TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA TŘETÍ

O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

XLIII.

Proti klamné světské učenosti

Synu, nedej se strhávat krásnými a chytrými výroky lidí, neboť Boží království nezáleží v slovech, nýbrž v moci (1K4, 20).

Dbej mých slov! Ta rozněcují srdce, osvěcují mysl, vzbuzují zkroušenost a přinášejí rozličná potěšení. Nikdy nečti má slova proto, aby ses zdál učenější nebo moudřejší. Snaž se vymýtit své chyby, protože to ti prospěje víc, než se vyznat v mnoha nesnadných otázkách.

2. I když budeš hodně číst a poznávat, vždycky se musíš vracet k jedinému začátku všeho. To já učím člověka vědění (srov. Ž 94, 10); a prostým dávám jasnější poznání, než by mohli získat od lidí. Ke komu mluvím já, ten se stane rychle moudrým a bude velice prospívat na duchu.

Běda těm, kdo pátrají po tolika zajímavostech pouze lidských, ale málo dbají na to, kterak sloužit mně. Přijde čas, kdy se ukáže Mistr všech mistrů, Kristus, Pán andělů, aby prozkoumal všechno vědění, totiž prozpytoval svědomí každého z nás. V té době prohledám Jeruzalém se svítilnami (Sf 1, 12), i vyjde na světlo, co bylo skryto v tmách a zmlknou všechny lidské výmluvy.

3. To já povznáším pokornou mysl v jediném okamžiku tak, že pronikne do věčné pravdy hlouběji, než kdyby deset let studovala na školách. Já učím bez hluku slov, bez spleti domněnek, bez šilhání po poctách, bez zápolení protichůdných důkazů.

Já učím pohrdat pozemskými věcmi, ošklivit si přítomné, hledat věčné, milovat věčné, vyhýbat se poctám, snášet pohoršení, skládat všechnu naději ve mne, nežádat si ničeho mimo mne a milovat mne vroucně nadevše.

4. Byl jistý člověk, jenž z vroucí lásky ke mně poznal věci božské a mluvil o divech. Více získal tím, že všecko opustil, než kdyby byl hloubal o učenostech. K některým promlouvám o obyčejných věcech, k jiným o zvláštních; jedněm se příjemně ukazuji ve znameních a podobenstvích, jiným zjevuji svá tajemství v ostrém světle. Řeč svatých knih je jedna, ale ne všechny poučí stejnou měrou; neboť uvnitř jsem já jenž učím pravdě, zkoumám srdce, prohlížím myšlenky, pobádám k činům a uděluji každému, jak uznávám za vhodné.

XLIV.

O nepodléhání vnějším věcem

Synu, o mnoha věcech nemáš ani vědět a máš se pokládat na zemi jakoby za mrtvého. K mnohému musíš zůstat hluchý a raději myslet na to, co je ti k pokoji.

Je užitečnější odvrátit oči od toho, co se ti nelíbí a nechat každého při jeho mínění, než se pouštět do hádek a sporů. Budeš li zadobře s Bohem a dbát jeho soudů, snáze sneseš porážky.

2. Pane, jak daleko to s námi došlo? Hle, pláčeme nad časnou ztrátou, lopotíme se a běháme za nepatrným ziskem; ale na duchovní újmu nepamatujeme a jen pozdě se dokážeme vzpamatovat. Dbáme o to, co prospívá málo nebo nic, ale nevšímáme si toho, co je svrchovaně potřebné. A tak se celý člověk ztrácí ve vnějších věcech, a když zavčas nezmoudří, dobrovolně v nich utone.

XLV.

Kterak nevěřit každému; a o snadném chybování slovem

Pane, pomoz mi v soužení, neboť nicotná je lidská pomoc (srov. Ž 60, 13). Kolikrát už jsem nenašel věrnost tam, kde jsem ji měl za jistou! A kolikrát naopak jsem ji našel tam. kde jsem se jí nejméně nadál!

Nicotné je tedy skládat naději v lidi; Hospodin je spása spravedlivých (Ž 37, 39). Buď veleben. Pane, můj Bože, ve všem, co nás potká. Jsme slabí a nestálí, snadno se klameme a měníme.

2. Který člověk si dovede ve všem počínat tak opatrně a obezřele, aby nikdy neupadl do nějakého klamu nebo zmatku? Ale kdo důvěřuje tobě, Pane, a upřímně tě hledá, tak snadno neklesne. A když už ho potká nějaké soužení, ty ho z něho rychle vysvobodíš a potěšíš, ať je sebevíc sklíčen: neboť nikdy neopustíš toho, kdo v tebe doufá.

Vzácný je věrný přítel, který vytrvá ve všech tísních svého přítele. Ty, Pane, jediný jsi ve všem nejvěrnější, a nikdo jiný není takový!

3. Jak moudrá byla ta svatá duše (sv. Agata), která pravila: Má mysl je upevněna a zakotvena v Kristu. Kdyby tomu bylo tak i u mne, neznepokojovala by mě tak lehko lidská bázeň a nedráždily šípy slov. Kdo může všechno předvídat a kdo zabránit budoucímu zlu? Když tolikrát zraní i to předvídané, co může nepředvídané zlo způsobit jiného, než že tě těžce poraní? Ale proč jsem já ubožák nebyl prozíravější: proč jsem tak snadno věřil druhým? Vždyť jsme lidé, a nic jiného než křehcí lidé, i když nás mnozí pokládají a prohlašují za anděly.

Komu mám věřit, Pane; komu jinému než tobě? Ty jsi Pravda, která nezklame, ani nemůže být oklamána. Ale naopak zase: Každý člověk je lhář (Ž 116. 11), slabý, nestálý a nespolehlivý, a to především v řeči; proto se nemá tak hned věřit ani tomu, co se navenek zdá pravdivé.

4. Jak moudře jsi nás varoval, abychom se měli na pozoru před lidmi; že nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina (Mt 10, 36), a že nemáme věřit, řekne li někdo: Hle. tu je Mesiáš, nebo tam (Mt 24, 23; Mt 13, 21). Z vlastní škody jsem se poučil; kéž je mi to k větší obezřetnosti a ne k nové pošetilosti!

Dávej pozor, řekne mi leckdo, dávej pozor a nech si pro sebe, co ti pravím. A zatímco já mlčím a zachovávám tajemství, neumí mlčet ten, který prosil o mlčenlivost, ale vzápětí vyzradí mne i sebe a odejde. Uchraň mě, Pane, od takových mluvků a nespolehlivých lidí, abych jim neupadl do rukou a nikdy se nedopustil něčeho takového. Vlož mi do úst pravdivé a mužné slovo a vzdal ode mne lstivý jazyk. Co nesnáším u jiných, toho se musím všemožné varovat sám.

5. Jak je dobré a pokojné mlčet o jiných, nevěřit hned všemu a neroztrousit to dále! Málokomu se svěřovat a hledat vždy jen tebe, jenž vidíš do srdcí. A nevzrušovat se kdejakým přívalem slov, nýbrž prosit, ať se všechno v nás i mimo nás děje podle ustanovení tvé vůle.

Jak je bezpečné pro zachování nebeské milosti vyhýbat se lidské okázalosti a nebažit po vzbuzování vnějšího obdivu! Ale snažit se ze všech sil o to, co vede k nápravě života a k horlivosti. Kolika lidem již uškodilo, že jejich ctnosti byly známy a předčasně chváleny! A kolika naopak bylo na prospěch, že mlčky uchovávali milost v tomto křehkém životě, který je samé pokušení a bojování!

XLVI.

O důvěře v Boha, když nás urážejí řeči

Synu, zachovej klid a doufej ve mne. Neboť co jsou slova, než slova? Poletují vzduchem, ale kamenu neublíží. Jsi li něčím vinen, umiň si, že se rád a ochotně napravíš. Jestliže si nejsi ničeho vědom, mysli si, že to rád sneseš pro Boha.

Je přece maličkost, trpíš li občas jen slovy, poněvadž bys nevydržel těžší rány. A proč tě stačí rmoutit takové maličkosti? Zda ne proto, že jsi ještě příliš tělesný a dáš na lidi víc, než je třeba? Obáváš se totiž pohrdání, nechceš li být kárán za své přestupky, a proto vyhledáváš různé výmluvy.

2. Ale pohlédni na sebe lépe a poznáš, že v tobě dosud žije svět a planá touha líbit se lidem. Neboť když se vyhýbáš ponížení a zahanbení pro své chyby, je vidět, že nejsi opravdu pokorný, žes ještě neodumřel světu, že svět ti ještě není ukřižován.

Ale poslyš mé slovo a nedáš nic na sáhodlouhé lidské řeči. Hle, i kdyby na tebe navyprávěli, co si dokáží vymyslet nejzlomyslnějšího, jak ti to může ublížit, necháš li to naprosto bez povšimnutí a nedbáš toho ani za nehet? Což ti to může vytrhnout jediný vlas?

3. Jenže kdo není usebrané mysli a nemá před očima Boha, snadno se vzrušuje hanlivým slovem. Kdo však důvěřuje ve mne a netrvá tvrdošíjné na svém mínění, bude prost lidského strachu.

Neboť já jsem soudce a svědek všeho skrytého; já vím, jak se co stalo; znám toho, kdo křivdí, i kdo křivdu snáší. Ode mne vyšlo to slovo, s mým dopuštěním se to stalo, aby vyšlo najevo myšlení mnoha srdcí (L 2, 35). Já budu soudit vinného i nevinného, ale napřed jsem je chtěl vyzkoušet tajným soudem.

4. Lidské svědectví často klame, můj soud však je pravdivý, důsledný a neoblomný. Mnohdy je skryt a málokomu dopodrobna znám; ale nikdy se nemýlí a nemůže mýlit, i když se v očích nemoudrých zdál nesprávný. Proto se máš při každém soudu odvolávat ke mně a nespoléhat na vlastní úsudek.

Spravedlivý se nermoutí, ať se mu od Boha přihodí cokoli (Př 12, 21). I kdyby se o něm mluvilo nespravedlivě, nebude na to příliš dbát. Ale ani se nebude zbytečně radovat, bude li od jiných spravedlivě obhájen. Vždyť ví, že já zkoumám srdce i ledví (srov. Zj 2, 23), a nesoudím podle tváře a lidského zdání. Neboť často je v mých očích hříšné, co podle lidského soudu je hodno chvály.

5. Pane Bože, spravedlivý soudce (Ž 7, 12), ty znáš lidskou křehkost a nešlechetnost. Proto bud mou silou a veškerou mou důvěrou, neboť svědectví mého svědomí mi nedostačuje.

Ty znáš, co já neznám, a proto jsem se měl při každém pokárání pokořit a snášet je klidně. Dobrotivě mi promiň, kolikrát jsem tak neučinil, a milostivě mi znovu dej větší trpělivost. Vždyť lepší je pro mne dosáhnout tvým hojným milosrdenstvím odpuštěni, než svou domnělou spravedlností hájit tajnosti svého svědomí. Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn (1K 4, 4); neboť odvrátíš li od nás své milosrdenství, nebude ospravedlněn před tvým zrakem žádný člověk (srov. Ž 143, 2).

XLVII.

Kterak nutno pro věčný život snášet veškeré těžkosti

Synu, ať tě neskličuji námahy podstupované pro mne, ať nemalomyslníš v jakémkoli soužení, ale ať ve všem, co se přihodí, tě posiluje a potěšuje mé zaslíbení. Jsem dost mocný, abych ti všechno vynahradil nade všechnu míru a pomyšlení.

Nebudeš se zde dlouho lopotit, ani nebudeš stále skličován bolestmi. Počkej maličko, a uvidíš, jak všechno zlo náhle ustane. Přijde chvíle, kdy pomine každá námaha a všechen shon. Co zaniká s časem, je nepatrné a krátké.

2. Čiň, co můžeš: pracuj věrně na mé vinici, a já budu tvou odměnou. Piš, čti, zpívej, vzdychej, mlč, modli se a mužně snášej protivenství; věčný život je hoden všech těchto zápasů, ba větších.

Jednoho dne, který je znám Pánu, nastane mír; a pak již nebude dne ani noci v tomto čase, nýbrž věčné světlo, nekonečný jas, trvalý pokoj a bezpečné odpočinutí. Tehdy nebudeš říkat: Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti (Ř 7, 24)? Ani nebudeš volat: Běda mi, že se mé putování tak prodlužuje (srov. 2 120. 5)! Neboť smrt bude svržena a nastane nehynoucí blaho; nebude úzkosti, jen blažené plesání, slastné a krásné společenství.

3. Kdybys viděl v nebi věčné koruny svatých a tu velikou slávu, jaké se těší ti, kterými svět kdysi pohrdal a které pokládal téměř za nehodné života, jistě by ses ihned ponížil až k zemi a raději by sis přál být poddán všem, než nadřízeným jedinému.

A netoužil bys po veselých dnech tohoto života, ale spíš by ses radoval, že můžeš pro Boha trpět; a pokládal bys za největší zisk neplatit mezi lidmi za nic.

4. Kdyby sis toto poučení zamiloval a vštípil hluboko do srdce, jisté by ses neodvážil postěžovat si ani jedenkrát. Což se pro věčný život nemá snášet každá trampota? Vždyť není maličkostí, ztratit nebo získat Boží království.

Proto pozdvihni tvář k nebi. Hle, jsem tu já a se mnou všichni moji svatí, kteří na tomto světě vedli tuhý zápas. Nyní se radují v bezpečí, nyní odpočívají a zůstanou se mnou na věky v království mého Otce.

XLVIII.

O věčném dni a o strastech tohoto života

Blažené přebývání v nebeské říši! Nejjasnější věčný dni, tebe nezatemňuje noc, ale stále ozařuje jen svrchovaná Pravda: dni stále radostný, stále bezpečný a nikdy se neobracející v opak!

Kéž by již zazářil onen den a skončily všechny časné věci! Svatým totiž září věčně skvoucím jasem, kdežto pozemským poutníkům prosvítá jen z daleka a jakoby v zrcadle.

2. Nebešťané vědí, jak radostný je onen den; vyhnaní synové Evy lkají nad tím, jak hořký a bolestný je tento den vezdejší.

Dní tohoto času je málo, ale jsou zlé, plné bolestí a úzkostí. V nich se člověk poskvrňuje mnoha hříchy, zaplétá do mnoha vášní, děsí se mnoha obavami, týrá se mnoha starostmi, rozptyluje se mnoha všetečnými zájmy, zabředá do mnoha nicotností, je obklíčen mnoha bludy, unaven mnoha lopotami, sužován pokušeními, vysilován rozkošemi a mučen nouzí.

3. Kdy bude konec všem těm zlům? Kdy budu vysvobozen z bídné poroby hříchů? Kdy budu myslet, Pane, jen na tebe? Kdy se budu naplno radovat v tobě? Kdy už stanu v pravé svobodě beze všech překážek, beze vší zátěže mysli i těla? Kdy nastane ten stálý mír, mír neporušitelný a bezpečný, mír vnitřní i vnější, mír pevný ze všech stran?

Dobrý Ježíši, kdy tě konečně uzřím? Kdy spatřím slávu tvého království? Kdy jen ty mi budeš vším ve všem (srov. 1K 15, 28)? Kdy budu s tebou v tvém království, které jsi připravil svým milým od věčnosti? Zůstávám jako ubožák a vyhnanec v nepřátelské zemi, kde jsou každodenní boje a převeliká neštěstí.

4. Potěš mě v mém vyhnanství, zmírni mou bolest, neboť všechno mé toužení vzdychá po tobě. A všechno, cokoli mi k potěšení poskytuje svět, je mi břemenem. Celým srdcem toužím tě požívat, ale nemohu toho dosáhnout. Chtěl bych se oddat jen nebeským věcem, ale ty časné a s nimi mé neumrtvené vášně mě strhují dolů. Duchem bych se rád povznesl nad všechny věci, ale tělo mě proti mé vůli nutí se jim poddávat.

Tak já nešťastný člověk zápasím sám se sebou a stal jsem se břemenem sám sobě (Jb 7, 20); protože duch touží vzhůru a tělo táhne dolů.

5. Jak v nitru trpím, když myslí tíhnu k nebeským věcem, a už při modlitbě se na mne slétají hejna tělesných žádostí! Můj Bože, nevzdaluj se ode mne (Ž 71, 12) a v hněvu nezamítej svého služebníka (Ž 27, 9). Udeř bleskem, rozptyl je, vypusť své šípy (Ž 144.6) a zaplaš všechny přeludy nepřítele! Soustřeď k sobě všechny mé smysly, dej mi zapomenout na všechno pozemské a učiň, abych uměl okamžitě zavrhnout a odehnat hříšné představy. Přispěj mi na pomoc, věčná Pravdo, ať mnou nepohne žádná nicotnost. Přijď, nebeská slasti, ať před tvou tváří prchne veškerá nečistota.

Rovněž mi odpusť a milosrdně promiň, kdykoli při modlitbě pomyslím na cokoli jiného krom tebe. Neboť se upřímně vyznávám, že bývám velmi roztržitý. Vždyť kolikrát ani nejsem tam, kde stojím nebo sedím tělesně, ale spíše tam, kam mě zanášejí myšlenky. Jsem tam. kde je má mysl: a má mysl je nejčastěji tam, kde přebývá co miluji. Snadno mi přicházívá na mysl, co mě přirozeně těší, nebo v čem se mi ze zvyku zalíbilo.

6. Proto jsi ty, jenž jsi Pravda, jasné řekl: Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6, 21). Miluji li nebe, rád uvažuji o nebeských věcech. Mám li rád svět, spolu s ním se raduji z pozemského štěstí a rmoutím se nad jeho strastmi. Miluji li tělo, často myslívám na tělesné věci. Mám li rád ducha, blaží mě přemýšlet o duchovních věcech. Neboť o tom, co miluji, rád mluvím a slýchám a takové představy si pak nesu i s sebou domů.

Ale blaze člověku, který pro tebe, Pane, umí vyhostit z mysli všechno tvorstvo, který své přirozenosti činí násilí a tělesné žádosti křižuje duchovní horlivostí: aby ti s jasným vědomím obětoval čistou modlitbu a byl hoden přidružit se k andělským sborům, odloučen zevně i uvnitř ode všech pozemských věcí.

XLIX.

O tužbě po věčném životě a o velké odměně přislíbené bojujícím

Synu, pozoruješ li, že tě zaplavuje touha po věčné blaženosti a že chceš opustit schránku svého těla, abys mohl patřit bez jakéhokoli stínu na můj jas, rozevři své srdce a se vší toužebností přijmi toto svaté vnuknutí.

Vzdávej nebeské dobrotě nejsrdečnější díky, že tak laskavě s tebou jedná, milostivě tě navštěvuje, horoucně povzbuzuje, mocně povznáší, abys vlastní tíhou neklesal k pozemským věcem. Vždyť to nedostáváš ze svého vlastního přemýšlení a přičinění, ale jen laskavostí nebeské milosti a Boží ohleduplnosti, abys prospíval v ctnostech, nabyl větší pokory, připravil se na budoucí boje, přilnul se vší vroucností srdce ke mně a sloužil mi s upřímnou horlivostí.

2. Synu, oheň často hoří, ale plamen nestoupá bez dýmu. Tak i u mnohých vzplane touha po nebeských věcech, a přece nejsou prosti pokušení a tělesné žádosti. Proto nejednají vždy čistě jen k Boží cti, jak o to Boha tak toužebně prosí.

Taková je často i tvá tužba, i když tvrdíš, že je poskvrněno nějakým vlastním prospěchem.

3. Nepros o to, co je ti milé a užitečné, ale co je mně příjemné a slouží mé cti. Neboť když poctivě uvažuješ, musíš dát před svou touhou a veškerou žádostí přednost mým přikázáním a plnit je. Znám tvou touhu a často jsem slyšel tvé vzdechy.

Ty už bys chtěl být ve svobodě slávy Božích synů, už se raduješ z pomyšlení na věčný příbytek a nebeskou vlast plnou blaženosti. Ale ta chvíle ještě nepřišla, ještě trvá jiný čas, totiž doba boje, práce a zkoušek. Přeješ si být naplněn nejvyšším dobrem, ale teď zatím toho nemůžeš dosáhnout. Jsem jím já: očekávej mě, praví Pán, dokud nepřijde království Boží (L22, 18).

4. Ještě musíš být na zemi zkoušen a v mnohém tříben. Někdy se ti dostane útěchy, ale nijak nadměrně. Buď rozhodný a udatný (Joz 1,7), jak v konání, tak ve snášení mnohého, co se příčí tvé přirozenosti.

Musíš se obléci v nového člověka a změnit se v jiného muže. Musíš mnohdy konat, co nechceš a zříci se toho, co chceš. Co se líbí jiným, dojde mnohdy zdaru, a co je milé tobě, se nezdaří. Co řeknou jiní, bude rádo slyšeno, a co řekneš ty, bude pokládáno za nicotné. Jíní obdrží, oč budou prosit, ale tvá prosba nebude vyslyšena.

5. Jiní budou v ústech lidí velcí, ale o tobě se bude mlčet. Jiným se svěří ten nebo onen úkol, ty však budeš pokládán za neužitečného. Tvá přirozenost se nad tím bude leckdy rmoutit a bude už velké, když to mlčky sneseš.

Tím a mnohým podobným bývá zkoušen věrný služebník Páně, jak dovede zapírat sebe a ve všem se přemáhat. Sotva kdy je ti třeba se tolik umrtvovat, jako když vidíš a snášíš, co se příčí tvé vůli; ale nejvíc sebezáporu je třeba, když se ti přikáže něco nevhodného a podle tvého mínění neužitečného. Ale poněvadž se jakožto podřízený neodvážíš odporovat vyšší moci, zdá se ti zatěžko podrobit se rozkazu jiného a vzdát se každého vlastního mínění.

6. Ale uvaž, synu, ovoce těchto námah, jejich brzký konec a převelikou odměnu, a nebudeš je pokládat za břemeno, nýbrž za nejmocnější pobídku k trpělivosti. Neboť za dobrovolné a přechodné zřeknutí se této své vůle zde na zemi dosáhneš navždy své vůle v nebesích.

Tam totiž najdeš všechno, co budeš chtít a co si budeš moci přát. Tam budeš mít hojnost všeho dobra beze strachu, že o ně přijdeš. Tam se trvale sjednotí tvá vůle s mou a nebude si přát nic pozemského nebo soukromého. Tam ti nebude nikdo odporovat, nikdo si na tebe nebude stěžovat, nikdo ti nebude překážet, nikdo stát v cestě, ale vyplní se ti všechna přání zároveň, potěší tvé srdce a naplní je vrchovatě. Tam ti za utrpěnou pohanu udělím slávu, za zármutek skvostné roucho a za poslední místo sídlo ve věčném království. Tam se ukáže ovoce poslušnosti, z kajícnosti vzejde radost a pokorná poddanost bude slavnostně korunována.

7. Nyní se tedy pokorně skláněj před každou mocí a nehleď na to, kdo ti to praví nebo poroučí. Ale velice dbej na to, abys ochotně přijímal a upřímně se snažil vyplnit všecko, co od tebe kdokoli požaduje nebo chce, ať je to představený či podřízený, anebo tobě rovný.

Ať si vyhledává jeden to a jiný ono, ať se chlubí ten tím a onen oním a sklízí tisícerou pochvalu; ty se neraduj z toho ani z onoho, nýbrž jen z vlastního ponížení, z mého zaslíbení a z mé cti. A tvým přáním budiž, abys svým životem i smrtí stále oslavoval Boha (srov. F (p) 1, 20).

L.

Kterak se v opuštěnosti odevzdávat do Božích rukou

Pane Bože, svatý Otče, buď veleben nyní i na věky; neboť jak ty chceš, tak se stalo, a co ty činíš, je dobré. V tobě ať se raduje tvůj služebník, ne v sobě, ani v něčem jiném; neboť jedině ty jsi pravá radost, tys má naděje a má koruna; ty, Pane, jsi mé potěšení a má sláva.

Co jiného má tvůj služebník, než co dostal od tebe beze své zásluhy? Tvé je všechno, cos mi dal i učinil. Jsem ponížen a od mládí hynu (Ž 88, 16), nejednou je má duše zarmoucena až k slzám a mnohdy se strachuje i utrpení, která teprv hrozí.

2. Toužím po radosti pokoje, dychtím po pokoji tvých synů, které sytíš světlem své útěchy.

Udělíš li pokoj, vliješ li svatou radost, duše tvého služebníka bude plna jásotu a vroucně té bude velebit. Ale když se vzdálíš, jak přečasto činíváš, nebude moci kráčet cestou tvých přikázání; může jen padnout na kolena a bít se v prsa. Neboť není mu jako včera a předevčírem, kdy mu nad hlavou zářil tvůj kahan (Jb 29, 3) a ve stínu tvých křídel byl skryt (Ž 17, 8) před hrozícím pokušením.

3. Otče spravedlivý, svatý a vždy chvályhodný, přišla chvíle, aby byl zkoušen tvůj služebník. Otče milovaný, je záhodno, aby v této hodině tvůj sluha něco vytrpěl pro tebe.

Otče věčně úctyhodný, přišla chvíle, kterou jsi předzvěděl od věčnosti, aby tvůj služebník nakrátko zevně podlehl, ale vnitřně žil stále u tebe. Aby byl na chviličku opovržen, pokořen a ponížen před lidmi, aby ho zkrušily nezřízené vášně a slabosti, a aby s tebou opět povstal při záři nového světla a byl v nebi oslaven. Otče svatý, tak jsi to ustanovil a tak jsi chtěl; a stalo se to, cos určil ty sám.

4. Neboť je milostí pro tvého přítele, aby z lásky k tobě trpěl a soužil se zde na světě, kolikrátkoli a od kohokoli to dopustíš. Vždyť na zemi se neděje nic bez tvého úradku, bez tvé prozřetelnosti a bez příčiny.

Pane, je dobře, žes mě pokořil, abych se naučil tvým ustanovením (srov. Ž 119,71) a odvrhl všecku pýchu a domýšlivost srdce. Je pro mne užitkem, že jsem se zarděl hanbou, abych hledal útěchu spíš u tebe než u lidí. Tím jsem se také naučil bát se tvého nevyzpytatelného soudu, kterým postihuješ spravedlivého jako bezbožného, ale ne bez náležitosti a spravedlnosti.

5. Děkuji ti, žes mi neprominul mé zlé skutky, nýbrž potrestal mě ostrými ranami, dal mi pocítít bolest a seslal na mne vnější i vnitřní tíseň.

Není nikoho pod oblohou, kdo by mé potěšil, než ty, Pane, můj Bože, nebeský lékaři duší, který udeříš a hned uzdravuješ, vedeš do podsvětí a opět vyvádíš vzhůru (srov. Tób 13, 2). Jsem pod tvou kázní, jen tvůj prut mě poučí.

6. Hle, milovaný otče, jsem v tvých rukou a skláním se pod tvou trestající metlu. Šlehej můj hřbet i šíji, aby se má vzpurnost podřídila tvé vůli. Učiň mě podle svého dobrého obyčeje zbožným a pokorným žákem, abych dbal každého tvého pokynu. Tobě svěřuji k nápravě sebe i všechno, co mám; neboť lépe je být trestán zde než v budoucím životě.

Ty víš všechno, úhrnem i jednotlivě a nic ti není tajno v lidském svědomí. Předem znáš, co se stane; nepotřebuješ, aby tě někdo poučoval nebo ti říkal o tom, co se děje na zemi. Ty víš, co prospívá mému duchovnímu pokroku a jak soužení očišťuje od řezu hříchu. Nalož se mnou podle svého žádoucího zalíbení a nehleď na můj hříšný život, který nikdo nezná lépe a jasněji než ty.

7. Pane, dej mi poznat, co je třeba znát; milovat to, co třeba milovat; chválit to, co se tobě nejvíce líbí; vážit si toho, co se tobě jeví jako cenné; a pohrdat tím, co je v tvých očích ohyzdné.

Nenech mě nikdy soudit podle toho, co vidí mé tělesné oči, ani se vyjadřovat podle toho, co slyší uši nezkušených lidí; nýbrž správně rozlišovat mezi věcmi viditelnými i duchovními a nade všechno stále vyhledávat vůli tvého zalíbení.

8. Smysly člověka se často mýlí v úsudcích; mýlí se i milovníci světa, když milují pouze viditelné věci.

Je snad člověk lepší proto, že ho jiný člověk pokládá za dokonalejšího? Lhář tu klame lháře, ješitný ješitného, slepý slepého, chorý chorého, když ho vychvaluje; ve skutečnosti ho svou planou chválou spíš zahanbuje. Neboť čím je kdo v tvých očích, tím je vskutku a ničím více, praví svatý František (sv. Bonaventura, Ze života sv. Františka, kap. 6).

LI.

Kterak se věnovat drobným skutkům, není li sil na velké

Synu, nedokážeš stále setrvávat v nejvroucnější touze po ctnostech, ani zůstávat na vyšším stupni rozjímání. Následkem prvotního porušení musíš někdy sestoupit k nižším věcem a snášet břímě porušitelného života, i když nerad a s nechutí.

Pokud máš smrtelné tělo, potud budeš zakoušet ošklivost a těžkost srdce. Je tedy často namístě, dokud jsi v těle, lkát nad břemenem těla, protože se nedokážeš trvale věnovat duchovním cvičením a rozjímání o božských věcech.

2. Tehdy ti prospěje obrátit se k podřadným vnějším pracím, občerstvit se dobrými skutky a s pevnou důvěrou očekávat můj příchod a nebeské navštívení. Trpělivě snášet své vyhnanství a duchovní vyprahlost, pokud tě znovu nenavštívím a nezprostím všech úzkostí.

Pak ti dám zapomenout na všechny námahy a budeš požívat vnitřního klidu. Rozprostřu před tebou luhy svatého Písma, aby ses radostně rozběhl po cestě mých přikázání. A řekneš: Utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena (Ř 8, 18).

LII.

Kterak se člověk nemá mít za hodna útěchy, nýbrž spíše ran

Pane, nejsem hoden tvé útěchy, ani duchovního navštívení; a proto se mnou nakládáš spravedlivě, když mě necháváš v bídě a opuštěnosti. Vždyť bych nebyl hoden tvého potěšení, ani kdybych mohl prolít celé moře slz. Proto nezasluhuji nic jiného, než abys mě šlehal a trestal, neboť jsem tě často těžce urazil a v mnohém jsem se velmi provinil. Když tedy všecko podle pravdy uvážím, zjistím, že nejsem hoden ani sebemenší útěchy.

Ale ty, laskavý a milosrdný Bože, jenž nechceš dát zahynout svým dílům, nýbrž naopak ukázat bohatství dobroty v nádobách svého milosrdenství, milostivé potěš svého služebníka nad všechno lidské pomyšlení a mimo veškerou jeho zásluhu. Vždyť tvé útěchy nejsou jako lichá lidská slova.

2. Co jsem vykonal, Pane, abys mi udělil nějaké nebeské potěšení? Nevzpomínám si, že bych byl vykonal něco dobrého; naopak, byl jsem vždycky náchylný jen k hříchu a lenivý k polepšeni. To je pravda a nemohu to zapřít. Kdybych mluvil jinak, ty by ses postavil proti mně, a nebylo by nikoho, kdo by mě hájil.

Co jsem si zasloužil za své hříchy, než peklo a věčný oheň? Opravdu vyznávám, že jsem hoden jakéhokoli posměchu a pohrdání a že nezasluhuji být počítán k tvým ctitelům. A jakkoli to sám nerad slyším, přesto se podle pravdy budu vinit ze svých hříchů, abych snáze došel tvého milosrdenství.

3. Co mám říkat, když jsem vinen a pln zahanbení? Neodvažuji se na víc než na toto slovo: Zhřešil jsem. Pane, zhřešil jsem, smiluj se nade mnou a odpusť mi. Ponech mi ještě chvilku, abych oplakal své bolesti, než odejdu do kraje temnot a stínů smrti (srov. Jb 10, 20-21).

Co hlavně a důrazně žádáš od viníka a bídného hříšníka, je jen to, aby se kál a pokořil pro svá provinční. V opravdové lítosti a pokoře se rodí naděje na odpuštění, uklidňuje se pobouřené svědomí, znovu se získává ztracená milost, člověk je uchráněn budoucího hněvu, a ve svatém políbení se setkává Bůh a kající duše.

4. Pokorná lítost hříšníků je ti, Pane, mílou obětí, která vydává před tvou tváří vůni daleko příjemnější než zápal kadidla. To je také ta vzácná mast, kterou jsi nechal vylít na své svaté nohy, neboť zkroušeným a pokorným srdcem jsi nikdy nepohrdl (srov. Ž 51, 19).

V lítosti je útočiště před hněvem nepřítele; jí se napravuje a smývá, cokoli kde bylo pokaženo a poskvrněno.

LIII.

Kterak je Boží milost neslučitelná se světským smýšlením

Synu, má milost je vzácná; nelze ji slučovat s vnějšími věcmi ani s pozemskými útěchami. Musíš tedy odstranit všecky překážky milosti, přeješ li si, aby se ti jí dostalo.

Hledej v ústraní, přebývej rád o samotě, nevyhledávej žádné zbytečné hovory, ale raději vroucně pros Boha, aby sis zachoval zkroušené srdce a čisté svědomí. Celý svět pokládej za nicotný, dávej přednost spojení s Bohem před všemi zevnějšími věcmi. Neboť nemůžeš být spojen se mnou a zároveň se kochat pomíjejícími věcmi. Musíš se vzdálit od svých známých i milých, aby tvá mysl byla prosta veškeré časné útěchy. Tak napomíná svatý apoštol Petr, aby si Kristovi věrní vedli na tomto světě jako jedinci bez domova (1 P (t) 2. 11).

2. S jakou důvěrou bude umírat ten, koho nepoutá k světu žádná nezřízená vášeň! Ale mít srdce tak odloučeno ode všeho je pro slabého ducha ještě zatěžko: a smyslný člověk nezná svobodu duchovních lidí.

Jestliže však opravdu chce být duchovním člověkem, musí se zříci vzdálených i blízkých příbuzných a před nikým se nemít tak na pozoru, jako před sebou. Přemůžeš li dokonale sebe, snadno překonáš všechno ostatní. Dokonalé vítězství je zvítězit nad sebou. Neboť kdo si sám sebe podmanil tak, aby smyslnost byla poslušná rozumu a rozum ve všem mně, ten je opravdovým vítězem a pánem světa.

5. Jestli toužíš vystoupit na tento vrchol, musíš začít s odvahou a přiložit sekeru ke kořeni, abys vyťal a zničil tu skrytou nezřízenou náklonnost k sobě samému a ke všem osobním a hmotným hodnotám. Z této chyby, že člověk příliš nezřízeně miluje sám sebe, pochází téměř všechno, co je nutno vymýtit od kořene; když přemůžeš a podrobíš si toto zlo, ihned se dostaví velký mír a klid.

Poněvadž se však málokdo snaží dokonale odumřít sobě a nadobro se opustit, proto zůstávají mnozí zabředlí sami do sebe a nemohou se duchem povznést nad sebe. Kdo se však chce svobodně spojit se mnou, ten musí umrtvit všechny špatné a nezřízené sklony a nesmí lpět žádostivě osobní láskou na žádném tvoru.

LIV.

O rozdílných hnutích přirozenosti a milosti

Synu, pozoruj bedlivě všechna hnutí přirozenosti a milosti, protože jejich působení je velice, ale tak jemně rozdílné, že i duchovní a vnitřně osvícený člověk je stěží navzájem rozezná.

Všichni lidé totiž touží po dobru a zamýšlejí svými řečmi i skutky nějaké dobro, jenže mnozí se klamou zdánlivým dobrem.

2. Přirozenost je lstivá; mnohé vábí, zavádí a šálí, ale za cíl má vždy jen sebe.

Kdežto milost si počíná prostě, varuje se i zdání každého zla, neužívá úskoků a všechno koná jen pro Boha, v němž nakonec spočine.

3. Přirozenost se nerada umrtvuje, nebo potlačuje, nebo ovládá, nebo podřizuje či dobrovolně podrobuje.

Zato milost usiluje o vlastní unavení, odporuje smyslnosti, vyhledává poddanost, touží po sebezapření, nechce zneužívat své svobody, ráda se podrobuje kázni, nikomu nechce vládnout, nýbrž stále chce žít, zůstávat a být pod Boží mocí, a pro Boha je ochotna se pokorně podřídit každému lidskému tvoru.

4. Přirozenost se přičiňuje o svůj prospěch a pozoruje, jaký jí vzejde užitek z druhého.

Milost pak spíše přihlíží ne k tomu, co jí je užitečné a příjemné, nýbrž co prospívá druhým

5. Přirozenost ráda přijímá čest a úctu. Milost však všechnu čest a slávu věrně připisuje Bohu.

6. Přirozenost se bojí zahanbení a opovržení. Milost však se raduje, když může nést potupu pro Ježíšovo jméno (Sk 5, 41).

7. Přirozenost miluje zahálku a tělesný odpočinek. Milost však nedovede zahálet, nýbrž ráda se chápe práce.

8. Přirozenost se domáhá věcí vzácných a krásných, štítí se obyčejných a hrubých.

Milost si pak libuje ve věcech prostých a nepatrných, nepohrdá drsnými a nezdráhá se obléci ani do starých hadrů.

9. Přirozenost si hledí věcí časných, raduje se z pozemského zisku, truchlí nad škodou a hněvá se i pro nepatrně urážlivé slovo.

Milost však patří na věci něžné, nelpí na časných, neznepokojuje se nějakou ztrátou, ani se nerozčiluje pro drsnější slova; neboť svůj poklad a svou radost má v nebesích, kde nic nehyne.

10. Přirozenost je chtivá a raději bere, než dává; miluje vlastní a soukromé věci.

Milost pak je laskavá a štědrá; vyhýbá se soukromému majetku, spokojí se s málem a má za to, že blaženější je dávat než brát (srov. Sk 20, 35).

11. Přirozenost se kloní k tvorům, k vlastnímu tělu, k marnivostem a zálibám.

Ale milost vede k Bohu a k ctnostem, odříká se tvorů, vzdaluje se světu, nenávidí tělesné žádosti, vyhýbá se zálibě v potulkách a ostýchá se ukazovat veřejné.

12. Přirozenost má ráda různá vnější potěšení, v nichž si libuji smysly.

Avšak milost hledá potěchu jen v Bohu, touží se radovat jen ze svrchovaného dobra, které převyšuje všechny viditelné věci.

13. Přirozenost koná všechno pro vlastní zisk a požitek, nic nedovede udělat nezištně, ale očekává, že za své dobrodiní dostane odměnu buď rovnocennou, nebo ještě vyšší, anebo chválu či nějakou výhodu; a žádá si, aby její skutky a dary byly vysoce oceňovány.

Milost však nevyhledává nic pozemského, ani netouží po jiné odměně, než jedině po Bohu; a z vezdejších potěšení si nežádá víc, než kolik jí postačí k dosažení oněch věčných.

14. Přirozenost se raduje z množství přátel a příbuzných, chlubí se vznešeným rodištěm a rodem, lichotí mocným, pochlebuje bohatým a tleská sobě rovným.

Milost pak miluje i nepřátele, a přitom se nevychloubá množstvím přátel; nedbá na rodiště ani původ, pokud by z toho nevyplývala i větší ctnost. Víc přeje chudobnému než bohatému, má soucit spíš s nevinným než s mocným, spolu se raduje s pravdomluvným, ne s lhářem. Dobré stále napomíná, aby usilovali o vyšší dary (1 K 12, 31) a ctnostmi se připodobnili Božímu Synu.

15. Přirozenost si hned stěžuje na nedostatek a obtížnost. Milost statečně snáší nouzi.

16. Přirozenost dbá jen o sebe; za sebe bojuje a mluví. Milost však všechno obrací k Bohu, v němž má svůj původ; sobě nepřipisuje nic dobrého, nepočíná si pyšně, nehádá se. nedává přednost svému mínění, ale při každém náhledu a úsudku se podřizuje věčné moudrosti a Božímu rozsouzení.

17. Přirozenost dychtí znát tajnosti a poslouchat novinky; chce se ukazovat navenek a co nejvíce prožít svými smysly; touží po uznání a po takových činech, z kterých vzejde chvála a obdiv.

Ale milost nedbá o novoty a zajímavosti, neboť toto všechno pochází z dávné lidské porušenosti; vždyť na světě není nic nového a trvalého. Proto učí potlačovat smysly, varovat se plané samolibosti a okázalosti, pokorné skrývat, co je hodné chvály a úcty, a z každé věci a v každé vědomosti hledat jen duchovní užitek. Boží čest a slávu. Nechce oslavovat sebe ani své skutky, ale přeje si, aby byl ve svých darech veleben Bůh, který uděluje všechno z pouhé lásky.

18. Tato milost je nadpřirozeným světlem, jakýmsi zvláštním Božím darem, vlastním znamením vyvolených a zástavou věčné spásy. Ona pozvedá člověka od pozemských věcí, aby miloval nebeské, a z tělesného člověka dělá duchovního.

Čím více se tedy potlačuje a přemáhá přirozenost, tím se do duše vlévá větší milost; a tak se vnitřní člověk každodenně novým navštívením sále více připodobňuje k Božímu obrazu.

LV.

O porušené přirozenosti a účinnosti Boží milosti

Pane, můj Bože, tys mě stvořil k svému obrazu a podobenství. Uděl mi tedy onu milost, kterou jsi mi ukázal jako něco tak velkého a tak nezbytného k spáse; abych totiž přemáhal svou zkaženou přirozenost, která strhuje k hříchu a k záhubě.

Neboť cítím ve svém těle zákon hříchu, který je v rozporu se zákonem ducha (srov. Ř 7. 23), a jako zajatce mě nutí v mnoha věcech poslouchat smyslnost. Nejsem s to odolávat jeho vášním, leda s pomocí tvé nejsvětější milosti, horoucně vlité do mého srdce.

2. Je třeba tvé milosti, a to velké milosti, aby byla přemožena přirozenost od mlada náchylná ke zlému. Vždyť skrze prvého člověka Adama klesla a byla porušena hříchem a trest za tuto poskvrnu doléhá na všechny lidi. Takže tato přirozenost, kterou jsi stvořil dobrou a čistou, musí být nyní pro svou zkaženost pokládána za hříšnou a slabou; neboť její sklony, ponechány samy sobě, vedou ke zlu a k nízkosti.

A ta nepatrná síla, která jí zůstala, je jako jiskra ukrytá v popelu. Touto silou je přirozený rozum, obklopený velikou temnotou; ještě rozlišuje dobro od zla, pravdu ode lži, ale nedostává se mu síly splnit to všechno, co uznává za dobré, a nemůže dosáhnout plného světla pravdy, ani čistoty svých náklonností.

3. Proto, můj Bože, ve své nejvnitrnější mysli souhlasím s tvým zákonem (Ř 7, 22), neboť vím, že tvá přikázání jsou dobrá, spravedlivá a svatá, a dosvědčuji, že je třeba se varovat všeho zlého a hříšného. Tělem však sloužím zákonu hříchu, když více poslouchám smyslnost než rozum.

Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne (R 7, 18). A tak mívám mnohá dobrá předsevzetí, ale poněvadž mi chybí milost k posílení mé slabosti, couvám a umdlévám už před sebemenší překážkou. Proto sice poznávám cestu dokonalosti a dost jasně vidím, jak bych měl jednat, ale tlačí mě břemeno vlastní porušenosti a nemohu se povznést k větší dokonalosti.

4. Jak nezbytně potřebuji tvou milost, Pane, abych uměl dobro započít, pokračovat v něm a dokonat je! Vždyť bez ní nemohu vykonat nic (srov. J 15, 5), ale v tobě mohu všechno, když mě posiluje tvá milost (srov. F (p) 4, 13).

Ty milosti vpravdě nebeská, bez níž vlastní zásluhy nic neplatí a přirozené dary jsou bezcenné! Žádné umění, žádné bohatství, žádná krása nebo síla, žádné nadání nebo výmluvnost nejsou, Pane, u tebe nic platné bez milosti. Neboť přirozené dary jsou společné dobrým i zlým; ale milost nebo láska je zvláštním darem vyvolených; jí se vyznačují ti, kdo si zaslouží věčný život. Tato milost je tak vynikající, že ani dar proroctví, ani konání zázraků, ani sebevznešenější myšlení bez ní nemají ceny. Ale ani víra, ani naděje a jiné ctnosti nejsou příjemné bez lásky a milosti.

5. Přeblažená milosti, ty chudobného duchem činíš bohatým ctnostmi, bohatému na pozemské statky dáváš pokorné srdce! Přijď, sestup ke mně a naplň mě zavčas svou útěchou, aby má duše nehynula duchovní únavou a vyprahlostí. Prosím tě, Pane, ať dojdu milosti před tvýma očima; vždyť tvá milost mi postačí (srov. 2K 12, 9), i když nedosáhnu ničeho z toho, po čem touží má přirozenost.

I když budu pokoušen a souzen mnohým trápením, nebudu se bát žádného zla, pokud se mnou bude tvá milost. Ona je mou silou, přináší radu i pomoc. Je mocnější než všichni nepřátelé a moudřejší než všichni mudrci.

6. Je učitelkou pravdy, cvičitelkou kázně, světlem srdce, úlevou v tísni, těšitelkou zármutku, posilou v bázni, živitelkou zbožnosti a dárkyní slz.

Co jsem bez ní? Jen suchá větev a neužitečný pařez na vyhození. Kéž mě, tedy, Pane, tvá milost vždy předchází i provází a stále povzbuzuje k dobrým skutkům skrze Ježíše Krista, tvého Syna. Amen.

LVI.

Kterak se zřeknout sám sebe a s křížem následovat Krista

Synu, pokud dokážeš sám sebe opustit, potud se můžeš přiblížit ke mně. Jako ten, kdo nežádá nic pozemského, dochází vnitřního pokoje, tak ten, kdo vnitřně opustí sám sebe, dojde spojení s Bohem. Chci tě naučit dokonalému sebezřeknutí podle mé vůle, bez odporu a reptání.

Pojď za mnou (Mt 9, 9), já jsem cesta, pravda i život (J 14. 6). Bez cesty nelze jít, bez pravdy není poznání a bez života se nežije. Já jsem cesta, po které máš kráčet; pravda, které máš věřit; život, který máš očekávat. Já jsem cesta neporušitelná, pravda neomylná, život nekonečný. Já jsem cesta nejpřímější, pravda nejvyšší, život pravý, život blažený, život nestvořený. Setrváš li na mé cestě, poznáš pravdu; pravda tě osvobodí a získáš věčný život.

2. Chceš li vejít do života, zachovávej přikázání (Mt 19,17). Chceš li poznat pravdu, věř mně. Chceš li být dokonalý, jdi, prodej všechno (a dej chudým) (Mt 19, 21). Chceš li být mým učedníkem, zapři sám sebe (srov. L 9. 23; Mt 16, 24). Chceš li dosáhnout blaženého života, pohrdni životem pozemským. Chceš li být vyvýšen v nebesích, pokořuj se na světě. Chceš li se mnou vládnout, nes se mnou kříž.

Neboť jen služebníci kříže nacházejí cestu k blaženosti a k pravému světlu.

3. Pane Ježíši, tvá cesta je úzká a světem opovržená, proto mi dej milost, abych pohrdl světem a následoval tebe. Sluha není větší než jeho pán (J 13. 16), ani žák nad učitele (L 6, 40).

Ať se cvičí tvůj služebník v tvém životě, neboť v něm je má spása a pravá svatost. Ať mimo knihu tvého života čtu nebo poslouchám cokoliv, neosvěží mě to, ani plně nepotěší.

4. Synu, když toho víš a všechno jsi četl, jednej podle toho a budeš blažený.

Kdo přijal má přikázání a zachováván je, ten mě miluje…, i já ho budu milovat a dám se mu poznat (J 14, 21) a dám mu se mnou usednout v království mého Otce.

5. Pane Ježíši, jak jsi řekl a slíbil, tak ať se stane; a kéž i já si toho zasloužím. Z tvé ruky jsem přijal a vzal na sebe kříž, nesl jsem jej a ponesu až do smrti, jak jsi mi uložil.

Věru, život toho, kdo zachovává řeholi zbožnosti, je křížem, ale vede do ráje. Začátek je učiněn, nelze jít zpátky ani ustát.

6. Nuže, bratři, putujme spolu, Ježíš bude s námi. Pro Ježíše jsme vzali na sebe tento kříž, pro Ježíše v kříži vytrvejme.

Náš vůdce a předchůdce bude i naším pomocníkem. Hle, náš král kráčí před námi a bude bojovat za nás. Pojďme statečně za ním, nikdo ať se nebojí hrůz; buďme připraveni udatně zemřít v boji a nepáchejme zločin na své slávě tím, že bychom od kříže utekli (srov. 1 Mak 9, 10).