Motoráj Rallye
Čtyřicet!
Číslo čtyřicet!
Přes shluk
diváků a startujících se deru ke stolečku, odevzdávám čestné prohlášení a
dostávám list itineráře, který mně má dovést na ostrý start.
Lepím si ho
lepicí páskou přes roadbook, v němž na svou chvíli čeká dvoumetrový
itinerář s trasou závodu, kvůli kterému padesát pět krotitelů cestovních
endur již několik nocí nervozitou nespí.
Motoráj
Rallye. Převážně terénní závod pro cestovní endura nad 600ccm dlouhý sto dvacet
dva kilometrů. Po jeho trase mně nepovede nic jiného, než stav tachometru
a nakreslené značky s několika málo vysvětlivkami na dlouhém papíru. Nevím
kam jedu na start, netuším, kde leží cíl. Vím jen, že musím projet 3 kontrolní
stanoviště a získat od kontrolorů podpis do své osobní karty. Můžu projet cílem
za čtyři hodiny, nebo taky za šest. Nebo se můžu ztratit a nenajít cíl vůbec.
Závodník -
Doctor - přede mnou vyrazil vpřed. Minuta do startu. Mám vynulované
tripmastery. Mám dobrou náladu. Mám to, co je nám všem dnes ráno společné: odhodlání
bít se do poslední kapky benzínu.
START!
Vyrážím
z pomyslné startovní čáry. Nejbližších třicet pět kilometrů k ostrému
startu pojedu jen po asfaltu. Křižovatky jsou pěkně značené, kilometráž občas
trochu nesedí, ale nebloudím a prozatím bez problému dojíždím
k časoměřičům. Časomíra upírá oči na stopky, já upírám oči na časomíru....
JEĎ!
Tak jedu.
Pro začátek rychlá šotolina s jednou zrádnou utahující se zatáčkou, pár
prvních křižovatek na krásných rovných polňačkách, první pomalý trialový úsek
skládající se z hlubokých rolet a vysokých kořenů, pár prvních
předjetých soupeřů. Potkávám Romanu na Transalpu, jede moc pěkně, jestli pojede
takhle celou trasu, má vítězství mezi ženami ve své kategorii v kapse. Míjím
velký lom v němž krapet bloudím, nedržím se instrukcí "jeď stále
vlevo" a zahýbám o odbočku dřív. Za mnou dva další, ale mé kroucení hlavou mé následovatele zastavuje a otáčí. Od krmelce se rozbitá kamenitá cesta prudce svažuje a
zatáčí, je plná volných kamenů a větví. Proti mně v jedné z vraceček vyjíždí
kdosi na Dakaru - koukáme na sebe: jeden z nás jede očividně špatně :-)). Ale
když najíždím na silnici u železničního mostu, je mi jasné, že dobře jedu já.
Přijíždím
k šestnáctému bodu, vidím spoustu lidí a je mi jasné, že „tam asi něco
bude“. Tím „něco“ není přejezd půlmetrové stružky. Tím „něco“ je snad kilometr
dlouhý rozhrabaný výjezd různě se klikatící po lese. Foťáky cvakají, kamery
bzučí, diváci se schovávají za stromy před odlétávajícími kameny. Drtím to
nahoru na vytočenou dvojku doufajíc, že co není v rukách, je v podvozku :-)). V
jednu chvíli, kdy mně kolej/kámen/ mulda - prostě něco - vykopává do břehu,
děkuji za nápad přezout na fungl nové pneu. Takový sklon by nic jiného
nevydrželo. Na chvíli se cesta rovná a pokračuje po klidné vrstevnici kolem
kopce, jen sem tam se mi motorka z ničeho nic propadne do hluboké díry plné
bahna. V závěru výjezdu, v jeho nejobtížnější části, která je posetá
kameny, rozbitá od vody a od hrabajících kol, stojí stavitel trati – Hajnej – a
culí se od ucha k uchu. Míjím ho s radostným smíchem, tohle se mu
povedlo.
U bodu
s vysvětlením „ U tří kohoutů doleva“ oceňuji Hajnýho smysl pro humor –
kdo by čekal domovní znak nebo snad chtěl hledat kohouty v hejnu slepic,
ten by zabloudil: orientaci nám mělo usnadnit plynové potrubí se třemi
červenými koly :-)).
Po dalším,
tentokrát již mnohem lehčím výjezdu přes les a po svažující se louce zastavuju
u první kontroly na osmnáctém kilometru. Kontrolor Čmoud se mi podepisuje do
karty a posílá mně podél pole do lesa. Další trialový úsek mezi kořeny a
kameny, cestička lesem, louka, šotolina. V itineráři je napsáno „
před osikama doprava“. Boha jeho, jak vypadá osika?? Netuším, tak spoléhám na
tripmaster. Přesně za šestset metrů stojím před skupinkou stromů a skupinkou
bloudících soupeřů. Držím se „itíku“, soupeři se drží mně a jedeme společně
několik kilometrů. Na sporném bodě kluci vyrážejí po vyjetých stopách, ale mně
se jejich volba nezdá a jedu si vlastní cestu. Naštěstí správnou.
Odečítám bod za bodem, tachometr nuluju po stu metrech i po dvou
kilometrech, kolečka roadbooku jen sviští.
Bod 37 – ke
kravínu. Přestože ho všichni prý strašně hledali, já jsem k němu " přišla jak slepý k houslím". Najednou tam byl :-))).
Za kravínem tančím
lambádu na zdánlivě neškodé luční cestě, která ale v sobě skrývá schované
koleje. Kořeny a bahno o kousek dál jsou rozhodně příjemnější.
Na pár set metrů najíždím na silnici, pak zase kousek přes les, zase přejezd
silnice a pak vidím v itíku takový nějaký divný klikyhák. To jsem zvědavá, jak tohle trefím.
U klikyháku ale čeká Míša jako druhá kontrola. Ochotně mi vytahuje kartu z
ledvinky, zapisuje se a posílá mně ve stopách kluka na GS 650 do lesa. Doprava
doleva doleva a najednou hup dolů do podmáčeného oupadu, průjezd kolem fotícího
Dana a hup přes kořeny a kolem pařezu zase nahoru. Pěknýýý :-). Na další
křižovatce už GSo nevidím, jak se v cíli dozvídám, špatně odbočil.
O pár bodů
dál mně zastavuje čtveřice bezradných závodníků na "velkých" s dotazem,
na kterém bodu se nalézáme :-))). Koukám do itíku a k číslu bodu dodávám
trochu nejisté „snad“. Pár set metrů se drží za mnou, ale jak přijdou koleje a
bahno, má moje Grace nad boGSerama navrch, při dalším ohlédnutí přes rameno už
je nevidím.
Míjím další
kameramany v místě, kde kupodivu nic obtížného není. Stojí nejspíš špatně,
protože po pár metrech přichází jediná voda na trase: velká louže plná hnědé
kaše s mírným nájezdem, ale prudkým výjezdem. Vypadá hluboce. Chvíli postávám
na posledním kousku pevné půdy a pečlivě studuju následující tři metry. Volím
pravou kolej, přední kolo se mi ztrácí pod hladinou, takže posílám motor do
otáček a můj věrný oř mně za odměnu posílá přes hranu louže do bezpečí.
Na padesátém
druhém kilometru poprvé nuluju celkové kilometry, můžu tedy jet do prvního
bloudění na jeden ukazatel bez neustálého mačkání tripmasteru. Rovná cesta
lesem je opět protkaná kolejemi s bahnem, bereme to chvíli prostředkem, chvíli
kolejí, před námi nikdo, za námi nikdo, snad jedeme dobře.... Ve chvíli, kdy
musíme najet na krajíček pole podél lesa je mi jasné, že dobře nejspíš jedeme,
pokud se ty dvě tři stopy od motorek dají považovat za ukazatel správného
směru.
Bod 80 -
rovně do lesa. Cesta plná kořenů v půli kopce padá do muldy, aby se hned
za ní zase prudce zvedla do svahu. Skvělé místo pro fotografy – a že jich tam
postává požehnaně.
Přichází
dlouhá lesní svážnice s vymletými dírami tvořícími jakoby velbloudí hrby. Vjíždím
do nich rychleji než dokážu zvládnout a po třetí díře a třetím stočení řídítek
končím v kotrmelcích. Nic mně nebolí, motorka je také v pořádku, během jediné
minuty už mám zase zařazenou trojku :-))
Hlásí se velká žízeň, jazyk se mi lepí na patro, těžce lituju toho, že nemám camelbag.
Zastavovat se mi ale nechce, nezbývá než si užít trošku dehydratace. Snad to
vydržím.
Uvědomuju
si, že už několik desítek minut nepotkávám žádné soupeře, nevidím nikoho za
sebou ani před sebou. Jedu si své tempo, čtu itinerář, občas někde zahlédnu
„hrábnuto“ od jedné až dvou motorek. Koho stíhám? Čizáka s Fanošem? Netuším....
Nebezpečné
odbočení u křížku z hlavní silnice na polňačku mi vychází dobře,
žádné auto v dohledu. Po rychlých šotolinách s nádherným výhledem na celé
Krkonoše sjiždím k bodu 87 - u vrb doprava. Vrby vidím na poslední chvíli,
kilometry mi trochu nesedí, takže brzdím i očima a dlouhým smykem dojíždím na
křižovatku polních cest. Škoda, že tam nebyla kamera :-))) Tvářila bych se,
jako že to bylo schválně :-))).
Kousek jedu
lesem, pak zase po louce, pak krátký tobogánek do lesa, několik set metrů po
vrstevnici a pak "červený výjezd". Rovně nahoru výjezdem z červené hlíny se šikmými břehy a
hlubokou rýhou uprostřed. Držím se na pravé straně, gumy i na šikmině drží jak
přibité. Ani tady nejsou kameramani. Kde všichni jsou? :-))
Mám odbočit
k vývratu. Vývrat... co to může být? Aha, vyvrácený strom. Kdo by to byl řek
:-))
Odbočení na
bodu 107 „naproti hospodě“ míjím, protože hledám hospodu proti
mně. Až když mi nesedí kilometry, otáčím a odbočuju správně. Hospoda
nebyla naproti mně, ale naproti odbočce.
Další bod -
Pozor VAL! Někdo považoval val za překlep a myslel si, že tam bude vlak :-)).
Jiný si zase říkal, že musí "valit" :-)). Nic z toho mně ale nečeká.
Lesní pěšina vedoucí vzhůru je na svém nejvyšším bodě přeťatá hliněným náspem,
přes který není vidět. Najíždím na něj tak, abych šusplechem dosedla akorát na
hranu, což se mi daří, motorku převážím na druhou
stranu a jedeme dál.
Následný
kamenitý sjezd je lahůdka pro fajnšmekry: cesta, spíš koryto řeky, plné balvanů
tvořících jakési kamenné schodiště. Prý šla velká část tohoto úseku objet
pěšinou po lese, ale to vím jen z doslechu. Hopsám po balvanech a připadám si
jako na Ukrajině. Hned za sjezdem následuje písčitý výjezd cesty strhané vodou
při jarním tání. Hluboké rýhy vedou nejen podélně, ale i napříč cestou. Sypký
písek mi posílá motorku úplně jinam, než chci já, lítáme v úvozu z leva
doprava, až konečně najíždíme zase na rovinu s pevným podkladem. Těchto
pár bodů bylo žůžo.
Na bodu s popiskem "podél břehu" váhám. Stojím na
křižovatce v lese, po rybníku, potoku, řece ani památky. Kde mám hledat břeh?
Přesto odbočuju podle šipky a za chvíli vidím značku cyklostezky, jsem tedy
správně.
Mnohem menší
žůžo bylo zbytečných několik dlouhých kilometrů najetých absolutně špatným
směrem, když na silnici místo doleva odbočuji doprava.
Jsem na bodu
129 z celkových 158 a musím někde najet na další cyklostezku. Nalézám, najíždím,
drápu se přes kořeny, myslím si něco o magorech cyklistech a jen taktak míjím
kameramana. Třetí a poslední kontrolu u lesa naštěstí nemíjím. Hlouček lidí mi
gratuluje ke skvělému času a posílá mně dál po cyklostezce přes les. Jedno z
posledních zajímavých míst je mírný výjezd přes veeeeliké ploché i méně ploché
bílé balvany. Říkám si, že nemá smysl moc kličkovat a riskovat pád, takže to beru
přímou čarou přes balvany a chrochtám blahem nad světlou výškou mojí Grace :-).
Neškrtly jsme ani jednou.
Přijíždím na
improvizovanou část trasy, jejíž začátek úspěšně míjím a dojíždím na místo, o
kterém Hajný mluvil ráno při rozpravě: k cestě přeťaté ohradníkem. Vracím
se zpět, orientační bod v podobě kamenného kříže vidím tentokrát již
z dálky, stejně jako škodolibě se smějícího Hajného. Láme se v pase
nad tím, jak na takovém jasném bodu můžu zabloudit :-)) Jasný bod.. jak pro
koho :-)))
Stejně jako
po mně všem ostatním ukazuje správnou cestu po čerstvých žlutých šipkách.
Posledních pár bodů. Posledních pár set metrů po šotolině.
Křižovatka, asfalt,
náměstí, morový sloup a cíl. V levé ruce mám takovou křeč, že jakmile pustím
řídítko, ruka se mi sama svírá v pěst a je docela problém ji násilím pomocí druhé ruky otevřít.
Časomíra mi
píše do karty poslední údaj: čas v cíli. A gratuluje: přede mnou zatím
nikdo nepřijel. Nemusel by to být špatný čas, doufám v umístění někde do první
desítky, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš: na trase je spousta kluků, kteří
startovali s vyšším číslem, než mám já.
Ale asi
bloudili víc.
Protože při
vyhlášování vítězů cenu pro vítěze kategorie cestovní endura jednoválce od
600ccm přebírám já.
Vítězem
kategorie cestovní endura dvouválce od 600 do 800ccm se stal Zdeněk_X sedlající
Hondu Africa Twin a ženy v této kategorii úspěšně hájila Romana na Hondě
Transalp. V kategorii cestovní endura nad 800ccm vyhrál Jordy na KTM LC8.
Jordy byl ten, kterého jsem půl závodu stopovala a jehož stopy mi byly nápomocny,
když jsem si správnou cestou nebyla tak úplně jistá. Bohužel na předposlední
křižovatce na louce špatně odbočil a přijel tak až pár minut po mně.
Nádherná
soutěž, úžasná trasa, krásné počasí, skvělí lidé, báječná nálada.
To byla
Motoráj Rallye.
Pár fotek z foťáku Jurise.
Krátké
videjko výjezdu před třetí kontrolou od Pajiho.
Video z druhé kontroly od Čmouda je ke shlédnutí tu.
Komentáře
Přehled komentářů
Lenko,SUPER gratuluji Ti k Tvému vítězství.
Moc pěkně se to čte.
Moja reportáž
(Awia, 3. 10. 2008 13:52)
Teda okrem môjho pokecu je tam aj text od Klasiky ale je tam aj pár foto navyše:
http://motoride.sk/?ID=2400
Awia
Excelentní
(Fanoš Rušička, 2. 10. 2008 22:01)
Strašně pekně podrobně popsaný.Fakt moc pěkný.Doufám,že v Motoráji to bude tak též.
Je vidět když se člověk soustředí na itík jako ty je to bomba.Velka Gratulace!!!!!!!!!!!!!!
poklona vašnosto
(jasterica, 2. 10. 2008 17:58)
zvládnuté s KLASICKOU ženskou ladnostou. Jazda aj
článok.Jasný príklad že nieje doležité preteket ale vyhrat.super.
Blahopřeji
(task, 30. 9. 2008 20:48)
Blahopřeji
A moc pěkný počteníčko.
Pojede se příští rok ????
Počteníčko
(Tomik.trb, 30. 9. 2008 19:25)
Děkuji mnohokráte...když sem to nedojel naživo tak si můžu těch zbylejch 80km aspoň živě představit.
Parádní počteníčko, to mi řekni Leni jak si to můžeš takhle dopodrobna pamatovat!? Já po 10odbočkách, zatáčkách nevim zpětně nic..
Růžová šmouha
(OLda74, 30. 9. 2008 18:36)Jak si mužeš pamatovat ješte v te rychlosti takový drobnosti o trase mi hlava nebere...... Když jsem pravým okem zahledl růžovou šmouhu která mě minula tak jsem pochopil že jedes pro přilbu... ale pamatovat si jeste tolik vecí z trasy- klobouk dolů.
Super
(Awia, 30. 9. 2008 18:22)Klasika napisane perfeknte, aj som sa hned videl na trati v tych miestach co si pisala. Je to skvele napisane. Aj ja som sa snazil ist podla svojho no skoncilo to casom rovne 5 h :-) Vsak nabuduce to uz bude lepsie, bol to prvy pokus...
Gratulace
(Ivo KLR, 30. 9. 2008 8:23)
Tak to se Ti povedlo!Heslo "dvakrát měř a jednou řež"
jsi uplatnila geniálně.Pojedu něco podobného v sobotu,tak Tvé zážitky pečlivě studuji,protože hlavní je nebloudit.Ještě jednou gratuluji.Ivo
gratulace
(Vašek_DR, 16. 10. 2008 21:34)