Padám a padám
Sedím včera v práci, lidi nekomunikují, asi jsou naštvaní že je víkend u konce a zase budou muset do práce, tváří a chovají se odmítavě, tržba minimální při stejném přístupu k práci. Prostě idylka jak stvořená pro návrat pseudokamarádky deprese. Vrátila se...díky lidem co se mračí, díky tomu že mám kdy přemýšlet, díky člověku kterému nevidím do hlavy a tudíž nevím na čem jsem, otázka v hlavě jestli je ještě cesta dopředu, nebo jestli všechno budou už jenom vzpomínky. Rozházený klid, možná že mělo to tak být...ještě začnu vymýšlet veršíčky...to už jsem dlouho nedělala...škoda že jsem si je kdysi, když jsme si je navzájem někdy před pěti lety s Tomášem druhým posílali, nepsala. Možná by nebylo špatný si je znovu přečíst. Doteď si pamatuju kde některé z nich vznikaly, pamatuju si pocity které jsem při nich měla...posledních pár měsíců v pohodě...tedy skoro v pohodě, bez prášků, bez zhroucení na dno. Směřuju tam zase? Nemusela bych. Stačí si dobře vybrat. Jenže, vybírat si rozumem? To jsem udělala loni a bylo to o ničem. Jsou prostě věci co potřebuju od chlapa. Sex a komunikaci, legraci. Pokud něco z toho chybí, je to špatně. Jenže...proč se mnou někdo tříská a někdo mě nechává chladnou? Nevím, netuším. Třeba to jednou zjistím. A třeba taky ne. A možná to ani vědět nechci. Byl by děs, vědět proč dělám chyby a dělat je pořád dokola, protože prostě někdy se někde hormony zblázní. Z hormonů jsou občas i city. Bojím se citů. Rozbíjím je, protože nevěřím. Nevěřím tomu, že by něco mohlo trvat a být. I když by to mohlo být hezký. Prostě...radši něco zabít dřív než to bude bolet neočekávaně. Euthanazie vztahu. Vyhýbání se vztahu. Láska bez sexu, sex bez lásky. Sex kvůli tomu, abych vedle někoho ležela, abych ho slyšela, abych mohla v noci natáhnout ruku a zjistit že nejsem sama. Sex kvůli tomu, abych se měla vedle koho probudit. A pak hlavně sex kvůli tomu že ho mám ráda. Jeho? Sex...Jeho? Jeho taky...ale bojím se mít ráda ještě víc. Bojím se bolesti, bojím se změny. Vlastně jsem člověk co je spokojenej ve své lajně. Jako v Mostě...každý první den ze čtyřdenního cyklu sex. Pokaždé po ranní. Sice mi ten druhý, třetí a čtvrtý den chyběl, ale věděla jsem, že zase příjde den první. Co vím teď? Nic...jen to, že když se někdy něco stane, pootočí se kolečka a nic už nebude jako předtím. Ne třeba mezi námi. Ale mezi mnou a mezi těma okolo. Protože někteří si najdou důvod proč by jim to mělo vadit...Začarovaný kruh se zase točí...a odstředivá síla? Nevím jak moc bude silná... Jenže...potřebuju u sebe někoho mít, s někým se smát a milovat. Ale...potřebuju někomu taky věřit...Věřím...ségře, Klárce, Evě, Dadýmu, Šéďovi...kamarádi jsou moc cení...je fajn že jsou....i když si na ně někdy nemůžu sáhnout...a oni na mně:-) Ale jo...věřím víc lidem, ale tihle ti jsou nejblíž a nejvíc...;-)
Komentáře
Přehled komentářů
Hlavně neztrácej naději. Jednou se to zlomí!
Evi
(SiskaD, 13. 7. 2009 22:12)
díky:-)
Ono...mně než aby ničily vztahy, tak spíš ničím já je...tím, že potřebuju vědět, potřebuju mít linky a potřebuju mít jistotu. A když něco někde chybí, tak nastupuje stres...občas jsem schopná ustát strašně moc, občas prostě ryju "hubou v zemi" díky každičké větě. Ono...je toho teď moc...dvě zaměstnání, obě nové, nejistota jak všechno kolem utáhnu...už se těším, až aspoň ty peníze budou tak nějak v rovnováze, taky mi to bere dost sil. Ale tk chytrá abych se nechala živit, nebo aspoň přiživovat, bohužel nejsem:-) Já snad dělat kurvu, tak šlapu zadarmo jakej já jsem charakter:D
Jani,
(Eva - Holomková, 13. 7. 2009 19:58)i mě můžeš věřit, já tu budu vždycky, abych si tě poslechla, abych si s tebou pokecala a abychom zkoušely hledat řešení. Vím, čím si procházíš, jak já tu svini depku znám. Ta mrcha mi ničí život už 18 let. Tehdy jsem se poprvé pokusila svůj život zkrátit. Nikdy jsem jí sice neměla kvůli partnerskému vztahu, ale žije se mnou furt. Prostě, kdyby něco, jsem tu. Můj fon snad máš, icq i emaila, tak nezapomeň!
Naděje
(Nazgul, 23. 7. 2009 13:06)