Na konci stezky...nebo na začátku?
Na konci cesty….nebo na začátku?
Brány své věznice si nosí každý sám v sobě (Sartre)
Stáli jsme vedle sebe na kopci a dívali se dolů do údolí.
„Udeří ještě dnes v noci.“
„Rozumím plukovníku.“
„Čekám, že když jsem se vám vzdal, budete s mými muži zacházet, jak se sluší dle válečných dohod.“
Sotva jsem to řekl, pažba kuše se mi zakousla do ledvin. Vykřikl jsem bolestí.
Bití trvalo příliš dlouho. Už jsem nebyl schopen vnímat, když do místnosti vešel hrabě Deneter a poslal je pryč. Pak mi dal napít a do rozbitých rtů mi vložil cigaretu. V té chvíli to pro mě byl anděl.
„Moji muži?“zeptal jsem se tiše. Rozbité rty bolely.
Usmál se a anděl se změnil v ďábla. „Nemějte strach. Jsou v pořádku. A pokud se doznáte k válečným zločinům, většina jich přežije.“
Zlomená žebra zabolela a mě se chtělo omdlít, když mě hodili na podlahu chladné cely.
„Podepíšete?“ zeptal se, když mi podával vodu a já si přál aby byla otrávená. Ale takový luxus mi nechtěli dopřát.
Cvakaly mi zuby. Vysílením. Zimou. Třásl jsem se.
„Moji muži, necháte je žít?“
„Podepíšete?“
„Ne…necháte je žít?“
Pak mě přivedli před mé muže a řekli že zabijí. Každých pět minut jednoho, pokud nepodepíšu. Viděl jsem ty otrlé obličeje i těch pár mladíků. Strach, naděje, opovržení.
Kývl jsem jim. Ale chtěl jsem Deneterovo čestné slovo, že se jim nic nestane. Dal mi ho a já podepsal. Pak mě odvedli do pokoje, kde mě ošetřili. Tam jsem poprvé ležel zase v posteli.
Červené víno, opaleskující v jemném světle svící. Teplo sálající z velkého krbu. Nějak mi došlo, že chtějí ať se dám do kupy. A i když místnost byla poměrně pošmourná a chladná …cítil jsem se podivně dobře a smířený s osudem. Vzpomínal jsem…
Když se rozezvučely trubky a vzápětí zavířily bubny jednotlivých pluků, cítil jsem vítr ve tváři, slyšel tlukot vlastního srdce, vnímal každou drobnost koňského postroje, který na sobě měl můj vraník. Šílený běh, válečný pokřik, první třeskot zbraní...
Nebyl jsem vždy plukovníkem Západních vojsk. Byl jsem chlapec, se sny jako máš ty, Viktore. Ty a spousta jiných mladých adeptů, kteří vstoupí k vojsku. Měl jsem své ideály. Do prvního útoku. Do doby, než jsem zabil prvního člověka.I teď, když si své studené ruce hřeji u krbu a mé útroby zahřívá víno, cítím na tváři mráz a ve vzduchu se vznáší pach krve. Můj první mrtvý byl mladík zhruba v tvém věku. Pamatuji si, ty světle modré oči a hnědé vlasy. I to jeho:“Maminko!“ když umíral mi stále zní v uších.Říkáš si, že to není možné. Já který mám na svědomí tisíce životů vzpomínám na svého prvního mrtvého. Je Viktore, je. A možná, že jsem svým způsobem i rád. Kdybych si to nepamatoval, bál bych se sám sebe stejně jako se mě bojí ostatní.
Od té doby jsem zabil mnoho lidí. Některé vlastníma rukama, jiné svými rozkazy.
Zavírám oči, když mi před nimi defilují ty tváře. Nezbláznil jsem se, když si vyprávím s neexistujícím posluchačem? A pak, ve vzpomínkách spatřím ji. Díku, kterou jsem miloval. Evu…
Evo! Promiň mi to Evo. Prosím.
Slzy. Nevím, kdy jsem naposledy plakal, ale vždy, když jsem ve svých vzpomínkách spatřil její tvář...mám vlhké oči. Dnes už mi slzy nevadí tak jako dřív. Dnes už není čas na přetvářku. Noc před smrtí, by měl být k sobě každý upřímný. Tak jsem i já.
Za chvíli vše skončí a tak si mohu dovolit ono pochybné potěšení projevit, co skutečně cítím. Dívám se na sklenku ve své ruce a přemýšlím o tom, že kdybych ji rozbil, podřezat si žíly by byla otázka několika vteřin. Utéci jim všem. Vysmát se jim tím činem a konečně najít klid. Jenže nemohu. Nejde to. Ne po tom, co jsem byl nucen slíbit, že to neudělám. Moc dobře věděli, že mé slovo platí. A aby se pojistili, že tím, že když se mnou mluvili, stál ti Moony za zády a já věděl co on dokáže. Zabíjet holýma rukama. Například.
Slíbil jsem jim to. Přísahal jsem na svou důstojnickou čest. Abys přežil. Aby přežili mí lidé.
Celý život jsem zanedbával svou rodinu, tebe, všechny co jsem miloval. Dnes už ne. Teď jsem za ně chtěl zemřít. Lepší když odejdu já, než aby pod šibenici stanuls ty nebo někdo z mých lidí. Nechci aby tomu tak bylo. Už ne.
Vlastně, poslední dobou si kladu otázku, co by se stalo, kdybych si vybral místo války rodinu...
Skoro jsem to viděl před sebou. Útulné sídlo, hluboký háj, kam jezdit na lovy, jezero ve kterém bychom se s Evou koupali za slunečných dnů. Teplo krbu za chladných nocí. Jenže to je všechno pryč. Eva i mé plány. Zbyls mi jen ty a tajemství.To, které si sebou odnesu až do hrobu....
Tiše jsem si povzdechl a znova se napil z poháru. A kdybych..kdybych odmítl přijmout post plukovníka i když jsem věděl, že jen já mohu zabránit zbytečnému vraždění?
A kdybych....bože Evo, kdybych ti zakázal....skousnu si rty a cítím na nich svou vlastní krev. Ne, neměl jsem ji dovolit aby tam šla s námi. Neměla se oddělit. NEMĚLA SE OBĚTOVAT!
Miluji tě Algeere!
Zůstaň se mnou Evo...prosím.
Nemohu, sám víš, že ne.
Praskání ohně. Dým. Křik zraněných. Nepřátelské vojsko a spolu se spoustou rukojmích Eva...moje Eva, jako jejich rukojmí.
„Nechte nás projít, nebo je pobijeme!“ křičel jejich velitel a já skoro umíral zoufalstvím, když jsem spatřil její tvář. Chtěl jsem je nechat projít. Bůh při mně stůj, ale já chtěl...ale ona pak začala křičet: „ Střílejte!Střílejte vy zbabělci! Střílejte!“
A k ní se přidávali další…. Ženy, mladíci, děti…Povětšinou lidé nějak příbuzní s mými důstojníky i vojáky…Našla si mě. Očima vyhledala ty mé a pak mi rozkázala. „Střílej! Nenech je projít. Pro lásku boží.Pro lásku, kterou tě miluji, nenech je projít, Algeere.“
Nevím, kdo dal povel ke střelbě. Probral jsem se až když bylo po všem a já klečel u jejího mrtvého těla a plakal. Tehdy mě museli mí přátelé od ní skoro odtrhnout. Dali mi něčeho napít, abych se chvilku vyspal a pak mě velení donutilo pracovat. Začal jsem znova, ale už bez citů. Zakázal jsem si je. A pak..pak jsi přišel ty. A s tebou staré vzpomínky zahořklého muže ožily. Nejdřív jsem tě nenáviděl, teď tě miluji, jak jen mohu milovat někoho, komu v žilách koluje tatáž krev. Proto tu teď čekám na popravu...a proto..se ti po letech stále bojím říci pravdu...ale když se vidím ve tvých očích...něco mi svírá okoralé srdce a nutí vyřknout ta usvědčující slova....synu.
Promiň mi. Nikdy jsem nebyl dobrým otcem, tak snad teď....
Nestačil jsem myšlenku dokončit, když se dveře otevřely a místnost zaplavilo skoro oslepující světlo, které přerušilo tok mých myšlenek. Zastínil jsem si před ním oči a sklenka s drahým vínem mi při tom pohybu vypadla. Víno se rozlilo po kamenné podlaze. Jaká škoda. Stačil jsem si pomyslet, ale to už mě zvedli z křesla a dva nenechavé páry rukou mě postavily na nohy a vlekly z místnosti. Z náhlého návalu krve do hlavy se mi zamotala hlava a kdyby mě nedrželi dva strážní, určitě bych omdlel.
Odvedli mě do malé konferenční místnosti. Strčili mě dovnitř a postavili se na stráž po obou stranách dveří. Ve středu místnosti se nacházel velký stůl a několik křesel s vysokými opěradly, z nichž jedno bylo otočené čelem k velkým klenutým oknům na druhém konci místnosti. Na zemi šarlatový koberec s vysokým chlupem, na obou velkých oknech, stejné závěsy. Po pravé straně byl velký krb a v něm hořela velká dubová polena. Bylo tu až hříšně příjemně, kdyby nebylo faktu, že jsem tu jako zajatec. Zhluboka jsem se nadechl, abych sebral odvahu? Uklidnil se? Nevěděl jsem.
„Nuže, plukovníku, to nic neřeknete?“ Z opačné strany místnosti se ozval hluboký hlas. „Ani mi nepoděkujete mi za záchranu svého života?“
„Záchranu, pane? Pokud vím, mám být za úsvitu popraven.“řekl jsem tak klidně jak jsem jen mohl.
Křeslo se otočilo a odhalilo muže, který měl mnohem větší nadváhu, než dovolovaly vojenské předpisy. Jeho korálkovité oči byly upřené na mě a na tváři měl zlomyslný úsměv. Skoro jako kočka hrající si s myší. Až na to, že já se jako myš necítil.Tedy, skoro. Byl to Esmel Teran, jeden z mnoha uchazečů o nyní uprázdněný trůn. Alespoň tak jsem to slyšel, od svých kontaktů.
„Musím být obezřetný. Ujistit se, že jste ten, za koho jsem vás pokládal.“
Odfrkl jsem si a proti své vůli cítil, že začínám být sarkastický. „Myslel jsem si, že Jižních Přístavech se člověk naučí lépe lhát.“ Čímž jsem narážel na jeho pochybnou minulost, o které jsem taky slyšel. A pochybný původ, abych byl úplně přesný. já sám jsem se mohl pyšnit, pokud bych chtěl, původem téměř ukázkovým.
Válečný lord, či jak se těm šaškům co jen vzdáleně přičichli k vojenskému řemeslu říkalo, se pouze usmál a jeho oči se zabodávaly do těch mých.
Poté pomalu vstal, což jsem ohodnotil jako docela obdivuhodný výkon, a prošel kolem mě.Ucítil jsem, jak mě zezadu do kolen udeřilo něco tvrdého, jako třeba pažba kuše. Téměř jsem upadl, ale podařilo se mi udržet se na nohou, a poté hodit rozezlený pohled po strážci, který se najednou zhmotnil za mými zády.
„Jste velice drzý, pane,“ řekl Teran opovržlivě. „To se na důstojníka vašeho formátu nesluší. Navrhuji, abyste si dával pozor na jazyk, zejména, když mluvíte s nadřízeným.“
„Nadřízeným?“
„Když jsem se naposledy díval do záznamů, byl Esmel Teran jen zběhlým kapitánem.“
Zavalitý muž se usmál. Znovu tím svým lišáckým úsměvem. „Pak tedy navrhuji, abyste se podíval znovu.“ Pyšně vypjal hruď, na níž se nacházely insignie.
„Jak vidíte, teď jsem vrchní velitel, a ještě než něco řeknete, ano, je to legitimní. Povýšil mě sám císař, než zemřel na Kyssu.“
Nadzdvihl jsem obočí.
„Císař?“ zeptal jsem se poněkud nevěřícně. Podle mých zpráv byl císař mrtvý již měsíce. Bitva na Kyssu byla jen před několika týdny.
„To je tomu tak těžké uvěřit, pane?“ Opáčil chladně. „Nicméně, pravdou je, že mám vyšší hodnost, takže byste se mnou měl jednat uctivě.“
Povzdechl jsem si a svěsil hlavu.
„Neslyšel jsem vás, plukovníku.“
Postavil jsem se do pozoru a svaly se mi bolestivě napjaly, když jsem řekl to osudné. „Ano, pane!“
„Nemusíte se ptát, protože myslím, že vím, co chcete vědět.“ Tlouštík pomalu prošel kolem mě. „Chcete vědět, co se s vámi stane. Nuže, kapitáne, to, co s vámi zamýšlím, nutně nemusí znamenat to, co s vámi nakonec provedu. Všechno bude záviset na vaší spolupráci.“
Stoupl si přede mě a zadíval se na mě tím svým pátravým pohledem, pak se vrátil zpátky ke svému křeslu.
„Jsem si jistý, že jste si vědom, jak na tom je císařství.“
„Ano, proto mě chcete popravit,“odtušil jsem klidně.
„Císařství je přes své vítězství na pokraji zkázy. Uchazeči, nově se objevující potomci, hrabiví šlechtici. Všichni si budují základny své moci.
Teran se otočil. „Můžete mluvit otevřeně, plukovníku.“
Tuhle odpověď jsem si důkladně rozmyslel. „Promiňte, pane, ale čím se od nich lišíte?“
„Pojďte sem, plukovníku, a podívejte se ven.“ Ukázal směrem k průzorům.
Chvíli jsem si ho měřil pohledem, než jsem přišel k druhé straně stolu. Nevěřil jsem mu. Byl to nepřítel. Jeden z těch, kdo mě chtěl odstranit. Nepatrně se jsem se natočil, abych mohl koutkem oka sledovat Terana, a vykoukl jsem velkým klenutým oknem ven.
V zápětí jsem zapomněl polknout. Kam jen jsem dohlédl bylo obrovské ležení armády. Bože! Když jsem něco podobného viděl, bylo to moc moc dávno.
„Ne, kapitáne, jsou skutečné,“ promluvil Teran, jako by mi četl myšlenky.
„Tu armádu jsem sám vybudoval, jeden oddíl po druhém, jednotku po jednotce. Vím, že je to úžasná armáda, ale co mi chybí jsou velitelé.“
Ohromení , které mě ovládlo při pohledu na armádu se změnilo v nedůvěru. Podíval jsem se úkosem na Terana a hledal v těch očích klam a přetvářku. Byl li tohle způsob jak mě ponížit ještě jednou, tak zvolil překvapivě dobře.
„Proč?“ zeptal jsem se.
Teran se usmál. „To si s dovolením prozatím ponechám pro sebe, ale řekněme, že by byla škoda popravit takového skvělého důstojníka.“
Opřel se rukama o stůl
„Podepíšete mi smlouvu, že vy a vaše jednotky budou sloužit jen mě...a, samozřejmě, vyhnete se trestu smrti, který jak víte vás zítra čeká.“
„A když odmítnu?“zeptal jsem se jen tak pro pořádek
„Pak,“ledový úsměv. „za svítání nenaleznete smrt jen vy, ale i váš synovec a další. Nebo bych měl říci, váš SYN?!“
Ten medový hlas mě v tu chvíli málem dohnal k nepříčetnosti. Ale dokázal jsem se ovládnout a na chvíli se otočit a zdánlivě nenuceně vyhlédnout z okna na formující se armádou.
„Skutečně víte co chcete,“zavrčel jsem po chvíli.
„To ano plukovníku. Také mi dovolte připomenout, že pokud kdykoliv porušíte naši smlouvu, dám všechny předvést a vy sám budete sledovat jejich pomalé a bolestivé umírání.“
„Skutečně si neberete rukavičky,“dostal jsem skrz sevřené zuby.
„Účel světí prostředky, pamatujete, plukovníku? Ale nabídka je vzhledem k vašemu postavení velmi štědrá, nemyslíte? No tak, vyberte si, plukovníku.“
Bůh mě zatrať! Pro tebe, Viktore, a ostatní, udělám cokoliv.
Otočil jsem se a pohlédl svému osudu do očí. Jednou si budu říkat, že jsem to neměl dělat. Jednou. Teď je teď.
„Ať je tedy po vašem, pane,“řekl jsem a scvakl podpatky.
Komentáře
Přehled komentářů
tahe povídka se mi líbí asi proto, že bych se rozhodla stejně jako on. Budoucnost je daleko, ale teď je teď a minulost je proto, abychom se z ni poučili. Skvělá povídka, ale já se nejvíc těším na kolty nízko u pasu. Sorry. Máš skvělé povídky a já se těším na každou z nich.
Tak
(Kat, 2. 10. 2007 23:19)