Oprace štítné žlázy
Operace štítné žlázy
Pro ty co je čeká stejná noční můra. Operace.
16.dubna jsem šla na operaci štítné žlázy, chtěla jsem to popsat minutu po minutě ale neměla jsem občas sílu ani dojít si na záchod natož se soustředit na pocity mého těla a sepisovat to, na co chci zapomenout…
Zatím to vypadá že to bylo něco příšerného ale nebojte. Popis toho jak probíhá operace třeba takové štítné žlázy nebo operace vůbec jsem nikde nenašla tak sem píši co si pamatuju, pro tak vyděšené lidi jako jsem byla já.
Do Motola jsem nastoupila den před zákrokem, předtím jsem absolvovala několik předoperačních vyšetření, která nesměla být starší něž 14dní. Na příjmu jsem čekala skoro tři hodiny,vzali mi krev zvážili mě a změřili, provedli sono a pak mi řekli na které oddělení mám jít. Ubytovala jsem se a šla bloudit jak duše bez těla ven, má tělesná schránka se sesunula podél stromu a rozevřela knihu. Minutu po minutě, vteřinu po vteřině jsem vnímala to jindy tiché tikání vteřinovek v mé hlavě prolínající se s nádherným zpěvem ptáčků jenž si užívali krásného dne. V 6 jsem se musela vrátit na předoperační ORL, kvůli večeři, pára z jídla fungovala jako zrovna rozkrojená cibule. Nebylo mi dobře jen jak se řeklo slovo operace a tak mi ani nemuseli říkat že od půlnoci nesmím jíst, stejně jsem neměla náladu. Kolem sedmé přišla sestra a dala mi léky na uklidnění a na spaní(ne že bych byla zas tolik vyplašená, to je normální postup), beztak jsem byla vzhůru už od pěti. V šest přišla sestra s teploměrem a léky. V sedm jsem se šla vykoupat a pak mi dali kapačku, na sál jsem šla sice až kolem jedné ale tak brzy to bylo protože mám alergii na penicilíny tak mi museli dát jiné léky které zabírají později. Asi v půl jedné přišla sestra ať se připravím že půjdu za chvíli na sál. Připravit znamenalo totálně svléknout a obléci si POUZE jakési punčošky které jsou nad kolena a na prstech mají díru(je to kvůli zákroku asi aby se nějak lépe prokrvovali nohy rozhodně to není proti zimně) lehnout si do postele a přikrýt. Během chviličky pro mě přijel nějaký mladý sympatický medik, vedle postele jsem měla plyšové bačkůrky – pejsky. Jedna bačkůrka se zamotala do kolečka od postele a ten kluk řekl: „Já vám přejel pejska… a on ani neštěkl“ V tu chvíli jsem se trochu uvolnila a bylo mi lépe. Horší to bylo když mě pejsek přestal „ochraňovat“ a chtě nechtě zůstal na pokoji a se mnou se rozjela postel. Vyjeli jsme z oddělení a zamířili si to na sál. Udělalo se mi špatně od žaludku když jsem si vzpomněla na všechny rizika operace. Během té jízdy jsem zahlídla stropní hodiny bylo na nich 13:08.
Ve vydlaždičkované místnosti mi přehodili deky a přelezla jsem si na operační stůl(skrze zeď s pohyblivou plošinou-ani se neptejte nevím jak to lépe popsat) Nasadili mi čapku na vlasy protože jsem neměla gumičku a hlavu jsem zasadila do jakéhosi ďolíčku který byl na operačním stole. Převezli mě do další vydlaždičkované místnosti kde to vypadalo spíše jako v kuchyni. Přišel anesteziolog a kanylou do mě zas něco vpravili teď už mi bylo hodně blbě, jenže jsem neměla co zvracet. Ten pan anesteziolog mě chytil za ruku a řekl ať se nebojím že je to tam jako v Chicago Hope jen je tam menší zmatek(to nastartovalo můj druhý úsměv v tenhle den). Nejednou se semnou postel zase rozjela a dorazila jsem pod ostrá světla, která všichni znáte z nejednoho seriálu. Ještě jsem je prosila aby až mě budou budit po operaci aby to nedělali na sále, klidně na chodbě ale ne na sále z toho místa se mi dělalo fakt blbě, řekli že si to stejně nebudu pamatovat a nepamatuji. Zase mi něco nacpali do žíly, ptali se jak se jmenuji a já se zeptala kdy usnu, ani jsem nepočítala měla jsem pocit že to nezabírá. Poslední co si pamatuji ze sálu bylo jak mi kurtovali ruce k posteli páskami se suchým zipem.
Probrala jsem se na JIP na pokoji byla ještě nějaká paní s cukrovkou která byla na stejné operaci jen byla o dost starší než já. Probudila mě sestra, už jsem byla na normální posteli, připojená na EKG a stále nahá jen s punčoškami. Sestřička byla strašně hodná, ptala se jestli nepotřebuji na záchod a mě se naštěstí nechtělo(ta miska nevypadala lákavě) To bylo někdy kolem třetí hodiny, operace trvala asi hoďku. A pak jsem zvracela žaludeční kyseliny. Pak mi sestřička přinesla oblečení a kolem sedmé jsem si došla na záchod. V zrcadle jsem viděla jsem bílou širokou lepenku na svém krku z pod níž šla trubička kterou tekla krev do průhledné lahvičky kterou jsem měla přivázanou na krku. Lepenka docela znemožňovala pohyb a instinktivně mě to nutilo krčit ramena k hlavě aby to tolik nepnulo. Párkrát jsem se zase vyzvracela a přišla noc. Celkem to šlo spát jen to při každém polknutí bolelo, při každém blbém pohybu. Byl to pocit podobný angíně. tuhý knedlík v hrdle. V noci se pán z vedlejšího pokoje sesunul k zemi u toalet. Měla jsem výhled přímo na záchody tak jsem to nemohla přehlídnout naštěstí se mu nic nestalo a sestry byly pohotové. Ještě jsem párkrát v noci zvracela ráno přišla paní se snídaní ani jedna z nás neměla chuť ale byla jsem tak slabá že jsem si takřka nepatrně kousla a ihned to šlo ven. Paní se za chvilku vrátila a s roztomilým asi ruským přízvukem pravila: „Děvečka, andílek moj… chuděrka malá…“ pak už jsem zase nevnímala. Byla jsem ráda že spím a ne že zvracím. Krom jedné sestry tam všichni byli ohromně ochotní a to na jakémkoli oddělení, všichni byli až překvapivě hodní. Odpoledne jsem si to už capkala zpět na ORL kde mi dali kapičky proti zvracení, které pomohli. Také do mě cpali vápník kapačkou a šumákem, prášky na spaní a kapičky na bolest. První tři dny po operaci byli nejhorší, vůbec jsem nejedla jen trochu pila. Už takhle jsem hubena ale tam mi bylo tak špatně že jsem nemohla jíst a byla vychrtlá, ale alespoň mi vyndali tu hadičku a lahvičku s krví... Pátý den po operaci mi sundali lepenku. Šestý den mi vyndali stehy a pustili mě domu. Doma jsem ještě vyplivla hleny a už mě to vůbec nebolelo.
14dní po operaci už jsem vyrazila na kolo(mám to zakázaný asi na tři měsíce ale kdo by odolal) Z jedné strany mi to ruplo a trochu začalo krvácet. Ale na štěstí to nepovolilo. Sem tam se objeví mravenčení a nebo křeč z nedostatku vápníku, ale to doháním tabletami. Jinak žádné potíže nepozoruji, sem tam když se blbě hnu tak nemůžu polknout. Z každé strany jsem měla ještě kousek modré nitě která mi ale vypadla se strupem v koupelně takže to je taky v pořádku. Tak co myslíte že to bylo tak hrozný??? :-D I operace štítnice se dá přežít.. jsou horší věci. Nevěříte? – Věřte…
Komentáře
Přehled komentářů
ve f. nemocnici v motole sem stravil 10 noci kvuli nedostatku vapniku pustili me domu i kdyz vapnik nebil optimalni 1 rano doma sem mel mravenceni v rukou a nohach vypil sem sumak a trochu se to zlepsilo ale bojim se ze se bude mravenceni porad vracet a ja nebudu moci zit normalni zivot.kdy u vas odezneli problemy s nedostatkem vapniku?
take sem prodel operaci stitne zlazy
(radek, 5. 11. 2010 8:15)