UZDRAVENÍ SKRZE PODOBENSTVÍ

Čast 1

(autor: Anselm GRÜN – mnich a ekonom benediktinského opatství v Münsterschwarzachu v Německu, vydalo nakladatelství Kostelní Vydří 2012, ISBN 978-80-7195-604-4)

 

ÚVOD

Již téměř dvacet let doprovázím v exercičním domě v Münsterschwarzachu muže a ženy, kteří pracují v církvi a cítí se při tomto svém nasazení unaveni. Při různých kurzech vždy vedu osobní rozhovory s účastníky, kteří se mi svěřují se svými útrapami. Od té doby, co doprovázím druhé lidi, se snažím přijít na to, jakým způsobem se setkával s lidmi Ježíš, jak je oslovoval, jak s nimi jednal a jak se jich dotýkal svým slovem.

Když listuji Biblí, nacházím v ní Ježíš jakožto lékaře uzdravujícího nemocné. Setkává se s nimi jako partner v rozhovoru a jako vypravěč příběhů. Také narážím na mnohá Ježíšova slova, jež přijímám jako vnitřní výzvu. Už dlouho jsem zvažoval nápad rozjímat o Ježíšových léčebných metodách a využít jeho terapeutické moudrosti tak, aby byla plodná pro současnost. Zároveň se především snažím nalézt způsob, jak si můžeme v setkání s Ježíšem vytvořit jiný obraz o sobě. Protože právě na tom, jak nahlížíme na sebe samé, závisí i to, jak se nám vydaří život. Také se mi jedná o to, jak se můžeme i se svými psychickými potížemi setkat s Ježíšem tak, abychom od něho dokázali přijmout uzdravení. Uchvacuje nás četba o tom, jak Ježíš uzdravoval nemocné. Ale jak bychom se dnes mohli se svými psychickými neduhy setkat s Ježíšem tak, abychom mohli být uzdraveni? Právě tuto otázku bych rád položil i sám sobě. Proto je tato kniha určena vám, kteří jste na cestě k lepšímu poznání sebe samých. Kniha by vám ráda nabídla pomoc, abyste dokázali najít cestu k vydařenému životu. Je však také věnována těm, kteří trpí z důvodu vlastního bytí a kteří hledají východiska ze svého trápení. Tuto knihu píšu též sám pro sebe jakožto duchovního doprovázejícího, stejně jako pro všechny muže a ženy, kteří duchovně doprovázejí druhé. Protože právě my, kteří se aktivně věnujeme duchovnímu doprovázení, bychom se mohli z Ježíšových terapeutických metod mnohému přiučit. Doufám, že i terapeuti budou mít zájem o Ježíšovu terapeutickou moudrost a že u něho načerpají podněty pro svou praxi.

Avšak tato kniha o Ježíšových terapeutických postupech nechce sledovat žádnou ze známých terapeutických škol. Ježíš nezaložil nějakou vlastní terapeutickou metodu. Přistupoval ke každému jednotlivému člověku tak, jak mu to radila jeho intuice. Jednal z podnětů svého srdce. Nemůžeme Ježíše kopírovat, zato se jím můžeme nechat inspirovat. Vždyť Ježíš vybavil své učedníky svým Duchem a pověřil je úkolem, aby v moci jeho Ducha uzdravovali nemocné a aby zvěstovali jeho poselství tak, aby jeho uzdravující účinek působil i na lidi dneška.

Kniha rozhodně nemůže nahradit lékařskou terapii. Tak jako za Ježíšem přicházeli skutečně nemocní lidé a v setkání s ním byli uzdravováni, stejně potřebujeme i my ve svých psychických neduzích lékaře nebo terapeuta, který by nám věnoval odbornou péči. A přece se může každý, kdo klopýtá a zraňuje se o sebe samého, setkat v rozjímání s Ježíšem a pocítit na sobě jeho uzdravující účinek. Při rozjímání příběhů o uzdravení můžeme občas zakusit, že se totéž uzdravení dostává i nám. Dovolíme-li Ježíšovým slovům, aby dospěla hluboko do našeho nitra, a začneme-li je zároveň „přežvykovat“, jak staří mniši nazývali rozjímání, pak nás začnou jeho slova proměňovat. A potrápíme-li se trochu s některým Ježíšovým podobenstvím a budeme-li se mu snažit přijít na kloub, promění se tím nejen náš pohled na sebe samé, ale i náš pohled na Boha. Díky tomuto nově darovanému pohledu zakusíme sebe samé jiným způsobem: zdravější, svobodnější, s větší nadějí a silnější. Ale ani takovéto rozjímání Ježíšových slov a skutků nemůže nahradit lékařskou pomoc, pokud ji vyžaduje jednoznačná pacientova diagnóza.

 

Osobně rozlišuji TŘI ZPŮSOBY JEŽÍŠOVA UZDRAVOVÁNÍ:

Vyprávěná podobenství jsou určitým druhem „terapie prostřednictvím rozhovoru.“ Ježíšova slova nám otevírají nový úhel pohledu a příběhy o uzdravení nám vyprávějí, jakým způsobem Ježíš přistupuje k lidem. V podobenství se Ježíšovi jedná o osvobození lidí od nezdravých představ o Bohu a od zkázonosných obrazů o sobě samých. Rád by jim ukázal cestu ke správnému pohledu na Boha i na sebe. Vždyť na tomto způsobu pohledu závisí, jestli se náš život skutečně vydaří. Ježíš představuje v podobenstvích své mistrné umění, jak proměňovat úhel pohledu člověka zevnitř, aniž by ho vodil za ručičku nebo poučoval. Podobenství odráží terapeutický proces, do kterého se posluchači mohou aktivně zapojit.

Podobenství se v první řadě nesnaží poučovat, nýbrž uzdravovat naše vnitřní obrazy. Záleží mi hlavně na tom, abychom dokázali nově objevit uzdravující sílu podobenství. Osobně se mi opakovaně dostává zkušenosti, jak příběhy a podobenství dokážou lidem pomoci k dalšímu kroku i v rámci duchovního doprovázení. Klienti mají v oblibě a vážnosti takové příběhy, které jim otevírají nový pohled na skutečnost.

Ježíšovu terapeutickou moudrost odhaluji právě v jeho slovech, jak nám je uchovala Bible. Jeho slova nemají podle mého názoru v první řadě moralizující, nýbrž uzdravující účinek.  I v jiných souvislostech než v podobenstvích a příbězích hovoří Ježíš k lidem tak, že jim jeho slova otevírají oči, aby si dokázali všímat pravdy o svém životě. Snaží se nás tím pozvednout na vyšší úroveň: na rovinu, kde už nás nemohou bolestně zasáhnout lidská slova a kde se můžeme cítit jako lidé přijatí do Boží skutečnosti.

Asi nejzřetelněji se nám představuje Ježíšovo uzdravující působení v evangelijních příbězích o uzdraveních. Ježíš v nich ovšem neuzdravuje pořád stejným způsobem. Setkáváme se tu s jeho nejrůznějšími „terapeutickými postupy“ uzdravování. Už jsem se mnohokrát zabýval výkladem biblických příběhů o uzdravení. V této knize bych se rád věnoval poněkud systematičtěji různých způsobům Ježíšova přístupu k lidem.

Příběhy o uzdravení nás vybízejí, abychom odevzdávali Ježíšovi spolu s různými ohroženími i sebe samé, tak aby se i dnes pro nás mohlo měnit ve skutečnost to, co se odehrávalo tenkrát. Příběhy o uzdravení nás vyzývají, abychom se setkávali s druhými lidmi Ježíšovým způsobem a abychom v moci jeho Ducha přinášeli lidem napřímení, povzbuzení a uzdravení.

Ještě než se začnu věnovat vlastním příběhům o uzdravení a Ježíšovu jednání v nich, rád bych se zastavil u meditace Ježíšových podobenství a jeho dalších slov. Každý z nás dostal za úkol vypořádat se s vlastním obrazem sebe samého, bez ohledu na to, zda teprve svou víru hledá nebo působí-li po léta jako duchovní a terapeutický doprovázející.

Náš obraz o sobě vždycky souvisí s naším obrazem o Bohu. Například představa zlého a krutého Boha ze mě dělá malého a ustrašeného človíčka. Nezdravé představy o Bohu vedou k neurotickým vzorům, které až příliš zatěžují náš život.

Ježíšova podobenství a další výroky, jimž se budu věnovat hned v úvodu, nás vybízejí, abychom reflektovali svou představu o Bohu, a tím i vlastní život. Takto dospějeme ke zdravému vztahu k sobě samým. Následně se zaměřím na příběhy o uzdravení. I ty nás vybízejí, abychom se začali ptát na ohrožení vlastní psychiky a abychom je začali reflektovat v setkání s Ježíšem.

Přeji vám všem, abyste se prostřednictvím četby a meditace biblických textů setkali novým způsobem se sebou samými tak, abyste si dokázali lépe porozumět a abyste dosáhli vnitřní proměny a uzdravení; doporučuji vždy přečíst si samostatně v Bibli citované pasáže. Duchovním doprovázejícím přeji, aby z Ježíšových léčebných postupů načerpali nové podněty a aby se díky tomu dokázali setkávat s lidmi skutečně pozorně a citlivě. Dále vám přeji, abyste si vypěstovali na jedné straně cit pro potřeby vašich klientů a na straně druhé i pro to, co je blahodárné pro vás, kteří doprovázíte druhé, a co vám pomáhá doprovázet je tak, aniž by je to přetěžovalo.

 

 

JEŽÍŠOVY LÉČEBNÉ METODY V PODOBENSTVÍCH

Většina terapeutických metod se vydává cestou rozhovoru, při kterém se každý dostane ke slovu a jeden přivádí druhého k vlastním úvahám a myšlenkám, jež se mu vybavují. Někdy terapeut vypráví příběhy, aby tak svému klientovi otevřel cestu, po níž by se mohlo dostavit uzdravení. V antice bylo vyprávění příběhů dokonce považováno už za vlastní formu terapie. Také ve sbírce pohádek Tisíce a jedné noci musí princezna vyprávět králi své pohádky tak dlouho, dokud se nemocný panovník neuzdraví.

Ježíš vyprávěl mnohá podobenství. Byl to zjevně mistrný vypravěč, kterému posluchači viseli na rtech. Podobenství by se dala chápat jako součást jeho uzdravující moci. Ježíš vypráví lidem svá podobenství o tom, jak člověk může žít zdařilým životem. Podobenstvími se Ježíš snaží zprostředkovat posluchačům nový pohled na skutečnost – na nový obraz o Bohu i o sobě samém. Obrazy, jež v sobě člověk chová, určují jeho život. Buď mu přinášejí zdraví, nebo naopak působí nemoc. Proto se Ježíš snaží nahrazovat v podobenstvích nezdravé a chorobné obrazy o Bohu a o sobě jinými, uzdravujícími.

Ježíš svými podobenstvími uchvacuje a provokuje. Tam, kde vypráví fascinujícím způsobem o svatbě, o sklizni, o slavnostech a o finančním zisku, jeho posluchači mu pozorně naslouchají. Dají se strhnout představou vyprávěného. Ale pak se v podobenstvích vždycky objeví určitý bod, který nás pobouří. Tady se nás Ježíš snaží záměrně vyprovokovat a poukázat na něco naprosto konkrétního: člověče, právě tam, kde se rozčiluješ nad tím, co jsem řekl, právě tam jsi konfrontován s falešnou představou, kterou si v sobě pěstuješ, o sobě samém a o Bohu.

Někdy to není jen pocit rozčilení a hněvu vyvolávaný v nás Ježíšem, ale je to třeba i škodolibá radost z nezdaru někoho zdánlivě mocného. Jenže Ježíšovi se v tomto případě nejedná o pouhou škodolibost. Spíše se nás snaží dovést prostřednictvím tohoto pocitu k zásadnímu pohledu na sebe a na Boha. Zjevně je nutné zasáhnout naše emoce, má-li skutečně dojít k osvobození od zraňujících obrazů. Proměna těchto našich obrazů bývá dost často provázena bolestným procesem. Je zapotřebí například agrese, abychom se dokázali distancovat od určitých představ: najednou se ve mně zvedne vlna vzteku nad tím, co všechno v mém nitru tyhle obrazy natropily, jak mi bránily normálně žít nebo jak mě po celou tu dobu vedly špatným směrem.

Dříve se exegeté domnívali, že podobenství představují především určité srovnání, tertium comparationis. Byli totiž přesvědčeni o tom, že všechna podobenství lze shrnout do jediného výroku a že jejich obrazný materiál je pouhou pedagogickou pomůckou, poněvadž tím podstatným na podobenství je přece poučení.

Avšak při takovém pohledu by podobenství bylo dobré nanejvýš pro hlupáky, zatímco vzdělanci by žádná podobenství nepotřebovali. Oni by se přece vystačili s pouhou vědou. Jenomže tím bych popřel terapeutický účinek podobenství. Když Ježíš vypráví podobenství, v jeho posluchačích to vyvolává vnitřní proměnu. Naslouchající člověk se otevírá Ježíšovým slovům, protože je jimi uchvácen. Ježíš pak nepozorovaně převádí svého posluchače na jinou rovinu. Člověk si najednou v duchu řekne „aha“, a dojde mu něco o něm samém. V tom okamžiku na sebe dokáže pohlédnout z jiného úhlu. Této vnitřní proměny jeho způsobu vidění a také pocitů nelze dosáhnout pouhými slovy poučení. K tomu je potřebné umění podobenství.

Teologovi a terapeutovi Eugenu Drewermannovi patří zásluha za to, že jako první poukázal na terapeutické mistrovství podobenství a jeho uzdravující moc. Popisuje proměňující účinek podobenství následujícím způsobem: „Dobrému vyprávění podobenství se musí z psychologického hlediska podařit doslova okouzlit posluchače, a to až do té míry, že jej převede ze světa dosavadní vlastní zkušenosti do světa úplně nového, který sice tomu předchozímu zcela odporuje, a přece naprosto odpovídá nejtoužebnějším, ovšem správně chápaným přáním člověka.“ (Drewermann, 731).

Eugen Drewermann hovoří o sublimaci prostřednictvím podobenství. Má tím na mysli, že Ježíš oslovuje lidi, kteří si uvědomují svou touhu po životě a své vášně. Svými podobenstvími ovšem převádí moc těchto vášní na vyšší úroveň, takže je jejich síla usměrněna do života s Bohem a před Bohem. „Rozhodující bod řeči v podobenstvím…spočívá v prolomení hranic tohoto světa, z psychologického hlediska se jedná o přesměrování veškerých podnětů a o sublimaci afektů.“ (Drewermann, 729).

Ježíš se dotýká v podobenstvích nejrůznějších tematických skupin. Vždy se ale zaměřuje na proměnu úhlu pohledu na nejrozmanitější oblasti lidského života. Jde o to, abychom se naučili zacházet s vlastním strachem a abychom nalezli přiměřenou cestu, jak správně zareagovat na zkušenost provinění. Jedná se o zkušenost zklamání, bezmoci a vnímání stinných stránek vlastní osobnosti.

Podobenství se dotýkají důležitých terapeutických témat. Ježíš dosahuje prostřednictvím podobenství toho, že se lidé znovu a novým způsobem začínají zabývat zásadními okruhy problémů vlastní duše. Strach, vina, utrpení, rozpolcenost, bezmoc či odmítnutí se týkají každého člověka, a záleží na tom, aby je člověk nevytěsňoval či nepotlačoval, nýbrž aby s nimi začal zacházet konstruktivním způsobem.

Lidé si začali vytvářet až příliš často vlastní strategie v přístupu k těmto svým negativním stavům. Ten, kdo vytěsňuje utrpení, si může být jistý tím, že ho utrpení dozajista navštíví. Ten, kdo potlačuje vinu, začne být sužován různými difuzními pocity viny. Křesťané se až příliš často uchylovali k masochistickému chápání utrpení a viny. V obranné reakci na to se však mezitím mnozí vzbouřili proti tomuto neustálému kroužení kolem utrpení a viny a obojí potlačili. Jenže to také není žádné řešení. Ježíš nám ukazuje skutečné cesty, jak zacházet správným způsobem s těmito a mnoha dalšími důležitými životními stavy.

Rád bych si vybral několik takových stavů a terapeutických postupů, na kterých bych mohl ukázat ten nový, úchvatný, ale často i provokativní způsob Ježíšova pohledu na věc.

 

JAK ZACHÁZET S VINOU

(Lukáš 16,1-8)

Jedním ze stavů, kterým se žádný člověk nevyhne, je stav „viny.“ Církev, převážně z minulosti, bohužel často připoutávala lidi ke hříchu a vině a vtiskovala jim tím pocit špatného svědomí. Ovšem člověku příliš nepomůže ani pravý opak. U toho, kdo neumí přiznat a uznat vlastní vinu, se pocity viny přihlásí často jiným způsobem, například v projevech hněvu, strachu, podrážděnosti nebo v nutkání ke stereotypnímu jednání.

Při nutkavých poruchách jde takřka výlučně o potlačenou vinu. Mnichovský psychiatr Albert Görres (+ 1996) je přesvědčen, že ten, kdo ztrácí vnímavost k pocitu viny, ztrácí zároveň cosi podstatného z vlastní existence a přestává vnímat svou svobodu a zodpovědnost. V tom, kdo přišel o vědomí vlastní viny, se vina přestává projevovat „jako špatné svědomí, ale vystupuje už jen jako nejasný strach či deprese, jako vegetativní dystonie.“ (Görres, 78) Místo pocitů viny sužuje člověka strach ze selhání a deprese.

Zůstává otázkou, jak se naučím zacházet se svou vinou správným a přiměřeným způsobem – a jak to mohu dělat, aniž bych přišel o pocit sebeúcty. Ježíš se dotýká právě tohoto tématu v podobenství o prozíravém správci. Ježíšovi nemajetní posluchači zřejmě napjatě a uchváceně poslouchali Ježíšovo vyprávění. Patrně měli dojem, že prohnaný správce napálil svého pána. Jenže Ježíšovi se nejedná o jejich prvoplánovou škodolibost. Rád by dovedl své posluchače na vyšší úroveň. Jiné zase mohlo to podobenství rozšílit. Říkali si:“To přece nejde. Vždyť to správcovo jednání je nemravné! Vždyť on podvádí svého pána!“ Jenže právě v momentu, kdy nás něco rozčiluje, se nám Ježíš snaží říci: Jenom se pořádně zamysli nad tím, zda tvůj pohled na věc opravdu sedí. Díváš se na sebe samého i na Boha nesprávným pohledem. Musíš se naučit zacházet se svou vinou jiným způsobem. Jsi tvrdý ve svých soudech nad druhými, protože zacházíš nepřiměřeně i s vlastní vinou.

Ať už se nám to líbí nebo ne, ve svém životě se neustále proviňujeme. V podobenství je to vyjádřeno obrazem promarnění. Vždycky dokážeme promarnit něco ze svého jmění, ze svých schopností a sil. Zůstává ovšem otázkou, jakým způsobem zareagujeme na výčitku marnění a provinění. Správce vede samomluvu: „Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím.“ (Lk 16,3).

Jsou to obvykle dvě cesty, kterými se v reakci na vinu ubíráme často i my. Podle první cesty se snažíme tvrdě pracovat (kopat). Máme předsevzetí, že od nynějška už se nedopustíme žádné chyby. Zatneme zuby a snažíme se. Jenže nás to vrhá do tím větší zatvrzelosti a křečovitosti. Začínáme být na sebe tvrdší a tvrdě posuzujeme i druhé. Celou dobu se jen motáme kolem provinění druhých a rozčilujeme se nad nimi. Jiná cesta spočívá v tom, že žebráme o přízeň druhých. Po celý život pobíháme v žíněné košili kajícníka a omlouváme se za to, že tady vůbec jsme. Sebeobviňováním se ponižujeme a žebráme o uznání a náklonnost. Přicházíme přitom o zbytky sebeúcty.

Správce však napadne třetí cesta: „Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.“ (Lk 16,4).

Se svou vinou nakládá kreativně. Zavolá si dlužníky a odpustí jim část dluhu na úkor svého bohatého pána. Je to pro něho jediná zbývající možnost. Dobře si uvědomuje, že nikdy nedokáže splatit celý svůj dluh: a přitom nehodlá ani tvrdě pracovat, ani žebrat. Proto si řekne: Dlužím, a vy také dlužíte, pojďme a rozdělme si ty naše dluhy. A budeme se navzájem přijímat ve svých domech.

Ježíš nás vybízí, abychom sestoupili z trůnu své samospravedlnosti a abychom se stali lidmi mezi lidmi. Ježíš se tak vymezuje vůči židovské náboženské skupině esénů, kteří si říkali „synové světla.“ (srov. Lk 16,8) Esti byli nesmírně zbožní. Jenže jakmile některý z nich přestoupil normy, byl bez milosti zapuzen, vyloučen a vyhnán. Ježíš však říká: Vy křesťané nemáte nikoho vyhánět, ale naopak přijímat. Ve vědomí, že vám Bůh odpustil, máte nakládat se svými vinami lidsky. Máte být lidští uprostřed lidí, nemáte se nad ostatní povyšovat, ale ani se před nimi ponižovat.

My nemusíme splácet svůj dluh: ani těžkou prací, ani žebráním. A protože nám Bůh ve svém milosrdenství odpouští naše dluhy, měli bychom jich využít k tomu, abychom se učili zacházet milosrdně se sebou samými i s druhými lidmi.

V rámci duchovního doprovázení jsem se mohl přesvědčit o tom, jak podobenství o chytrém správci pomohlo mnohým k tomu, aby přestali s neustálým sebeobviňováním a s ponižováním sebe samých. Díky němu nalezli znovu vlastní důstojnost. Také se dokázali rozloučit s neúprosným moralizováním, kterým na sebe nakládali nesnesitelná břemena. Zakusili Ježíšův pohled na skutečnost jako osvobozující a uzdravující.

Takové podobenství toho zmůže více než nějaká katecheze o tom, že se má odpouštět. Podobenství v nás uvádí cosi do pohybu. Poznáváme sebe samé z vlastního způsobu reagování na vinu. Díky Ježíšovým provokujícím slovům prožíváme novou svobodu a nový rozměr v nakládání s vinou. Dokážeme o ni mluvit, aniž bychom se o ni sami do krve rozdírali.

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung kdysi prohlásil, že někteří lidé si dokážou brát vlastní vinu za záminku. Namísto přímého pohledu pravdě do očí a uvědomění si její stinné stránky si tito jedinci hoví ve své zkroušenosti a lítosti jako „v teplé posteli s prachovými peřinami za mrazivého zimního rána, když je čas vstávat.“ (Jung, Spisy 8, 680) Podobenství nám dodává odvahu, abychom dokázali jít životem se vztyčenou hlavou, abychom dokázali vzpřímeně a upřímně zvát druhé lidi do jeho domu a abychom sami vstupovali bez sebeponižování do domu Božího i do domu druhých lidí.

 

JAK ZACHÁZET S VNITŘNÍM SOUDCEM

(Lukáš 18, 1-8)

Psychologie pracuje s pojmem SUPEREGO, který je ovšem často rigidní a neustále nás obžalovává. V našem SUPEREGU se ukládají názory a normy našich rodičů. Často nám bývají neocenitelnou pomocí. Ale někdy nad námi SUPEREGO vynáší tvrdé soudy, nebo nás dokonce přímo obžalovává. Máme tak ve svém nitru v jeho podobě instanci, jež nás neustále odsuzuje a odmítá.

To, jak bychom se mohli naučit zacházet se svým SUPEREGEM, nám Ježíš ukazuje ve svém podobenství o vdově a bezbožném soudci. Vdovu ohrožuje blíže neurčitý nepřítel: může být vnější či vnitřní. Jako žena, která nemá ochranu manžela, se může jen stěží ubránit před některými lidmi, a je proto nesmírně zranitelná. Také tu působí určité životní vzorce, které jí nedopřávají žít tak, jak by si přála. Vdova se obrátí na soudce, jenže ten nejeví ani za mák ochoty vyhovět jí. Ten muž se nezajímá o blaho druhých lidí – a nezajímá se ani o Boha. Vdova tedy nemá žádnou šanci získat jeho pomoc. Žena je však tvrdošíjná. Nepovolí. Bojuje za sebe a za své právo na život. Každodenně přichází za soudcem, až ho nakonec dožene k samomluvě“ „I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.“ (Lk 18, 4-15) V řečtině se uvádí doslova: jinak mi vyrobí monokl pod okem. A před monoklem má soudce přece jenom respekt. Nehodlá chodit po městě takto poznamenán.

Ježíš vypráví podobenství tak poutavě, že lidé, kteří už vzdali veškerou naději na pomoc a na uzdravení, najednou dokážou načerpat novou odvahu. Tím, že Ježíš probouzí ve svých posluchačích škodolibou radost z toho, jak byl mocný soudce odkázán do patřičných mezí, je vybízí, aby sami začali zacházet jiným způsobem se zdánlivě bezvýchodnými situacemi.

Ježíš nám ukazuje modlitbu jako cestu k tomu, jak v sobě přemoci vnitřního soudce. Bůh nehodlá na naši modlitbu mocně zasáhnout z nebes a rozprášit naše nepřátele. Své právo na život nepocítíme po modlitbě, nýbrž už při modlitbě. V modlitbě vstupujeme do vnitřního prostoru ticha. Do tohoto prostoru nemá náš vnitřní soudce přístup. Tam končí jeho moc. Modlitba odnímá našemu SUPEREGU moc nad námi. V modlitbě zakoušíme Boží uzdravující blízkost a objevujeme v sobě prostor ticha, ve kterém se v nás šíří Boží království.

Krátce před tím, než Ježíš začal vyprávět toto podobenství, prohlásil: „Boží království je mezi vámi.“ (Lk 17,21) Tam, kde je v nás přítomno Boží království, nemá vnitřní soudce už žádnou šanci. Tam jsme totiž osvobozeni od nadvlády druhých lidí: od jejich očekávání a nároků, od jejich soudů a nařčení. Tam jsme naprosto zdraví a celí. Nikdo nás tam nedokáže zranit. Žádný vnější nepřítel tam nemá přístup.

Na vdovu se ale můžeme dívat také jako na obraz duše, jak to činí mytologická symbolika. Duši zde nechápeme ve filozofickém smyslu, nýbrž jako obraz vnitřních sfér člověka: jeho intuici, toho, že má v sobě odlesk Boha, že je jedinečný a že je Boží dítě. Duše tu představuje sny, jež člověk sní o sobě. Tyto sny mu vykládají skutečnost, že jeho život má hodnotu a že se v něm odráží cosi z Boha. Soudce naopak ztělesňuje naše SUPEREGO, onoho vnitřního soudce, který nás neustále degraduje a který nás pokládá za nemocné jen z toho důvodu, že o sobě máme tak vysoké představy či mínění.

Také v tomto výkladu je modlitba místem, kde si duše přijde na své a kdy jsou vnitřnímu soudci vyraženy zbraně z ruky. Při modlitbě zakoušíme svou lidskou důstojnost, důstojnost člověka stvořeného Bohem, a v něhož Bůh věří. Při modlitbě jsme v kontaktu s jedinečným a neopakovatelným obrazem, který si Bůh o nás vytvořil. Při modlitbě se rozplývá jako pára veškeré naše sebeponižování a sebeodsuzování. Modlíme-li se na základě tohoto podobenství, dostává naše modlitba úplně jinou sílu. Kdyby nás Ježíš bez dalšího pouze vybídl k modlitbě, nemělo by to takový účinek. Podobenství v nás vyvolává proměnu. Tím příběhem je totiž zpochybněna naše dosavadní zkušenost. Tak se otevírá cesta novým zkušenostem. Ježíš nám vykresluje před očima chudou vdovu bez šance jako ženu, která to se sebou nevzdává. Modlit se znamená proto nevzdávat to se sebou samým.

Mnozí se domnívají, že se tak často modlili k Bohu – a ono nic. Bůh nejednal. Jenže oni si to očekávané Boží jednání představují příliš vnějškově, jako by Bůh měl povinnost uvést zásahem shůry všechno do pořádku a odstranit všechny problémy. Modlitba však uvádí do vnitřního prostoru, v němž zakouším své právo na život a na pomoc. Ovšem, musím nadále svádět vnější boj, ale v mém nitru je zóna pokoje. V ní mohu zakusit klid, tam si mohu vychutnat své právo na život.

 

JAK NAKLÁDAT SE STRACHEM

(Matouš 25,14-30 a Lukáš 19,11-27)

Jiným duševním stavem je strach a chybná tendence přemáhat strach tím, že se snažím mít všechno pod kontrolou. Terapie při tomto stavu je dokonale vystižena podobenstvím o hřivnách. Také v tomto podobenství nás Ježíš fascinuje a rozčiluje. První dva služebníci hospodaří se svěřenými hřivnami a jsou za to bohatě odměněni. Avšak během líčení třetího služebníka se v posluchačích zvedá vlna soucitu a hněv vůči pánovu přísnému přístupu k němu. Těm se Ježíš snaží říci: Jen se na toho třetího pořádně podívej. Dost možná se v něm poznáš.

Tento služebník prozrazuje ve svém sebeospravedlňování jádro problému. Sám se srovnával s druhými a cítil se vůči nim v nevýhodě. Proto chtěl alespoň to málo, co mu bylo svěřeno, uchránit před dalšími ztrátami. A tak řekl svému pánu: „Pane, vím že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.“ (Mt 25,24-25). Problém tohoto služebníka spočívá v tom, že měl ze svého pána strach. Živí v sobě představu přísné, trestající autority. Proto zahrabává svou hřivnu, jen aby neudělal nějakou chybu. Rád by měl všechno pod kontrolou, nic nehodlá pustit z ruky a odmítá se pouštět do riskantních podniků. Jenže tímto způsobem také nemůže nic vyzískat. Ten, kdo se svými hřivnami podniká, vždy musí něco vydat, aby to pak mohl dostat se ziskem zpět. Náš milý služebník si ale všechno drží zuby nehty pro sebe, jen aby o něco nepřišel. Právě tím však ztrácí úplně všechno.

Pán se k němu zachová mimořádně přísně. Udělá právě to, co si služebník předem umínil. Tím přesně splní představu, kterou si o něm jeho služebník vytvořil. Odpoví mu: „Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.“ (Mt 25,26-28).

Eugen Drewermann nazval tuto Ježíšovu terapeutickou metodu „strachem zacházet se strachem.“ Jedná se o mechanismus, kdy si strach vyložíme tak, že se nám zvrtne v neochvějnou jistotu. Ježíš se snaží říci tomu služebníku: Když máš již nyní v sobě tak ustrašenou představu o Bohu, bude tvůj život už tady a teď jen pouhým pláčem a skřípením zubů. Budeš-li se snažit mít naprosto všechno pod kontrolou, už tady a teď se tvůj život vymkne jakékoli kontrole. Chceš-li se vystříhat naprosto všech chyb, nakonec uděláš docela všechno špatně.

Někteří posluchači reagují na výklad tohoto podobenství slovy: „Copak to Ježíš nemohl vyjádřit jednodušeji?“ Kdyby nám chtěl Ježíš udílet jednoduchá poučení a vyzývat nás k slepé důvěře, mohli bychom se pěkně uvelebit v křesílku a libovat si: To zní dobře. – Jenže to by v nás nevedlo k žádné proměně.

Naopak podobenství nás nenechá v klidu. Provokuje nás, abychom přemýšleli o tom, co nás tak rozčiluje. Ježíš tak využívá terapeutické metody, kterou dnes nazýváme „posilování.“ Jeden můj přítel terapeut mi vyprávěl, že dříve vedl své klienty, kteří obviňovali sebe samé, k tomu, aby si všímali spíše kladných stránek života. Avšak často se dočkal reakce: „Ano, ano, jenže zrovna tohle vypadá v mém případě také mizerně…“, a tak dále. Mohl hovořit andělskými jazyky o kladných stránkách života, a stejně to k ničemu nevedlo. Klientovo věčné „ale…“ bylo silnější a občas ho dohánělo takřka k šílenství. Jenomže pak se zúčastnil kurzu, na němž se seznámil s metodou posilování, a začal v podobných situacích reagovat docela jinak: „No poslyšte, tohle, co mi tu o sobě vyprávíte, to, že jste krkavčí matka, je opravdu hodně zlé. Je zlé, že se takhle chováte k vlastním dětem.“ Na toto posílení reagovala klientka rozhořčením: „Co si to dovolujete, mluvit se mnou takovým způsobem…“

Tím, že terapeut posílí negativní věci, se od nich klient odvrací a začíná se vidět v pozitivnějším světle. Stejným způsobem si můžeme představit i Ježíšovu metodu v tomto podobenství. Ježíš se v něm snaží dovést ad absurdum životní model ustrašeného kontrolování a snahy mít všechno pevně v rukou. Tím nás vybízí, abychom vykročili po cestě důvěry.

V Matoušově evangeliu je prvnímu služebníkovi svěřeno pět hřiven, druhému dvě a tomu třetímu jedna. První i druhý z nich svěřený majetek zdvojnásobí. Ale Lukáš klade důraz na něco jiného. Každý ze služebníků dostává určitý vklad. První jej zdesetinásobí,druhý zpětinásobí. Pouze ten třetí svůj vklad zahrabe.

Když každý z nás dostává do vínku jiné talenty a nadání, nedokážeme zvnějšku posoudit, co druhý člověk dokáže udělat ze svého života. Nevíme totiž, jakého nadání a jakých limitů se mu dostalo. Kdyby však každý dostal naprosto totéž, život by ukázal, co z toho člověk dokáže udělat.

K Matoušovu textu by se dalo říci: Zkoumej, jaké hřivny jsi dostal, a začni s nimi podnikat. Neseš zodpovědnost za to, co ti Bůh daroval. V Lukášově textu je svěřený majetek symbolem vlastního života. Máme jen tento jediný život. Žijme tedy tento svůj život. Jinak se jednoho dne dočkáme zklamání nad tím, že jsme jej nežili. Pak nám zůstane jen pocit, že nemáme v rukou dočista nic.

 

JAK ZACHÁZET SE ZÁVISTÍ

(Matouš 20,1-16)

Při terapii stejně jako při duchovním doprovázení se opakovaně dostává na denní světlo téma srovnávání se s druhými lidmi. Lidé trpí závistí, protože druzí mají něco, co oni ne. Vnímají to jako nespravedlnost ze strany Boha či osudu.

Čím více se srovnáváme s druhými, tím jsme nespokojenější. Nedokážeme přijmout sebe samé a jsme skálopevně přesvědčeni, že jedině budeme-li vypadat stejně skvěle jako ten či onen, vyděláme-li také tolik peněz jako on…, pak bude náš život úspěšný. Cítíme se znevýhodněni, a tím si sami stavíme překážky v žití.

Na toto kladení zábran životu odpovídá Ježíš podobenstvím o dělnících na vinici. Také toto jeho podobenství vyvolává u mnoha posluchačů odpor. Vždyť pán vinice přece nesmí být takto nespravedlivý. Ti první najatí dělníci pracovali celých jedenáct hodin a snášeli největší denní vedro. Jak může pán vyplatit stejnou mzdu za práci i těm, kteří pracovali jedinou hodinu?

Ale zatímco se rozčilujeme nad chováním pána vinohradu, objevujeme v něm vlastní přístup k životu. Domníváme se, že se snažíme. Nám, kteří dodržujeme Boží přikázání, by se přece mělo dařit lépe než ostatním, kteří se celý den jen tak poflakují a pro svůj život neudělají ani to nejmenší. Tímto způsobem uvažování však vyznáváme, že se nám vlastně ve skutečnosti také nechce pracovat a že bychom též raději jen tak posedávali. Závidíme těm, kteří se nestarají o Boží přikázání a kteří si jednoduše dělají, co se jim zlíbí. Avšak nemáme ani tušení o tom, jak se vede těm, kteří jen tak posedávají, jak je jejich život nudný a jek se sami cítí zbyteční a nepotřební.

Dělníci první hodiny mají dojem, že jejich život má smysl. Pracují a večer jsou za svou práci spravedlivě odměněni, dostanou předem smluvenou mzdu jednoho denáru. Na tehdejší dobu je to skutečně slušná výplata. Ovšem jakmile se začnou srovnávat s ostatními, kteří pracovali méně, začnou být nespokojení a myslí si: Vždyť by přece bylo snazší začít s prací až později. Když potom dělníci pracující od samého rána, dostanou také pouze jeden denár, začnou reptat a od plic vyjádří to, co je zlobí: „Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tího dne i horko.“ (Mt 20,12) Tím se přiznávají k tomu, že vnímali svou práci jako nepříjemnou, obtěžující a že při ní strádali vedrem.

Vztáhneme-li postoj dělníků první hodiny na svůj život, pak můžeme říci: Vnímám vlastní život jako břemeno a nepříjemné vedro. Pořád se dostávám do nějakých konfliktů. Musím se snažit, abych dokázal žít alespoň trochu jako spořádaný křesťan. Vlastně bych chtěl být docela jiný a prostě si jen tak žít. Jenže Ježíš se mě snaží vybídnout k jinému způsobu pohledu. Mohl bych se začít dívat na svůj život docela jinak a prožívat vděčnost za to, že tento život má smysl. V konfliktech mohu dozrávat. Mám chuť vnitřně na sobě pracovat a pokročit tak dále na cestě osobnostního zrání a duchovního života.

Pán odpovídá na reptání dělníka, který pracoval celých jedenáct hodin: „Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?“ (Mt 20,13-15)

Církevní otcové chápou denár jako symbol jednoty a integrity člověka. Neexistuje větší odměna nežli být celým člověkem v harmonické jednotě se sebou samým. Toto postačí. A je dobré, dosáhneme-li tohoto cíle pokud možno co nejdříve – již v první hodině.

Neměl bych tedy hledět úkosem na lidi, kteří začali později nebo kteří jen zdánlivě nečinně postávají a se svým životem vůbec nic nepodnikají. Sami tím dostatečně trpí. Při životě mě udržuje to, že na sobě pracuji. Ale i pro druhé existuje šance, že najdou cestu k sobě samým, že se stanou celými lidmi a že budou žít v harmonii se sebou samými, třebaže toho mohou dosáhnout velmi pozdě.

Místo abych se s nimi porovnával a hleděl na ně se závistí, mohl bych žít svůj život s vděčností a také druhým dopřát, aby jednou našli svou cestu k životu. Podobenství nás nutí dobře si promyslet motivaci vlastní práce, toho, co děláme pro druhé, i toho, jak pracujeme sami na sobě v rámci terapie či duchovního života. Ten, kdo odmítá pracovat na sobě, z toho nevyjde lépe. Bude se neustále zraňovat o sebe samého. Těší-li mě moje práce, nebudu se při ní srovnávat s druhými. Když se však začnu rozčilovat nad lidmi, kteří ze svého života nedokážou udělat nic pořádného, zároveň tím přiznávám, že bych se i já nejraději vůbec nenamáhal. Podobenství uvádí cosi ve mně do pohybu. Vybízí mě, abych se vydal svou cestou s vděčností a abych i jiným dopřál zdařilý život, ať už se v něm vydají jakoukoli cestou.

 

JAK SE VYPOŘÁDÁVAT S VNITŘNÍMI NEPŘÁTELI

(Lukáš 14, 31-32)

Při duchovním doprovázení i při terapii se vždy jedná o otázku, jak nakládám se svými chybami, slabostmi a životními vzorci, jak reaguji na žárlivost, strach nebo depresi a jaké stanovisko zaujímám ke svým závislostem. Mnozí se snaží zvládat svůj strach nebo žárlivost násilím. Avšak čím usilovněji proti něčemu bojuji, tím silnější je i protitlak, který ve mně podněcuje přesně to, co potlačuji. A tak jsem po celou dobu připoután ke svému boji proti vlastním chybám a slabostem, aniž by se cokoli změnilo.

Přesně o této situaci vypráví Ježíš v podobenství o králi, který táhne se svými deseti tisíci vojáky do války proti jinému králi, jehož vojsko čítá dvacet tisíc mužů. První král nemá šanci vyhrát bitvu. V předem ztraceném boji promarní veškerý svůj vojenský potenciál.

Podobně postupují i ti lidé, kteří nadarmo nasazují všechny své síly, když se snaží bojovat proti sobě samým a proti svým domnělým chybám či slabostem. Síly, jež promarní, jim pak chybí ke zvládání běžného života. Ježíš nám radí, abychom s nepřáteli uzavřeli příměří a abychom si z nich tak vytvořili přátele. Obrazně řečeno získám namísto deseti tisíc celých třicet tisíc vojáků. Rozšíří se také území, po kterém se mohu pohybovat. Získám tak více schopností a sil a rozšíří se mé nitro.

Když jsem před šestačtyřiceti lety vstoupil do kláštera, také jsem si myslel, že se svými deseti tisíci vojáky- se svou kázní a silou vůle – mohu odstranit všechny své chyby. Jenomže pak jsem velice tvrdě dopadl na nos a uvědomil jsem si, že se musím smířit se svými chybami a slabostmi. Jedině stanou-li se z mých nepřátel přátelé, dojde ve mně k vnitřní proměně.

Na příkladu bych se pokusil vysvětlit to, co Ježíš říká svým podobenstvím. Jedna paní se pořád na sebe zlobila, že občas doslova propadá atakům žravosti. Po nich se vždy styděla a trestala se posty. Několik dní to šlo docela dobře, ale pak se dostavily další záchvaty žravosti. Spotřebovala spoustu energie svou trvalou fixací na jídlo a na půst.

To, jak proměnit posedlost jídlem v přítelkyni, může vypadat následovně. Přestanu proti sobě bojovat a trestat se, naopak se zkusím své závislosti zeptat, co se mi snaží naznačit. Po čem to ve skutečnosti toužím, když tolik jím? Nebo se snažím zacpat jídlem svůj hněv a zklamání? Mám snad pocit, že se musím trochu odměnit po celém tom tvrdém pracovním dni?

Nebudu se snažit hodnotit žádnou z těchto tužeb. Všechny totiž mají svůj význam. Otázka zní, jak s nimi mohu začít nakládat novým způsobem. Jak je mohu v sobě lépe naplnit, tak aby ve mně nezanechávaly pocity špatného svědomí a zahanbení. Když se podívám na svou žravost jako na přítelkyni, která mi neustále připomíná moji skutečnou touhu, bude jednoho dne moje závislost zbytečná. Už mě přestane ovládat.

Uvedu ještě jiný příklad. Jistá paní se na sebe zlobila kvůli své žárlivost na sekretářku, která pracovala v kanceláři jejího manžela. Manželka si ve fantazii neustále přehrává, jak je manžel na sekretářku milý, a jestli s ní náhodou neudržuje sexuální poměr. Manžel ji bez přestání věrohodně ujišťuje, že její obavy jsou naprosto nemístné. Ona se ale přesto nedokáže zbavit své žárlivosti. Jakmile manžel odejde do práce, fantazie začne znovu pracovat na plné obrátky. Ona si dobře uvědomuje, jak tím svému muži leze na nervy, ale znovu a znovu propadá žárlivosti.

Také v tomto případě by bylo nejlepší promluvit si přímo se svou žárlivostí. Jaká touha se za ní ukrývá? Přeji si, aby můj manžel miloval jedině mě a aby projevoval svou náklonnost výlučně mně. Chci mít svého manžela jenom pro sebe. Jakmile si tuto touhu přiznám, dokážu ji relativizovat, protože si dobře uvědomím, jak je to nereálné. Nemohu přece svého muže zamknout doma. V práci se vždy bude setkávat s jinými ženami. Mohu mu pouze důvěřovat, že mě miluje zcela jedinečným a výlučným způsobem.

Své žárlivosti se však ještě mohu zeptat i na to, na jakou z mých starých bolestí a obav mě chce upozornit. Možná mě kdysi zklamal nějaký muž. Možná se mi jako dítěti nedostávalo dost důvěry a náklonnosti. V tom okamžiku se mohu usmířit se svým zraněním. Přestanu si pak vyčítat, že se ve mně zase ozvala žárlivost. Spíše se na ni začnu dívat jako na příležitost ke vděčnosti za lásku ke svému muži. Zároveň mohu vydat své staré rány Bohu, aby je prozářil svou láskou. Tím se začnou zvolna uzdravovat.

 

JAK ZACHÁZET S VLASTNÍMI STINNÝMI STRÁNKAMI

(Matouš 13,24-30)

Již zmíněný psycholog C. G. Jung se dívá na člověka jako na bytost určovanou opačnými póly. Člověk má v sobě jak lásku, tak agresi, má v sobě rozum i cit, laskavost i tvrdost, to, čemu se říká anima a animus, má v sobě ženský i mužský podíl duše. Často však žijeme pouze na jednom pólu, zatímco ten druhý potlačujeme. Jenže dokud zůstane tento druhý pól potlačovaný kdesi ve stínu, bude v nás působit zkázu. Například potlačený cit se projeví jako sentimentalita, která nás nečekaně zaplaví. Potlačená agrese se často demonstruje v onemocnění.

Umění být člověkem spočívá v tom, že se smíříme s vlastním stínem. Mnozí utrpí nejprve šok, když v sobě přes veškeré své dobré úmysly, lásku a laskavost narazí na tvrdé, nepříjemné a zraňující stránky.

Podobný šok utrpí v podobenství také služebníci pána, který je pošle na pole rozsévat dobrou setbu. „Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu:“Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?“ On jim odpověděl: „To udělal nepřítel.“ (Mt 13, 26-28).

Myslíme si, že jsme na pole své duše rozeseli kvalitní setbu. A pak mezi pšenicí neustále objevujeme plevel. Nejraději bychom jej okamžitě vytrhali tak jako ti služebníci. Jenže hospodář jim tehdy přikázal: „Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i přenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Mt 13, 29-30).

Chceme být pouze dobří. Avšak pak v sobě objevíme také sklon ke zlu. Chceme být pouze laskaví, ale pak se v nás objeví nenávist a touha po pomstě. Děsíme se tohoto plevele a nejraději bychom jej okamžitě vyškubali. Jakmile bychom se však do toho pustili, vytrhali bychom i pšenici. Plevelem, který zde Ježíš míní, je jílek mnohokvětý, který se navenek podobá pšenici a také je svými kořeny propleten s obilím. Kdo by se z čirého perfekcionismu snažil vyškubat ze své duše veškerý plevel, nakonec by nemusel sklidit ani žádnou pšenici. Jeho život by zůstal neplodný. Plodnost našeho života není nikdy projevem absolutní bezchybnosti, nýbrž vychází z důvěry v to, že pšenice bude silnější než plevel a že plevel může být při žních odstraněn.

Duchovní doprovázení si neklade za cíl vychovávat duchovně doprovázeného k perfektnímu a bezchybnému bytí. Spíše se mu snaží dodat odvahy, aby připustil obojí: pšenici i plevel. To ovšem neznamená, že jednotlivec nechá plevel nekontrolovaně bujet. V každém případě jej musí držet v určitých mezích. Měl by se však vystříhat iluzí, že by jej dokázal beze zbytku vytrhat. To se může podařit až při žních – tedy v okamžiku smrti, kdy Bůh sám oddělí pšenici od plevele.

Mnozí se domnívají, že jejich motivy při pomoci druhým musí být určovány výlučně láskou k bližním. Že jejich obětování se vlastní rodině musí být oproštěno od jakýchkoli postranních úmyslů. Tak vypadají naše ideály. Avšak skutečnost je docela jiná. Naše motivy bývají vždy smíšené a „nečisté.“ Je-li nějaký kazatel přesvědčen o tom, že hlásá jen a jen čisté Boží slovo, vůbec si neuvědomuje, kolik ctižádosti a touhy po uplatnění se vloudilo do jeho slov.

Staří mniši se k sobě chovají mnohem milosrdněji a zároveň pokorněji. Jedno staré apofthegma převedlo Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu do konkrétního mnišského života. Jistý bratr přišel za abba Poimenem a svěřil se mu, že kdykoliv udělá něco dobrého, démoni se mu to snaží zkazit a našeptávají mu: „Děláš to jen proto, aby ses zalíbil lidem.“ Na to abba Poimen vyprávěl mladíkovi tento příběh: „Dva muži, sedláci, bydleli ve stejném městě. Jeden z nich zasel jen docela málo osiva, a ještě navíc nečištěného, a ten druhý si úplně ušetřil práci a nezasel ani nesklidil vůbec nic. Až přijde hladomor, který z nich přežije?“

Bratr odpověděl: „Přece ten, který zasel jen málo nepročištěné setby.“ Abba mu odpověděl: „Pak tedy rozsívejme alespoň to málo nepročištěného osiva, abychom neumřeli hlady“. (Apofthegma, 625).

Při všem, co děláme, bychom měli zůstat prostupní pro Božího Ducha. Také bychom ale měli s veškerou pokorou počítat s tím, že se i do toho nejčistšího duchovního konání vždycky přimísí postranní úmysly. To je ten plevel. Dokud žijeme, roste na poli naší duše i plevel. Vede nás to k pokoře a chrání nás to před falešnou tvrdostí vůči sobě samým i vůči druhým.

 

JAK ZACHÁZET S VLASTNÍMI ILUZEMI

(Lukáš 14,28-30)

Trvalým tématem doprovázení je vždy způsob, jakým zacházíme s vlastními iluzemi. Často se porovnáváme s jinými lidmi a rádi bychom byli jako oni. Nebo jsme si o sobě vytvořili ideální představu, kterou chceme bezpodmínečně naplňovat. Jenže pak často býváme zklamáni, neboť neumíme být takoví, jací bychom rádi byli. Naše mínění o nás samých je buď příliš vysoké, nebo příliš nízké. Řekové na to vymysleli báji o Prokrustovi. Byl to loupežník, který přepadával poutníky a nutil je uléhat na své lože. Ty, kteří byli příliš krátcí, násilím natahoval, a těm, kteří byli přiliž dlouzí, usekával ruce a nohy. V obou případech tak nešťastníci umírali. Ale my sami dobrovolně uléháme na Prokrustovo lože, které je na nás buď příliš malé, nebo příliš velké. Při doprovázení se jedná o to, abychom se rozloučili s falešnými představami o sobě a abychom hledali realistický pohled na vlastní já.

K tomuto tématu vypráví Ježíš podobenství o stavbě věže. „Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby?“ (Lk 14,28)

Po celý svůj život budoval C. G. Jung věž v Bollingenu u Curyšského jezera. Napsal k tomu: „Musel jsem do jisté míry vyjádřit své nejniternější myšlenky a vlastní poznatky v kameni.“ (Jung, Vzpomínky, 227) Věž byla projevem vývoje a zrání vlastní osobnosti – jakéhosi mateřského lůna či mateřské bytosti, ve které mohu být opět sebou samým, takovým, jaký opravdu jsem, jaký jsem byl a jaký budu. Věž mi dávala pocit, jako bych se znovu narodil v kameni. Zdála se mi jako naplnění dříve tušeného a jako vyjádření individuace“ (Jung, Vzpomínky, 229) Jung si vyhradil v této věži jednu místnost jen pro sebe, nikdo jiný do ní neměl přístup. Věž byla pro něho obrazem seberealizace. Byla projevem toho, co se v něm odehrávalo.

Věž je odnepaměti obrazem lidství. Má kruhový půdorys a poukazuje tak na komplexnost člověka. Věž má své základy v zemi, a přece sahá vysoko do nebe. Člověk potřebuje hluboký základ v zemi, v příběhu vlastního života, aby se dokázal napřímit a stát se i člověkem nebe. Ježíš nás vybízí, abychom se důkladně podívali na stavební materiál, který máme k dispozici. Tímto materiálem jsou naše vlohy, nadání a životní zkušenosti, ale také zranění a šrámy. Náš životní příběh je tím stavebním materiálem, který máme formovat. Musíme pracovat způsobem odpovídajícím charakteru tohoto materiálu. Nemáme se proto porovnávat s druhými a nemáme se řídit abstraktními obrazy vlastních představ, nýbrž životní realitou a vnitřním tušením toho, jakou podobu by měla mít naše věž. Měli bychom budovat zcela osobní věž, aniž bychom se srovnávali s druhými.

Každá věž má vlastní krásu, bylo-li na její stavbu správně využito stavebního materiálu. Proto bychom neměli hledět na věže těch druhých. Neměli bychom se dát vést strachem nebo velikášskými představami, nýbrž vnitřní představou, kterou si o nás vytvořil Bůh, a také materiálem, který nám poskytl ke stavbě. Zahledíme-li se do vlastní duše a do svého životního příběhu, pak poznáme tento stavební materiál, s nímž můžeme začít budovat: naše nadání, limity, zdroje i rizika, naše životní zkušenosti lásky a zranění. To vše tvoří stavební materiál, který můžeme a máme formovat. V této vlastnoručně vybudované věži pak dokážeme žít, protože odpovídá podstatě našeho bytí.

Ježíš nás tímto krátkým podobenstvím o stavbě věže vybízí k rozloučení se s iluzemi nebo pocity méněcennosti a k učení se hledat potěšení v budování vlastní věže. Ta bude stát mezi věžemi ostatních lidí a bude vyjadřovat naše bytí. Je to její právo. Naše věž nemusí být vyšší ani nižší než věže ostatních. Má být taková, jak to odpovídá našemu vnitřnímu bytí a našemu životními příběhu.

 

JAK ZACHÁZET SE ZKLAMÁNÍMI

(Lukáš 13,6-9)

Zkušeností, která je vlastní jak doprovázejícím, tak doprovázeným, je zklamání z výsledků doprovázení. Doprovázející má dojem, že se s doprovázeným vůbec nic neděje. Ukázal mu přece tak jasně, jak má zacházet se sebou samým a jak má postupovat na cestě vnitřního růstu. Teď se však domnívá, že nic z toho nezabralo. Dost často ale bývá zklamán i doprovázený, protože se v něm nic neodehrává. Jeho strom jednoduše nenese plody. Všechny pokusy vyšly až dosud naprázdno.

Tyto pocity zklamání poznal každý z nás. Ptáme se sebe samých: Co bude z našeho života? Komu budeme k užitku? Nezabíráme tu svou existencí jednoduše jen někomu místo? Pochybujeme o svém právu na existenci. Mnozí si pak hořce postesknou: Bylo by lépe, kdybych tu vůbec nebyl. Jsem druhým jen na obtíž. Ježíš vypráví lidem s touto zkušeností podobenství o fíkovníku, který stojí na vinici a jednoduše nechce začít plodit. Majitel vinice přikáže vinaři: „Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?“ (Lk 13,7) Tři roky duchovního doprovázení k ničemu nevedly. Doprovázející hodlá použít své síly jinde a smysluplněji. Nechce už pracovat s beznadějným doprovázeným. A doprovázený má zase dojem, že doprovázejícího pouze „připravuje o čas.“ Je sice fyzicky přítomen, ale nenese žádné ovoce. Pochybuje o sobě samém, o tom, zda má takovýto život vůbec nějaký smysl. Přestože se snažil utvářet jej smysluplně, cítí, že je k ničemu, uschlý a neplodný.

A ve chvíli tohoto zklamání zaznívají slova vinaře: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příští ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ (Lk 13,8-9)

Vinař se nevzdává naděje. Tento nadějeplný obraz se má prostřednictvím podobenství vštípit do duše doprovázejícího i doprovázeného. Při doprovázení lze zkypřit pole duše rozhovorem, ve kterém dojde k setkání s vlastní pravdou. Mechanismy, jež vedou k uzavírání se vůči vnitřním proměnám, jednou zůstanou přece jen mimo provoz. Doprovázený se začne stavět tváří v tvář pravdě o sobě. Jeho odpor se zlomí a on se otevře a vydá se na cestu za vlastní pravdou.

Zkypření a otevření (provzdušnění) půdy je první podmínkou, aby strom mohl začít přinášet ovoce. Další podmínkou je hnojení. Může být chápáno na místě náklonnosti a lásky, která je pro doprovázeného blahodárná a která vykouzlí na jeho stromě květy. Za běžných okolností hnojíme skutečně hnojem. Hnůj vlastního života se může stát účinným hnojivem. Mistr duchovního života a kazatel Johannes Tauler má zjevně na mysli právě toto podobenství, když říká: Sedlák vyváží denně hnůj na pole. Po roce vydá pole své plody. Je to útěšný obraz, že právě to, co považujeme ve svém životě za pouhý hnůj, za odpad, za ztroskotání, za to, co si nezasluhuje chválu a uznání, připravuje půdu pro strom našeho života a vede jej k rozkvětu.

Podobenství o neplodném fíkovníku nemoralizuje. Pouze nám nabízí obrazy, jež se nám mohou vtisknout do duše, aby tam proměnily všechny obrazy negativní, bránící nám v životu. Mezi takové negativní obrazy patří slova jako: „Ze mě stejně nikdy nic pořádného nebude“; „Jsem beznadějný případ“; „Nejsem v pořádku“; „Veškeré snahy nevedou k ničemu“; „Přešlapuji na místě a nemůžu dál.“

Podobenství se dotýká naší duše. Už když mu nasloucháme a dovolujeme mu zapadnout do srdce, půda naší duše je zkypřena a pohnojena. Ale podobenství nejen dodává naději, nýbrž je také výzvou: udělej, co je v tvých možnostech. Pokud by strom nikdy nenesl ovoce, ztrácí svůj nárok na existenci. My se však musíme rozloučit navíc i s vlastní představou toho, jak má vypadat ovoce, které si přejeme sklízet z našeho stromu. Možná postačí, když ovoce bude drobnější anebo když strom prostě jen poskytne stín.

 

TOUHA PO CELISTVOSTI

(Matouš 25, Lukáš 14 a Matouš 22)

Carl Gustav Jung uvádí jako cíl lidské cesty seberealizaci nebo směřování k celistvosti. Ježíš odpovídá na lidskou touhu po celistvosti podobenstvími o hostině a o svatební hostině. Ve snu se svatba vždy vykládá jako jednota veškerých protikladů. Nejen protikladu muže a ženy, nýbrž také země a nebe, ducha a instinktu, světla a tmy. Také hostina je obrazem touhy po celistvosti. Ježíš ukazuje na třech podobenstvích naší cestu k celistvosti.

V podobenství o pěti moudrých a pěti pošetilých družičkách jde o to, že pouze moudré panny se mohou zúčastnit svatby. (Mt 25,1-13) Moudré panny se řídí vnitřní prozíravostí, žijí vědomě, pozorně a bděle. Panny pošetilé nejsou rozhodně žádné hlupačky, ale žijí neuvědoměle, ze den na den a nevěnují svatbě pečlivou přípravu. Zacházejí nedbale s vyhlídkou nato, že budou mít výsadu vést ženicha v tanečním průvodu do nevěstina domu. Jsou to ženy, které přicházejí pozdě, a proto zůstanou stát před zamčenými dveřmi. Tento motiv dobře známe ze svých snů. Vždycky to znamená, že nemáme žádný vztah ke svému nitru. Slavnost dosažení celistvosti ovšem mohu oslavovat jedině tehdy, když žiji vědomě, bděle a cele přítomný okamžik. Vždyť Ježíš může v kteroukoli chvíli zaklepat na dveře mého srdce, aby u mě slavil svatbu.

Obě další Ježíšova podobenství se týkají hostiny. Matouš a Lukáš je vypravují podobně, avšak s jiným závěrem. U Matouše je to král, který zve na svatební hostinu svého syna. Jenže pozvaným hostům se nechce přijít a raději si jdou po svých záležitostech. Jiní se dokonce vrhnou na královy služebníky a pobijí je. Král pak vyšle vojsko a přikáže vrahy zabít. Mohl  by to být obraz toho, že v sobě umlčujeme vnitřní hlasy, jež nás zvou k hostině celistvosti. Ty hlasy nás vytrhují z našeho každodenního koloběhu a ze životního stylu, ve kterém jsme se mezitím zabydleli.

Reagujeme-li však na pozvání k celistvosti takovýmto způsobem, jsme bez šance. Po tomto poněkud krvavém exkurzu se Ježíš znovu vrací k obrazu hostiny. Služebníci dostávají nový příkaz, aby pozvali každého, koho potkají. Přivedou je všechny najednou: dobré i zlé. Je to úžasný, překvapivý obraz. Na hostinu celistvosti jsou pozváni i zlí. Ale pak se nálada zase náhle mění. Král si mezi pozvanými všimne člověka, který na sobě nemá svatební šaty. Když muž nedokáže odpovědět na otázku, proč se na svatbu patřičně neoblékl, pán ho dá vyhodit ven do temnoty. Všechno v nás je tedy pozváno k hostině celistvosti, jak dobré, tak i zlé. Avšak očekává se přitom naše aktivní účast.

Otázka zní, co znamená obraz svatebního šatu. Jedni jsou toho názoru, že hostitel měl ve zvyku podarovat pozvané slavnostním oděvem, který jim předem poslal. To, že si jej host oblékne, je projevem respektu k hostiteli. Jiní se zase domnívají, že se hosté na svatbě neměli objevit v nějakém zvláštním oděvu, ale prostě jen v čistých šatech. V tom případě by to znamenalo, že se na hostinu celistvosti máme pečlivě připravit. A takto zní radostné poselství: Všechno ve mně může dospět k jednotě s Bohem, včetně toho temného a zlého. Avšak musím se převléci do šatu lásky. Musím vědomě vydat tyto věci Bohu, jinak nebudou proměněny, jinak nedojde k žádné hostině celistvosti.

Evangelista Lukáš klade důraz na jiné místo. Vypráví o muži, jenž uspořádal velikou hostinu a pozval na ni řadu hostí. Pozvaní se vymlouvají. Pro jednoho je důležitější pole, které si právě koupil. Majetek nám může překážet, abychom se vydali cestou celistvosti. Druhému bránil nákup pěti volských spřežení. Ta symbolizují úspěch a důvěru ve vlastní síly. Jenže ten, kdo přespříliš spoléhá na vlastní síly nebo na úspěch, se může nepozorovaně odstřihnout od vlastního srdce a popřít vlastní já.

Carl Gustav Jung je přesvědčen, že největším nepřítelem proměny je úspěšný život. Ten, kdo si spokojeně hoví ve vlastním úspěchu, sejde ze své vnitřní cesty. Uvnitř zůstane vězet ve své lidské nezralosti. Ten třetí se vymlouvá na svou novomanželku, kvůli níž nemůže přijít na hostinu. Svatba je sama o sobě velice dobrá věc. Existují ale vztahy, které mě mohou blokovat, takže se nemohu stát v plnosti sebou samým.

Když se nikdo z pozvaných nedostaví, přikáže pán služebníkovi: „Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!“ (Lk 14,21)

Právě to, co je ve mně zraněné a zubožené, co je ve mně slepé a chromé, mě může otevřít cestě celistvosti. Úplně všechno, co je ve mně, a především snad právě to, co se mně samotnému zdá nenápadné a nevýznamné, má být zahrnuto do celku s Bohem. Celistvosti mohu dosáhnout pouze tehdy, otevřu-li před Bohem i své slabosti. To, co Bohu odepřu, mi pak bude chybět i do celistvosti. Ale budu-li své slabiny popírat, budu se protloukat životem jako poloviční člověk a jako ten, který vystavuje na odiv pouze své kladné stránky. Potkáme-li se občas s takovým člověkem, uvědomíme si, že se mezi námi nedává nic do pohybu, neboť tu zkrátka něco chybí.

Když na hostině zbývá i přes množství pohoštěných nemocných a chromých pořád ještě dostatek volného místa, přikáže hostitel služebníkovi: „Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (Lk 14,23)

Původně tím byli míněni hlavně lidé žijící mimo Jeruzalém, pohané – ti jsou tedy pozváni k Ježíšově hostině. Vyložíme-li si však tento výrok jako pokyn pro cestu k naší celistvosti, pak se nám Ježíš snaží říci: I to, co leží mimo tvé vědomí, i to, co jsi kdysi nechal ležet na cestě, i to všechno, co jsi kdy prožil, by mělo být zahrnuto do jednoty s Bohem. Celý tvůj životní příběh je důležitý. Přijímej všechno, co jsi kdy prožil. Patří to k procesu tvé cesty k celistvosti. Nemůžeš potlačovat své okliky a slepé uličky. Vždyť i ony se tě snaží přivést ke tvému skutečnému Já v Bohu.

Tato Ježíšova terapie mi poskytuje naději: Všechno ve mně je důležité. Měl bych to přestat posuzovat a hodnotit a měl bych to předložit Bohu. Patří to k celku mého bytí. Celý můj život, všechno, co je ve mně, by mělo být proměněno Božím Duchem a Boží láskou tak, aby vším, co jsem, začal stále více prozařovat původní obraz, který si o mně vytvořil Bůh.

 

TOUHA PŘINÁŠET PLODY

(Matouš 13,1-9)

Mnozí lidé strádají: přestože na sobě pracují po duchovní či psychické stránce tak usilovně, dokážou zaznamenat jen nepatrné pokroky, a jejich život zůstává nadále neplodný. Nevzkvétá. Na tuto zkušenost odpovídá Ježíš podobenstvím o rozsévači, který rozsévá osivo na pole. Část zrna padne na cestu, jiná část na kamenitou půdu, jiná mezi trní. „Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.“ (Mt 13,8)

Cesta, která je udusaná nohama poutníků, symbolizuje tvrdost člověka a také jeho povrchnost. Tam, kde člověk žije pouze navenek, setba Božího slova nemá šanci v něm vzejít. Kamenitá půda symbolizuje člověka, jenž se dá snadno nadchnout, ale nestojí nohama pevně na zemi a chybí mu pevné kořeny. Nadšení vyprchá, jakmile se dostaví první potíže. Trní zase představuje starosti, které udusí setbu, ale stejně tak mohou být trním i naše životní zranění. Někteří se dají natolik určovat křivdami a zraněními, že se jejich duše nedokáže dotknout žádné slovo útěchy, a setba tak nemůže vzejít.

Ježíš nám vysvětluje, proč v nás z tak mnohého vzchází jen málo. Nastavuje nám zrcadlo, jen abychom v sobě dokázali poznat udusanou a kamenitou půdu nebo trní. Jedním dechem nám ale též vlévá naději. Také v nás zapadla část setby do úrodné prsti. Tam v nás vzejde a přinese užitek, „některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.“ (Mt 13,8) Náš život rozkvete za předpokladu, že dovolíme setbě Božího slova a tichým Božím podnětům, aby zapadly do dobré půdy našeho srdce, do ochotného a otevřeného srdce. Avšak tuto dobrou půdu poznáme na poli své duše teprve tehdy, když poznáme i tvrdou hlínu udupané cesty – to, co je v našem životě zapadlé do vyjetých kolejí a uzavřené do sebe; když se podíváme na kořeny, z nichž žijeme; když přistřihneme trní, které se v nás snaží udusit to, co touží kvést.

 

TOUHA PO PROMĚNĚ

(Matouš 13,33 a Lukáš 13,20-21)

Občas při rozhovorech slýchám: „Už jsem toho tolik přečetl. Vím, jak bych měl žít. A přece se mi to nedaří.“ Jedna paní mi tak řekla: „Mám za sebou dlouhodobou terapii. Během ní mi bylo všechno jasné. Jenže ve všedním životě vždycky znovu upadám do starých stereotypů.“

Na tuto potřebu odpovídá Ježíš kratičkým podobenstvím o kvasu. Nebeské království (u Matouše), případně Boží království (u Lukáše) je jako „kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ (Mt 13,33)

Mouka představuje to, co může protéci mezi prsty. Nedokážeme to uchopit. Mouka je rozvátá větrem a na všem se usazuje jako prach. Jakmile však hospodyně smíchá mouku s kvasem, stane se z ní chléb, který slouží za obživu mnohým.

Ježíš se nám snaží dodat tímto svým podobenstvím odvahy. Náš život není pouhou moukou, jež nám proteče mezi prsty. Promísíme-li všechno s kvasem jeho poselství, stane se náš život chlebem, který živí nás i druhé. V řeckém textu je uvedena objemová jednotka SEA. Zmíněné tři váhové jednotky SEA odpovídají takřka čtyřiceti litrům. Je to ohromné množství. Proto mnozí exegeté úryvek překládají tak, že hospodyně zadělala kvas do veliké díže mouky. Ale trojka je symbolická číslice. Člověk jakožto celistvá bytost se skládá z dílčích částí: z hlavy, ze srdce a z břicha – neboli z ducha, duše a těla. Všichni filozofové a psychologové si zvykli rozdělovat člověka na tři sféry. I v pohádkách se setkáváme s třemi královskými syny, kteří odjíždějí do světa na zkušenou.

Trojka tedy představuje všechny sféry v člověku. Ve všech třech má být patrné Boží království, všechny tři mají být určovány Bohem, nikoli cizími silami, jež nás odcizují sobě samým. Náš duch bývá často určován cizími myšlenkami, které ho vedou nesprávným směrem. Naše duše zase bývá často zraněna urážkami nebo ovlivňována cizími životními vzorci, které jí berou svobodu. A tělo chápou mnozí jako nepřítele, kterého odmítají, zatímco pro jiné se stává idolem a předmětem klanění, jsou tedy určováni tělem a jeho pudy. Avšak Bůh má vládnout všem oblastem. Jen tak člověk naplní správným způsobem vlastní podstatu.

Kvas je v porovnání v velkou díží mouky objemově nepatrným množstvím. A přece všechno prokvasí. Boží království často nebývá pozorovatelné nebo zakusitelné. Je to vnitřní veličina, kterou nedokážeme uchopit. A přece můžeme důvěřovat v to, že Bůh všechno proniká. Máme za úkol prokvasit kvasem Božího Ducha všechny tři oblasti svého lidského bytí. Tak se všechno v nás stane chlebem, jenž skutečně žití. Náš duch začne přinášet užitek nám samým i lidem kolem nás. Naše duše přestane být určována nátlakem a nutkáním a dá se vést Bohem. I naše tělo bude prostupné pro Boha. Získá tím svou skutečnou krásu a kouzlo.

V podobenství o kvasu nás Ježíš nevybízí, abychom dosahovali nějakých mimořádných výkonů nebo abychom násilím měnili své životní vzorce. Vede nás k tomu, abychom pouze připustili proces kvašení. Boží království už je v nás. V podobenství je zosobňuje hospodyně, která zadělává kvas do mouky. Ta žena bývá často vykládána také jako duše, vnitřní oblast člověka. Duše má cit pro Boží království a pro Boží vládu v nás. Duše, jež v nás mísí mouku všedního života s kvasem, je příčinou proměny. Náhle pak je všechno v nás oduševnělé a nesené Božím Duchem. V hloubi naší duše dochází k proměně. Vychází tak najevo naše skutečná podstata, jakkoli je náš všední život nejednotný a rozháraný.

 

TOUHA PO NÁVRATU DOMŮ

(Lukáš 15,11-32)

Nejkrásnější Ježíšovo podobenství nám zachoval evangelista Lukáš. Jakožto nadaný spisovatel nám vypráví podobenství o ztraceném synu a milosrdném otci takovým způsobem, že hluboce dojímá lidi od doby jeho sepsání až dodnes. Zjevně oslovuje nejhlubší tužby člověka, především touhu po tom, jak se dostat z odcizení zpět do rodného domu, z nevlastního do vlastního, ze smrti do života. Je to touha po domově, v němž budeme skutečně doma.

V tomto podobenství popisuje Ježíš dva postoje, které jsou nám důvěrně známé. Oba otcovi synové představují dva póly, které máme v sobě. První pól představuje mladší syn, který se snaží vyrazit z úzkého rodinného kruhu, z těsných předpisů a zákonů, tak aby mohl poznat život se všemi jeho světlými i stinnými stránkami. Druhým pólem je starší bratr, který se hněvá na otcovo milosrdenství.

Mladší syn se nehodlal jen tak přizpůsobit a pasivně procházet životem. Přál si užívat života plnými doušky. Jeho touha po plném životě – po tom žít a užít si přítomný okamžik a nelámat si hlavu starostmi o budoucnost – je typická právě pro naši dobu. Noviny Süddeutsche Zeitung ze dne . září roku 2010 citují jistého mladého muže: „Je to neustálá touha jít někam pryč. Pryč, na vandr s přáteli, na diskotéku, do hospody na pivo. Hlavní věc, že člověk nemusí být doma, kde není kam se stáhnout, kde nemá vlastní pokoj, kde jsou dveře neustále dokořán, telefon v obýváku, doma, kde tě sleduje i nábytek.“

Tímto postojem však ztrácí ten mladý muž sebe samého, jak nám vypráví podobenství. Mladík žije bezuzdným způsobem, bez jakékoli konkrétní formy. Stává se tak neukázněným a beztvarým. Promarní svůj majetek. Promarní sebe samého v bezcennostech, jež ho zanedlouho začnou nudit. Daří se mu stále hůř. Ten, který vždycky toužil po svobodě, se musel vnucovat cizinci, aby vůbec dokázal přežít. Nakonec skončil u prasat, považovaných židy za nečistá zvířata. Nelze klesnout hlouběji.

V této chvíli to mnozí lidé vzdávají se sebou samými. Nedovedou si odpustit, že přivedli svůj život na buben a že pohořeli. Zakazuje jim to jejich hrdost. Jak by se mohl náš mladík, který totálně zbankrotoval, ukázat na očích svému otci a svému bratru, jenž žil vždy korektně a přizpůsobeně? Jako by ho slyšel: „Vždyť jsem to pořád říkal, že z tebe nikdy nebude nic kloudného a že nakonec skončíš v žumpě.“ A tuto škodolibou radost okolí si každý obvykle chce ušetřit.

Jenže náš mladík reaguje jinak. Jeho existenční nouze je natolik těžká, že ho vede k zamyšlení. Jde do sebe, neboli – jak zní latinský překlad IN SE AUTEM REVERSUS – „obrací se zpátky k sobě.“ Když je zpět u sebe, pocítí touhu po domově.

Začne vést rozhovor se sebou samým. Srovnává se s nádeníky svého otce, kterým se tam doma daří mnohem lépe než jemu teď. A tak dospěje k rozhodnutí: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“ (Lk 15,18-19) V řeckém překladu narazíme na pojem ANASTAS, což se překládá jako „chci vstát.“ Zároveň v tom slově slyšíme ozvěnu zmrtvýchvstání. Syn se cítí mrtvý a nyní touží zakusit vzkříšení.

Otec reaguje zcela jinak, než syn očekával. Nekritizuje ho a nespílá mu. Běží mu naproti, padne mu kolem krku a políbí ho. Dokonce dá vystrojit velikou slavnost: „Přiveďte vykrmené tele a zabijte je! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ (Lk 15,23-24) Otec nic nevyčítá. Raduje se z obrácení svého syna. Těší se z toho, že jeho syn vstal ze smrti do života a že ten, který se ztratil ve světě, znovu nalezl cestu k sobě samému a ke svému skutečnému bytí.

Tímto podobenstvím se v nás Ježíš snaží zlomit vnitřní odpor, jenž si v nás nevědomí vybudovalo proti obrácení a odpuštění. Existuje v nás vnitřní žalobce, jakmile se dopustíme chyby. Nedokážeme odpustit sobě samým. Veškerá nabádání, abychom si odpustili, protože nám přece odpustil Bůh, zůstávají pouze v hlavě, a ve skutečnosti se nás nedotknou. Proto je zapotřebí podobenství, které navodí proměnu v hloubi naší duše, v našem nevědomí, a tím nám umožní odpustit sobě samým. Podobenství námi pohne. A v tomto pohnutí se hroutí naše vnitřní bariéry, jež nám brání odpustit sobě samým.

Když už jsme ztratili sami sebe, začínáme se degradovat. Stavíme se na úroveň nádeníků či otroků, tak jako mladší syn z podobenství. Jenže spolu s tímto sebeznehodnocením utíkáme od sebe samých a ztrácíme schopnost navrátit se k sobě a ke svému skutečnému bytí. Podobenství nás proměňuje směrem ke zdravé sebeúctě. Znovu získáváme odvahu vrátit se k sobě domů a je zcela lhostejné, kde jsme až doposud žili. Sami od sebe se zvedáme. Spolu s mladším synem znovu získáváme ztracenou sebeúctu. Znovu dokážeme kráčet životem se vzpřímenou hlavou. Už si nevyčítáme vlastní minulost a vděčně přijímáme přítomnost, protože jsme vstali ze smrti k životu a znovu jsme nalezli sami sebe.

Starší syn se hněvá, že otec zachází tak milosrdně s mladším bratrem, který rozházel celý podíl svého dědictví. A teď má starší bratr navíc ještě pracovat na toho mladšího budižkničemu. Starší syn je přizpůsobený, je to ten, který vždy dodržoval všechna pravidla. Pod povrchem svého korektního chování však ukrývá agresivní a sexuální fantazie. O svém bratru nechce slyšet ani slovo. Vždyť přece rozházel svůj díl dědictví s děvkami. Ale v celém předchozím vyprávění o tom přece není nikde ani zmínka. Dostávají se tedy ke slovu potlačené fantazie, jež se následně projeví v jeho slovech.

Avšak i tento přizpůsobený syn se potřebuje obrátit od úzkoprsosti ke svobodě, od tvrdosti k milosrdenství. Otec projevuje pochopení i pro svého staršího syna. Proměnu ovšem ponechává na něm. Snaží se ho jemně oslovit společným citovým poutem, které mezi nimi existuje: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ (Lk 15,31-32)

Otec svému staršímu synovi nic nevyčítá. Vybízí ho, aby se radoval, a spolu s ním i my, protože i my v sobě máme stránku staršího bratra. Podobenství má ale otevřený konec: nevíme, jestli se starší bratr obrátil, nebo ne. Ježíš nechce k ničemu nutit ani nás. Pouze nás vybízí: Následujme podobenství, naslouchejme mu srdcem, a naše úzkost se rozšíří, naše srdce se otevře. Pak dokáže konečně odpustit sobě i druhým. Opět nalezneme sebe samé a vstaneme k životu, abychom se mohli vydat znovu svou cestou a přestali si přitom vyčítat minulé chyby a zklamání. Najdeme cestu k domovu, kde jsme opravdu doma a kde smíme slavit slavnost života.

 

TOUHA PO NALEZENÍ ZTRACENÉHO

(Lukáš 15,8-10)

Už u marnotratného syna je tématem příběhu ztráta, ale v tomto případě spíše z pohledu viny. V podobenství o ztracené drachmě aspekt viny mizí. Zde se jedná spíše o to, že ztrácíme vlastní střed, že se vzdalujeme svému bytostnému já. Už nevíme, kdo vlastně jsme. Přišli jsme o vnitřní domov. Ztratili jsme ideály, pozbyli jsme vitalitu, sílu a schopnost nadšení.

V rámci duchovního doprovázení často slýchávám nářky na to, že člověk přišel o velké množství věcí, které mu kdysi bývaly svaté: „Ztratil jsem vztah s Bohem“; „Ztratil jsem kontakt se sebou samým“; „Připadám si v našem společenství ztracený“; „Přežívám jen tak ze dne na den“;… Právě na tento pocit vnitřní ztracenosti odpovídá podobenství o ztracené drachmě.

V podobenství o ztracené drachmě je ve středu všeho dění žena. Je zajímavé, že evangelista Lukáš často představuje ženské postavy jako vdovy nebo jako osaměle žijící ženy. Taková žena není určována mužem. Spočívá v sobě samé. Stejně tak ani u této ženy se nejedná o její vztah k muži, nýbrž o její svébytnost a o její stav samostatnosti.

Hospodyně má deset drachem. Desítka je počtem symbolizujícím úplnost. Ten, kdo má deset drachem, je celistvý a zdravý. Naše hospodyně však jednu drachmu ztratila. Tím, že přišla o tu jedinou minci, pozbyla svoji celistvost a jednotu se sebou i s Bohem. Přišla o svůj střed. Jenomže bez středu jí nebudou k ničemu ani zbylé drachmy. Rozkutálí se. Už je nic nespojuje. Žena si uvědomuje svou ztrátu. Ztratila sebe samu.

Řehoř z Nyssy, řecký teolog a mistr duchovního života ze 4. století, vykládá drachmu jako obraz symbolizující Krista. Z psychologického hlediska by se dalo říci, že drachma symbolizuje bytostné já. Ten, kdo ztratí toto bytostné já, toho nezmůže příliš mnoho ani navenek. Úplně všemu, do čeho se pouští, bude chybět střed, síla a jasno.

Žena rozsvítí lampu. Tuto lampu vykládá Řehoř jako rozum. Ona potřebuje světlo rozumu k tomu, aby prozářila temnotu nevědomí a aby v něm mohla začít hledat ztracenou celistvost. Lukáš má tady však jistě na mysli také světlo víry. Vždyť přece jenom víra dokáže skutečně osvítit rozum. Je to Boží světlo, které potřebujeme k tomu, abychom ve sém vnitřním domě mohli začít hledat ztracenou drachmu.

Žena vymete celý dům. Vymete smetí, jež se usadilo na jeho podlaze. Řehoř vykládá to smetí jako obraz nepozornosti, ve které žijeme. Pouštíme-li se do mnohých aktivit nepozorně, zanášíme svůj dům smetím. Podlahu naší duše pokryje tlustá vrstva prachu. A tak musíme pořádně zamést, chceme-li dosáhnout jejího původního lesku. Žena hledá opravdu neúnavně. Řecký pojem EPIMELOS znamená: „pečlivě“, „starostlivě“, „důkladně“, „horlivě.“ Leží jí na srdci, aby svou drachmu opravdu našla. Člověk není jen hledačem Boha, ale hledá také sebe samého, své bytostné já. Často totiž ztratil sám sebe.

Žena svou drachmu nakonec najde. Tím nalezne také sebe samu. A pak svolá své přítelkyně a sousedky: „Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“ (Lk 15,9) Ten, kdo najde sebe samého, objeví zároveň nový vztah ke svým bližním. Žena však svolává pouze ženy. Spolu s nimi chce oslavit svátek svého bytí sebou. Nalezla ztracenou drachmu. Našla Boha jakožto základ svého lidského bytí. Podle C. G. Junga nedokážeme najít své bytostné já, aniž bychom objevili ve své duši Boží obraz. Bytostné já není výsledkem našeho životního příběhu, nýbrž je to původní obraz, jaký si o nás vytvořil Bůh.

Podobenství má vždy různé úrovně. Ponechává čtenáři svobodu, aby v sobě novým způsobem objevil své touhy. Žena může symbolizovat duši člověka, který ztratil vlastní střed a nyní se vydal hledat své bytostné já. Stejně tak dobře však může být i obrazem Boha, jenž hledá ztraceného člověka a obrátí při tom celý dům vzhůru nohama. Když si vykládáme podobenství tímto druhým způsobem, pak je tu obrazem ženy skutečně líčen sám Bůh.

Německý mistr duchovního života Johannes Tauler vykládá podobenství následujícím způsobem. Bůh jedná právě v situacích, kdy jsme se pohodlně uhnízdili v domě vlastního života. V přílivu činností jsme tam někde ztratili svou drachmu. A tak nás Bůh přivádí do krize, do „nouze“, jen aby v nás znovu nalezl drachmu – naše bytostné já. Vede nás při tom až na dno duše. Tam nalézáme drachmu, tedy původní obraz, jaký si o nás udělal Bůh.

Ať už si vyložíme podobenství jakkoli, v nitru nás oslovuje touha, abychom v sobě skutečně našli to, co jsme ztratili. Je to prastarý motiv, který se neustále vrací i v jiných náboženstvích a kulturách. Například Římanky procházely vždy 2. února v procesí se svícemi v rukou městem, aby našly své ztracené dcery. K procesí je inspirovala báje o Proserpíně, kterou uloupil bůh podsvětí. Ztracené dcery symbolizují ztracenou svěžest a vitalitu, to původní a nefalšované v člověku, co je příslibem budoucnosti a co představuje naše sny o životě.

Podobenství o ztracené drachmě se nás snaží přivést do styku se vším, o co jsme přišli. Snaží se nám připomenout, že na hledání ztraceného není nikdy pozdě. Místo naříkání se máme pustit do hledání, jako žena z podobenství. Znovu tak nalezneme, co jsme ztratili, a budeme moci uspořádat radostnou oslavu.

 

TOUHA PO BYTOSTNÉM JÁ

(Matouš 13,44-46)

Cílem terapeutické cesty je podle C. G. Junga to, aby se člověk stal sám sebou. Bytostné já je vnitřním středem člověka a zahrnuje v sobě vědomé i nevědomé. Jung klade proti sobě bytostné já a ego. Ego je uvědomované jádro osobnosti. Egu se jedná o to, aby se předvádělo, aby oslňovalo navenek, aby žilo vlastními potřebami a aby se stavělo do středu událostí. Bytostnému já se jedná jednoduše o to být skutečné, pravé, spočívající ve středu sebe samého.

Každý by rád dospěl ke svému bytostnému já. Otázka zní, jak nalézt cestu k nejvnitřnějšímu jádru člověka, k jeho vnitřní svatyni, tak jak toto „Já“ nazývá stoická filozofie.

Ježíš nám ukazuje na obou podobenstvích o pokladu v poli a o drahocenné perle, kde a jak můžeme najít své bytostné já. Poklad a perla jsou symboly bytostného já.

Poklad je zakopán na poli. Musíme začít kopat někde uprostřed pole naší duše. Ten, kdo kope na poli, umaže si ruce. Pole a hlína jsou symbolem nejen pozemského rozměru člověka, nýbrž i jeho stinných stránek. S hlínou spojujeme také špínu. Když nám hlína ulpí na botách, máme potřebu je očistit. Avšak hlína symbolizuje také plodnost. Na poli roste obilí. Každý dobrý hospodář si váží úrodné prsti. Rád potěžká hroudu v holé dlani, aby ji prozkoumal a zhodnotil. Jenže mnozí městští lidé už nechtějí mít s hlínou nic společného. Dávají přednost vybetonovaným chodníkům.

Podle Ježíšova názoru ale spočívá naše bytostné já zakopané v hlíně pole. Musíme tedy kopat na poli své duše, musíme jít do hloubky, abychom tam nalezli své bytostné já.

Pole však nepoukazuje jen na půdu naší duše, nýbrž i na tělo. Polní půda nám ukazuje, že v pozemské, tělesné stránce našeho lidského bytí máme hledat poklad. To, jestli se někdo skutečně stal sebou samým, můžeme vyčíst z jeho těla. Je ovšem zapotřebí pokory – HUMILITAS -, abychom se dokázali prohrabat humusem své duše až k pokladu. Jakmile ho najdeme, můžeme prodat vše ostatní. Bytostné já je tím pravým pokladem a skutečným bohatstvím našeho života. Bohatství tedy nespočívá v hmotném jmění, nýbrž v naší duši – v bytostném já.

Obraz drahocenné perly, kvůli níž je kupec ochoten prodat úplně všechno, co má, nám ukazuje jinou cestu k bytostnému já. Perla vyrůstá ze zranění perlorodky. Na duchovní cestě a na cestě našeho zrání ke skutečnému lidství se jedná o to, abychom objevovali perly právě ve zraněních vlastního životního příběhu. Pastorální teolog a autor duchovní literatury Henry Nouwen řekl před dvaceti lety při příležitosti požehnání nového exercičního domu v Münsterschwarzachu: „Tam, kde jsme narušení a zranění, tam jsou ale také zároveň narušovány i masky, které jsme si nasadili. Tam se otevíráme svému bytostnému já.“ Přestáváme schovávat své skutečné já za nějakou fasádu. Dovolíme svým ranám, aby rozbily pancíře, jimiž jsme obrnili své srdce, abychom se tak uchránili před bolestí. Od terapie očekáváme, že uzdraví naše rány. Avšak Ježíš nám ukazuje ještě jinou cestu: Nejprve bychom měli ve svých ranách objevit perly – naše bytostné já. Jakmile objevíme perlu, rána přestává bolet. Ale zůstává. Hildegarda z Bingenu vidí cíl lidského zrání právě v tom, že člověk dokáže proměňovat své rány v perly.

Dvojí podobenství o pokladu v poli a o drahocenné perle proměňuje náš pohled a posouvá jej od pouhé cesty k bytostnému já. Rádi bychom nalezli toto já intelektuální cestou nebo pomocí nějakých terapeutických či duchovních metod. Ježíš nám ukazuje namísto toho cestu pokory, cestu do vlastních hlubin. Tam narážíme na své stinné stránky a na zemitost našeho života. Tam se setkáváme s vlastními zraněními. Jenže právě v obou těchto oblastech je k nalezení ten poklad a ta drahocenná perla, právě tam se dostáváme do kontaktu se svým bytostným já. Mnozí mají dojem, že se pořád jen přehrabují v hlíně a špiní si přitom ruce. Ale vždyť už jsou tak blízko pokladu! Ať jen s důvěrou kopou dál. Jednou na poli své duše na ten poklad konečně narazí.

Ježíš nám ukazuje v podobenstvím cesty, jak nakládat s vlastními vášněmi: jak se může naše závist, vztek, žárlivost, hněv či strach proměnit ve vnitřní energii a jak můžeme převrátit svou beznaděj a zoufalství v důvěru a spolehnutí. Ježíš nám tak doporučuje terapeutickou cestu, ale je to cesta, po které se každý musí vydat sám.

Ten, kdo čte Ježíšova podobenství a zahloubá se do nich, nastoupil už tím samým cestu k proměně. Otvírá se mu tak nový pohled. Díky tomuto novému pohledu na sebe i na svůj obraz Boha se sám obnovuje. A přece je často ještě zapotřebí duchovní průvodce, jenž by nám při dílčích problémech dokázal poradit to správné podobenství a povzbudil nás, abychom se podívali na svou situaci z jiného zorného úhlu.

Podobenství jsou podstatnou součástí Ježíšovy terapeutické metody. Ježíš uzdravuje tím, že vypráví. Uzdravuje slovy, která otevírají naše srdce vlastní pravdě i Bohu, neboť on je tím skutečným lékařem naší duše.

 

JEŽÍŠOVY TERAPEUTICKÉ METODY V JEHO SLOVECH

Ježíš vyprávěl lidem a vyučoval apoštoly. Jeho slova uchovávali a shromažďovali jeho učedníci. Evangelisté pak tyto sebrané výroky často různě kombinovali a vytvářeli z nich větší celky. Matouš například sestavil Ježíšova slova do pěti velkých řečí. Těchto pět Ježíšových řečí odpovídá starozákonním pěti knihám Mojžíšovým. Ježíš je ten, který ukazuje novou cestu k životu. Nejvýznamnější z jeho řečí je Horské kázání. Tak jako Mojžíš dostal na hoře od Boha desky zákona, zvěstuje i Ježíš nový zákon učedníkům Božího království.

Matouš chápe Ježíše jako učitele moudrosti, jenž nám ukazuje, jak se vydat cestou zdařilého života. Životní zdar je pro Ježíše nesmírně důležitý a poukazují na to i jeho mnohá blahoslavenství. Ani zdaleka se přitom nejedná jen o těch osm z úvodu Horského kázání nebo o ta čtyři, uváděná Lukášem v úvodu Ježíšova kázání pod širým nebem. Ježíš neustále ukazoval lidem, jak mohou být blažení a šťastní a jak se mohou vypravit na cestu ke skutečnému štěstí.

V blahoslavenstvích nám Ježíš ukazuje realistickou cestu, jak můžeme přece jen dospět k souznění se sebou samými i uprostřed úskalí a turbulencí našeho života. V Ježíšových slovech moudrosti, jak nám je zachycují evangelisté v jeho velkých řečech, objevujeme jeho psychologickou moudrost a dokonalou znalost člověka. Jeho terapeutická moudrost přitom sahá poměrně často k moudrosti jiných náboženství (u Matouše) nebo k moudrosti řecké filozofie (u Lukáše) a dokáže ji integrovat.

Již celá řada autorů interpretovala psychologickou moudrost Horského kázání a dalších Ježíšových poučení. Sám jsem se při jiné příležitosti pokoušel vyložit osm Ježíšových blahoslavenství jako osmero cest ke zdařilému životu. V této knize bych se rád omezil jen na několik Ježíšových slov: především těch, která se jeví na první pohled nepřístupnými a nesrozumitelnými. Dříve se tato jeho slova vykládala hlavně jako moralizující a tento výklad často kladl přehnaný nárok na lidské možnosti. Díky tomu vyvolávala v lidech strach, že nikdy nemohou učinit zadost Ježíšovým nárokům. Já však chápu jako klíč k vlastnímu výkladu Ježíšových slov výklad svatého Augustina: „Boží slovo je protivníkem tvé vůle, dokud se nestane původcem tvé spásy. Dokud jsi nepřítelem sebe samého, také Boží slovo je tvým nepřítelem. Staň se svým přítelem. Pak i Boží slovo bude s tebou v souladu.“

Pro mě to znamená, že kdykoli mě nějaké Ježíšovo slovo rozčílí, projeví se, že jsem nepřítelem sebe samého a že si vytvářím o sobě, o životě a o Bohu takový obraz, který neodpovídá pravdě, čímž si škodím. Zápasím-li s Ježíšovým slovem, blížím se k harmonii se sebou samým. Jsem-li v souladu s vlastním srdcem, začnu chápat i Boží slovo jako slovo přítele – jako slovo, jež mě uvádí do skutečného života.

To, co formuloval svatý Augustin před šestnácti sty lety jako zásadu pro výklad biblických slov, a to především Ježíšových slov, to vyjádřil Eugen Drewermann psychologickou terminologií. Hovoří o tom, že Ježíšova slova by neměla být vykládána moralisticky, nýbrž nábožensky. Pokud by byla chápána jen jako pouhý nárok, budou nás přetěžovat a plodit strach. Chápat ta slova nábožensky znamená dát se jimi vést do hlubiny vlastní existence.

Ježíšova slova nám nehodlají odpovídat na otázku „co mám dělat?“, nýbrž na otázku „kým jsem?“ K náboženskému projevu proto patří forma paradoxu, jak se s ní často setkáváme například i v zenových paradoxních kóanech nebo v taoistickém mudrosloví. Paradoxní výrok – a kolik Ježíšových slov je takovým paradoxem! – „nutí k poctivému zamýšlení v samotě, nutí k účasti a ukazuje, že některé problémy nelze vyřešit rozumem či vůlí morálních předsevzetí.“ (Drewermann, 676) Na tématu Ježíšových terapeutických metod mě proto zajímají především ta Ježíšova slova, jež znějí jako kóany, a ty obrazné výroky, jimž dokážeme porozumět jen tehdy, pronikneme-li do obrazného způsobu Ježíšova vyjadřování. Jsou to většinou výroky, které nám jednotlivě zachovali jeho učedníci. Není vždy jasné, v jaké souvislosti je Ježíš původně pronesl. Pokusům exegetů podávat za všech okolností přesný historický kontext nepřikládám zvláštní váhu. Rozhodující je, že jeho slova mají svůj hluboký význam. Proto mohou působit i v nejrůznějších situacích našeho života pokaždé novým účinkem. U všech těchto slov se nejedná pouze o poučení, ale spíše o proměnu naší zkušenosti. Slova nás mají uvádět na jinou úroveň smýšlení a cítění. Nemůžeme si je jen tak beze všeho odnést s sebou domů. Spíše je musíme žvýkat jako chléb. V tom případě budou Ježíšova slova chutnat zpočátku trpce, avšak pak nám zesládnou v ústech jako med, tak to tvrdí už mnozí proroci.

 

SLOVA KÓANU, KTERÁ NÁS UVÁDĚJÍ NA JINOU ÚROVEŇ

Cílem kóanových slov, jak je známe ze zenové tradice, je uvádět člověka na jinou úroveň. Tato slova nedávají zdánlivě žádný smysl. Nelze je logicky vysvětlit a přeměnit na poučnou formulku. Spíše nutí náš rozum, aby opustil rovinu logického myšlení a otevřel se tajemství náboženské roviny, tajemství naší existence před Bohem.

Eugen Drewermann cituje Martina Bubera, který popsal tajemství kóanu (ten překládá jako „manifestaci“, „projev“) následovně: „Mají společné to, co se projevuje v průběhu „manifestace“ přímo či nepřímo prezentovaného zásadního problému jakožto jazykově či myšlenkově neřešitelné, jakožto paradox, na který nestačí žádná poučka, ale kterému odpovídá určitý zásadní lidský postoj vylučující veškerou souhrnnou pojmovou oblast.“ (Drewermann, 697, pozn. 16). A konečně se kóanové výroky dotýkají hlubiny mé duše, v níž začínám tušit tajemství vlastní existence, aniž bych je dokázal zachytit pojmy.

To, že Ježíšova slova mohou být interpretována jako kóan, nám předvádí už evangelista Marek. Prohlašuje: „Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.“ (Mk 4,33-34)

Řecký pojem PARABOLA lze přeložit také jako řeč v hádankách. Ježíš vyprávěl nejen podobenství, ale mnohá jeho slova jsou také hádankami. A právě tento Ježíšův zvyk hovořit v hádankách má terapeutický účinek. Ve slovech hádanek pokaždé narazíme na Ježíše, který nám nakonec zůstává nepochopitelný. Přijmeme-li jeho záhadná slova a meditujeme-li je, začnou nás uvádět na jinou úroveň. Tam se nejen setkáváme s Ježíšovým tajemstvím, ale také s tajemstvím vlastního života. Najednou nám Bůh zazáří zcela novým způsobem. Bůh, jak nám ho zjevuje Ježíš, se nám jeví jako milosrdný a milostivý, jako Bůh, který se nám v Ježíši přiblížil na dosah, jako Bůh, který je skutečným lékařem naší duše.

Rád bych nyní uvedl několik takových kóanových výroků:

„Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“

(Lk 9,60)

Toto je z logického hlediska naprosto nemožná věta. Mrtví přece nemohou udělat už vůbec nic. Nemohou pohřbívat jiné mrtvé. Když ovšem dovolíme tomuto výroku, aby nám pronikl do nitra, přivede nás do styku se vším, co je v nás mrtvé: se vším, co nepředstavuje život, s rutinním během všedního dne, s vnitřní prázdnotou a se zastydlostí naší duše.

Ježíš nám nepopisuje, jak by to mělo vypadat, když mrtví mají pohřbívat mrtvé. Jakmile ale začneme meditovat tento jeho výrok, přihlásí se v nás o slovo všechno mrtvé a zastydlé, aby to vzápětí bylo pohřbeno. Nekroužíme kolem mrtvoly, ale necháme ji být. Dovolíme si hodit to za hlavu a pohřbít to. A tu se v nás pohne chuť jít a žít tak, že už nás neurčují mrtvé litery či normy, avšak začíná v nás vládnout Bůh. Slovo mě zbavuje výčitek svědomí, jež mě začnou trápit poté, co opustím ustrnulé vztahy, vyprázdněné zvyky a rituály. Sám o sobě bych tyto věci nikdy nenazval mrtvými. Ježíš se svým radikálním způsobem vyjadřování mi dovoluje nazývat věci pravými jmény a prohlásit je za mrtvé. Výrokem o mrtvých, kteří mají pohřbívat své mrtvé, mě vybízí, abych se distancoval od věcí, jež se mě už netýkají. Mnohé, včetně peněz a hmotného zajištění, se totiž ve skutečnosti nedotýká mého skutečného života. Měl bych se soustředit na Boží království a na jeho zvěstování. Mělo by na mě být vidět, že se Bůh ve mně ujímá vlády. Vládne-li ve mně Bůh, je ve mně život.

„A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.“

(Mk 10,31)

Výrok o prvních, kteří budou posledními, a o posledních, kteří budou prvními, citují evangelisté na různých místech. Tato Ježíšova slova se posluchačů zjevně dotýkala. To, co v nás rozhýbou, ale není jasné hned na první pohled. Není ani v nejmenším logické, že by první měli být posledními. Avšak jakmile se v nás výrok usadí, jakmile jej v sobě zpracujeme, stejně jako musíme zpracovávat slova kóanu, začne v nás klíčit tušení, že všechno v nás je relativní.

To, jestli sklidíme úspěch, jestli nám něco prospěje nebo ne, zda jsme duchovní nebo ne, to všechno je relativní. Naše silné stránky se mohou projevit jako slabiny a naopak: slabosti se mohou ukázat jako síla. Výrok nás osvobozuje od závislosti za každou cenu poměřovat svou duchovní či terapeutickou cestu a snažit se přesně zkoumat, na jaké příčce pomyslného žebříčku duchovní či lidské zralosti se právě nalézáme. Veškeré takové poměřování je nesmyslné. V Božím království jsou první posledními a naopak. Před Bohem neplatí měřítka tohoto světa.

V konfrontativní terapii využívají četní duchovní doprovázející a terapeuti právě takové kóanové výroky, a to ne jako nabídku laciného řešení, nýbrž jako výzvu, aby člověk začal hledět na svou situaci z jiného zorného úhlu. A tak jeden nemocniční kaplan nabídl právě tento kóanový výrok pacientům, kteří neustále naříkali nad tím, že zrovna oni byli postiženi rakovinou. Na první poslech se to zdá troufalé. Když ale jako nemocný začnu zpracovávat toto slovo a pořádně je přežvýkám, postupně mě přivede k jinému pohledu na nemoc. Možná se zrovna budu cítit jako ten poslední a nyní začnu tušit, že bych mohl být první. Nebo jsem se naopak až doposud cítil ve svém povolání a při svém železném zdraví vždycky jako ten první. A nyní jsem zkoušen tím, jaké to je být poslední. Toto slovo při žvýkání nechutná. Avšak kdo se toho odváží, uvede ho slovo na jinou úroveň, mimo úvahy o zdraví či nemoci, mimo úvahy o úspěchu či neúspěchu, mimo úvahy o síle či slabosti.

„Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“

(Mk 10,25)

Učedníci se po těchto Ježíšových slovech zděsí. Vždyť každý má nějaké ty peníze. Každý je tedy do určité míry bohatý. Znamená to, že se nemůžeme dostat do Božího království? To by přece ze zásady odporovalo Ježíšovu poselství.

Někteří exegeté se pokusili tento Ježíšův kóanový výrok zeslabit. Vykládají totiž „ucho jehly“ jako „úzkou a nízkou branku ve zdi.“ Jenže tím zbavují Ježíšovo slovo moci. Musím je nechat na sebe působit, abych sám dokázal poznat, jestli a nakolik nemohu vstoupit do nebeského království, protože mi v tom překáží bohatství, na kterém lpím. Dokud mě ovládá majetek, nemůže mi vládnout Bůh.

Ale Ježíš nehodlá vyhlašovat nějaké absolutně platné poučky. Proto uvádí své učedníky na jinou úroveň: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ (Mk 10,27) Ježíšovo slovo je jako trn, který se nám vrazil do těla a nedá nám pokoj. Nutí nás k otázce, nakolik jsme bohatí. Tuto skutečnost však nemůžeme poměřovat faktickou hodnotou našeho majetku, nýbrž svým vnitřním postojem k němu. Tento vnitřní postoj se vymyká jakémukoli poměřování. A tak nás Ježíšův výrok zanechává uprostřed otázek a nutí nás, abychom si kladli otázky, jež nás uvedou do pohybu a nenápadně začnou proměňovat náš vnitřní postoj. Začnou nás odvádět od roviny měřitelnosti, hodnocení a posuzování na docela jinou rovinu. Je otázkou vztahu k Bohu, jsme-li bohatí či nikoli. A tak nás tento výrok nakonec vede k Bohu, a ne k moralizování.

 

OBRAZNÁ SLOVA

Ježíš hovoří bohatým, obrazným jazykem. Obrazy jsou jako okna, která nám umožňují výhled na Boží tajemství i na tajemství našeho života. Obrazy nás nedefinují, nýbrž otevírají. Obrazný jazyk je vždycky v kurzu. Naše duše totiž přemýšlí v obrazech.

Ježíš oslovuje obraznou řečí archetypické obrazy v naší duši, jak prohlašuje C. G. Jung. Archetypické obrazy nás přivádějí do styku s naším bytostným já. Přivádějí nás k vnitřnímu prameni, jenž v nás vyvěrá. Nad obrazy bychom neměli příliš přemítat a snažit se je vykládat. Obrazy se nám snaží vštípit do srdce. Chtějí nás přivést do styku s původním obrazem, který si o nás vytvořil Bůh. Podle největšího řeckého filozofa Platona není vzdělaný ten, kdo toho mnoho ví, ale ten, kdo si vštípil dobré obrazy a který si nakonec vštípil Boží obraz. Ježíšova slova se nás také snaží přivést do styku s Božím obrazem v nás, abychom se dokázali osvobodit od obrazů, jimiž nás zavalili druzí, abychom se dokázali oprostit od obrazů přeceňování nebo nedoceňování sebe samých.

Obrazy, které před námi rozvíjí Ježíš, jsou uzdravující a povzbudivé. Oslovují vnitřní tušení naší duše o možnosti šťastného života:

„Kdo řekne této hoře: „Zdvihni se a vrhni do moře!“, a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“

(Mk 11,23)

Mnozí mají dojem, že stojí před horou problémů. Nemají ponětí, kudy do toho a jak je začít zpracovávat. V této situaci má pro ně Ježíš slovo víry, které rozptyluje tu horu problémů. Kdybychom vzali Ježíšovy výzvy doslova, mohli bychom té hoře problémů přikázat, aby se vrhla do moře. Avšak Ježíš nás nechce navádět k nějakým kejklířským kouskům, vede nás k víře.

Hora bývá ve snu obrazem nepřekonatelné překážky. V pohádkách je často nutné zdolat horu, než si princ může odvézt princeznu na rodný hrad (srov. Drewermann, 680)

Někdy také mluvíme o „hoře práce“, kterou musíme zvládnout, o „hoře korespondence“ na našem pracovním stole nebo o „hoře trablů“, které bychom měli vyřešit. Obraz hory nám připomíná nemožnost vyřešit všechno, co se od nás očekává.

Ale neměli bychom před tou horou rezignovat. Ježíš nás spíše odkazuje na víru, jež dokáže svrhnout horu do moře. Víra je jako zázrak. Najednou tu ta hora není, skončila v moři. Náhle máme nezastřený výhled a volnou dráhu, takže můžeme pokračovat ve své cestě.

Víra znamená nový úhel pohledu. Někteří lidé se před horou zastaví, dají se přibít k zemi množstvím problémů a zablokují sebe samé. Ve víře však překonávám úroveň, na které se hromadí problémy. Dívám se na ně z vyšší pozorovatelny, vidím je z Božího úhlu. Problémy se náhle scvrkávají. Hroutí se jako ta hora, před kterou už nezůstávám stát, a já mohu s důvěrou pokračovat v cestě.

Problémy, jež se mi staví do cesty, mě přestávají děsit. Víra mi pomáhá relativizovat je. Začínám k nim přistupovat s důvěrou, a ony se pak často samy zmenšují. Přestávají mi bránit v životě a začínají probouzet mou víru.

„Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“

(Mk 7,13-14)

Úzká brána, kterou máme projít, znamená, že máme najít své naprosto osobní dveře, jimiž máme projít tak, abychom mohli ve světě zanechat svou životní stopu. Široká cesta je tou, po které jdou všichni. Úzká cesta je cestou, kterou nám připravil Bůh: cestou, na které žijeme; je to jedinečný obraz, který si o nás utvořil Bůh. Úzká cesta je také vědomá. Žít vědomě se zdá na první pohled hodně náročné. Jenže úzká cesta vede ve skutečnosti do dálky. Dostáváme se po ní daleko. Dostáváme se po ní do harmonie se sebou samými. Ten, kdo stále jen napodobuje druhé, ve skutečnosti nežije. Naše člověčenství se vydaří jen tehdy, když najdeme svou naprosto osobní cestu a také se po ní vydáme.

To ovšem předpokládá, že začneme přemýšlet o tom, kým skutečně jsme, jaké je naše poslání a jakou životní stopu hodláme otisknout do tohoto světa. Neměli bychom se řídit ostatními a srovnávat se s nimi, ale měli bychom objevit dveře, jež jsou vyhrazeny jen pro nás, dveře vedoucí k životu.

Tyto dveře nejsou úzké proto, že by na nás kladly přehnané nároky, nýbrž proto, že bychom v sobě měli vědomě vytušit, co je pro nás to pravé a jakou cestou od Boha bychom se měli vydat. Jako individualita mám žít jedinečný obraz, který si o mě vytvořil Bůh. Ten však poznám jedině prostřednictvím vědomé reflexe a citu. Začnu-li v sobě žít tento jedinečný Boží obraz, stanu se pro druhé požehnáním.

John A. Sanford, anglikánský pastor a žák C. G. Junga, píše o široké a úzké cestě: „Široká je ta životní cesta, po které kráčíme nevědomky. Je to cesta nejmenšího odporu a ztotožnění s davem. Úzká cesta vyžaduje vědomí a bdělou pozornost, nechceme-li z ní sejít.“ (Sanford, 42n)

To, co má Ježíš na mysli v tomto výroku, nám potvrzují i naše sny. V nich se nám často zdává o úzké pěšině a o úzkých otvorech, jimiž se musíme prodrat, nebo o křižovatkách cest, na nichž se ocitáme.

Hluboko ve svém srdci víme, že náš život musí projít touto úzkou bránou, abychom se skutečně dostali na tu svou cestu. Široká cesta znamená jít s davem a přizpůsobovat se většinovým měřítkům. Avšak ta nás zanechává v nevědomosti. Chceme-li objevit kdo jsme a co je tajemstvím naší duše, musíme plout proti proudu a snášet „trápení a pot, což znamená, že se staneme vědomými lidmi, kteří už nemohou schovávat svůj strach za identitu masy.“ (tamtéž, 42)

Židovský spisovatel Franz Kafka zpracoval poselství tohoto Ježíšova výroku v románu nazvaném ZÁMEK. Vypráví se v něm o jistém Židovi, který se vydá na zámek do Prahy, kde má splnit určité poslání. Jenže vrátný mu zabrání vstoupit. Žid během nekonečného čekání na vstup zestárne a zeslábne. Krátce předtím, než zemře, mu vrátný sdělí: „Teď už mohu ty dveře zavřít. Byly určeny jen pro tebe.“ A přesně to musíme objevit.

„Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ´Pane, otevři nám!´, odpoví vám: ´Neznám vás, odkud jste.“

(Lk 13,25)

Ze svých snů známe obraz zamčených dveří. Když se nám zdá o zamčených dveřích, vždy to znamená, že jsme ztratili kontakt se svým nitrem, se svým srdcem, se svou duší. Žijeme pouze navenek. Lidé, o kterých pán domu prohlašuje, že je nezná, žijí jen navenek. Nežijí si špatně, ale všechno, co dělají, se odehrává pouze ve vnějším světě a bez vztahu k jejich srdci. Dokonce i svou víru žijí vysloveně vnějškově. Chodí do kostela a dodržují rituály. Nedostávají se tím však do kontaktu se svým srdcem. Dokonce se i zabývají Ježíšem a tvrdí, že s ním jedli a pili a že naslouchali jeho učení. Jenže uzavřeli své srdce. Ježíš se nemohl dobýt do jejich srdce.

Ale Ježíš nás chce pozvat, abychom se vydali zvnějšku opět do nitra a abychom se setkali s vlastním srdcem. Jenom to je předpokladem vydařeného života. Ježíš se nás snaží přimět svým pronikavým slovem, abychom začali hledat klíč a abychom jej skutečně našli, abychom odemkli dveře domu naší duše a abychom se setkali s vlastním srdcem, se svým vnitřním světem, se světem nevědomého a se světem vnitřního tušení o naplněném životě. Je naprosto nedostatečné snažit se jen navenek něčemu naučit. Ten, kdo se nedostane do kontaktu s vlastní duší, je nakonec vyloučen ze života, z „Božího království“, jak píše Lukáš ve svém evangeliu.

„Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“

(Mt 5,25-26)

Právě uvedený výrok musíme chápat na vnitřní úrovni. U vnějšího protivníka by nemělo smysl brát vinu pokaždé jenom na sebe. Avšak u vnitřního protivníka neseme zodpovědnost za to, že se nedokážeme usmířit se sebou samými. Musíme se vypořádat s vlastními stíny a usmířit se s vnitřním nepřítelem, kterého odmítáme.

Nesjednotíme-li se s protivníkem v naší duši, vyroste v tyrana a začne nás ovládat. Vnitřní soudce nás bude neustále obviňovat a uvrhovat do vězení sebeodmítání. To, co v sobě odmítáme, se stane naším vnitřním soudcem. Tento soudce nás bude držet v cele vlastního strachu a úzkosti. Budeme v ní nuceni odmítat všechno to, s čím jsme se nehodlali smířit. To, co odmítáme přijmout, nás začne pronásledovat.Vždy znovu se to začne hlásit o slovo a bude nás to trápit. Platí to o potlačovaném strachu, o potlačované sexualitě, o polykaném vzteku. Za to všechno musíme často draze platit psychickým onemocněním a příznaky neuróz.

Carl Gustav Jung kdysi prohlásil, že neuróza je náhražkou za nezbytné utrpení, které je spojeno s naším vyzráváním v lidskou osobnost. Když se máme usmiřovat se svými stinnými stránkami a slabostmi, bolí to. Jenže když se té bolesti snažíme klidit z cesty a nerespektujeme tohoto protivníka, dostaneme se do vězení svých neurotických vzorců. K lidskému vyzrání je nezbytné, abychom se s vnitřním protivníkem usmířili už po cestě a abychom s tím nečekali teprve na poslední soud v okamžiku smrti. Usmíření nás bude chránit před vnitřní celou, v níž se ocitáme až příliš často, protože mnohé na sobě nedokážeme přijmout a uznat za skutečnost. Uzdravení znamená vždy zároveň i usmíření. Pouze usmíříme-li se s vnitřním nepřítelem, stane se z něho náš přítel a pomocník na cestě ke spáse.

„Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.“

(Mt 5,29-30)

U lidí se sklonem k sebetrestání vyvolává tento Ježíšův výrok paniku. Okamžitě se začnou ptát, jestli zhřešili svýma očima nebo rukama (srov. Mt 5,30) Jenže v tomto případě se nejedná ani o sebekontrolu, ani o strach a trestání. Tomuto slovu můžeme porozumět jedině tehdy, když vezmeme vážně jeho obraznost.

Pravé oko je vědomé oko. Je to mužské oko, které uchvacuje, hodnotí, odsuzuje, které má tendenci vměšovat se a občas i zabít. Levé oko je neuvědomované, je to ženské oko, které dovoluje žít, žasne, nazírá a uvědomuje si. Pravá ruka je ruka suveréna, jenž se domnívá, že dosáhne všeho, čeho si zamane. Levá ruka je ženská: přijímá, je něžná, dotýká se a uzdravuje.

Ten, kdo je přesvědčen, že může svou pravou rukou zařídit všechno, co se mu zlíbí, vůbec si neuvědomuje, kolik vnitřních impulzů své duše potlačuje svou suverénností. Jednoho krásného dne se však tyto impulzy přihlásí o slovo a uvrhnou ho do plamene potlačovaných oblastí duše.

Stejně tak ten, kdo se dívá na všechno vždy jen svým pravým okem, kdo všechno posuzuje a touží ovládat, v tom se mocně chopí vlády jeho nevědomí. Takový člověk bude uvržen do pekla svého vnitřního chaosu. Vnitřní peklo se začne hlásit o slovo v jeho nočních snech, ze kterých se bude budit zpocený hrůzou. Člověk nemůže žít beztrestně jednostranně. Musí poskytnout prostor i svému nevědomí, jinak si uškodí.

Vědomá a mužská stránka osobnosti, jak říká Ježíš, má být trochu přistřižena, aby se v nás mohla dostat ke slovu i ta nevědomá a ženská. Pouze tak budeme žít zdařilý život. Jedná se tedy o zdravou vyváženost mezi vědomím a nevědomím, mezi mužským a ženským prvkem, mezi extrovertní a introvertní stránkou.

 

JEŽÍŠOVA PROVOKUJÍCÍ SLOVA

Když Ježíš provokuje svými slovy, snaží se tím zpochybnit nějaký náš úhel pohledu. Chce nás vylákat z našich poklidných spižíren, abychom začali nově uvažovat o svém životě. Až příliš často si vytváříme mylné představy o životě, na kterém lpíme. Domníváme se, že se na něj díváme správně, vždyť náš pohled je přece rozumný. Podle našeho přesvědčení odpovídá duchovní tradici i názoru terapeutů.

Až příliš často se však dostáváme do nebezpečí, že se ve svých představách pohodlně uhnízdíme a že začneme odmítat cestu do nových dimenzí svého života. A tady musí Ježíš sáhnout k provokaci a musí nás vydráždit, aby v nás tyto pohodlné představy znejistil. Jenom tak se dokážeme vypravit na cestu a začneme si znovu klást otázky, jak bychom měli žít. Rád bych uvedl alespoň dva takové provokující výroky:

„Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“

(Lk 12,51)

Vytvořili jsme si nezdolnou představu o Ježíši coby mírotvůrci. Sám Lukáš představuje Ježíš už v počátečních příbězích z jeho dětství jako toho, který přináší pokoj, a jako protipól mírového císaře Augustina. A nyní Ježíš prohlašuje pravý opak. Nepřišel nastolit pokoj, ale rozdělení. A to také vylíčí skutečně drasticky v následujících verších evangelijního úryvku. Uvnitř rodiny se postaví všichni proti sobě, otec proti synovi, syn proti otci a tak dále. Tímto provokujícím výrokem však Ježíš nehodlá kárat naše rodinné spory. Spíše nás chce uchránit toho, abychom se nedali určovat druhými lidmi a abychom tím nezačali potlačovat svůj cit pro to, co je správné a harmonické. Existuje přece i falešný mír a umělá harmonie. V rodinách se občas vyskytnou takoví harmonizovatelé, kteří nesnášejí žádné konflikty a okamžitě mají po ruce zbožná slova na jejich zažehnání.

Ježíš nás chce povzbudit, abychom si nejprve získali od druhých zdravý odstup. Musíme si najít vlastní místo a postavit se na vlastní nohy. Jen tak se mohou utvářet skutečné vztahy. V mnoha rodinách ovšem tyto skutečné vztahy neexistují. Všechno se podřizuje rodinné tradici. Existují nepsané zákony: „U nás se myslí tak a tak“; „U nás se něco takového přece nedělá.“ Ježíš nás provokuje, abychom sebrali odvahu objevit si pro sebe vlastní cestu a vymezit si vlastní místo v rámci rodiny. Pouze tehdy, když opravdu objevíme vlastní identitu, dostane šanci i dobré soužití.

V mnoha rodinách je toto soužití pouze vynucené. Je poznamenáno úzkostí a strachem. „Co by si o nás pomysleli lidé?“; „Co by si druzí řekli, kdybychom se před nimi ukázali v pravém světle?“ Mnozí navenek dodržují křesťanské normy, ale zatím ještě nevystoupili ze sevření vlastní rodiny. Teprve skutečně svobodný člověk, který objevil sebe samého, pochopí, co to vlastně Ježíš po nás chce. Dokáže se spolehnout na jeho poselství. Jenomže my si někdy pleteme Ježíšovo poselství s mravopočestností a s konformitou, zatímco Ježíš si přeje svobodného člověka. Provokuje nás, abychom se odvážili vlastní svobody a tak se stali skutečně schopnými žít ve vztazích.

„Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ´Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.´“

(Mt 16,24-25)

Slovo o sebezapření se poměrně často vykládalo mylně jako popírání sebe samého, ohýbání se a degradace vlastní osoby. Avšak takový nebyl jeho původní význam. Řecký pojem APARNEISTHAI znamená „říkat ne“, „zdráhat se.“ Ten, kdo následuje Ježíše, musí říci jasné ne sebestředným tendencím své duše, které se chtějí zmocnit i toho, co je v něm božské.

Boha ovšem nesmíme zneužívat k vlastnímu prospěchu, k tomu, abychom vždy „byli na tom dobře“ a abychom byli pořád šťastní. Ten, kdo chce zakusit Boha, potřebuje odstup od vlastního ega. Dobře tomu rozuměli mistři duchovního života. Ten, kdo by se pokoušel vtěsnat Boha do vlastního ega, zneužívá ho a také se s ním ve skutečnosti míjí. Bůh je větší než naše ego. Potřebujeme vnitřní odstup od oné tendence v nás, jež se snaží všechno vlastnit, všechno uchvátit, všeho si užívat, jež se točí jen kolem sebe a snaží se zapráhnout si k vlastním účelům i Boha samého. Ten, kdo je fixován na své nicotné já, tomu se jedná pouze o „ustrašené sebepotvrzování“ (Eugen Drewermann)

Ten, kdo následuje Krista, rozšiřuje vlastní srdce a také svěřuje své zranitelné křehké já Bohu. Skutečná zkušenost Boha je možná jedině za předpokladu, že se pustíme vlastního ega. Má-li však zkušenost Boha posloužit jen k nadýmání vlastního ega, člověk oslepne a začne bloudit.

Stejně mylně je vykládán i obraz nesení kříže. Někdy se chápe tak, že si musíme život co nejvíce ztěžovat a že musíme přinášet co nejvíce obětí. Vzít svůj kříž ale znamená říci ano tomu, co mi každodenně dělá škrt přes rozpočet. Kříž je pak obrazem jednoty všech protikladů. Vzít na sebe kříž znamená říkat ano sobě samému a vlastní protikladnosti.

Carl Gustav Jung je přesvědčen, že ten, kdo se vydá cestou k naplňování vlastního já, nedokáže se vyhnout kříži a uvědomuje si, jak bolestné může být, má-li přijmout sebe samého s vlastními protipóly. Evangelista Jan ztotožňuje gesto kříže s gestem objetí: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,32)

Vzít na sebe kříž znamená obejmout sebe samého se silnými stránkami i slabinami – s tím, co je zdravé, i s tím, co churaví, s tím pěkným i nepěkným, s celým i rozbitým, s vydařeným i nezdařeným, s žitým i nežitým, s vědomým i nevědomým. Vzít na sebe kříž znamená přijmout sebe samého a vlastní protikladnost.

Paradoxní výrok o tom, že ten, kdo chce svůj život či svou duši zachránit, může o ni případně přijít, nás provokuje a nutí přemýšlet o tom, co skutečně vede k životu. Řecký výraz SOSAI znamená kromě „zachránit“ také ještě „uzdravit“, „navrátit zdraví“, „spasit.“ V tom smyslu byl také přeložen do latiny jako „SALVAM FACERE.“ Jedná se o mnohostranný paradox, který zde Ježíš vystihuje: ten, kdo se pořád jen zabývá vlastním zdravím, nakonec onemocní. Ten, kdo se pořád drží pěkně zpátky ze strachu, že by se mohl vydat ze svých sil, nikdy nezačne pořádně žít. Ten, kdo se pořád jen hlídá, aby toho náhodou neudělal příliš mnoho, se cítí neustále přetížený.

Ježíš bourá všechny ty rozumné rady, jež se nám dnes snaží namluvit, že bychom se sebou měli dobře zacházet a dobře se vymezit vůči okolí. Tyto rady mají samozřejmě své dobré opodstatnění. Avšak my si z vlastního zdraví, ze sebelásky a z vymezování sebe samého vytváříme velice snadno ideologii. Ježíš nás nechává na pokoji. Jeho slovo je jako vražený trn, který ze sebe nedokážeme jen tak vytáhnout. Udržuje nás v pohybu. Pořád nás stíhá otázkou, zda sebereme odvahu a skutečně se pustíme do života, do lásky a do vztahů s lidmi.

Jenom ten, kdo přitom zapomíná sám na sebe, získává sebe samého. Ten, kdo se osvobodí z věčného kroužení kolem sebe, je skutečně přítomen v daném okamžiku a je v harmonii se sebou samým. Ale ten, kdo pro samé duchovní či terapeutické kroužení kolem vlastního já pořád jen pase po vlastním štěstí, nikdy jej nedosáhne. Zůstane vězet v tom věčném kroužení kolem sebe. Jenže život potřebuje proudit. Tam, kde život neproudí, tam se člověk se životem míjí.

 

POVZBUDIVÉ ZÁSADY

Někdy Ježíš ustanovuje zásady, které si činí nárok na věčnou platnost. Takové zásady však nejsou normami, jež bychom museli bezvýhradně plnit. Ježíš jimi chce spíše poukázat na podmínky pro zdařilý život. Jsou to pravidla otevírající a rozšiřující obzory. Jsou to kritéria, která bychom měli mít neustále na paměti. Na nich si totiž můžeme vyzkoušet, zda na své duchovní cestě skutečně následujeme Ježíšova Ducha, nebo jestli jej spíše zaměňujeme za vlastní duchovní ctižádost. A opět uvádím pár příkladů těchto pilířů zdravého života:

„Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“

(Mk 2,27)

Na duchovní i na terapeutické cestě si rádi vytváříme vnitřní zákony. Nutíme se ke každodennímu běhání, ke zdravé výživě a zkoušíme nejrůznější metody slibující nám zdravý způsob života. Nebo si vytvoříme rituály, jejichž pomocí dáváme řád každodennímu životu a otevíráme se Bohu.

U mnoha duchovních osob si všímám, že si ustanovují vlastní systém pravidel. Trápí je špatné svědomí, když se například někdy nemohou pomodlit růženec, který patří k jejich duchovnímu programu. Jiné zase trápí špatné svědomí kvůli tomu, že si nedokázali najít chvilku a jít si zaběhat nebo že si dali něco nepříliš zdravého k jídlu. Často však přitom zapomínáme na to, že všechny tyto metody a rituály jsou tu pro člověka, a nikoli člověk pro ně.

Ježíš relativizuje jakoukoli metodu. Neodmítá je, ale ukazuje na tomto pravidle, že na prvním místě stojí vždy člověk. To je nejdůležitější hledisko, pomocí něhož bychom měli přezkoumat svůj duchovní život v řeholním společenství nebo ve světě, svůj životní způsob, který jsme si vypracovali. Často se totiž stává, že pravidla, jež měla původně člověku pomáhat, tak jako přikázání o dodržování sobotního klidu, se osamostatní, stanou se zákonem a začnou nás připravovat o svobodu a zahánět do úzkých. Ježíšův princip, že sobota je tu pro člověka, nás osvobozuje od strachu, že toho neděláme dost pro svůj duchovní život nebo pro své zdraví. Vždyť přece zdravé je i to, že nedovolíme pravidlům, aby nás zcela pohltila a zotročila.

„Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo.“

(Mk 4,22)

Výrok o skryté skutečnosti, která vyjde najevo, uvedli evangelisté Matouš, Marek a Lukáš vždy v jiném kontextu – a také to každý z nich interpretoval svým způsobem. Nejprve se však na věc podívejme v absolutním významu. Tento princip se vztahuje na všechny oblasti člověka. Neexistují myšlenky, jež bych dokázal před druhým ukrýt. Všechno, co bych se snažil potlačit, vyjde jednoho dne najevo – buď v mých slovech, nebo na mém těle, které navenek prozradí celou pravdu o mně. Tělesná či duševní choroba může signalizovat mé potlačené vášně a pudy.

Ježíš nám tímto pravidlem vůbec nechce nahánět strach. Jeho slova spíše přinášejí osvobození. Protože Bůh ví tak jako tak všechno, můžeme se i my odvážit pohledu na všechno, co v sobě ukrýváme. A dovolíme tomu projevit se navenek. Nemáme co skrývat, protože Bůh přijímá všechno v nás, spočívá na tom svým pohledem a zalévá to svým světlem a láskou.

Tento výrok může pomoci právě začátečníkům na duchovní či terapeutické cestě zbavit se strachu. Mnozí totiž mají strach, že by terapeut mohl nahlédnout až do temných zákoutí jejich duše. Avšak nakonec mnozí prožijí právě tento moment jako osvobozující okamžik, kdy mohou o všem hovořit a jejich doprovázející nic z řečeného neposuzuje. Všechno smí být, neboť všechno může být prozářeno a uzdraveno Božím světlem.

Jiní se zase obávají, že by jejich kolegové nebo přátelé mohli nahlédnout za jejich fasádu a odhalit tam nejistotu, kterou před nimi jen s největší námahou ukrývají. Ježíš tímto svým výrokem nepožaduje úplnou změnu chování. Spíše ustanovuje zásadu, podle níž se můžeme vypořádat s vlastním nitrem. Osvojíme-li si ji, začne sama o sobě přinášet osvobozující a uzdravující účinek.

„Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“

(Mk 7,15)

Tato Ježíšova zásada se nevztahuje výlučně na jídlo. U Židů se jednalo výhradně o to, které pokrmy jsou čisté a které ne. Ježíš ale podle Markových slov prohlašuje všechny pokrmy za čisté. (srov. Mk 7,19) Najdou se lidé, kteří mají strach z toho, že by je mohly poskvrnit myšlenky těch druhých nebo že by je mohlo negativně ovlivnit prostředí určitého domu či nepřátelsky smýšlející osoby. Proti strachu z vnějších negativních vlivů lze stěží vytáhnout do boje s pouhou argumentací nebo soucitnou účastí. Tady je zapotřebí mít pevné a nevyvratitelné zásady. Ty v nás odstraňují veškeré pochyby o tom, zda přece jen nemůžeme být ovlivněni či nakaženi negativním vyzařováním druhých lidí. Rozhodující je totiž to, co vychází z nás. Dokážeme se ubránit naprosto všemu, co se do nás snaží proniknout zvenčí. Tyto výroky, které Ježíš přímo tesá do kamene, osvobozují od neplodného přemítání. Jsou to uzdravující slova.

Evangelista Lukáš interpretoval výrok vlastním způsobem. Vkládá Ježíšovi do úst: „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“ (Lk 11,41) Lukáš jakožto Řek nezná diskuzi o čistých a nečistých pokrmech. Proto rozvádí Ježíšovu zásadu tím, že ji vykládá ve smyslu lásky. Sdílíme-li s druhými to, co máme, už si nemusíme lámat hlavu tím, je-li náš majetek, naše peníze nebo pokrmy nečisté. Dělíme-li se o to všechno s chudými, všechno nám bude čisté.

Také tento výklad má svůj smysl. Znám lidi, kteří z principu považují peníze za špinavé. Ale peníze samy o sobě nejsou takové ani onaké. Jsou dokonce čisté, když se o ně rozdělíme s druhými. Svatý Augustin převedl Ježíšovo pravidlo v Lukášově interpretaci na stručný výrok: AMA ET FAC QUOD VIS – „Miluj a dělej, co chceš.“ Jen stěží by se dala Ježíšova myšlenka shrnout lapidárněji.

„Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“

(Lk 12,34)

I právě uvedené pravidlo je uzdravujícím výrokem. Snaží se nám ukázat, co je pro nás blahodárné. Našemu srdci udělá dobře, když náš poklad nebude vězet v příliš úzkých a pozemských záležitostech, jako je úspěch nebo popularita. Protože pokud se naše srdce upne k těmto věcem, také z nich do sebe přijme některé vlastnosti. Jsou-li naším pokladem peníze, naše srdce se začne točit pouze kolem peněz a nakonec u nich ustrne. Ztratí svou vitalitu a schopnost milovat.

Stane-li se naším pokladem milovaný člověk, srdce se rozšíří. Mnozí muži oslovují své manželky často něžným „poklade.“ Ale pokud se muž k tomuto pokladu příliš upne, žena se od něho začne odtahovat, a on o svůj poklad přijde. Nebo poklad přijde vinou zevšednění o svůj původní lesk. Existuje poklad ukrytý v našem nitru, avšak my k němu ztrácíme přístup. Je to poklad, který nikdy nepřijde o svůj lesk, protože je božský. Je-li tedy naším pokladem Bůh, je i naše srdce v Bohu. V Bohu se rozšiřuje a zakouší vnitřní pokoj a štěstí.

Nikdo nemůže tvrdit sám ze sebe, že jeho jediným pokladem je Bůh. Ježíš nás chce svým výrokem vybídnout, abychom se znovu a znovu ptali, co je tím skutečným pokladem, na němž lpí naše srdce, a co ten poklad s naším srdcem dělá.

„Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci.“

(Lk 16,10)

Ježíš nehodlá v žádném případě tímto pravidlem propagovat perfekcionismus. Kdyby se v něm skrývala výzva dělat všechno dokonale, přesahovalo by to naše síly. Ježíš, tak jak mu Lukáš rozumí na základě řecké filozofie, poukazuje touto větou na něco jiného. Maličkostmi chápe záležitosti tohoto světa: zacházíme s penězi, hospodaření ve firmě či nakládání s majetkem. To všechno jsou maličkosti ve srovnání s velkými věcmi, jako je duše, Bůh a božský život v člověku.

Ježíš se nám snaží říci, že způsob, jakým nakládáme s tímto světem, je rozhodující i pro náš duchovní život. Duchovní život nemůžeme redukovat pouze na duchovní ideje nebo ideály. Podle způsobu, jakým zacházím s nejrůznějšími věcmi, s nářadím, s vlastním tělem a se svěřenými předměty, dokážu poznat, jestli jsem duchovní člověk.

Mnozí, kteří se vydávají na duchovní cestu, si vůbec nevšimnou, že se současně začínají vyhýbat výzvám a nárokům každodenního života. Nedokážou nakládat pečlivě se svým časem, se svou prací nebo s předměty v domácnosti. Utíkají před světem všedních povinností do vysněného duchovního světa. Avšak Ježíš přímo navazuje duchovní stránku na tu pozemskou.

Ve slovech, která Lukáš připojuje za toto pravidlo, Ježíš konkretizuje zacházení s maličkostmi na příkladu přístupu k penězům. Nazývá peníze „nespravedlivým mamonem“ a „cizím majetkem.“ A přece pouze za předpokladu, že dokážeme svědomitě nakládat s nespravedlivým mamonem, nám Bůh spíše svěří skutečné bohatství a náš skutečný majetek.

Tím skutečným majetkem je duše a nakonec i Bůh sám. Naše spiritualita tedy závisí také na tom, jak dokážeme zacházet s penězi a s předměty každodenní potřeby. Ježíš nám nedovoluje, abychom utíkali ke zbožným slovům a frázím. Neustále nás konfrontuje s naprosto obyčejnou realitou všedního dne. To, jak žijeme svůj obyčejný život ve všedním dni, poukazuje na naši lidskou a duchovní zralost.

Existuje celá řada dalších Ježíšových výroků, jež bychom se mohli snažit vykládat ve smyslu jejich uzdravujícího a osvobozujíc účinku. Všechna jeho slova nás chtějí uvádět na jinou úroveň myšlení a cítění. Na této úrovni zakoušíme i sebe samé novým způsobem. Již nás nedokážou definovat ubližující výroky typu: „S tebou jde všechno tak jako tak od deseti k pěti“ nebo „Jsi nám jen na obtíž.“

Ježíšova slova jsou slova požehnání. Jimi se na nás vylévá Boží požehnání. Spočívá na nás však paradoxním způsobem – právě tím, že nás jeho slova neuklidňují, ale naopak nás vyzývají, abychom se jimi zabývali a dali se jimi uvádět na jinou úroveň života s Bohem a z Boha.