Sella vie
Venku už zase pršelo. Mám rád déšť, napadlo muže pohodlně usazeného u velkého otevřeného ohniště.Hlavně, když jsem pěkně teple velkého krbu. V takové slotě, ani prašivého psa bych nevyhnal teď ven. Arnošt z Falsu se pousmál. Měl v ruce pohár se svařeným vínem, jeho loutna přežila to cestování bez nehody, stejně jako flétna i housličky. Mohl si při svém toulavém životě barda přát víc? Osazenstvo hospody také slibovalo výdělek. Kupci si jistě rádi poslechnou nějakou z jeho písní – zpráv a místní jistě taky. Není jich tu moc. Tohle je jen malá vesnice v horách žijící jen z kupeckých karavan jezdící přes průsmyk Skeleton. Tohle bude asi letos první karavana. Místní se těší na novinky, stejně tak i kupci přicházející z opačné strany než on. Už je čas začít s písní. Arnošt bere do ruky loutnu a tiše vybrnkává první akordy.Společnost postupně utichá, chtějí slyšet písně – novinky, z druhé strany. Arnošt zdvíhá hlas a jeho písně zní teď již ztichlou hospodou. Najednou někdo tiše otvírá dveře, Arnošt o něm ví jen díky ostrému poryvu studeného větru, který sním zavál do místnosti.Pozvedl oči od posluchačů sedících u stolů. Příchozí, ozářený jen sporým osvětlením, byl vysoký muž v dlouhém plášti s kápí, jenž ukrývala jeho obličej. Krčmář si příchozího také všiml a hned se k němu hrnul, Arnošt si však všiml,že s jistou opatrností. „Budete dopřát vzácný pane?“
Cizinec se natočil jeho směrem a ten pohyb byl zvláštně vláčný.
„Svařené víno a něco k jídlu, řekl cizinec a hlas měl při tom trochu ochraptělý.
„Jistě vzácný pane... a co váš kůň?“
„Už jsem ho zavedl do vaší stáje, vzbudil toho kluka co spal na seně a dal mu stříbrňák. Je to tak v pořádku, že ano?“ Hlas byl stále tichý, ale Arnoštovi se zježily vlasy na zátylku. Z toho cizince vycházel jakýsi chlad a temná síla. Jinak ten pocit popsat nedokázal.
„Dá se u vás přenocovat?“Zeptal muž krčmáře.
„Jistě pane,“souhlasil krčmář okamžitě, když se v mužově ruce objevil zlaťák. Peníze hýbou světem, napadlo Arnošta, ale dál pokračoval v písni, co začal před příchodem cizince. Ten konečně domluvil s krčmářem,došel k tmavému neobsazenému rohu nedaleko krbu a sundal si plášť i kápi. Teď si ho Arnošt konečně mohl pořádně prohlédnout.Cizinec byl vysoký, hubený, oblečený v tmavé košili, která snad kdysi byla černá, jelenicové kalhoty mírně odřené. Kožená kazajka, jenž také pamatovala lepší časy, byla přepásána širokým opaskem.Vlnité vlasy spadající mu na ramena a do obličeje, byly černé jako havraní křídla, jen u spánků měl stříbrné pramínky, které působily jaksi nepatřičně.Několikadenní strniště černých vousů mařilo jakýkoliv pokus o odhad jeho věku. Arnošt měl pocit, že pod strništěm na pravé čelisti, má velkou fialovou modřinu. Podařilo se mu odhalit i tenký škrábanec na čele i obvaz na pravé ruce špatně schovaný pod roztrženou košilí. Bitka kterou ten cizinec přežil musela být tvrdá, usoudil Arnošt. Když se po něm otočil, zřejmě nějakým vnitřním instinktem upozorněn na neobvyklý zájem, Arnoštovi přeběhl mráz po zádech. Díky přítmí jenž v hospodě vládlo a vzdálenosti, nemohl určit barvu cizincových očí. To však pro něj nebylo důležité. Důležitý byl ten pohled. Byl tak chladný a odhadující. Nic podobného v životě nezažil a že už toho zažil dost. Ten muž dával celým svým tělem najevo jediné, nechte mne být a já nechám vás. Jako by kolem sebe postavil neviditelnou zeď.Arnošt tedy znova hrábl do strun a spustil starou ale osvědčenou baladu o potulném rytíři a dívce, která na něj doma čeká. Po dobré čtvrthodině si Arnošt všiml,že ho cizinec pozoruje. V pohledu však již nebylo nepřátelství, ale jen zájem. Zrovna když spustil další baladu a cizinec dojedl přinesené jídlo, do hostince vrazila skupinka šesti mužů. Jeden z nich se držel vzadu, ale pětice spatřiv cizince se jako na povel zle usmála. Asi bych se měl vypařit, napadlo Arnošta, ale místo toho jen zvědavě přihlížel. Muži přešli ke stolu u něhož cizinec seděl a jeden z pětice, vysoký, svalnatý blonďák v dlouhém koženém plášti ho oslovil:,,Tak už tě máme, půjdeš s náma, ty parchante.“
Jen se na ně podíval zpod přivřených víček a znova upil ze džbánu.
„Slyšíš Shade?! Vstávej, půjdeš s náma!“zaječel malý tlouštík po blonďákově boku.
Shade na něj upřel své ledové oči a pak řekl chraplavým hlasem:“Myslíš, Hamishi?“
Arnoštovi při zvuku toho hlasu naskočila husí kůže. Vůbec té pětici nezáviděl.
„Vstávej!“zařval blonďák a chtěl chytit Shadea za ruku. Co se událo pak bylo dílem okamžiku.
Shade mu chrstl obsah džbánu do obličeje.Blonďák zaječel bolestí. Arnošt se ušklíbl, svařené víno je obvykle horký, hochu.Už nehrál a jako všichni v místnosti pozoroval,co se bude dít dál..Shade totiž převrhl stůl proti zbývajícím čtyřem, odrazil se a jediným skokem se jim dostal do zad. Sáhli po zbraních, ale to už se jeden z nich kácel k zemi s vrhacím nožem v krku. Další na něj zaútočili s meči v rukou. Zastavil jejich útok svým mečem a dýkou levoručkou. V obou zbraních Arnošt rozeznal prvotřídní kousky.Tlouštíka Shade kopnul mezi nohy a ten se s zaskučením svezl k zemi. Další dva na něj dotírali, ale i s nimi byl rychle hotov. Prvního vyřadil sekem přes hruď, druhý se sice po něm ohnal a škrábl ho na paži, ale za chvilku již sám padal k zemi s proseknutým hrdlem.
„Pozor!“Ozvalo se náhle za zručným šermířem. Arnošt viděl, jak se Blonďák napřahuje k zákeřné ráně a mimovolně vykřikl. Shade se otočil. Právě včas, aby zachytil blonďákovu ránu. Ten byl skutečně dobrým protivníkem. Chvíli se jen oťukávali, čepel zvonila o čepel, jejich skřípění při jejich přetlačování se zařezávalo hluboko do morku kostí. Blonďák, jenž taky používal levoruční dýku o ní záhy přišel, když se pokusil ji vrazit protivníkovi do břicha. Pak se dostal blonďák do defenzívy a ztrácel rytmus. Náhle se mu však v očích vítězně zablesklo. Shade to zahlédl včas a rychle uhnul. Kolem jeho ramene se mihl nůž a zabodl se blonďákovi do ramene. Shade se natočil k tlouštíkovi, který se s hrůzou v očích díval na zraněného partnera. Otočil se k Shadovi a s mečem v ruce se na něj vrhl. Ten na nic nečekal, zablokoval ránu a nožem jenž stále držel v levačce ho bodl pod hrudní koš a škubl rukou. Rána se rozevřela a tlouštík padl k zemi. Za chvíli bylo po všem. Shade se otočil k blonďákovi.Ten si rukou svíral ránu a tiše sténal.
„Z toho se vylížu a dostanu tě,“procedil mezi zuby raněný a pokusil se sevřít jílec meče, který mu předtím vypadl ze zraněné ruky.To se mu však nepodařilo, protože v té chvíli odkopl žoldák protivníkův meč z jeho dosahu.
„Plazit se před tebou nebudu a škemrat o život taky ne,“řekl blonďák a díval se přitom žoldákovi do očí.
„Škoda,“utrousil Shade a na obličeji se mu mihl úšklebek. „Už je to dlouho co se přede mnou někdo plazil. No nic…“ Shade během rozmluvy otřel dýku a zastrčil ji do pouzdra na pravém boku. Meč měl však stále v pohotovosti. Pak ale zvážněl a řekl: „Podívej se kolem, Ricardo.“
Oslovený se rozhlédl a byl to dlouhý pohled.
,,Tak jsi to zapamatuj,“řekl tiše žoldák, ,,a zapamatuj si taky, že jsem tě nechal žít v situaci, kdy by tě každý jiný zabil.“
Pak se otočil, k příchozímu, který se do průběhu celé rvačky nezapojil.Teď však v ruce držel malý samostříl a mířil jím na Shadeovu hruď.
„Rád tě zase vidím starý brachu,“pousmál se Shade a v ruce měl náhle vrhací dýku.
„Já také příteli, já také,“řekl neznámý s prstem na spoušti.
„Řekni mi Werwolfsteine, bylo tohle nutné?“V Shadově hlase zazněla únava.
„Upoutali tvou pozornost, ano bylo to nutné.Účel světí prostředky,to je přece tvoje heslo.“
„Ach ano,“povzdechl si Shade a se sarkastickým úšklebkem pokračoval. „Starý brachu, kdybych nevěděl o tvém skvělém původu, nazval bych tě teď parchantem. Jenže ty jsi šlechtic,...no i když si myslím, že i tak můžeš být parchant. Možná proto tě tvůj bratr chtěl zabít, že Erichu?“
„Mě nevyprovokuješ Shade. Ty dokumenty! Dej mi je nebo to stisknu!“
„Myslíš že to stihneš?“
„Kuš je rozhodně rychlejší než nůž.“
„Nepovídej, Erichu. Ale moc přesvědčeně nevypadáš. Nepotí se ti ruce?“ Arnošt si všiml,že Shadův hlas získal jiný odstín, tichý, vemlouvavý a velmi přesvědčivý. Pozoroval dál oba muže a tak si skoro nevšiml Blonďáka, který se tiše zvedl a se zřejmým úmyslem implantovat svou dlouhou dýku do Shadových zad se k němu tiše blížil. Co se událo dál bylo dílem okamžiku.Blonďák zaútočil, v téže chvíli se Shade bleskovou otočkou dostal vedle něj a strhl ho před sebe jako štít do dráhy šipce, kterou v té chvíli vypálil Erich.On sám se v zápětí již kácel k zemi s nožem v hrudi. Shade pustil mrtvého Blonďáka, kterému trčela šipka z hrudi a přešel k Erichovi. Beze slova se nad ním sklonil a zkontroloval zranění. Pak se křivě pousmál.
„Máš štěstí starý brachu, tohle není smrtelné, jen si pár týdnů poležíš. Pak mi můžeš zase znepříjemňovat život.“
„Proč mě nedorazíš?“
„Co bych z toho měl?A možná,že mi to někdy splatíš.“
Chvíli se na sebe jen mlčky dívali a pak Shade pohybem ruky zavolal krčmáře.
„Zavolejte ranhojiče dobrý muži a postarejte se o tohoto muže. Peníze za ošetřování a za pohřby svých společníků vám jistě rád dá sám.“ Krčmář hned přikývl a několik mužů se zvedlo a by přenesli zraněného do pokoje.Krčmářka vyběhla do deště pro felčara.Při všem tom hemžení si nikdo skoro nevšiml, že i Shade se vytratil do deště.
Vzápětí by pozorný posluchač zaslechl dusot kopyt po rozblácené cestě. A tajemný jezdec zase vyrazil za svým cílem.
Komentáře
Přehled komentářů
máš všechny povídky moc pěkný
Jupííí
(Kat, 4. 9. 2007 0:07)a je tu osamělý jezdec jasně ne z koltem a právem na hrudi, ale nebezpečný žoldák nebo jezdec na své pouti lemované hezkými hroby. Zbožňuji tyhle povídky. Těším se na další. Ať žiji dobrodruhové, nez nich by svět byl moc klidný.
to Leila
(Hank, 2. 9. 2007 10:57)Milá Leilo, tohle je jen ukázka ze série povídek o zvláštním muži jménem Bernard Shade. A tak tohle jistě není poslední střípek z jeho bohatého a dobrodružného života, který mám tu čest zaznamenávat na papír.
super
(Leia, 2. 9. 2007 7:57)bude to mit pokracko? Nebo je to jednorazovka... me se to totiz velmi libi:)
kkkkkkkkkkkk
(mmmmmmmmmmmmm, 9. 5. 2008 16:01)