Poloniny 2008
Upozornění: maličké fotky jsou "klikací" - kliknete na ni a zvětší se.
Pozn: Bohužel s ničím jiným než s fotkou to neumím :-)))
A pod podtrženými slovy se ukrývají videa :-)
Na Ukrajinu se vydáváme 3. července s tím, že tam pobudeme tak dlouho, jak se nám bude líbit a chtít. Dva dny nebo týden... neplánujeme.
K penzionu U Leva přijíždíme v sobotu večer po neuvěřitelně vleklé cestě. Autem z Brna do Tuhriny k Ferovi, poté již po ose přes Uzhorod a Perecin do Pilipce. Jedeme podle GPS, do které jsme bohužel nezadali, že není cesta jako cesta. Takže když nám pod koly mizí asfalt, přejíždíme brody, bahna a klikatíme se po šotolinové cestě kamsi do lesů, je nám jasné, že jsme špatně. A když se ve vesnici chceme zeptat, kde to jsme, přichází první problém: na mojí motorce se cvakl šroub bočního stojanu. Naštěstí již známe schopnost domorodců opravit kdekoli cokoli, šroub je za půl hodiny vyvrtaný, nahrazený a stojan zase stojanuje.
Jsme prý na cestě na Stoj :-)). Jelikož je šest hodin odpoledne, moc se nám do ofroudu nechce, takže se vracíme na hlavní tah, večeříme a v osm večer konečně kempujeme u Leva za 15 hřiven na osobu ve stanu.
V neděli ráno pro rozježdění volíme starou známou Boržavu. Rudy by rád zkusil vyjet nahoru pod lanovkou, ale Fero nás varoval, že se o to pokoušeli se Sršněm a nedopadlo to nejlépe: cestu kříží metrové hluboké rýhy a dostat přes ně motorku není žádná legrace - oni měli kliku, našli prkno :-)). Možná by to s LC4 šlo, ale kdo ví. Nechce se nám riskovat, takže jedeme po cestě. Však se ještě najezdíme... ;-). Vyrážím první, Rudy mi dává pět minut náskok a jede v mých stopách.
Tady si můžete prohlédnout, jak taková cesta na poloniny vypadá. Celý výjezd na Boržavu - 11 nepřerušovaných minut bez hudby, pouze s rachotem větru a motoru :-)
Nahoře se kochám krásným výhledem a čekám na Rudyho. Pět minut, deset minut... že by mi dal až takový náskok? Zapínám mobil a hned mi pípá SMS: Mám defekt, pojeď dolů. Musím. Mám nářadí. Ach jo.
Podruhé již nahoru jedeme společně a rovnou odbočujeme doprava na další vrch: Vysokyj Verch s výškou 1598 m.n.m.
Cesta je vlastně vyšlapaná stezička v borůvčí, všelijak se boulí a propadá, ale s LC4 je to legrace oproti minulému roku, kdy jsme se o totéž pokoušeli s GS 1100. Loni to jinak než pomaličku na jedničku nešlo. Letos? Dvojka až trojka a jedeeem :-) Ze začátku se držíme stezky, pak ale přicházejí schované úzké koleje, tak raději sjíždíme do borůvčí a po úbočí hory vyjíždíme na hřeben. Parádní jízda :-). Něco takového u nás není možné zažít. Trochu se bojím, abychom netrefili schovaný kámen, ale Rudy má pravdu: co je menší než borůvčí - to nás nezajímá a co je větší - to vidíme ;-)
Dolů už tak neupalujeme :-)). Svah je sakra prudký a přední kolo se každou chvíli ponoří do schované díry, až mám opravdu strach, že půjdeme přes "boudu". Tenhle sjezd byl pro mně jedním z nejsilnějších zážitků.
Míříme k meteostanici a vyjíždíme na další hřeben - Temnatyk. Odtud už vede jen pěšinka na poslední hřeben s křížem. Tam už se nám nechce, tak otáčíme zpět k meteostanici, dáváme zajíždku po úbočí hory (cesta vede dál, ale na špatnou stranu kopce) a napojujeme se na lesní cestu do Volovce. Zprvu je cesta plná kamení, pak vchází do lesa a vede několik kilometrů lesem. Je sice bahno, ale nijak zvlášť a dá se jet docela svižně. Rudy si myslí kdovíjak mi neujíždí a přitom pokaždé, když se ohlédne, jsem za ním :-))). Projíždíme několik úseků s hlubokými bahnitými kolejemi, baví nás to, užíváme si a oba projíždíme na jeden zátah a s úsměvem na rtech :-).
Sjezd z Boržavy kolem meteostanice do Volovce.
Ve Volovci obědváme ve výtečné restauraci Grand přímo na náměstí u kruhového objezdu. Kompletní oběd pro dva- boršč, zeleninový salát, maso s rýží a točený kvas - nás vyšel na 58 hřiven. Pro srovnání: jeden šašlik bez přílohy a jeden kvas u Leva: 60 hřiven. Jíst u Lva se fakt nevyplatí....
Odtud chceme zkusit cestu na Stoj z místa, kam jsme včera dobloudili - ze Svaljavy. Jedeme po cestě plné obrovských kaluží, kterým se není možné vyhnout, jsou od kraje ke kraji :-). V některé z nich si prorážím zadní kolo rezavým hřebíkem. Můj první a díky Bohu jediný defekt.
Bohužel nás po chvíli zastavuje rozvodněná řeka. Rudy ji sice brodí, ale mně se do ní vůbec nechce a Rudymu se zase nechce ji šlapat pěšky zpátky a převážet mi motorku.Při cestě zpět na nás od lesa mává parta mladíků, která si tam dělala piknik, tak si to míříme k nim, trochu se podružit :-). Radí nám cestu na kopec, která není v žádné mapě. Prý nemůžeme zabloudit. Nevím, asi nemáme ukrajinské oči, protože dokonale bloudíme. Krásné výjezdy to jsou, to zase jo. Jenže všechny končí na louce a dál už je jen hustá neprostupná džugle. Pokoušíme se ještě naposledy vyjet nahoru, ale louka se prudce zvedá a metrová tráva tvoří velké rozkopávající drny. Rudy odkládá a já vedle něj zastavuju jakoby nic :-)). To se mi nestává často, takže si to náležitě užívám :-)). No nic, otáčíme, máváme na kluky jak kolem nich zase projíždíme a jedeme do kempu. Pro dnešek bylo ježdění až až :-).
Přijíždíme ke stanu akorát když si vedle nás rozkládají svůj plátěný příbytek dva kluci z Čech - nová Tenere a LC8 990. A jaké je to překvapení, když se z majitele KTM vyklube Lukáš - bývalý majitel Stromu :-)). Kluci si objednávají saunu a zvou nás taky, ale my jsme za celý den tak spaření, že s díky odmítáme :-).
Ráno klukům přejeme šťastnou cestu a vyrážíme prozkoumat cesty v blízkém okolí. Překonáváme mělkou řeku a téměř vyschlý potok a podle rady pastevce šplháme po louce nahoru, ale cesta po chvíli mizí a nahrazuje jí strhané koryto. V tom se jet nedá. Rudy se pokouší hluboké koryto přejet v nejmělčím místě, ale moc se mu nedaří :-)))
Na druhý pokus už se loukou s trávou vysokou tak, že v ní motorky téměř nechtějí jet, koušeme až na kopec. Nevím jakou trávu tam pěstují, ale lana by se z ní dala motat festovní, soudě podle toho, jak nás tahá za nohy :-)). Narážíme na cestu a ta nás svede zpět do vesnice, jen pár set metrů od místa, kde jsme přejížděli řeku. Tenhle pokus měl fakt vejšku :-)))).
No nic, z vesnice Izky bychom podle cedulí měli dojet k lyžařskému středisku a podle místních dále na Stoj. Někde uprostřed dědiny nás z našeho plánu odkloní krásný výjezd na louky. Tomu se nedá odolat. Po loukách pokračujeme dále, ale cesta se ztrácí v lese a náhodný kolemjdoucí (vždycky jsou všude náhodní kolemjdoucí) nás ubezpečuje, že dál se nedostaneme. Sice to zkoušíme, ale marně. Ve vysoké trávě plné hlubokých rygolů Rudy jeden trefuje a metá salto přes řídítka, naštěstí bez následků. Sjíždíme zpět po stejné cestě do Izky a pokračujeme k lyžařskému centru, jenže Rudova motorka nechce jet, kouří jak dýmovnice, kucká, chcípá... Z odpoledního ježdění nebude už nic, vracíme se do kempu, kde probíhá rozborka karburátoru.
Za dvě hodiny není co řešit, KTM zase jede jak z praku, ale začíná drobně pršet. Sice jsou teprve čtyři hodiny odpoledne, ale Rudy chrápe na celý kemp a plynule přechází z odpoledního šlofíka do nočního spánku :-)). Já bloumám kolem řeky a nudím se :-). Večer přichází déšť a v noci se mění v nefalšovanou průtrž mračen s vichřicí.
Ani ráno nás nevítá jasnou oblohou. Dnes bychom rádi projeli naši známou "traktorku" z Volovce do Oporce a dále do Slavského, přestože se musel noční déšť na místních cestách řádně podepsat. Ale chtěli bychom se na trasu napojit ze sousední vesnice Roztoka. Do vsi vede z hlavní rozbitá šotolina, dál však se cesty množí a většina z nich končí ve ztracenu. Projíždíme zbytečně několik rozvodněných potoků a jejich menších přítoků, nabíráme si plné boty vody a všechno zbytečně.
Nikam jsme se nedostali. Po hodině bloudění se vracíme ke Lvovi, kde jsme na svačině zastihli tři Tenerkáře mířící do Koločavy a příjemně jsme s nimi pokecali.
Ve Volovci trefujeme odbočku napoprvé a po několika kilometrech panelky začíná to pravé dobrodružství známé nám z loňska :-).
Kdo si chce udělat představu, jak může vypadat ukrajinská silnice, ať koukne na následující video. Má sice 20 minut, ale zato je na něm zachycená celá cesta od Volovce přes sedlo až do Oporce.
Loni jsme tuhle cestu jeli 5 hodin a místy byla nad moje síly. Teď jsme ji celou zvládli za 40 minut a užívala jsem si to. Po nočních bouřkách bylo všude mraky bahna, v kolejích tekl potok a cesta byla plná obnažených kamenů. Opravdu enduro jak má být :-). Odložila jsem jen jednou, když mi v zatáčce v pomalé rychlosti odešlo přední kolo na jílu :-).
V Oporci zastavujeme na "náměstí", kde jsme stáli i loni a vzpomínáme: tady jsme si v krámku koupili pivo, stáli jsme na mostku, Sršeň projížděl támhleten brod na kameru a ze všech sršela radost, že žijeme :-)).
Teď si dáváme pivo taky, ale srší z nás elán a chuť jet dál :-). Do Slavského vede nudná rozbitá šotolina plná děr zalitých vodou, takže není poznat, jak je díra hluboká, ale i tak jedu 80Km/h. Loni byla moje rychlost maximálně 40Km/h :-)).Ve Slavském měníme dolary na hřivny a docela se divím, že je tady stejný kurz jako v Užhorodě: za 100 dolarů dostávám 452 hřiven. Hned taky tankujeme, aby se mizerný benzín z Nižných Vrat trochu promíchal se snad lepším (aspoň to místní tvrdí). Nejedeme do Volosjanky, ale zkoušíme zajížďku přes Nižnou a Vyšnou Rožánku. Do Nižné Rožánky vede stejně hnusná rozbitá šotolina jako do Slavského, vůbec mně to nebaví, mám toho po chvíli plné zuby a nadávám do přilby. V Rožánce se chleba láme :-))). Šotolina mizí, nastupuje kamenitá skalnatá cesta - asi nejobtížnější úsek, co jsme jeli. Voda odnesla všechnu hlínu a odkryhla horninu. Skáčeme do prudkého kopce po obnažených balvanech a naplavených kusech dřev. Není čas na rozmyšlenou. Zpomalit znamená skončit. Stopu si vybírám vteřinu před tím, než do toho místa dojedu. Jsou okamžiky, kdy vůbec nevěřím, že to co mám před kolem zvládneme, jen doufám, že mně moje šedá holka nenechá ve štychu a projede. A projíždí! Hopsá se mnou z balvanu na balvan, chroupe hradby větví a škrábe se nahoru jako by nikdy nic jiného ani nejezdila :-)). Konečně jí totiž dávám, co potřebuje: rychlost. Když má rychlost, přejede a přeskáče snad všechno. A já si uvědomuju, že mi nedělá problém ji i v rychlosti udržet a vést kam chci. Že mně nezahodí, když nás rozkopne velký kámen. Že to prostě není GSo :-)). Zastavujeme v půlce kopce u studánky a adrenalin z nás jen stříká.
To je bomba! To je maso! Tohle u nás nikde nepotkáme. Jsme nadšení. Rudy mi skládá velkou poklonu a já se dmu pýchou :-)).
Od studánky míříme dál nahoru, cesta po chvíli přechází v louku, poté v travnato - borůvkový koberec. Stojíme na vrcholu. Vyjeli jsme :-).
Nevěřte kameře :-) Co vypadá jako štěrk, byly kameny jako dětská hlava, co vypadá jako rovinka, byl kopec, co vypadá jako kopec, byl krpál ;-).
Rozhlížíme se po blízkých i dalekých kopcích schovaných v bílých obláčcích a vůbec netušíme, kde jsme :-)). No a co. Je tady pěkně a to je hlavní :-). Dáváme se doprava po louce, pak po rozbahněné lesní cestě k vysílači a od něj dál k horské chatě.
Celí zkoprnělí zastavujeme u Ski areálu Vysokyj Vrch. Tohle jsme tady teda nečekali :-))). Všechno je bohužel zavřené.
Chvíli studujeme mapu, kde asi tak můžeme být a pak se spouštíme po cestě dolů do údolí, noříme se do lesa a začíná mi být ouzko. Motorka na rozmočeném lesním jílu neuvěřitelně klouže, na prostředku se proto nedokážu udržet a v koleji je zase spousta ostrých kamenů. Takže se sunu dolů pomaličku. Tohle je jediné místo, které si zrovna neužívám. Jen si přeju abych už byla dole. Přeju si to tak silně, že se mi to za chvíli plní. Bohužel jinak :-))). Jsem dole z motorky, teda vlastně s motorkou :-)). Klouzlo nám to víc a už jsme se válely :-)). Zatímco se Rudy pracně - a zbytečně - hrabe ke mně nahoru, motorka se mu smýká na všechny strany. Nakonec se smýkne stejně jako mně a i Rudy odkládá. Tak nešťastně, že motorku napříč hlubokou kolejí zvedá jen s vypětím všech zbývajících sil. Nemůžu mu pomoct, nemám jak svoji motorku postavit a hodit ji zase na zem by spustilo zvedací perpetum mobile :-))). Po chvíli boje jsme oba zase v sedlech. Za pár set metrů se boule na prostředku trošku rovná, takže už se na ní dokážu udržet a za dalšího půl kilometru už zase jedeme ve vodou zalitém kamení. Cesta nás vyplivne ve Volosjance.
Vřele doporučujeme všem, kteří se sem chystají, aby si tuhle trasu projeli. Je parádní, dá se jet jak naším směrem, tak obráceně. Fakt to stojí za to :-)
Vysokyj Vrch.
Ve Volosjance zastavujeme na občerstvení na stejném místě jako loni
a brzy pokračujeme dále k domovu, na Studenyj a Pilipec.
Na následujícím videu je zachycen výjezd z Volosjanky a zbytečná cesta k někomu do dvora,
protože jsme nad vesnicí místo doprava odbočili doleva. Na druhou stranu jsme měli i štěstí, protože Rudy opět píchl zadní kolo a domorodci mu ochotně půjčili dva hranoly pro podložení motorky. Bez hlavního stojanu se totiž kolo sundává dost blbě ;-)
Volosjanka směr Pilipec.
V Pilipci - hladoví jak vlci - marně pátráme po nějaké restauraci, takže sjíždíme z hlavní směrem
k výjezdu na Boržavu, kde se chceme najíst v restauraci pod sjezdovkou. Chtít můžeme, leč je nám to houby platné, momentálně se nevaří. Výsledek ale tahle zajížďka měla: objevili jsme pěknou zkratku ke Lvovi :-). Když si stoupnete na terasu zády ke dveřím hospody, vidíte před sebou cestu ve svahu doprava do kopce. A když nahoře nikam neodbočíte, sjedete dolů do Podoboveho, 1600m od Lva (ke Lvovi je to na hlavní silnici doprava) :-). V Podobovém můžete jako my nakoupit ve dvou malých krámcích u hlavní silnice, ale výběr je tam mizerný a hodně tam smrděla zatuchlina.
Večer začíná zase padat voda a prší celou noc.
Poprchává i ráno, přesto vyjíždíme na další průzkum okolí. Chceme dojet z lyžařského
střediska u vesnice Izky na Stoj, podle domorodců by to jít mělo. Podle nás asi ne. Zkusili jsme dvě trasy, obě vedly do lesa a dál nikam. Ale minimálně jednu cestu jsme z dálky viděli, jen jsme ji pak nemohli trefit. Zato jsme si vykoupali podvozky a boty v kvalitní močůvce, protože půl kilometru za vesnicí vypadala cesta spíš jak hnojiště. Brrr... fuj :-))).
Zjišťuju, že motorku sotva udržím v rukách, Rudy má prasklý úchyt spojkové páčky, k tomu stále poprchává - balíme. Ve Volovci si necháváme umýt bahno a hnůj z motorek (10 hřiven za jednu) od sotva patnáctiletého klučiny.
Vracíme se do kempu, platíme 150 hřiven (30 hřiven za noc a 2 osoby ve stanu + 10 hřiven za sprchu), báglujeme všechnu bagáž na moji motorku (mám nosiče kufrů)
já nasedám na Rudyho stroj a vyrážíme k domovu. Před Volovcem oblékáme nepromoky a ve Volovci stojíme hodinu pod střechou, protože se na obloze čerti žení.
Padají proudy vody, blesky lítají ze všech stran a přes hromy není slyšet vlastního slova.
Na Slovenské hranice v Uzhorodě přijíždíme v šest odpoledne a trávíme na nich dvě hodiny.
Ano, dvě hodiny. Slováci totiž odmítají odbavovat. Ukrajinci už odbavili auta kilometr před hranici, ale nic to není platné, není se kam posunout.
Když se konečně dostáváme ke slovenským celníkům, chtějí po nás otevřít pracně
zakurtovanou a zagumicukovanou bagáž. Rudy tedy vtipně rozdělává válec a když se celníkova ruka noří do mokrého humusu (nepromok, ponožky :-))) ), rychle nás pouštějí dál :-)).
U Fera parkujeme v deset hodin večer stahaní jak psi.
Naši krátkou dovolenou hodnotíme jako úžasný zážitek, absolutně nesrovnatelný s tím loňským. Změna motorek byl rozhodně krok správným směrem. Tak jak jsme si zajezdili za tyhle 3 dny, jsme si s GSama nezajezdili nikdy.
Něco málo z GPS:
Komentáře
Přehled komentářů
Great pictures, I have hardly tryed to read the text but with bad results ;)
...tak tohle leda v BVP-čku:-))
(Čmoud, 18. 7. 2008 19:31)No super čtení a moc pěkná videa.Gratuluju.:-))
Videa
(Desmo, 15. 7. 2008 8:24)ano Leni pekne moc pjekne a jedina Volsjanka se otvira v tom samem panelu (okne) :-)))
... co jiného čekat
(Jena, 14. 7. 2008 23:17)Musela to být paráda a pořád mi hlava nebere,jak si všechno můžeš pamatovat a hlavně to po návratu sesumírovat :-))).
Hezké
(Sally, 14. 7. 2008 14:22)...hezké čtení, hezké videa, hezký zvukový doprovod, jen ty odkazy na video by se mohli rovnou otvírat v novém okně :-))
Závidím
(Mreek, 14. 7. 2008 13:57)Tohle tady u nás nejde zažít. Za tím se musí tam kde jste byli vy. Taky to znám. Parádní!
Wow !!!
(Lukasz, 22. 7. 2008 11:44)