Vystoupení Nokturna Jarmilka zařadila až na konec, a tak jsme měli klid a čas poslechnout si ty, co zpívali před námi. Promyšlená dramaturgie ukázala všem posluchačům, že zpívat se dá od prvních školních krůčků až do důchodového věku. Dokud nám zdraví dovolí, tak nám pravidelně pomáhá nalézat radost ze života a překonávat všechny životní trable.
Začínala Koťata. Opravdová koťátka k zulíbání a moc se jim to povedlo. Pak přišli na řadu Brumláči. Už to jméno je krásné a snad i vystihuje ty dětičky, které k nám přijely z Českého Krumlova s brumlíkovskými bryndáčky na krku. Vyklubali se z nich pěkní fiškusové, kteří nás spolu se svými hravými vedoucími poučili o tom, k čemu jsou křížky a béčka. A už je tu Nokturňáček, ten my známe, ty má Jarmilka vymakané. Nastupuje Carmína z Českých Budějovic. Bože, to je dětí a umí. Obě dirigentky odvedly dobrou práci. Mendík z Českých Budějovic zpívá už dvacet let. K nám přijel mírně oslaben, takže jsem asi naposled v životě viděla sbor půl na půl děvčata a kluci, a to jsou to gymnazisti. Rozjeli to pěkně a ta opilecká píseň i s válením po jevišti byla skvělá.
Měla jsem obavu, jaké to bude vystupovat po všech těch dětech. Najednou přijde sbor dospěláků, i když v našich řadách se poslední dobou začíná také objevovat dorost. Zpívalo se nám dobře a „lid“ říkal, že to bylo pěkné. Závěrečné společné písně zpívané všemi zúčastněnými sbory jsou vždy příjemným zážitkem nejen pro nás zpěváky, kdy můžeme vedle sebe zaslechnout hlasy, na které nejsme zvyklí, ale především nevšedním zážitkem pro publikum, protože tak početné sbory často neslýchají. Nejinak tomu bylo i tento večer.
O tom, že se mi po 25 letech vystupování podařilo při odchodu z jeviště spadnout do díry mezi praktikábly, snad ani psát nebudu. Pěkně mne to štvalo, ale naštěstí jsem se nezranila a nezkazila sobě ani ostatním další povedený jarní festival sborového zpěvu v Sezimově Ústí. 

Anna Slunečková, členka sboru