ČTYŘI KNIHY O NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

ZLATÁ KNIHA

Tomáš Kempenský

Vychází v prosinci 1991 jako 29. publikace nakl. CESTA © přeložil Josef Pernikář

Nakladatelství CESTA Vymazalova 4 615 00 Brno Vytiskl Drutis, Brno

Imprimatur: Brun. die 29. Octobris 1990

Vojtěch Cikrle episcopus Brunensis

© Josef Pernikář. 1990

Předmluva

V dobách dějinných přerodů, kdy se hroutily staleté systémy, kdy velká hesla zvětrávala a začalo se pochybovat o všem, vznikla proslulá d e v o t i o m o d e r n a, hnuti obnoveného augustinismu, založeného Gerardem Grootem (+1384) v Nizozemí. Kořeny této „moderní zbožnosti“, jak se zdá, sahají však až do české půdy. Někteří jeho žáci, a možná i sám Groote, studovali v Praze, kde zajisté poslouchali „ohňová slova“ Milíčova. Jistou podobnost ukazuje Následováni Krista i s duchovními spisy Petra Klarifikátora (+ po 1402). roudnického převora a duchovního vůdce arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Bohužel, bouřlivý konec středověku v Čechách zamezil další vývoj tohoto hnutí u nás, v Nizozemí se však devotio moderna plně rozvinula. Jejím hlavním dědictvím je tato „Zlatá knížka“. O jejím skutečném autorovi kolovalo mnoho dohadů. Dnes se historická kritika zase vrátila k Tomáši Hemerkenovi z Kempen v Porýní (+ 1471). O jeho spisovatelské činnosti svědčí četné spisy, z nichž zvláštní obliby si získaly uvedené čtyři knihy, které byly později spojovány v jeden celek a nazvány Následování Krista. Po Písmě svatém je to nejrozšířenější kniha na světě. Již kolem roku 1470 vyšla poprvé tiskem v Augsburgu a od té doby nesčetněkrát v mnoha jazycích a vydáních. Též v českém jazyce máme od 15. století celou řadu překladů, z nichž vyniká překlad dr. Sedláka z roku 1900, který se dočkal několika vydání. Naposledy byla tato kniha u nás vydána roku 1947 v překladu dr. Vrátného, který úmyslné volil archaický sloh.

Následováni Krista, jako všechna velká díla, vytryskla z problémů své doby. Vrcholná doba středověké mystiky i scholastiky už přešla. Duchovní autoři se snaží držet krok s učenými humanisty, a proto zaplavuji své čtenáře množstvím citátů. Rozsáhlost znalostí, o které usilují, je na újmu hloubky a pochopení hlavních pravd. „Novost“ nizozemského hnutí je právě v tom, že se snaží vrátit k jednoduchosti a opravdovosti: Je nebezpečné vzdělávat pouze rozum bez současného vzdělávání srdce. Lépe, než pěstovat vědu o milosti, je milost mít a žít z ní. Ke komu mluví Bůh v nitru, ten se zbaví vlastního zmatku a porozumí více věcem, než kdyby spoléhal jen na svůj rozum. Tak v kostce podává návod k „moderní zbožnosti“ autor této knihy, kterou píše především pro řeholníky. Přičemž nehledá přesnost výrazu, zato však usiluje o hloubku prožívání. Toto, řekli bychom „existenciální“ pojetí duchovního života, činí knížku milou i člověku dneška.

I dnes je křesťanská zbožnost raněna v mnoha místech. Z víry zbyl namnoze zvětralý zvyk, prázdná forma a trochu barokní citové zbožnosti. I dnes je očividný rozpad hodnot, které se ještě včera zdály bezpečnými, a člověk se přesvědčil, že ani věda, ani technika tento proces nezastaví. A proto hledá jistotu, hledá cestu k ní. Víme, že ji bude hledat marně, neobrátí li se k Bohu; avšak nenajde Boha ve světě, kdo našel Boha v sobě. A proto je třeba knihy, která by jej dovedla do samoty, do komůrky srdce, a naučila jej tam naslouchat Bohu a tam sdílet jeho život. Toto odpoutání se od „světa“, tolikrát v této knize žádané, není kvietismus, ani útěk ze strachu před překážkami, ani odpor proti lidskému společenství. Naopak, je to shromáždění sil. Aby mohl křesťan svobodně ve světě žít, musí nad ním ve svém nitru nejdříve zvítězit. To je tajemství křesťanského života ve všech odvětvích lidské činnosti: ve vědě, kultuře, technice i hospodářství. Jen zrno, které zemřelo v půdě, vypučí v klas. Proto návrat do vlastního nitra, jak jej žádá autor této knihy, je prastarou cestou křesťanství, které právě ze samoty a ze sebeovládání vycházelo dobývat svět pro pravdu, krásu a dobro.

J. P.

false