12. První přeměna
17. 10. 2007
Mezi věžemi bradavického hradu se proháněl hvízdavý vichr. Byla sychravá listopadová noc, jedna z těch, kdy Sirius marně přivolával spánek. Myšlenky se mu v hlavě přesýpaly zdánlivě bez souvislostí. Ležel na zmuchlané přikrývce a naslouchal vzdálenému skučení. Před časem to ještě skoro nevnímal. Dnes už věděl, že ty děsivé zvuky vyluzuje jeden z jeho přátel.
Proč to musel být právě Remus? Proč právě tenhle citlivý a zranitelný kluk musel mít tu smůlu a připlést se ve špatnou chvíli na špatné místo…
Přišel na to právě on, víceméně náhodou. I když prozrazení by bylo nejspíš jen otázkou času.
Tenkrát když donesl zraněnou Kristinu až do dívčí ložnice, ukázala mu jednu kresbu své sestry. A on zahlédl v jejím bloku něco, co ho zaujalo.
Prolistoval ho, když se na chvilku vzdálila a našel co hledal – obrovského vlka mezi stromy, na nebi měsíční kouli a v pozadí načrtnutou Remusovu tvář. Pochopitelně jí neřekl, že se v tom bloku hrabal, ale nešlo mu to z hlavy.
Mysleli si, že Karina vidí do budoucnosti, ale tohle jako budoucnost nevypadalo.
Ihned si uvědomil, že Remus se ztrácí – údajně domů – se železnou pravidelností a moc by za to nedal, že je to přesně při úplňku. Když s tímto poznatkem dorazil na pokoj, aby si to ověřil v astronomických tabulkách, byly tam dvě holky z jejího pokoje a mazaly s klukama karty. Oznámil, že jim kámošku donesl trochu pomlácenou – načež Lily okamžitě vypadla s očima navrch hlavy a Kara naprosto nevzrušeně strčila její karty dospod balíčku a dohrála partii.
Po tom, co odešla i ona, si ještě nějakou dobu povídali a on pak stejně jako teď nemohl za nic na světě usnout.
Přemýšlel o Kris, o té podivné, i když moc hezké kresbě a pak si všiml, že měsíc je skoro kulatý. To byla jeho poslední myšlenka, pak už mu začala těžknout víčka…
Dříve než stačil doopravdy usnout, probraly ho neobvyklé zvuky. Vymotal se z postele a okamžik trvalo, než se zcela zorientoval.
Remus sebou házel na lůžku a ze spaní tiše naříkal. Odhrnul závěs jeho postele a posadil se k němu. Vzal ho za ramena a jemně s ním zatřásl.
Remus sebou škubl, vytřeštil oči a zakryl si hlavu rukama.
„Nech mě, ne…“
„Pššt, neblázni… ty musíš mít ale pořádně divoký sny.“
Dýchal jako by běžel maratón, nebo to byl závod o život?
„Už je to dobrý, jen se ti něco zdálo.“ Něčí ruka ho potřepává po zádech a po ramenou. Sirius? Zvedl hlavu z jeho ramene, ani si v tu chvíli neuvědomil že se mu ve svém zděšení pověsil kolem krku.
„Promiň. Vzbudil jsem tě, že jo. Tyhle sny jsou tak…“ Zoufale zatřásl hlavou, jako by chtěl dostat ten sen pryč. Ve skutečnosti proto, že mu chyběla slova k vyjádření pocitů.
„To neřeš.“ Dívá se na něj, v jeho očích je ta bezedná temnota jako vždycky, ale teď taky soucit. Sirius věděl víc než kdokoliv z jeho okolí, co to znamená být odlišný.
„Ty seš vlkodlak, viď.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.
Tak to je konec… Brumbál přece říkal že se už kvůli němu nesmí prozradit. Konec jeho štěstí, konec skvěle se rozvíjejícího přátelství, konec studia. Konec… Odtáhl se a potichoučku se rozplakal.
„Bóže, Remusi. Ty seš ale trdlo, viď… já jim to přece neřeknu. Ale blbí nejsou, stejně na to přijdou. Měl bys ty sám. Uvidíš že to vemou v pohodě.“
Skutečně jim to řekl, hned po nejbližším úplňku. Neměl už sílu dál to tajemství skrývat, vyklopil to na ně hned, jak se vrátil večer z ošetřovny.
Sirius mu to nakonec přece jen trochu ulehčil – řekl jim to, když den předtím odešel do Chroptící chýše.
Nejdřív se trochu pohádali – James byl dost nepříjemně zaskočený a dával to důrazně najevo – nakonec se ale shodli, že fakt, že je vlkodlak, nemění nic na tom, že mimo úplňkové noci je to jejich Remus, chytrý kluk a skvělý kamarád, který nikdy nezkazí žádnou legraci.
Byl strašně rád že to udělal, kdyby na něj James vylítnul tak, jako když jim to řekl on, byl by pravděpodobně s jejich přátelstvím skutečně konec. Nic by už nedokázalo smazat to, že Remusovi ublížil.
I tak mu ho bylo strašně líto, když to za hrobového ticha ze sebe pomalu soukal a měl přitom slzy na krajíčku.
„Ále, Remusi. Dyť my už to víme, myslíš že jsme úplně pitomí nebo co?“
Kupodivu právě James se jako první zvedl a poplácal ho po rameni, opatrně, protože Remus byl viditelně pošramocený, tentokrát ho nedokázala dát dohromady ani Pomfreyová a to bylo co říct.
Sirius za jeho zády na něj povzbudivě zamrkal. To ještě netušili, jakou akci rozvinou o pár měsíců později…
Jenomže teď se nic nedařilo. Za chvíli to bude tři roky, co se snaží dosáhnout přeměny ve zvířata, a nezaznamenali žádný pokrok.
Našli hromadu literatury – některé knihy za cenu značných obětí z oddělení s omezeným přístupem – všechno jim bylo teoreticky jasné, ale v něčem byl zádrhel.
Siriuse už docela mrzelo, že Remuse se svým plánem vůbec seznámili. Nejdřív se pořádně vyděsil do čeho se kvůli němu chtějí namočit, ale pak to nadchlo i jeho a sám jim pomáhal shánět informace.
Později už asi rezignoval, když se vraceli po nezdařeném pokusu, ani se jich už neptal jak se vedlo. Připadali si jako pitomci, jako zrádci a lháři, slíbili mu pomoc a nedokázali to. Díky jejich neschopnosti má dnes za sebou další noc plnou bolesti v osamění…
Sirius usoudil, že v rozpoložení v jakém je už do rána stejně neusne, takže nejlepší bude jít se projít, nebo aspoň sejde dolů do klubovny.
Hodil přes sebe župan a podíval se na budík. Čtyři hodiny, no potěšbrumbál, to se teda vyspal!
Seběhl ze schodů, usadil se na okno a pozoroval, co se děje venku. Ne že by toho bylo moc, větve se ohýbaly ve větru, občas přeletěl kolem nějaký noční pták a jinak nic.
Na chvíli nejspíš klimbnul, protože začalo svítat nečekaně rychle. Nevěděl, jestli ho probudily první sluneční paprsky nebo kroky na schodišti.
Po schodech scházela dívka s dlouhými vlasy. Rozespale zívala a po cestě se je snažila zapnout do skřipce.
„Kristi? Co tu blbneš, dyť je sobota?“
Zarazila se na schodech a vypadala, že by se nejraději okamžitě vypařila do vzduchu. Ale nakonec přece jen pokračovala v cestě dolů. Hůlkou zapálila v krbu oheň a zimomřivě se schoulila co nejblíž. Všiml si, že je úplně oblečená.
„Ty někam jdeš nebo co?“
Podívala se na něj beze slova, zvažovala, co odpovědět. To bylo docela dost nezvyklé, momentálně měl jejich vztah dost láskyplnou podobu. Ještě včera se spolu navzdory chladnu po vyučování schovávali na jedné lavičce, ztracené za křovím, a kdyby je hlad nedohnal do Velké síně na večeři, zabývali by se tam jeden druhým nejspíš ještě teď.
„Tak co se děje, už zas se se mnou nebavíš nebo co?“ vyjel podrážděně.
Sjel z parapetu a přisedl si k ní. Podívala se mu do očí. Měla naprosto vážný pohled, jaký by snad měla mít dospělá žena, ale ne bezmála patnáctiletá holka.
„Kris…“ Vzal ji za obě ruce, v očích nevyřčenou otázku. Konečně se usmála a k jeho ulehčení mu dala pusu.
„Jasně, tebe je těžký oblafnout,“ zase se od něj odtáhla, ale úsměv z její tváře už nezmizel.
„Ale za chvíli se tu objeví Remus… a bude si myslet že jsem Karin, jako vždycky. Tak ho při tom nech. Uděláš to? Nepráskneš mě? Prosím tě…“
Nechápal, upřel na ni údivem rozšířené oči.
„Jak jako vždycky?“
„Jako vždycky po úplňku.“
Očividně mu to nedošlo, a koneckonců ani nemohlo.
„Dobře,“ vzdychla si zhluboka, „řeknu ti radši všechno. Před pár měsícema jsme se s Moonym zakecali cestou z ošetřovny. Vlastně hned na začátku školního roku. Normálně si ho tam Pomfreyka nechávala do odpoledne, ale před časem ho přece začala pouštět už ráno. Jenom mu řekla ať si jde ještě lehnout. Já si ten den byla časně ráno zalítat a potkali jsme se. Nejspíš má v tu dobu ještě sníženou hranici vnímání nebo co, myslel si že jsem Karina a já ho při tom nechala. Byly jsme totiž domluvené, že když bude chtít, zůstanu s ním pokaždé po úplňku místo ní. V červnu se totiž ráno potkali a … prostě spolu měli takovej incident.“
Přivřel oči, něco se mu v té souvislosti vybavilo.
„Nebylo to, jak přišel naprosto zničenej, že se neovládnul a skoro ji znásilnil? A zároveň šíleně šťastnej, že mu odpustila.“
Podívala se na něj se značným ulehčením.
„Jo,“ přikývla, „fajn že to víš, mně by se o tom docela blbě mluvilo. Po dalším úplňku se mu radši chtěla vyhnout, jenže on si to usmíření vysvětlil tak, že s ním půjde randit jako jindy. Měl celej den volno a ona kdyby chtěla, mohla taky vymyslet nějakou dobrou výmluvu, proč nejít do školy. Já nevim, nejspíš v něm nějakou dobu přetrvávají zvířecí pudy a hůř se ovládá, prostě jsme věděly, že by to dopadlo stejně jako poprvé, takže jsme se na něj takhle domluvily. On je spokojenej, Karina taky, nikomu nic nechybí.“
„To s tím sebeovládáním znám dobře, já se taky někdy neovládám a to ani nejsem vlkodlak,“ přitáhl ji těsně k sobě a chtěl pokračovat v tom, čeho museli včera večer nechat kvůli hladu a zimě.
Prudce ho odstrčila a ještě si pomohla nohou, takže ho katapultovala až na kraj pohovky, odkud se setrvačně svalil na podlahu.
„Co blbneš, sakra?“
Zněl hodně naštvaně, když se sbíral ze země, ale došlo mu to ve stejnou chvíli, kdy mu říkala: „Teď nejsem Kristina. Nezapomeň na to.“
Už v klidu se posadil kousek od ní. Chvilku vydrželi oba mlčet, ale něco mu vrtalo hlavou.
„Kris…“
„Hm?“
Nepodíval se na ni. To mohlo znamenat jen to, že se jí chystá položit nepříjemnou otázku.
„A jak to řešíš když… když ty zvířecí pudy převáží ty Remusovy?“
Jasně že se na to zeptal. Věděla jsem to.
„Neřešim to.“
Čekala, že bude naštvaný, možná pohoršený, ale ne že se zatváří tak vyděšeně.
„Počkej, ty chceš říct že se spolu… že vy…“ Než se vykoktal, odklopil se portrét a dovnitř se protáhl Remus.
Sirius sklopil oči, pro tu chvíli z něj pocit lítosti a viny vytěsnil vše ostatní.
„Ahoj,“ objal Remus Kristinu, tedy spíš se o ni opřel, protože sotva stál na nohou.
„Nečekáš dlouho?“
„Ani ne,“ odpověděla s jemným úsměvem a přes jeho rameno hodila varovný pohled po Siriovi, který se s pohledem na hodinky ušklíbal.
„Jen se osprchuju a jdem se najíst, jo?“ Jeho objetí získávalo na síle, nezraněnou rukou jí vjel pod hábit.
„Chodíš čím dál dřív, měl by sis aspoň trochu odpočinout,“ říkala a prsty mu lehounce pročesávala vlasy.
„Víš že si nejlíp odpočinu u tebe. Hned tu budu,“ šeptal jí do ucha. Přitom ji ještě stačil dvakrát nenápadně políbit. Věnoval ještě jeden blažený a unavený úsměv Siriovi a pomalu odkulhal do ložnice.
Sirius zůstal sedět na gauči a zíral před sebe.
Najednou mu došla hromada věcí. Význam milosrdných lží. Detail, že Remus byl ještě špinavý a místy zakrvácený a přesto ho Kristina, voňavá a po ránu vykoupaná jak stačil jeho nos zaznamenat, objala a něžně k sobě přitiskla. Ten pohled plný něhy a štěstí, který se nořil do jeho očí, nemohl být falešný, natolik už ji přece znal.
„Tohle není jenom milosrdnej skutek, viď? Ty ho máš ráda.“ Neptal se. Konstatoval.
Trvalo to, ale přece jen odpověděla. Pokud se to za odpověď dalo považovat.
„Myslíš?“ zeptala se.
Pak už to nekomentovala. Celou dobu, než si ji Remus odvedl, vydrželi vedle sebe sedět mlčky, pak s ním odešla a celý den o nich nikdo nic nevěděl.
* * *
„Tak my se tu trápíme, že mu nejsme schopný pomoct, a on se každej den po úplňku vesele spouští!“
Kluci nevěřili svým uším, když jim to ještě zatepla vyklopil, v mírně upravené verzi, aby chránil Kristinino inkognito. Nedokázal to v sobě udržet, zjištění že Karina má z Remuse takový strach, že ho na jeden den v měsíci raději přepustí své sestře, ho uzemnilo. Lomcoval jím vztek, bolestné zklamání, lítost, rozhořčení, všechno v jednom pytli.
„No, nakonec je to lepší než aby se jenom trápil. Už posledně bylo vidět že večer je mu o hodně líp než jindy. Jako by s ním Karina svedla víc než Pomfreyová…“ uvažoval Petr nahlas.
„Jojo, Petříčku, láska je láska,“ šklebil se Sirius, ale jeho rádoby veselá grimasa se vytratila do nikam.
Kristina je teď s ním – moje Kristina… jak to říkala? Jeho touhy prostě neřeší, to může znamenat klidně i to, že si k ní může dovolit cokoliv. Úplně cokoliv…? Obětuje se kvůli sestře nebo toho jenom sprostě využívá a podvádí mě?
Sirius si myslel že ji zná, ale tohle mu vyrazilo dech. A Remus? Toho by nejraději zaškrtil… Sám má plno řečí když dojde na Siriovy známosti a přitom mu klidně randí s jeho holkou!
Jaký on má štěstí, že nic neví!
Měl hlavu plnou zmatených, zoufalých a tíživých myšlenek. Ke všemu se ještě domluvili že se půjdou znova cvičit v přeměně, takže se ani nemůže někam sám ztratit. To bude teda den…
* * *
Sobotní večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože Remus dorazil k večeři v objetí obou dvojčat a všichni tři se řehtali jako blázni. Otočil se po nich skoro každý kdo v tu chvíli ve Velké síni byl.
Dopochodovali ke zbytku party a posadili se naproti nim.
„Siriusi,“ pokusil se Remus trochu zvážnět a zatvářit se kajícně, ale příliš dobře mu to nešlo, „já o tom věděl. Že ráno to nebyla Karina.“
„Přesnějc řečeno, on to věděl celou dobu, kromě toho prvního dne. Jak jsme se o tom ráno bavili,“ doplnila Kris. Byla ve střehu, jak na to Sirius zareaguje, vzhledem k tomu jak se tvářil ráno. Ale on i ostatní vypadali jako by byli na vrcholu blaha.
James slavnostně povstal.
„Remusi, máme pro tebe překvapení. Budeš zírat. Ale musíš s náma sám, svý holky nech protentokrát doma.“
„Počkej – jak to svý holky, to s nim jako teď chodíte obě nebo jak?“ chtěl okamžitě upřesnit mírně nechápající Petr.
Jako by to přeslechli, přešli to se smíchem a už se k tomu víc nevraceli. Dvojčata pak po večeři odešla a nechala kluky samotné. Měla své metody, jak zjistit o co jde.
„Moony, tys to vážně celou dobu věděl? Jak jsi moh… to ti na Karině ani trochu nezáleží nebo co?“ vrátil se Petr hned k tomu, o čem byla řeč na začátku večeře. Pohoršovalo ho to a šokovalo, Remus byl do té doby pro něj něco jako ztělesnění ctnosti a tohle mu na něj nesedlo.
„Došlo mi to, když jsme se sešli podruhý po úplňku. Nevim jak, prostě mi to docvaklo, ale věděl jsem že Karina se mě bála, tak jsem do toho nerejpal. Tušil jsem, že se holky musely na mě domluvit, ale jestli to nevadilo jim, mně teprv ne. No a dneska se to provalilo, načapal nás Snape. Za prvé ji poznal. Za druhý, jak víte, každá s ním jedná úplně jinak a Kris se prostě proflákla. Neměl jsem to srdce nechávat ji pak v nejistotě, jestli to vím nebo ne. Tak jsme si to vyjasnili a šli pak za Karinou.“
„No jo… ty seš taková ta tichá voda, co?“ podíval se po něm Sirius.
Co mu v tu chvíli problesklo v očích, se Removi nelíbilo ani trochu.
Tak po tomhle si s nim užiju, sám je pološílenej z toho, že Kris si z něj akorát tak střílí, a teď si myslí že chodim s oběma najednou. Ale za ten nádhernej pocit mi to stojí.
„A co máte za překvápko?“ zajímal se, protože báječná nálada všech tří kamarádů mu nešla z hlavy. Po úplňku je takhle už hodně dlouho neviděl.
„To ti hned ukážem, ale musíme vypadnout. Tady na to jaksi není místo,“ zatvářil se James záhadně.
* * *
„Celej vtip byl v tom, že jsme se urputně snažili přeměnit do určitýho zvířete, ale ono to tak zřejmě nefunguje. Zvíře si vybírá tebe, ne ty zvíře.“
„No a dneska nás Sirius dokonale rozhodil tím, jak si báječně užíváš každej den po úplňku, když my si myslíme že jen zničeně ležíš a sotva vnímáš – a to nám ještě neřek, že je to s Kristinou. Teda nic ve zlým, ne že bysme ti to nepřáli, jenom jsme zrovna u tebe nečekali že budeš pěstovat bigamii.“
Tak tohle ti Jamesi nezbaštim. Zrovna ty, se svýma v zásadě velice mravnýma názorama mi to nemáš za zlý?
„No a já byl zase špatnej z toho, co mi Kris ráno řekla. Poznal jsem ji, tak se mi přiznala že si jednou za měsíc kvůli tobě hraje na svou ségru. No a jak jsme toho měli plnou hlavu a nikdo se moc nesoustředil, najednou se to povedlo. Přeměnili jsme se, ale trochu jinak než jsme čekali.“
„Tak se podívej…“
Během pár chvil k Remusovi, sedícímu na kameni, skláněl hlavu nádherný jelen. Vlhkým čenichem mu očmuchával ucho.
Dřív než se ho užaslý Remus stačil dotknout, začal však neklidně pohazovat hlavou a nervózně přešlapovat – mezi kopyty se mu totiž pletla vyděšeně pištící vypasená krysa a snažila se uniknout.
Nakonec skončila mezi tlapami obrovského černého psa rozvaleného na Remusových nohách, který ji bleskurychle připlácl packou. Blafnul na jelena, který nervózně odskočil o kus dál, ale pak přestal zmateně tancovat po měkké lesní půdě.
I krysa se uklidnila, přelezla psí tlapu a vyběhla po kameni, aby se usadila vedle Remuse.
Pes, který dost připomínal Smrtonoše, se zvedl a rozvířil svým mávajícím ohonem menší mračno jehličí a hlíny. S vyplazeným jazykem nadšeně zíral na Remuse, oněmělého úžasem.
Remus váhavě vztáhl ruku, aby ho podrbal mezi ušima. Ke psům – zvlášť k těm větším – měl od dětství pochopitelný respekt, tohle ale byl jeho přítel, ať se to zdálo sebeméně uvěřitelné. I jelen se zas přiblížil k nim a všichni tři naráz se proměnili zpět do svých lidských těl.
Zůstali sedět kde byli při přeměně. Remus, pořád ještě ochromený úžasem, nechal ruku okolo Siriova krku.
„To je… prostě nádherný… vám se to konečně povedlo!“ Zíral do prázdna a vypadal, jako by byl v transu.
„Haló, tak je tam někdo?“ rozesmál se Sirius a zamával mu rukou před očima.
Remus překotně stáhl svou ruku zpátky, jako by se spálil o stříbro. Sirius iracionálně na chvilku zatoužil být zase psem… netrápily by ho žádné pochybnosti a Remus by byl jednoznačně jeho přítelem. Všechno by bylo jednodušší…
„Snad jsi o nás nepochyboval,“ naoko se podivil James, ale hned ze své samolibosti trochu slevil.
„My o sobě už skoro jo.“
„Takže od příštího úplňku už nebudeš nikdy sám,“ uzavřela malá krysa – totiž Petr, sedící na balvanu vedle Remuse.
„Ale bejt nejmenší se mi teda moc nelíbí, dneska mě James málem zašláp!“
„Neměl ses mi přeměnit pod nohama, jak jsi mi tam začal pobíhat, to byl konec. Jako zvíře se hůř ovládám, byl jsem děsně nervózní že na tebe šlápnu a tim víc mě to nutilo přešlapovat.“
„Ale svý výhody to má,“ ozval se Remus, který byl už zase schopný logicky uvažovat.
„Nikdo z vás není tak malej, aby dokázal vypnout vrbu. Péťa jednoduše vyleze po kmeni a posadí se na suk. A na zemi na něj vrba nedosáhne.“
„No jo!“
Petr jako by povyrostl a to, že je z celé záškodnické party nejmenší zvířátko, mu už vůbec nevadilo.
Po chvíli se zvedli a ještě v euforii se pomalu vydali zpátky ke hradu. Když jejich hlasy utichly, sešplhala ze stromu, pod kterým seděli, černá kočka a upalovala stejným směrem.
* * *
„Remusi?“
Teď to přijde. Nevyhnu se tomu, jasně že ne.
„Co se děje?“ Petr se na schodech otočil a scházel zpátky do společenské místnosti.
„Nech je,“ chytil ho za rameno James, „to je jen mezi nima.“
Sirius seděl u vyhaslého krbu a vyčkával, až oba zmizí kdesi na chodbě k ložnicím. Remus se usadil proti němu. Snažil se zůstat v klidu, jen nepatrný třes v prstech ho v tu chvíli mohl prozradit, ale Sirius se mu na ruce nedíval.
„Nemáš mi co říct?“ Ledový hlas, pohled zapíchnutý do jeho očí.
Jak dlouho to v sobě musel držet…
Jeho první myšlenkou bylo omluvit se mu, slíbit, že se to už nikdy nestane, udělat cokoliv, aby se přestal tvářit takhle nepřístupně, skoro až nenávistně.
Ale co bude když to udělá? Sirius nebyl v právu, z jeho hlediska nebyl. Když mu ustoupí teď, kam až bude ustupovat později?
„Co máš na mysli?“ zeptal se naoko klidně.
„Tys to věděl!“
Sirius samozřejmě v klidu nevydržel, na to neměl povahu. Vyskočil z křesla, jako šelma v kleci přerázoval místnost tam a zpět a opřel se rukama o stůl proti Remusovi.
„Věděl jsi, že se scházíš s mojí holkou! Jak jsi mi to moh udělat? Zrovna ty?! Kdybys nebyl po přeměně, zaškrtil bych tě, ty skřete!“
Další pochod ke stěně a otočka zpět.
„Jak to myslíš, s tvojí holkou?“ Moony sám sebe překvapil, s jakým klidem mu dokázal čelit.
„Cože?!“
„Pokud vím, oba tvrdíte že spolu nechodíte, a to přesně od tý doby, co jste to tu málem zbourali. Kolik holek jsi od tý doby měl, Siriusi? Proč by tobě mělo vadit, když se sejde s někým jiným, když ty děláš to samý celou dobu, co?!“
„Protože… sakra. Protože mi to vadí.“
„Došly ti argumenty, co. Protože je to Kristina. Protože ji miluješ. Tak proč jí sakra takhle ubližuješ? Proč jsi tehdy musel začít plácat o tom jak jsou čistokrevný rody zdegenerovaný a házet je všecky do jednoho pytle, když oni i Potterovi k těm čistokrevným patří? Proč ses musel tentokrát bezdůvodně navážet do Snapa, když víš že má pro něj jistou – třeba – slabost? Proč se snažíš jí zakazovat a nařizovat, místo aby ses snažil radši pochopit, proč se chová tak jak se chová? Siriusi, to co mezi váma je – nebo co už spíš není – sis nadrobil sám. Ona není tvoje. Občas to tak na chvíli vypadá, ale jenom do tý doby než to zase pohnojíš! Nevidíš si do huby a ve tvý posteli je provoz jak na hlavním nádraží, tak mi nevykládej nic o morálce!“
Teď se zase začal procházet Remus a Sirius naštvaně kecnul do křesla, až popojelo.
„Zapomněls, že do svý vlastní postele jsem přitáh jen jednu,“ zabručel po chvíli, aby se pokusil otočit to na legraci, ale neuspěl.
Remus se mezitím trochu uklidnil.
„Jdu si lehnout, mám všeho plný zuby. A ty mi dopřej aspoň tu radost že tu zůstaneš než usnu.“
Sirius zůstal sedět v křesle. Sklesle se rozhlížel po kruhové místnosti, uvažoval, jestli má pak jít nahoru nebo raději přespat na pohovce, ale nakonec ho zima roztřásla natolik, že v něm zvítězila touha po teplé posteli. Pod sprchou se rozehřál a jako by se tím rozběhly i jeho myšlenkové pochody.
„Moony… promiň…“ položil svému příteli ruku na rameno. Tušil že po tom, co se odehrálo dole v klubovně, stejně ještě nespí.
Ložní prádlo zašustilo, jak se v téměř naprosté tmě Remus otočil k němu. Jeho zřítelnice slabě zasvítily kousek od jeho obličeje. Vlkodlakova teplá dlaň ho něžně, hebce pohladila po tváři a prsty prohrábly vlasy na spánku.
„Padej už do postele, ty donchuáne.“ V jeho hlase byla slyšet únava, ale také něha…
Tu noc usínal Sirius s pocitem, že nic na světě už ho nemůže rozházet.
Proč to musel být právě Remus? Proč právě tenhle citlivý a zranitelný kluk musel mít tu smůlu a připlést se ve špatnou chvíli na špatné místo…
Přišel na to právě on, víceméně náhodou. I když prozrazení by bylo nejspíš jen otázkou času.
Tenkrát když donesl zraněnou Kristinu až do dívčí ložnice, ukázala mu jednu kresbu své sestry. A on zahlédl v jejím bloku něco, co ho zaujalo.
Prolistoval ho, když se na chvilku vzdálila a našel co hledal – obrovského vlka mezi stromy, na nebi měsíční kouli a v pozadí načrtnutou Remusovu tvář. Pochopitelně jí neřekl, že se v tom bloku hrabal, ale nešlo mu to z hlavy.
Mysleli si, že Karina vidí do budoucnosti, ale tohle jako budoucnost nevypadalo.
Ihned si uvědomil, že Remus se ztrácí – údajně domů – se železnou pravidelností a moc by za to nedal, že je to přesně při úplňku. Když s tímto poznatkem dorazil na pokoj, aby si to ověřil v astronomických tabulkách, byly tam dvě holky z jejího pokoje a mazaly s klukama karty. Oznámil, že jim kámošku donesl trochu pomlácenou – načež Lily okamžitě vypadla s očima navrch hlavy a Kara naprosto nevzrušeně strčila její karty dospod balíčku a dohrála partii.
Po tom, co odešla i ona, si ještě nějakou dobu povídali a on pak stejně jako teď nemohl za nic na světě usnout.
Přemýšlel o Kris, o té podivné, i když moc hezké kresbě a pak si všiml, že měsíc je skoro kulatý. To byla jeho poslední myšlenka, pak už mu začala těžknout víčka…
Dříve než stačil doopravdy usnout, probraly ho neobvyklé zvuky. Vymotal se z postele a okamžik trvalo, než se zcela zorientoval.
Remus sebou házel na lůžku a ze spaní tiše naříkal. Odhrnul závěs jeho postele a posadil se k němu. Vzal ho za ramena a jemně s ním zatřásl.
Remus sebou škubl, vytřeštil oči a zakryl si hlavu rukama.
„Nech mě, ne…“
„Pššt, neblázni… ty musíš mít ale pořádně divoký sny.“
Dýchal jako by běžel maratón, nebo to byl závod o život?
„Už je to dobrý, jen se ti něco zdálo.“ Něčí ruka ho potřepává po zádech a po ramenou. Sirius? Zvedl hlavu z jeho ramene, ani si v tu chvíli neuvědomil že se mu ve svém zděšení pověsil kolem krku.
„Promiň. Vzbudil jsem tě, že jo. Tyhle sny jsou tak…“ Zoufale zatřásl hlavou, jako by chtěl dostat ten sen pryč. Ve skutečnosti proto, že mu chyběla slova k vyjádření pocitů.
„To neřeš.“ Dívá se na něj, v jeho očích je ta bezedná temnota jako vždycky, ale teď taky soucit. Sirius věděl víc než kdokoliv z jeho okolí, co to znamená být odlišný.
„Ty seš vlkodlak, viď.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.
Tak to je konec… Brumbál přece říkal že se už kvůli němu nesmí prozradit. Konec jeho štěstí, konec skvěle se rozvíjejícího přátelství, konec studia. Konec… Odtáhl se a potichoučku se rozplakal.
„Bóže, Remusi. Ty seš ale trdlo, viď… já jim to přece neřeknu. Ale blbí nejsou, stejně na to přijdou. Měl bys ty sám. Uvidíš že to vemou v pohodě.“
Skutečně jim to řekl, hned po nejbližším úplňku. Neměl už sílu dál to tajemství skrývat, vyklopil to na ně hned, jak se vrátil večer z ošetřovny.
Sirius mu to nakonec přece jen trochu ulehčil – řekl jim to, když den předtím odešel do Chroptící chýše.
Nejdřív se trochu pohádali – James byl dost nepříjemně zaskočený a dával to důrazně najevo – nakonec se ale shodli, že fakt, že je vlkodlak, nemění nic na tom, že mimo úplňkové noci je to jejich Remus, chytrý kluk a skvělý kamarád, který nikdy nezkazí žádnou legraci.
Byl strašně rád že to udělal, kdyby na něj James vylítnul tak, jako když jim to řekl on, byl by pravděpodobně s jejich přátelstvím skutečně konec. Nic by už nedokázalo smazat to, že Remusovi ublížil.
I tak mu ho bylo strašně líto, když to za hrobového ticha ze sebe pomalu soukal a měl přitom slzy na krajíčku.
„Ále, Remusi. Dyť my už to víme, myslíš že jsme úplně pitomí nebo co?“
Kupodivu právě James se jako první zvedl a poplácal ho po rameni, opatrně, protože Remus byl viditelně pošramocený, tentokrát ho nedokázala dát dohromady ani Pomfreyová a to bylo co říct.
Sirius za jeho zády na něj povzbudivě zamrkal. To ještě netušili, jakou akci rozvinou o pár měsíců později…
Jenomže teď se nic nedařilo. Za chvíli to bude tři roky, co se snaží dosáhnout přeměny ve zvířata, a nezaznamenali žádný pokrok.
Našli hromadu literatury – některé knihy za cenu značných obětí z oddělení s omezeným přístupem – všechno jim bylo teoreticky jasné, ale v něčem byl zádrhel.
Siriuse už docela mrzelo, že Remuse se svým plánem vůbec seznámili. Nejdřív se pořádně vyděsil do čeho se kvůli němu chtějí namočit, ale pak to nadchlo i jeho a sám jim pomáhal shánět informace.
Později už asi rezignoval, když se vraceli po nezdařeném pokusu, ani se jich už neptal jak se vedlo. Připadali si jako pitomci, jako zrádci a lháři, slíbili mu pomoc a nedokázali to. Díky jejich neschopnosti má dnes za sebou další noc plnou bolesti v osamění…
Sirius usoudil, že v rozpoložení v jakém je už do rána stejně neusne, takže nejlepší bude jít se projít, nebo aspoň sejde dolů do klubovny.
Hodil přes sebe župan a podíval se na budík. Čtyři hodiny, no potěšbrumbál, to se teda vyspal!
Seběhl ze schodů, usadil se na okno a pozoroval, co se děje venku. Ne že by toho bylo moc, větve se ohýbaly ve větru, občas přeletěl kolem nějaký noční pták a jinak nic.
Na chvíli nejspíš klimbnul, protože začalo svítat nečekaně rychle. Nevěděl, jestli ho probudily první sluneční paprsky nebo kroky na schodišti.
Po schodech scházela dívka s dlouhými vlasy. Rozespale zívala a po cestě se je snažila zapnout do skřipce.
„Kristi? Co tu blbneš, dyť je sobota?“
Zarazila se na schodech a vypadala, že by se nejraději okamžitě vypařila do vzduchu. Ale nakonec přece jen pokračovala v cestě dolů. Hůlkou zapálila v krbu oheň a zimomřivě se schoulila co nejblíž. Všiml si, že je úplně oblečená.
„Ty někam jdeš nebo co?“
Podívala se na něj beze slova, zvažovala, co odpovědět. To bylo docela dost nezvyklé, momentálně měl jejich vztah dost láskyplnou podobu. Ještě včera se spolu navzdory chladnu po vyučování schovávali na jedné lavičce, ztracené za křovím, a kdyby je hlad nedohnal do Velké síně na večeři, zabývali by se tam jeden druhým nejspíš ještě teď.
„Tak co se děje, už zas se se mnou nebavíš nebo co?“ vyjel podrážděně.
Sjel z parapetu a přisedl si k ní. Podívala se mu do očí. Měla naprosto vážný pohled, jaký by snad měla mít dospělá žena, ale ne bezmála patnáctiletá holka.
„Kris…“ Vzal ji za obě ruce, v očích nevyřčenou otázku. Konečně se usmála a k jeho ulehčení mu dala pusu.
„Jasně, tebe je těžký oblafnout,“ zase se od něj odtáhla, ale úsměv z její tváře už nezmizel.
„Ale za chvíli se tu objeví Remus… a bude si myslet že jsem Karin, jako vždycky. Tak ho při tom nech. Uděláš to? Nepráskneš mě? Prosím tě…“
Nechápal, upřel na ni údivem rozšířené oči.
„Jak jako vždycky?“
„Jako vždycky po úplňku.“
Očividně mu to nedošlo, a koneckonců ani nemohlo.
„Dobře,“ vzdychla si zhluboka, „řeknu ti radši všechno. Před pár měsícema jsme se s Moonym zakecali cestou z ošetřovny. Vlastně hned na začátku školního roku. Normálně si ho tam Pomfreyka nechávala do odpoledne, ale před časem ho přece začala pouštět už ráno. Jenom mu řekla ať si jde ještě lehnout. Já si ten den byla časně ráno zalítat a potkali jsme se. Nejspíš má v tu dobu ještě sníženou hranici vnímání nebo co, myslel si že jsem Karina a já ho při tom nechala. Byly jsme totiž domluvené, že když bude chtít, zůstanu s ním pokaždé po úplňku místo ní. V červnu se totiž ráno potkali a … prostě spolu měli takovej incident.“
Přivřel oči, něco se mu v té souvislosti vybavilo.
„Nebylo to, jak přišel naprosto zničenej, že se neovládnul a skoro ji znásilnil? A zároveň šíleně šťastnej, že mu odpustila.“
Podívala se na něj se značným ulehčením.
„Jo,“ přikývla, „fajn že to víš, mně by se o tom docela blbě mluvilo. Po dalším úplňku se mu radši chtěla vyhnout, jenže on si to usmíření vysvětlil tak, že s ním půjde randit jako jindy. Měl celej den volno a ona kdyby chtěla, mohla taky vymyslet nějakou dobrou výmluvu, proč nejít do školy. Já nevim, nejspíš v něm nějakou dobu přetrvávají zvířecí pudy a hůř se ovládá, prostě jsme věděly, že by to dopadlo stejně jako poprvé, takže jsme se na něj takhle domluvily. On je spokojenej, Karina taky, nikomu nic nechybí.“
„To s tím sebeovládáním znám dobře, já se taky někdy neovládám a to ani nejsem vlkodlak,“ přitáhl ji těsně k sobě a chtěl pokračovat v tom, čeho museli včera večer nechat kvůli hladu a zimě.
Prudce ho odstrčila a ještě si pomohla nohou, takže ho katapultovala až na kraj pohovky, odkud se setrvačně svalil na podlahu.
„Co blbneš, sakra?“
Zněl hodně naštvaně, když se sbíral ze země, ale došlo mu to ve stejnou chvíli, kdy mu říkala: „Teď nejsem Kristina. Nezapomeň na to.“
Už v klidu se posadil kousek od ní. Chvilku vydrželi oba mlčet, ale něco mu vrtalo hlavou.
„Kris…“
„Hm?“
Nepodíval se na ni. To mohlo znamenat jen to, že se jí chystá položit nepříjemnou otázku.
„A jak to řešíš když… když ty zvířecí pudy převáží ty Remusovy?“
Jasně že se na to zeptal. Věděla jsem to.
„Neřešim to.“
Čekala, že bude naštvaný, možná pohoršený, ale ne že se zatváří tak vyděšeně.
„Počkej, ty chceš říct že se spolu… že vy…“ Než se vykoktal, odklopil se portrét a dovnitř se protáhl Remus.
Sirius sklopil oči, pro tu chvíli z něj pocit lítosti a viny vytěsnil vše ostatní.
„Ahoj,“ objal Remus Kristinu, tedy spíš se o ni opřel, protože sotva stál na nohou.
„Nečekáš dlouho?“
„Ani ne,“ odpověděla s jemným úsměvem a přes jeho rameno hodila varovný pohled po Siriovi, který se s pohledem na hodinky ušklíbal.
„Jen se osprchuju a jdem se najíst, jo?“ Jeho objetí získávalo na síle, nezraněnou rukou jí vjel pod hábit.
„Chodíš čím dál dřív, měl by sis aspoň trochu odpočinout,“ říkala a prsty mu lehounce pročesávala vlasy.
„Víš že si nejlíp odpočinu u tebe. Hned tu budu,“ šeptal jí do ucha. Přitom ji ještě stačil dvakrát nenápadně políbit. Věnoval ještě jeden blažený a unavený úsměv Siriovi a pomalu odkulhal do ložnice.
Sirius zůstal sedět na gauči a zíral před sebe.
Najednou mu došla hromada věcí. Význam milosrdných lží. Detail, že Remus byl ještě špinavý a místy zakrvácený a přesto ho Kristina, voňavá a po ránu vykoupaná jak stačil jeho nos zaznamenat, objala a něžně k sobě přitiskla. Ten pohled plný něhy a štěstí, který se nořil do jeho očí, nemohl být falešný, natolik už ji přece znal.
„Tohle není jenom milosrdnej skutek, viď? Ty ho máš ráda.“ Neptal se. Konstatoval.
Trvalo to, ale přece jen odpověděla. Pokud se to za odpověď dalo považovat.
„Myslíš?“ zeptala se.
Pak už to nekomentovala. Celou dobu, než si ji Remus odvedl, vydrželi vedle sebe sedět mlčky, pak s ním odešla a celý den o nich nikdo nic nevěděl.
Kluci nevěřili svým uším, když jim to ještě zatepla vyklopil, v mírně upravené verzi, aby chránil Kristinino inkognito. Nedokázal to v sobě udržet, zjištění že Karina má z Remuse takový strach, že ho na jeden den v měsíci raději přepustí své sestře, ho uzemnilo. Lomcoval jím vztek, bolestné zklamání, lítost, rozhořčení, všechno v jednom pytli.
„No, nakonec je to lepší než aby se jenom trápil. Už posledně bylo vidět že večer je mu o hodně líp než jindy. Jako by s ním Karina svedla víc než Pomfreyová…“ uvažoval Petr nahlas.
„Jojo, Petříčku, láska je láska,“ šklebil se Sirius, ale jeho rádoby veselá grimasa se vytratila do nikam.
Kristina je teď s ním – moje Kristina… jak to říkala? Jeho touhy prostě neřeší, to může znamenat klidně i to, že si k ní může dovolit cokoliv. Úplně cokoliv…? Obětuje se kvůli sestře nebo toho jenom sprostě využívá a podvádí mě?
Sirius si myslel že ji zná, ale tohle mu vyrazilo dech. A Remus? Toho by nejraději zaškrtil… Sám má plno řečí když dojde na Siriovy známosti a přitom mu klidně randí s jeho holkou!
Jaký on má štěstí, že nic neví!
Měl hlavu plnou zmatených, zoufalých a tíživých myšlenek. Ke všemu se ještě domluvili že se půjdou znova cvičit v přeměně, takže se ani nemůže někam sám ztratit. To bude teda den…
Sobotní večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože Remus dorazil k večeři v objetí obou dvojčat a všichni tři se řehtali jako blázni. Otočil se po nich skoro každý kdo v tu chvíli ve Velké síni byl.
Dopochodovali ke zbytku party a posadili se naproti nim.
„Siriusi,“ pokusil se Remus trochu zvážnět a zatvářit se kajícně, ale příliš dobře mu to nešlo, „já o tom věděl. Že ráno to nebyla Karina.“
„Přesnějc řečeno, on to věděl celou dobu, kromě toho prvního dne. Jak jsme se o tom ráno bavili,“ doplnila Kris. Byla ve střehu, jak na to Sirius zareaguje, vzhledem k tomu jak se tvářil ráno. Ale on i ostatní vypadali jako by byli na vrcholu blaha.
James slavnostně povstal.
„Remusi, máme pro tebe překvapení. Budeš zírat. Ale musíš s náma sám, svý holky nech protentokrát doma.“
„Počkej – jak to svý holky, to s nim jako teď chodíte obě nebo jak?“ chtěl okamžitě upřesnit mírně nechápající Petr.
Jako by to přeslechli, přešli to se smíchem a už se k tomu víc nevraceli. Dvojčata pak po večeři odešla a nechala kluky samotné. Měla své metody, jak zjistit o co jde.
„Moony, tys to vážně celou dobu věděl? Jak jsi moh… to ti na Karině ani trochu nezáleží nebo co?“ vrátil se Petr hned k tomu, o čem byla řeč na začátku večeře. Pohoršovalo ho to a šokovalo, Remus byl do té doby pro něj něco jako ztělesnění ctnosti a tohle mu na něj nesedlo.
„Došlo mi to, když jsme se sešli podruhý po úplňku. Nevim jak, prostě mi to docvaklo, ale věděl jsem že Karina se mě bála, tak jsem do toho nerejpal. Tušil jsem, že se holky musely na mě domluvit, ale jestli to nevadilo jim, mně teprv ne. No a dneska se to provalilo, načapal nás Snape. Za prvé ji poznal. Za druhý, jak víte, každá s ním jedná úplně jinak a Kris se prostě proflákla. Neměl jsem to srdce nechávat ji pak v nejistotě, jestli to vím nebo ne. Tak jsme si to vyjasnili a šli pak za Karinou.“
„No jo… ty seš taková ta tichá voda, co?“ podíval se po něm Sirius.
Co mu v tu chvíli problesklo v očích, se Removi nelíbilo ani trochu.
Tak po tomhle si s nim užiju, sám je pološílenej z toho, že Kris si z něj akorát tak střílí, a teď si myslí že chodim s oběma najednou. Ale za ten nádhernej pocit mi to stojí.
„A co máte za překvápko?“ zajímal se, protože báječná nálada všech tří kamarádů mu nešla z hlavy. Po úplňku je takhle už hodně dlouho neviděl.
„To ti hned ukážem, ale musíme vypadnout. Tady na to jaksi není místo,“ zatvářil se James záhadně.
„Celej vtip byl v tom, že jsme se urputně snažili přeměnit do určitýho zvířete, ale ono to tak zřejmě nefunguje. Zvíře si vybírá tebe, ne ty zvíře.“
„No a dneska nás Sirius dokonale rozhodil tím, jak si báječně užíváš každej den po úplňku, když my si myslíme že jen zničeně ležíš a sotva vnímáš – a to nám ještě neřek, že je to s Kristinou. Teda nic ve zlým, ne že bysme ti to nepřáli, jenom jsme zrovna u tebe nečekali že budeš pěstovat bigamii.“
Tak tohle ti Jamesi nezbaštim. Zrovna ty, se svýma v zásadě velice mravnýma názorama mi to nemáš za zlý?
„No a já byl zase špatnej z toho, co mi Kris ráno řekla. Poznal jsem ji, tak se mi přiznala že si jednou za měsíc kvůli tobě hraje na svou ségru. No a jak jsme toho měli plnou hlavu a nikdo se moc nesoustředil, najednou se to povedlo. Přeměnili jsme se, ale trochu jinak než jsme čekali.“
„Tak se podívej…“
Během pár chvil k Remusovi, sedícímu na kameni, skláněl hlavu nádherný jelen. Vlhkým čenichem mu očmuchával ucho.
Dřív než se ho užaslý Remus stačil dotknout, začal však neklidně pohazovat hlavou a nervózně přešlapovat – mezi kopyty se mu totiž pletla vyděšeně pištící vypasená krysa a snažila se uniknout.
Nakonec skončila mezi tlapami obrovského černého psa rozvaleného na Remusových nohách, který ji bleskurychle připlácl packou. Blafnul na jelena, který nervózně odskočil o kus dál, ale pak přestal zmateně tancovat po měkké lesní půdě.
I krysa se uklidnila, přelezla psí tlapu a vyběhla po kameni, aby se usadila vedle Remuse.
Pes, který dost připomínal Smrtonoše, se zvedl a rozvířil svým mávajícím ohonem menší mračno jehličí a hlíny. S vyplazeným jazykem nadšeně zíral na Remuse, oněmělého úžasem.
Remus váhavě vztáhl ruku, aby ho podrbal mezi ušima. Ke psům – zvlášť k těm větším – měl od dětství pochopitelný respekt, tohle ale byl jeho přítel, ať se to zdálo sebeméně uvěřitelné. I jelen se zas přiblížil k nim a všichni tři naráz se proměnili zpět do svých lidských těl.
Zůstali sedět kde byli při přeměně. Remus, pořád ještě ochromený úžasem, nechal ruku okolo Siriova krku.
„To je… prostě nádherný… vám se to konečně povedlo!“ Zíral do prázdna a vypadal, jako by byl v transu.
„Haló, tak je tam někdo?“ rozesmál se Sirius a zamával mu rukou před očima.
Remus překotně stáhl svou ruku zpátky, jako by se spálil o stříbro. Sirius iracionálně na chvilku zatoužil být zase psem… netrápily by ho žádné pochybnosti a Remus by byl jednoznačně jeho přítelem. Všechno by bylo jednodušší…
„Snad jsi o nás nepochyboval,“ naoko se podivil James, ale hned ze své samolibosti trochu slevil.
„My o sobě už skoro jo.“
„Takže od příštího úplňku už nebudeš nikdy sám,“ uzavřela malá krysa – totiž Petr, sedící na balvanu vedle Remuse.
„Ale bejt nejmenší se mi teda moc nelíbí, dneska mě James málem zašláp!“
„Neměl ses mi přeměnit pod nohama, jak jsi mi tam začal pobíhat, to byl konec. Jako zvíře se hůř ovládám, byl jsem děsně nervózní že na tebe šlápnu a tim víc mě to nutilo přešlapovat.“
„Ale svý výhody to má,“ ozval se Remus, který byl už zase schopný logicky uvažovat.
„Nikdo z vás není tak malej, aby dokázal vypnout vrbu. Péťa jednoduše vyleze po kmeni a posadí se na suk. A na zemi na něj vrba nedosáhne.“
„No jo!“
Petr jako by povyrostl a to, že je z celé záškodnické party nejmenší zvířátko, mu už vůbec nevadilo.
Po chvíli se zvedli a ještě v euforii se pomalu vydali zpátky ke hradu. Když jejich hlasy utichly, sešplhala ze stromu, pod kterým seděli, černá kočka a upalovala stejným směrem.
„Remusi?“
Teď to přijde. Nevyhnu se tomu, jasně že ne.
„Co se děje?“ Petr se na schodech otočil a scházel zpátky do společenské místnosti.
„Nech je,“ chytil ho za rameno James, „to je jen mezi nima.“
Sirius seděl u vyhaslého krbu a vyčkával, až oba zmizí kdesi na chodbě k ložnicím. Remus se usadil proti němu. Snažil se zůstat v klidu, jen nepatrný třes v prstech ho v tu chvíli mohl prozradit, ale Sirius se mu na ruce nedíval.
„Nemáš mi co říct?“ Ledový hlas, pohled zapíchnutý do jeho očí.
Jak dlouho to v sobě musel držet…
Jeho první myšlenkou bylo omluvit se mu, slíbit, že se to už nikdy nestane, udělat cokoliv, aby se přestal tvářit takhle nepřístupně, skoro až nenávistně.
Ale co bude když to udělá? Sirius nebyl v právu, z jeho hlediska nebyl. Když mu ustoupí teď, kam až bude ustupovat později?
„Co máš na mysli?“ zeptal se naoko klidně.
„Tys to věděl!“
Sirius samozřejmě v klidu nevydržel, na to neměl povahu. Vyskočil z křesla, jako šelma v kleci přerázoval místnost tam a zpět a opřel se rukama o stůl proti Remusovi.
„Věděl jsi, že se scházíš s mojí holkou! Jak jsi mi to moh udělat? Zrovna ty?! Kdybys nebyl po přeměně, zaškrtil bych tě, ty skřete!“
Další pochod ke stěně a otočka zpět.
„Jak to myslíš, s tvojí holkou?“ Moony sám sebe překvapil, s jakým klidem mu dokázal čelit.
„Cože?!“
„Pokud vím, oba tvrdíte že spolu nechodíte, a to přesně od tý doby, co jste to tu málem zbourali. Kolik holek jsi od tý doby měl, Siriusi? Proč by tobě mělo vadit, když se sejde s někým jiným, když ty děláš to samý celou dobu, co?!“
„Protože… sakra. Protože mi to vadí.“
„Došly ti argumenty, co. Protože je to Kristina. Protože ji miluješ. Tak proč jí sakra takhle ubližuješ? Proč jsi tehdy musel začít plácat o tom jak jsou čistokrevný rody zdegenerovaný a házet je všecky do jednoho pytle, když oni i Potterovi k těm čistokrevným patří? Proč ses musel tentokrát bezdůvodně navážet do Snapa, když víš že má pro něj jistou – třeba – slabost? Proč se snažíš jí zakazovat a nařizovat, místo aby ses snažil radši pochopit, proč se chová tak jak se chová? Siriusi, to co mezi váma je – nebo co už spíš není – sis nadrobil sám. Ona není tvoje. Občas to tak na chvíli vypadá, ale jenom do tý doby než to zase pohnojíš! Nevidíš si do huby a ve tvý posteli je provoz jak na hlavním nádraží, tak mi nevykládej nic o morálce!“
Teď se zase začal procházet Remus a Sirius naštvaně kecnul do křesla, až popojelo.
„Zapomněls, že do svý vlastní postele jsem přitáh jen jednu,“ zabručel po chvíli, aby se pokusil otočit to na legraci, ale neuspěl.
Remus se mezitím trochu uklidnil.
„Jdu si lehnout, mám všeho plný zuby. A ty mi dopřej aspoň tu radost že tu zůstaneš než usnu.“
Sirius zůstal sedět v křesle. Sklesle se rozhlížel po kruhové místnosti, uvažoval, jestli má pak jít nahoru nebo raději přespat na pohovce, ale nakonec ho zima roztřásla natolik, že v něm zvítězila touha po teplé posteli. Pod sprchou se rozehřál a jako by se tím rozběhly i jeho myšlenkové pochody.
„Moony… promiň…“ položil svému příteli ruku na rameno. Tušil že po tom, co se odehrálo dole v klubovně, stejně ještě nespí.
Ložní prádlo zašustilo, jak se v téměř naprosté tmě Remus otočil k němu. Jeho zřítelnice slabě zasvítily kousek od jeho obličeje. Vlkodlakova teplá dlaň ho něžně, hebce pohladila po tváři a prsty prohrábly vlasy na spánku.
„Padej už do postele, ty donchuáne.“ V jeho hlase byla slyšet únava, ale také něha…
Tu noc usínal Sirius s pocitem, že nic na světě už ho nemůže rozházet.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář