Pláč černého vlka
Tlapky se míhají po tmavém sněhu,po černěném sněhu,však jeho pálí,i když mrzne.Vousy mu dávno ztuhly k sobě,vánice se blíží,ale on dál utíká.Jeho dech mu dává rytmus jako lidem buben za pochodu.Ty drápy,staré drápy se lesknou od ledu ve světle náhle odkryté oblohy,ale jak dlouho tak vydrží?Dříve než ji překryje mrak,On to ví,jenže on nejde k mrakům,ani tou vánicí všude kolem,on následuje svou mysl a srdce.Běží k vesnici.
Doběhl na kraj vesnice,udělal si místo na pozorování a posadil se,vánicí skoro neviděl, co se mezi lidmi děje,jen světýlka světniček,malých,zasněžených chaloupek.Vzpomněl si na jaro,kdy tu sedával,vzpomněl si na léto,kdy tu sedával,vzpomněl proč.Z té bolesti začal vít,tak silně a hlasitě,až prorazil ten vítr,vánici,odehnal ji,odkryl měsíc.
Svou chvíli nepromeškal.V malém okénku seděla panna,tak sličná a krásná,tak milá a přejasná,až se i ten nejčernější,nejdivočejší vlk do ní zadíval.Jeho nos zteplal,pod jeho ocasem se začal bořit sníh pod teplem.Dívka si česala světlé vlasy,měla tak velké oči a tak malá ústa,ale tak překrásná.
Černý vlk už tu sedává rok,ale teprve dnes v něm zahořela touha.Pocit,že by mohl přijít k oknu,svým teplým dechem rozehřát sklo,až pukne.Pomalu se blížil.Viděl lidi,jak před ním utíkají.Pomalu šel a viděl,jak se ho štítí,bojí,ale přes to přes všechno došel až k oknu.Svým dechem sklo rozehřál a panna uviděla vlka.Ulekla se,ale okno otevřela.Pohladila ho po hlavě.
,,Vlku vlčku,kdo pak jsi,kdo tě posílá?´´Vlk nevěděl,jak ji má odpovědět,tedy jen zakňučel jak nejlítostněji mohl,on už litoval.,,Vlku vlčku,copak ti je,proč nejsi tak chladný?´´Na ruku držící hlavu vlka upadla slza.,,Vlku,vlčíčku,neplač,vrať se do svého lesa,do svého lesa a už sem nechoď,není to tvá cesta života.´´Vlk se otočil a zmizel v černé noci.
Běžel nocí,lesy a pravdou.,,Jsem zvíře,jsem zlý,jsem nelítostný.Bože,dej mi sílu…´´Dál utíkal a běžel,dál,dál.,,Já?Já vlk a ona?Panna překrásná,Bože,dej mi podobu lidskou,prosím,dej mi sílu.´´Když v tu se dostal před velkou rokli a zastavil se v té už tiché noci.Vzduch,který vydechoval před ním tvořil páru.Byl velmi zahřátý.,,Buď tím kdo jsi,jedině tak dokážeš naplnit svůj osud.´´Ozvalo se z větru.Však opak byl slyšet z rokle:,,Dám ti tu podobu,jen ukaž mi svou krev.Dám ti tvůj sen,jen se mi oddej.´´Vlk začal plakat,ale pro svou lásku se rozhodl obětovat všechno,pomalu vstal a skočil do rokle.Začalo svítat.
Panna krásná snila zrovna,když v tu nad ránem procitla.Modré oči se na ni dívají a pohled upřený zpod černých vlasů.,,Kdo je ten mladík nádherný.´´Pomyslela si,když se ho prohlédla.Ten za ruku ji uchopil.,,Já jen tvář pěkná,mysl na tebe upřená.Přišel jsem si pro svého Anděla.´´Tak zasněná,oba dva,poznali se nad ránem a lásku svou si prokázali.
Čas utíkal,den za dnem.Však mladík strádal.,,Copak vám je?Můj princi ranní?Copak vám je,mé sladké svítání.´´Kolébala ho hlasem.,,Svou víru zlomil jsem,čest a hrdost ztratil a dluh zaplatit musím,dlouhou dobu mne ten druhý volá.´´Dívka ho objala,však on do dáli dál se dívá před domem,zima stále silná.,,Nepleťte slova můj drahý,sny,jsou to, jen sny…´´Však co oba neví,on musí vyslyšet volání a tak se k rokli v noci vrací.Na rozloučení ji políbí.
Cesta to těžká,jde se mu špatně,neví jak,ale odejít se mu nechce.Před roklí se zastaví.,,Přišel jsi splatit dluh?´´On zvedl zrak…,,Přišel,za vše krásné se musí platit,já své dluhy,sliby,plním.Dal jsi mi kus krásného života,teď dej mi kůži vlka,zpět,už napořád.´´Tak den končí.Jen smutný vzdech je slyšet z větru.
Jaro,jaro propuklo nad krajem.Květy polily neobdělaná pole.Dívce narodilo se dítě,ale bez otce,každý večer ho hledá.Po vlcích se dívá.On zas po lesích běží a k ní se modlí,každý večer se na ni dívá,každý,když jejich dítě chová a kolébá.Padají další kapky pláče černého vlka,ale ona se usmívá,stále věří,že se vrátí.On to nevidí,šťastná vypadá bez něho.Tak pláče dál za nocí.,,Proč?Prosím,proč?Dej mi odpuštění,ty jediný.´´Velký se na něj dívá.,,Tys mne nazval jediným,ale přes to za opakem šel,ty žádáš mé odpuštění?´´Vlk plačící.,,Ano,prosím tě.´´Vlkům není dovoleno měnit svou podobu,každý má svůj úděl.,,Najdi odpuštění nejdříve ve svém srdci.´´Tak plazí se dál nocí,velká jarní bouře se spustila a on se doplahočil do vesnice,kde stráž čekala..,,Hle vlk,pozřete na něj.´´Člověk pravil,ale od vlka šlo jen vrčení.,,Osm ran do kožichu,to ho vyplaší.´´Ale vlk šel dál,přec už zraněný,došel před dveře chalupy,kde vydechl naposledy.,,Co jste to udělali,vlka mého zabili.´´Jala se vyčítat paní jeho všem jejich chybu,ale oni nevěděli,přec zrůda k ním do vesnica přišla,jak měli vědět,kdo to je.
Po dlouhý čas u něho seděla,jeho kožich hladila.Po dlouhý čas dítě vlkovo a panny plakalo, pro tu lásku až zželelo se všem srdcím,co tento příběh znali,zželelo se jim,jejich modlení padalo na nešťastné slzy vlkovi.
,,Kde jsi můj pane,děťátko jsem ti povila.´´Hladila ho po hlavě…
,,Kde jsi světlo mé noci,kdo ráno mne pohledem budí?´´Hladí ho po víčkách.
,,Kde pak je ten,kterého jsem milovala?´´Najednou se rozplakala….
Kde z nebes se vzal,ten vítr jak dech lidský,uviděl slzy jiné než vlčí.Odpustil mu a vrátil srdce,dal zpět lásku z nebe.Procitá a pláč dítěte utichá.Kde se vzala kůže vlka,zmizela a opadala,tělo v člověka se změnilo.,,Má lásko,už neplač.´´Objali se a políbili…tak končí pláč vlčí,nastává život věčný.
supr
(thomas brezina, 15. 5. 2010 20:31)