornou. Potter.
„Pošlu ten list spolu s vánočním dopisem tvému otci. Rád to uvidí.“
Všiml si, že se jí lehce zadrhl hlas.
„Víš, myslím, že by bylo nejlepší, kdybych na Vánoce přijel. Mohli bychom si udělat cukroví a být nějaký čas spolu… jako když jsem byl malý. Velká jedle a pár dárků, spousta svíček a hrála bys vánoční koledy. Jako tenkrát… “
Mluvil rychle. Rychleji než chtěl.
V jejím výrazu se objevil náznak něhy.
„Jsi moc hodný, Draco, ale myslím, že bys měl zůstat raději ve škole. Je to tvůj poslední rok a koneckonců – jsi skoro dospělý. Jsem si jistá, že by ses tu se mnou nudil. Přála bych si, abys byl se svými přáteli a bavil se.“
Uhnul pohledem.
Moc dobře chápal to, co zůstalo nevyřčeno.
Bude tu sama.
Teta Bela je pryč a jiní příbuzní nezůstali. Ani žádní přátelé. Od té chvíle, co otce odvedli do Azkabanu, se jim všichni vyhýbali.
Další rychlá vzpomínka. Vánoční dobročinný bazar.
Matka ho organizovala několik let po sobě.
Je to pryč.
A ona… snaží se uchránit ho od té šílené samoty. Mezi všemi vánočními světly. Ticho v téhle obrovské kobce. Ticho, které oni dva nemohou nikdy naplnit. Jsou tu jen oni a několik domácích skřítků. A ve většině křídel jejich velkého starého domu… tma.
Mlčel.
„Jak se vlastně má Pansy?“
Usmál se.
„Vyrostla z ní velice půvabná dívka,“ pokračovala Narcissa lehce.
„Ne tak půvabná jako ty, mami,“ odpověděl Draco okamžitě. Vlastně to bylo téměř automatické. Opravdu si to myslel.
„Draco.“
Lehce ho napomenula.
„Omlouvám se, matko. Nechtěl jsem.“
Znovu se jemně pousmála. „Tak?“ pobídla ho.
„Je ke mně velice milá.“
Považoval to za dostatečné vysvětlení.
„Chápu. Nepřemýšlíš o ní, že?“
„Myslíš, že bych měl?“
Pohlédla stranou. „Není nutné spěchat,“ řekla tiše. „Ale myslím, že jestli se tvůj otec brzo nevrátí, budeš muset definitivně převzít místo hlavy rodiny. Pak – podle tradice- je samozřejmě potřeba, aby ses ve vhodném intervalu zasnoubil, oženil a postaral se o dědice.“
Na chvilku se odmlčela.
„Přála bych si, abys byl šťastný, až ta chvíle přijde.“
„Tys byla šťastná?“
Hned vzápětí litoval. Nebyla vhodná doba se ptát. A nebyla to ani přípustná otázka.
Narcissa neodpověděla.
„Matko?“ zaváhal.
„Ano, miláčku?“
„Kdybys věděla… kdybychom se dozvěděli, že už se nikdy nevrátí… Ty bys nechtěla žít dál?“
Promluvila až po několika minutách. „Jak to myslíš, Draco?“
„Jsi mladá. Mohla bys… znovu se vdát… žít podruhé.“
„Nepřipadám si tak mladá.“
„Ale… kolik ti bylo, když jsem se narodil?“ znejistěl.
„Dvacet let. Tvůj otec si mě vzal v mých patnácti.“
„Pak jsi úžasně mladá.“
„Bez tvého otce ne. A myslím, že je velmi nevhodné o tom mluvit, Draco.“
„Omlouvám se,“ řekl znova.
Skřítek potichu sklidil ze stolu nádobí.
„Dáme si víno,“prohodil Draco směrem k němu.
„Nebudu pít,“ vyslovila to okamžitě.
Pochopil.
„Dobře, tak ani já. Nebudu pít sám. Ale možná opravdu horký sladký čaj bude to pravé.“
Usmáli se zároveň.
„To jistě bude,“ souhlasila Narcissa a skřítek tichounce zmizel.
Místnost zalilo ticho.
Dokonce čaj pili v tichu.
Uběhlo pět minut. Deset. Půl hodiny.
Odložil svůj šálek stranou a vstal. Bylo příliš těžké dýchat.
„Chci si dát koupel. Ve škole mám sice k dispozici vlastní koupelnu, ale není tak hezká jako ta, co mám tady.“
„Jistě, miláčku.“
„Tak dobrou noc.“
„Uvidíme se zítra u snídaně. Dobrou noc.“
Vyběhl po širokých schodech nahoru a otevřel dveře do svých komnat. Ve škole cítil tu bolest, ale byla tak trvalá, že ji vnímal spíš jako únavu a otupělost. Ale teď když viděl matku…jako kdyby se všechno, co zažíval teď nebo v minulosti a dokonce i možná budoucnost… v tom všem se jeho bolest mnohokrát násobila.
Před očima mu vytanula svatební fotografie jeho rodičů. Prohlížel si ji tajně. Kdysi.
Věděl, že byli mladí. Ale jeho matka koneckonců stále vypadala mladá. Skoro jako kdyby nestárla. Až dnes…
Nikdy se jí neptal na jejich vztah. Nevěděl ani kolik je jí let. Bylo nezdvořilé se ptát. V rodokmenech u jejího jména ještě data poznamenána nebyla. Ale teď… když se vdávala, byla ještě skoro dítě. Chtěla se vůbec vdát? On si takovou situaci představit nedokázal. Vysvětlovalo to ale spoustu věcí. Znala tolik pohádek, tolik příběhů. Trochu mu připomínala zimní královnu, jen byla mnohem báječnější.
Naplněná po okraj fantazií.
Teď to chápal.
Nestihla zapomenout.
Vlastně…
Mohla být i jeho sestra.
Tak proto i teď… je křehká.
Proto je stále ještě něžná.
Ještě si to pamatuje.
Ona je ještě dítě.
Možná víc než on sám.
Zachvěl se zimou, navzdory horké vodě, která voněla po eukalyptech.
Hlavu ponořil pod hladinu, aby zahnal slzy.
Věděl, že jeho matka dokáže cítit.
Jenže co vlastně cítila? A co kromě bolesti v posledních měsících cítil on?
Komentáře
Přehled komentářů
Pracuji na tom! :) díky moc... :)
Už se zase opakuji, ale co jiného se dá říct na tak krásné komentáře? ;)
...
(Memorin, 1. 2. 2008 21:58)
Kdy bude další? Moc se na ni těším!
Líbilo se mi to nahlédnutí do rodiny Malfoyových ještě o něco víc, jak v předchozích kapitolách...
Och, konečne nová...
(Clemenza, 12. 1. 2008 15:43)Tak sa mi predsa len vyplatilo čakať a striehnuť na novú kapitolu aj tu. Vôbec mi nevadilo, že tu nie je Harry. Práve naopak. Naozaj bravúrne opisuješ Draca. Milujem tvojho Draca Malfoya!!! Je taký... až príliš skutočný. Perfektná kapitola. Napokon u tebe platí, že na kvalitu sa oplatí čakať. Tak ja čakám (veľmi netrpezlivo);)
RE: ...
(Alexis, 6. 2. 2008 22:08)