Dopisy
Stýská se mi (10.3.2014)
Ahoj miláčku,dnes už nás odvedli hodně daleko od domova.Říkají tomu utajení,ale od místních jsme se dověděli,kde asi zhruba jsme.Pošta funguje,můžu ti psát dál.
Moc se bojím co přijde zítra a zkouším přijít na to,co by vás doma uklidnilo.Tvou půlku srdce nosím pořád sebou.Je spousta přátel,kteří už mi odešli a já se pořád snažím najít něco,co by mne drželo nad vodou,něco,co miluješ mít pořád s sebou,abych ti to dal,až se zase vrátím.Dnes jsme za frontou,odnášejí sem raněné a mrtvé.Něco takového jsem ještě nikdy neviděl,stydím se za to,že my,lidé,jsme takoví.Proč?Pověste mi někdo proč se toto děje.Pro slávu?Tu získám hrdinstvím,ale ne zabitím.Tohle je hloupost,vše je hloupé ve válce,když nikdy nebude vítěz.
Povím ti,co se nám přihodilo.Cestou sem jsme slavili ve vlaku.Můj přítel si odskočil.Ta zábava pokračovala,ale on se dlouho nevracel.Za chvíli nám to přišlo divné,ale nikomu se nechtělo vstát a jít pro něj.Nakonec mne tam nohy odnesly.Z kabinky se nikdo neozýval,vyrazil jsem dvířka.Ležel na zemi,ruce měl podřezané,v ruce dopis od své dívky,která ho opustila.Umřel ještě před bojem.Nesmí nás ubývat.Byl první,ale ta krev mi zůstala na rukou.
Zítra odcházíme na frontou.Dej mi bůh v tvé lásce věčný život.Líbám tě na rty,modlím se,abych je někdy ještě uviděl.
Miluju tě (25.3.2014)
Líbám tě má lásko,ty dny,kdy jsem nic nenapsal byly pro mne něco děsivého.Z jednotky,která se sem dopravila a v které jsem byl až do dnes zbyly dva lidé.Přeskupili nás po včerejší obraně ležení.Pořád platí zákaz určování polohy v dopisech,prý je můžou ukrást ti druzí.
Abych ti vyložil včerejší den.Bylo krásně,slunce svítilo,na frontě byl klid.Jeden kluk vystrčil hlavu,aby se podíval,chytil kulku do hlavy.Něco tak hnusného jen tak neuvidím a vidět nechci.Ode dnes přestávám mluvit o bohu a začínám mlátit ty,co tvrdí něco o kráse války.V zákopu nás bylo však dost na cokoliv.V tu to začalo,jako kdyby sníh a déšť.Prach z výbuchů a déšť kulek.Když to skončilo,bylo nás o hodně míň.Země se třásla,začal útok.Pamatuju si jen hodně padajících k zemi,pak ránu do hlavy a pak,jak mne kdosi křísí v táboře o sto mil dál.Prý jsem měl štěstí,že mne odvedli k raněným na odvoz ještě s jedním, co přežil a ostatní tam leží asi až do teď.
Přestávám věřit v to,že svět je krásný a člověk,jako takový,hodný,mírumilovný. Zvíře,jen zvíře,co chce přežít.Má stejný strach,stejné myšlenky,bestie.Hřeje mne jen to,co k tobě cítím.Ach bože,v tom ti věřím,ta láska je věčná.Tolik dní bez tebe.Přidávám ti své slzy na tento papír.Miluji tě.
Snad (5.4.2014)
Uběhla další doba od té,kdy jsem ti psal naposledy.Pamatuješ na moto knihy Na západní frontě klid?Vidím ho před očima a dnes vím,že je to pravda.I když nepadnu,napořád ze mne bude někdo jiný.Procházeli jsme dobitý kraj,zubožená těla,vyhladovělí lidé.Toto není ta doba věčného míru,pro který bojujeme.Ideály odpluly na řekách krve.
Zítra jdeme do útoku.Celou tu dobu se tomu náš prapor vyhýbal.Nechávali nás v záloze,v obraně,ale zítra,zítra přijde řada na nás.Přes to,že nenacházím smysl v tom,proč střílet,budu se bít….Moc vás milu…
-Moc se omlouvám,že čtu tento dopis,ale našel jsem ho v ruce bez majitele.Adresa byla napsaná.Dlouho jsem se rozhodoval,co sem napíšu a věděl,že to musím poslat.Neznal jsem vašeho muže,nikoho z nich,z toho stanu.
Nad táborem letělo letadlo,bylo poničené a asi už nemohlo letět dál.Prostě začalo padat.Nejhorší na tom je,že dopadlo sem.Bože,jak já bych si přál,aby spadlo někam jinam.Kontaktujte mojí rodinu,pomohou vám,připíšu to na další papír.
Upřímnou soustrast…