Osud
,,Ach bože,proč?´´Otočil se na posteli a povzdychl si:,,Proč já?Kdybych byl normální člověk,jako každý jiný,takový,jaký mají být všichni na zemi,rovni před tvým zrakem,ale já nejsem!´´Vzlykal si pod nebesy své postele.
,,Je tak krásná,sladká,překrásná a já s ní nemůžu být,i kdybych byl králem světa,protože chudí nesmí do našeho rodu.Znát barona Ulrika,dávného prapředka,ať je mu země lehká v tvé věčné milosti,tak mu to pasování na rytíře rozmluvim.´´
Dál si něco mumlal pod dekou.V jeho pokoji bylo ticho,slunce už dávno zapadlo.Den předešlí ho mrzí.Když se svou láskou byl,ale přes to ji opustil.,,Nejsi rodu chudého,jen bys ji zneuctil.´´Vyhnán sedlákem,otcem jeho milé,ale vzápětí odprošen jeho dcerou aby netrestal ho,protože i kdyby králem byl,s rodem nic nesvede.
Pokoj bohatý,teď temně oděný však jedno skrývá…
Velké dveře do pokoje,vedle nich stůl bohatě zdobený,nad dveřmi krucifix z něhož svatý zhlíží.O kus dál uhašené svíce a lože pánova s tuctem andělů na nebesích.V tu jeden z andělů procit.,,Ale ale,pane náš,co mi s tebou,srdce zlomené,to není lidské,to není zkažené.´´Mladý pán nic neslyšel,dál truchlil pro svůj původ a dál jen vzlykal,stěžuje si na Ulrika.I druhý anděl se probudil pod tím nářkem.,,Čím kdys kdo byl,tohle odpusť však nám se tě želí.´´V obraz se zase anděl slil.
,,Ach Ulriku,předku můj,chci tě poznat a rod náš ti rozmluvit!Teď a nebo ať mé srdce je volné na vždy.´´pravil pán.Na to třetí anděl z tuctu ožil.,,My tři a víra v nás,záře nebes,my dáváme ti sílu,pochopit zásady řetěz,jež okusil nejeden z tvého rodu.´´
Pokojem prošlo silné jasné denní světlo,kohout zakokrhal.Tři andělé zmizeli z plátna,byly jakoby vypáleny.Pán na kříži nad dveřmi uronil slzu.Mladý šlechtic už však neležel ve své posteli.Jen pár staletí dřívěji,ocitl se na zemi.
,,Pozor,na hradby,chraňte krále.´´Budilo ho ze spánku.,,Co je?Co se děje,pro pána krále?´´Z polospánku mžoural.,,Horní palác hoří,přineste vodu,uhaste plamen.´´Šlechtic na to jen:,,Kde to jsem?Vodu přineste mne,mám žízeň a hlavu jako střep.´´Když tu u něj spadl mrtvý voják,letěl z hradeb nad ním.Hlas kázající poddaným zněl dál jako hrom.
Náš pán vstal na nohy a když uviděl zkázu kolem sebe,rozhodl se bránit vše v hradu,i když ani nevěděl proti komu se brání a proti komu bojuje.Vyběhl na po schodech na hradby, kácel jednoho za druhým.Když shodil poslední žebřík na jeho straně hradem,hlasitě zvolal:,,Aaaaaa….!´´Služební vyzbrojení pomalu jen svou odvahou mu křičeli na souhlas.Vybojoval jim kus svobody,další den na světě.
Otočil se dovnitř do hradu,aby se rozhlédl co zůstalo po útoku,viděl chudé,špatně oděné a hubené lidi,trosky,nad kterými stál na věži silný pán,za nímž zářilo slunce,jen co se zadíval na tu věž - zakryl si oči,zachvátila ho silná bolest na hlavě,skácel se k zemi pod hradbu,kde se probudil.
,,Probuďte se pane,jsem vám vděčen za krále a za vaši odvahu.´´Náš šlechtic mžikal očima,na dnešek těch probuzení měl až dost.,,Dejte si pozor až budete vstávat,ten šíp vám rozsekl kus kůže na hlavě,máte tam docela silnou ránu.´´Sáhl si.,,To byla ta bolest.´´pošeptal .Jenže kdo je on,kdo k němu mluví.Pomalu se posadil na postel.
,,Pane,kdo jste smím-li se ptát.´´Silný muž odložil pohár vody.,,Muž,který udržel hradbu bez toho,aby ho někdo znal a dostal se do hradu,aniž by o tom někdo věděl se může ptát na cokoliv.Jsem Ulrik,správce hradu po dobu nepřítomnosti šlechtice.´´Mladíka jakoby polila studená voda,teď je v minulosti.Ano,teď je,začalo mu to docházet.
Je v době obléhání hradu Turky,vzpomněl si na rodovou legendu.Král,malý král prchal zemí z prohrané bitvy,aby ne,v té době mu byl rok.Ulrik se o něj postará v předem prohrané obraně hradu,ale Ulrik nedopustí prohru,i když zemře stovka obránců,padnou tisíce Turků a nejeden padne pod nohy Ulrika.Nakonec přinutí neznabohy o ústup,z království přijdou posily,to když skoro Ulrik umírá s králem za zády v komnatě,ale přežije s hrstkou oddaných.Král mu za pár let dá titul šlechtice a pána kraje.
,,Pověst překrásná,hodná rytíře,ale ne mé lásky.´´Pomyslí si.,,Pane?Dýcháte?Promluvte přeci,jste na hradě,kde spí mladičký král a z vás oby slova řezal polenem.´´Zasmušilý mladý šlechtic jen řekl.,,Nechte mne dělat co je potřeba,budu stále blízko vás,máte ochránce,i když nevíte kdo jsem,já jen já sdílím vaší krev.´´Teď silný pán pod kníry schovává starost.,,Divně mluvíte,ale mrtví na hradbách vámi bráněnými vám dosvědčují oddanost,nuže,budete mi po boku.´´
Velká rána zazněla v paláci,oba muži se museli přidržet,aby stáli pevně,dále na nohou.,,Není čas povídání,to byla rána do brány,rychle,meč do rukou,následujte mne.´´Běželi palácem až na nádvoří,tam už se šikovaly davy nepřátel.,,Na ně.´´Křičel Ulrik,ale bylo to těžké,mnoho nezůstalo ze slávy hradu,pomalu nebude nikdo,kdo by ji pamatoval.Přes to Turci padali po desítkách.,,Mladý šlechtici,vypusťte koně,vběhnou do davu a podupou Turky,pak bude dost času na upevnění brány.´´Mladý pán se díval na Ulrika,v hlavě mu zněla myšlenka:,,On to udělá jako tenkrát,dokáže to a náš rod bude slavný,ale to nechci.´´Do jeho hlavy zazněl hrom v hlase Ulrika:,,Hned!´´
Mladík tedy vběhl ke stáji,cestou zabil dalších pár nepřátel a ve vnitř přesekal provazy držící koně,ty vběhli dle očekávání do davu,když vyběhli z hradu,pokáceli ještě na cestě,umístěné na náspu vedoucímu k bráně další vojáky.To byla vhodná doba.Obraně hradu se podařilo upevnit bránu jak jen to nejlépe šlo.
Hradem znělo ticho,tak neslyšné a smutné,jen rány do zdí se rozléhali,za čas budou provaleny,vše dochází,jídla je však dost,ale Turci chtějí krále.To našeho mladíka nezajímalo.Otočil svůj meč k zemi a zabodl,poklekl,předříká svou řeč bohu:,,Ach,jak jsem to mohl udělat.Můj rod a nebo láska,kdo je silnější.Láska ke cti a nebo láska k dívce.Kdyby mi tvé modré oči mohli napovědět.Bože,ty mi odpusť.´´
Jen co se stihl pomodlit,do zdí udeřila další rána a provalila hradbu na nádvoří,obránci stojící na ní se náhle váleli v troskách,někteří nehybní a jiní zavalení,přes to živí.Stovky útočníků přicházeli jako voda.,,Do hradu,braňte krále.´´Křičel Ulrik.Všichni uposlechli,zavřeli vrata a branky,dveře,všechna okna,začala poslední obrana jejich domova.Mladý šlechtic dál stál Ulrikovi po boku.Teprve když byli v pokoji krále se oba dostali na chvíli ke slovu.
Jen poslední dveře zbývají.-Ano,já vím,jen jedny a naše životy budou ukončeny.-Pověste mi tedy cizinče,jak jste se sem dostal.-Ano,to bych mohl,dostal jsem se sem ve jménu lásky.-Lásky?Ano pane…´´
V tu Turci vpadli do pokoje.Ulrika a pána ta rána odrazila od dveří,když se oba vzpamatovali,mířili na ně už luky nepřátel.,,Vzdějtie sie a predejte naim jeho visostu,kde je ten vielkie velitiel,musí bit uz star kdyiz prohral v bitve s otloki a vesniciany.´´Dva páni se na sebe podívali,Ulrik řekl.,,Mluvím z moci mne svěřené králem,zde je jen pár udatných rytířů ochotných padnout a jedno batole.´´Při slovech o batoleti jako-by raději šeptal.Turci přes to stáli v plné připravenosti,kdyby se dva rytíři rozhodli zaútočit z posledních sil.Chvěli se jim ruce na tětivách jejich malých luků.,,Batolie?´´Pravil turecký vyjednavač.Přikročil blíže…
,,Braň svou čest.´´Někdo špitl šlechticovi do ucha.,,Kupředu.´´Ten nečekal,silou usekl hlavu Turkovi a když k němu letěli šípy včas vypuštěné útočníky,pobral je všechny do svého těla.,,Aaaaaaa…´´Vzkřikl Ulrika hnal se na Turky,v tu ho oslepilo silné světlo.
,,Chtěl jsi obětovat svého předka a krále,proč?Pro lásku.Cit neznaje síly a zkaženosti,žádné vlády.Teď vy,tři andělé,svůj skutek napravte.´´
,,Dávám ti dech,srdce bít…´´
,,Dávám ti svět,vůli snít…´´
,,Dávám ti lásku,krásný cit…´´
,,Teď na nebesa se vraťte,hloupé křídla popletené…´´
Svítání,slunce se vyhouplo nad hradby hradu a svým paprskem probudilo spícího šlechtice.Ten se rychle posadil na postel.Už věděl co mu ten divný sen dal.Nezáleží na rodu a krvi,ale skutky,co jméno jeho tvoří.On nebude vládnout bez svého srdce.
Jeho otec zrovna jedl když syn vrazil do sálu,,Nechci být již šlechticem.´´Otec upustil kuřecí kost,která cinkla do talíře a upadla na zem,kde ji snědl hladový pes.,,Proč?´´Zeptal se syna.,,Já nechci být šlechtic,pokud nesmím být s někým,koho miluji,otče.´´ Ten vzal další kus kuřete a dál jedl,jakoby se nic nedělo.,,Ulrik by to taky udělal.´´Syn vzal odznak rodu a plácl s ním o zem,,Teď už jsem jen člověk jako každý jiný,svobodný.´´Otec zase upustil maso,pes nečekal a sebral všechno z talíře když uviděl jak pán znepozorněl,s bohatou kořistí utekl ze sálu,za ním vyšel syn a bouchl dveřmi.Bylo to naposled,co byl v sále a co viděl svého otce.
Před branou se ohlédl zpět na své rodiště,při tom si opřel rukou hlavu,dotkl se rány.,,Přece to nebyl sen…´´
Dívka zatím na louce seděla a plakala,když si vzpomněla,že už nebude se svým milým,ale v tu najednou uslyšela dusot kopyt.Za jejími zády sesedl jezdec a šel k ní.,,Proč pláčete,vílo?´´Slzy rozfoukl vítr a úsměv vyběhl na tváři dívenky.Rychle vstala a objala svého milého.,,Pláču pro vás,můj pane.´´Spolu se posadili do trávy.,,Musím vám něco říci.´´S úsměvem teď už mladíkovi odpověděla:,,Mluvte…´´
,,Prošel jsem krví a spoustou ran,našel své předky,abych porozuměl,vzdal se svého jména,abych mohl být s vámi.Miluji vás.´´V jeho náručí se zasmála dívenka,odměnila ho polibkem.,,O pane,to jsem netušila,co šlechtic stihne za jednu noc.´´Kůň si odfrkl a poodešel do lesa.Ten svět zalitý sluncem patřil v tuto chvíli jen jim.,,Už nejsem šlechtic,chci si vás vzít.´´Tak začala cesta srdce,ne rodu,ne cti a hrdosti,ale lásky.
Nezáleží na síle nepřátel.Nezáleží na bolesti a hořkosti.Nikdy vám nesmí vzít možnost milovat,radovat se z každého okamžiku ve vlastním světě,myšlenkách.