Offroad Team Marathon
Pravidla stanovil jednoduchá:
maximálně 4 týmy
v teamu 5-8 lidí
minimální obsah motoru - 600ccm
minimálně jedna GPSka v teamu
a v neposlední řadě kladný postoj k výzvě urazit cca 333Km neznámým (převážně) terénem během jednoho dne.
A protože já kladný postoj k výzvám mám, registrovala jsem Hajnýho a sebe jako základ teamu a začalo martýrium s hledám zbylých tří soudruhů.Prakticky hned se nám podařilo "ulovit" Mařenu na Africe a Ondru na SuperEnduru. Ale pátého člena ne a ne sehnat. Nakonec se nad námi Paji slitoval a umožnil nám startovat ve čtyřech, za což mu moc děkujeme :-)
Trasy do GPS jsme obdrželi e-mailem dva dny předem, bylo jich celkem pět a každá trasa sestávala z max. 100 bodů, které byly mezi sebou spojené přímkami, ale skoro nikdy tyhle vzdušné přímky nekopírovaly skutečné cesty, čímž byla ponechána možnost improvizovat a hledat vlastní trasu k zadanému bodu. Toleruje se neprojetí maximálně 3 trasových bodů. Za každý další neprojetý bod je penalizace 15 minut, za dojetí méně členů teamu než čtyři je penalizace jedna hodina.
V sobotu v půl sedmé ráno je na pumpě v Radotíně nezvykle živo. Prostranství zaplnili baworáci všech kubatur i stáří, dokonce sem tam problesklo i něco oranžového :-). Účastníků se sjelo celkem dvacet - byla zastoupena snad kompletní řada GS od 650 až po 1200 vč, X-challenge (jen HP chybělo), pak bylo možné vidět dvě KTM 690 Enduro, jedno SuperEnduro, dvě Africa Twin a dvě KTM 640 Adventure (tím druhým Advíkem byl Climber).
Paji rozdal poslední informace a nálepky s názvy teamů- nám bylo přidělen název Albánie (škoda, že Ondru název Tataři napadl až ráno.... :-))) ) .
Losujeme pořadí startu. Startují vždy dva teamy společně, ovšem každý jiným směrem - jeden team na východ, jeden na západ. To proto, aby se co nejvíce eliminovaly střety s chataři a domorodci - čtyři skupinky během celého dne jsou pořád zkousnutelnější, než čtyři skupinky v půlhodinových intervalech.
Pro náš team jsem vylosovala druhou startovní pozici, takže si ještě můžu odskočit na záchod, neboť předpokládám, že zastávky omezíme na minimum.
Mezitím naši skupinku dvakrát navštil kdosi z jiného týmu a snažil se vyzvědět, co si dáme večer na pití - prý aby nám to mohl po skončení závodu objednat, než se doplácáme za nimi do hospody :-). Bohužel nevím kdo to byl, jen se mi něco plete, že měl na sobě BMW rallye komplet. Jenže to taky není vodítko, neboť BMW ohoz v šedo-modré kombinaci tam měla většina zúčastněných :-) Aby ne, když tahle akce byla primárně připravována pro jezdce z řad baworáků. My ostatní jsme tam byli jen jako kompars :-).
Paji hlásí minutu do startu, dva teamy jsou seřazené zadkama k sobě a když přesně v 7:40h uslyšíme povel "jeďte", vyrážíme za šipkou. V našem teamu má GPS Ondra a Hajnej, Mařena a já jsme tam jen do počtu nebo jako tupá síla (i když u mně se s tou sílou nedá moc počítat :-)) ). Takže my dva vůbec netušíme, kam se na křižovatkách bude odbočovat a není to moc příjemný pocit.
Pár prvních kilometrů jedeme po asfaltu, ale za chvíli už zvedáme všudypřítomný prach na stezičce v lese. Na rozehřátí pěkný rychlý výjezd a pak křižování lesa, kde poprvé odkládá Ondra, když se mu nedaří přejet dva ležící stromy za sebou a skládá se (nebo SE? :-))) ) mezi ně :-).
Netrvá dlouho a odkládám i já na prudkém sjezdu plném obnažených kořenů. Mařena za mnou brzdí i očima a po pravdě se docela divím, že to ubrzdil, protože sklon a povrch brzdění rozhodně nepřál. Litujeme kluky, kteří jedou v opačném směru, protože tohle nepříjemné místo jet úplně nakonec po celém dni... to by se mi moc nechtělo.
Přijíždíme pod Karlštejn, jedeme podél řeky a mně se zdá, že něco není v pořádku. Začínám mít nepříjemné tušení... na most přes Berounku už mám problém zatočit a je jasné - píchlá přední duše. To jsme toho moc neujeli, koukám na tachometr - 25 km od startu .Ach jo. Naštěstí mám nejen všechno potřebné nářadí, ale i skvělého mechanika :-)).
Za dvacet minut je už kolo napojeno na příruční kompresor (ano, vozím i kompresorek :-) ) a těšíme se, že jsme zase až tak moc času neztratili. Předčasně. Pneumatika se nechce nafouknout, tedy duše opět ven (správně, byla šípnutá), díky Mařenovým zásobám další duše dovnitř,kterou se již podařilo nafouknout a se ztrátou půl hodiny hned v úvodu závodu se vydáváme na stíhací jízdu. Hajný v čele, za ním Ondra, pak já a za mnou Mařena.
Hajnej byl rychlý ještě když měl na motorce originální tlumiče. Teď, co je vyměnil za USD tlumiče Marzzochi a nechal kompletně vyměnit vnitřky na ty nejsilnější možné vnitřnosti, co se vyrábějí, nemusím popisovat, jak mu to jelo :-))).
V zajímavém mokrém výjezdu potkáváme Tomáše Kocandu s Pajim, kteří zrovna dorazili, aby nás mohli vyfotit. Leč pozdě :-). Ještě ani nestihli sesednout z motorek a my už jsme profičeli kolem nich :-). Mařena při tom stihnul hodit luxusní "tlamu" a vyválet se v bahně :-).
Takže kromě Hajného už máme každý svůj zářez na pažbě :-).
Kousek dál po trase zase vidíme Tomáše s Pajim a Tomáš nám s úsměvem hubuje, že jsme příliš rychlí a máme smůlu, neboť ani tady nás nestihnou vyfotit :-). Tak aspoň budeme na kameře, jak přejíždíme kládu :-). V nouzi Franta dobrej :-))))
Na loukách přesně rozeznáváme koleje pětičlenného týmu jedoucího před námi a sama pro sebe si pokládám otázku, jestli dokážeme dohnat naši půlhodinou ztrátu. Ale cíl je ještě daleko, stát se může naprosto cokoli. Zase jsem jednou měla pravdu.... ale o tom až později.
Stý kilometr, zatím jsme všichni plni elánu, je nám fajn, jen toho prachu kdyby nebylo tolik. Navigace se docela daří,pouze když si Hajný není jistý správnou cestou - třeba když šipka ukazuje přímo v před a my stojíme na ypsilonu - plynule se ujímá vedení Ondra, který si s trasou pohrál a naplánoval v počítači nejvhodnější cesty k bodům - pro nespokojené poražené dodávám, že tím plánováním nebylo myšleno nic jiného, než přidání bodů. Žádný přepis trasy ani nic takového. A vzhledem ke skutečnosti, že těch bodů měl Ondra na GPS nakonec tolik, že se v nich sám ztrácel, musel jet jako druhý záložní navigátor a kdo zná Hajnýho, tak ví, že on moc radit v navigaci nepotřebuje. Ale to nevysvětlíte.... Stejně jako nevysvětlíte, že jsme bloudili dost a dost. Ondra by mohl vyprávět, kolikrát jsme se otáčeli a on přitom nedošlápnul :-)).
Na první benzince pro jistotu tankujemei, doplňujeme tekutiny a energii v podobě energetických nápojů a čokoládových tyčinek a upalujeme zase dál. Vyřvávám si do helmy staré vypalovačky od Vondráčkové či Neckáře a je mi fajn.
Kolem stodvacátého kilometru stopy mizejí. Občas je v louce vidět stará stopa Pajiho z najíždění trasy, ale to je všechno. Soupeře jsme neminuli a nemyslíme si, že je zase až tak možnost bloudit po lese. Zarazilo nás to, ale je potřeba řešit důležitější věci, než soupeře - třeba jak se nevymáchat v jediném brodu na trase, známého z XL rallye.
Projíždíme všichni bez potíží.
Pomalu na mně přichází krize. Máme za sebou 4 hodiny jízdy, ujeto máme asi 180Km a mně začíná bolet hlava jak střep, k tomu se přidává nevolnost. Přitom se snažím pít dostatečně. Je mi čám dál hůř, sto devadesátý kilometr je kritický a já se vší silou bráním přiznat si, že na závod v tomhle tempu nemám fyzičku. Už si nezpívám. Grace to asi vycítila a reaguje po svém - při rozjezdu z křižovatky polních cest mi po zařazení trojky praská spojkové lanko. To snad není pravda. To už není smůla, to je pořádnej pech. Naštěstí kdo je připraven, není překvapen - náhradní spojkové lanko vozím natažené podél funkčního, takže stačí jen zastavit, vyvléct prasklé lanko, do páčky a do táhla uchytit nové a jede se. Otázka několika málo minut. Jenže - zastavte Hajnýho, když je jak rozjetý vlak :-))). Několik kilometrů jedu bez spojky a překvapuje mně, že řadit nahoru i dolů je menší problém, než jsem myslela, dokonce se mi daří i průjezd jedné vracečky na jedničku. Kousek dál ale dojíždím Ondru a naznačuju, ať zastaví - jsme už zase v lese a nechci riskovat, že přijedeme do míst, kde budu spojku potřebovat a budu tam nahraná.
Ondra i Mařena u mně zastavují, společně připravujeme nové lanko k nasazení, než se konečně vrací Hajný zpět :-). Když se podaří lanko uchytit do páčky, zjišťujeme, že nejdřív se musí uchytit dole, takže "zpátky na stromy" a celé znovu :-).
Sláva, podařilo se, spojka zase spojkuje :-). Hajnýn a mně vidí jak mi je a mně nutí vypít RedBulla, čímž mně vlastně zachránil. Nikdy jsem na tyhle křídla nevěřila, ale odteď budu. Během půl hodiny si uvědomuji, že už si zase broukám a že je mi nějak líp. Můžu stát ve stupačkách aniž by mi odpadávaly ruce a celkově se cítím jako by do mně někdo nalil druhou mízu. Tento stav mi překvapivě vydržel až do cíle.
Dvoustýdvacátý kilometr, Mařena zjišťuje prosakující brzdovku u třmenu a s Ondrou svorně prohlašují, že už toho mají taky dost. Velmi ostré tempo, které jsme drželi na začátku závodu, již pomalu, ale jistě zvolňujeme, i když stále jedeme podstatně rychleji než na běžné vyjížďce. Jediný, kdo se cítí stejně jako před startem, je Hajnej. Ale on byl vždycky divnej :-)))
Omlouvám se, že Vám nepodám popis trasy, ale když zavřu oči a vrátím se zpátky, vidím jen Ondrovo zadní světlo v oblaku prachu :-) Pamatuju si, že Hajnej odložil 2x kvůli krátké noze, Ondra asi 3x při otáčení ze stejného důvodu, já 2x, z toho jednou z místa a Mařena stejně jako já. Bylo tam několik zajímavých sjezdů, několik broděných potůčků, jeden podjezd v potoce pod mostem, pár pěkných výjezdů a v jednom místě bahnité koleje.
Je to zvláštní, už dávno jsme měli minout oba teamy startující v protisměru. Ale nikde nikdo. Dokonce ani stopy. Jak se říká, "čujeme zradu". Jen doufám, že zrada nebude v našich GPSkách, protože podle našeho názoru se trasy držíme naprosto přesně a dosud nemáme vynechaný jediný bod.
Na třístém kilometru už všichni začínáme mít takovou tu "končící náladu". Cíl je v porovnání s délkou trasy již za rohem, takže dlouhé a ještě delší kilometry přes chatové osady plné lufťáků projíždíme velmi zvolna. Ono se ani jinak nedalo, protože potkat v ostré zatáčce na šotolině Felicii přes celou šířku cesty není zrovna nic moc zážitek.
Paji na začátku říkal, že posledních 10Km pojedeme už jen po asfaltu přes město, takže přepínám tripmaster na denní počítadlo a odpočítávám - máme najeto 320Km, takže tohle je poslední les a pak už jen dojezd do cíle. Chyba lávky. Těch posledních lesů bylo ještě minimálně pět :-). Paji se asi trochu seknul v kilometrech :-). Při 350Km už jsem přestávala věřit, že ještě někdy slezu z motorky :-).
Konečně v půl sedmé večer zastavujeme na pumpě v Radotíně, odkud jsme ráno plni nadšení a sil vyráželi. Přijíždíme zdecimovaní, špinaví, ale šťastní.
Paji nikde, vítají nás jen dva členové na Dakarech z jiného týmu, kteří se oddělili, z dvěstěpadesátého kilometru přijeli po silnici a sdělují neradostné novinky a osvětlují nám, proč jsme nikoho nepotkali a neviděli žádné stopy.
Ondra na X-challenge trefil rýhu v cestě, šprajclo se mu v ní přední kolo, byl saltem katapultován přes řídítka a při dopadu si vykloubil rameno. Kluci mu zavolali sanitku, která tam byla naštěstí do pěti minut a ta odvezla nešťastného Ondru do špitálu, kde mu rameno zase nahodili.
Emilio z jiného týmu zase přehlédl zastavujícího Remuse jedoucího před ním a svým válcem mu přirazil nohu na jeho válec. Výsledkem je zlomenina obou holenních kostí .
V současné době už je Remus po operaci v Pardubické nemocnici, kam ho dovezla Pajiho žena, za což jí patří obrovský dík.V noze má hřebík vedoucí až do kolene. Nemít pevné MX boty a kolenní chrániče sahající hluboko do bot, už tu nohu nemusel mít. Beze srandy.
Se sádrou na palci u pravé ruky skončil dodatečně v neděli ráno Marek z teamu, ve kterém jel i Remus. Tenhle team měl teda hodně velkou smůlu :-((. Doufejme, že se kluci brzy uzdraví!
Poslední team přijel kompletní a v pořádku v době, když my už jsme byli na cestě domů.
Takže tak.
Co říci závěrem.
Je nedělní poledne a já cítím každý sval v těle.Bylo to náročné. Ne obtížností terénu, to vůbec ne, třeba XL rallye bývají mnohem náročnější. Ale spíš délkou a hlavně rychlostí, kterou jsme se snažili udržovat. Jeli jsme něco tak dlouhého vůbec poprvé a jestli jsem si někdy troufale myslela, že aspoň vzdáleně tuším, jak se cítí závodníci několikadenních dálkových rallye, tak teď můžu s jistotou říct, že tuším kulový. To, co jsme jeli my, se absolutně nedá srovnat s tím, co jedou oni - a přijeli jsme totálně KO. Myšlenka na další den v sedle? Zapomeňte!
Tady musím vyzdvihnout jednu věc, která mně na začátku závodu vůbec nenapadla. Jeli jsme jako team. Chci říct, ne jako čtyři lidi, kteří jedou jednu trasu, ale jako team. Bylo cítit, že jsme naladění na stejnou vlnu. Nebylo potřeba mluvit, stačil pohled, ostatně za celý den jsme toho namluvili velmi málo. Nikdo nejel rychleji nebo pomaleji než ostatní. Nikdo nenadával, když jsme bloudili, nikdo nebrblal, když mi prasklo lanko, nikdo nekafral, když někdo odložil, nikomu nevadilo, že jen jedem a jedem a jedem a není čas vydechnout. Cítili jsme všichni to samé. Jedeme závod a jsme jeden team.
Ondro a Mařeno - díky!
Teoreticky jsme vyhráli a Paji nám osobně v neděli po poledni přivezl bednu skvělého šampáňa.. Oproti druhému teamu jsme přijeli do cíle o dvě hodiny dříve (jsem moc ráda, že oba Advíci jeli zrovna v obou "vítězných" teamech - nebo že by to nebyla náhoda? ;-))) ), další teamy se rozpadly a nedokončily. Ale netěší nás to. Těšili jsme se na měření sil, podpořené špičkováním a hecováním na různých fórech. Nepovedlo se. Škoda. Snad příště. Nebo spíš - příště určitě, safra! :-)
A to je otázka na Pajiho - bude nějaké příště? ;-)
Informace vytažené z GPS Oregon 300, kterou měl na řídítkách Hajnej:
Celkem najeté kilometry: 369
Celkový čas: 10:49
Čas pohybu: 9:01
Čas zastávek: 1:48
Maximální rychlost: 101Km/h
Průměrná rychlost: 40Km/h
Start v 7:40, cíl v 18:29.
Fotek je zatím jen pár, co fotil Mařena z mobilu při zastávkách. Věřím, že mi Paji pošle to, co nafotili po trase.
Video od Pajiho - zde.
Fotogalerie od Tomáše Kocandy je k vidění tady
Komentáře
Přehled komentářů
Hmmm...kdyby jste příště zase hledali pátého...:-)
(gps mám)
Radek
(Klasika, 27. 4. 2009 6:26)
Těším se, až si počtu zážitky z jiného teamu :-)
A přeju brzké uzdravení!
pochvala
(Radek, 26. 4. 2009 23:57)
Ahoj, ten "nespokojený poražený" - s tou sádrou:-) jsem já :-)
Článek pěkně napsaný, akorát něco podobného dávám dohromady za sebe a musím Tě pochválit, psaní Ti jde také.
Radek.
Good job...
(Martin, 26. 4. 2009 20:06)
Jako vždy pěkně napsané Léňo... ;-)
Škoda, že jsem nemohl z rodinných důvodů jet s Vámi, musela to být super akce.
Pokud mne příště vezmete do teamu, tak budu ready to race... ;-)
Blahopřání vítězům a přání brzkého uzdravení zraněným.
M.
Prima akce
(Slim, 26. 4. 2009 15:02)
Moc hezky se to četlo, nejvíc mě bralo, že jste fakt zažili ten pocit party, co znám já hlavně z volejbalového mládí. Navíc podtrženo výkonem, ke
kterému lze jen blahopřát (ten průměr je dost ostrej):-)
OTM
(Mařena, 26. 4. 2009 14:31)Zase KLASIKA :-)=1 Mám stejné pocity-pamatuju si jen tvoje-někdy Hajnýho zadní kolo+prach...
Pěknééé...
(Petr 11, 28. 4. 2009 15:57)