Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kam vedou cesty Tuaregů ? (Lidé a Země 2010/10)

1. 10. 2010

laz_10_2010.jpg

Nové číslo časopisu Lidé a Země (10/2010) uvádí rozsáhlou reportáž o Tuarezích z Mali včetně bohatého obrazového materiálu.

Začátek a pár krátkých úryvků z reportáže:


KAM VEDOU CESTY TUAREGŮ ?

Text: Romana Kratochvílová

Jsou Tuaregové stále ti tajemní a obávaní "rytíři pouště" anebo z nich zbyly jen stíny bezradně se ploužící vyprahlou pustinou? Jak vypadá jejich dnešní život a nakolik do něj zasahuje moderní civilizace?

Pro odpověď na tyto otázky jsem se vydala do kraje Adrar des Ifoghas, který leží v jižní části Sahary, v severovýchodním cípu Mali při hranici s Alžírskem. Je to kraj téměř zapomenutý v čase i prostoru, kde většina Tuaregů žije dodnes tradičním kočovným životem, v izolaci od ostatního světa. Bez elektřiny a tekoucí vody, bez televize a internetu. Nemají školy ani silnice, jen písek, skály, vítr a hvězdy. I když ...

První setkání s Tuaregy

Východiskem pro návštěvu Adrar des Ifoghas je starobylé město Gao, dostupné po silnici a po řece Niger, v zimě také letecky. Kdysi to bylo slavné centrum mocné Songhajské říše, o čemž svědčí hrobka Askiů čili hliněná mešita z 15. století. Dnes je křižovatkou různých etnik, mezi nimiž převažují černí Songhajové a Fulani a "bílí" Tuaregové. 

Od svých tmavších spoluobčanů, kteří svou živou spontánností dodávají městu ten pravý africký kolorit, se Tuaregové už na první pohled výrazně liší. Vysocí, štíhlí muži ve splývavém plášti zvaném "bubu" a s dlouhým šálem omotaným kolem hlavy kráčejí důstojně ulicí a mírně přezíravým pohledem shlížejí na své okolí. Působí elegantně, vznešeně a nepřístupně. I při prvním setkání projevují zdrženlivost, až nedůvěřivost, pocházející z dob, kdy zuby nehty bránili své dominantní postavení na Sahaře a každý cizinec pro ně představoval potenciální nebezpečí. Gaye, můj průvodce, se zpočátku choval vlídně, seriózně a ostražitě. Po pár dnech se z něj vyklubal milý společník s rošťáckým úsměvem. Jako pomocníka a kuchaře s sebou vzal mladíka jménem Aghali, který se dobrosrdečně uculoval od rána do večera.

[...]

Mezi ženami

Syetta, Bayova manželka, je statná a usměvavá žena středního věku, klidná, věcná a rozhodná. Žena se u Tuaregů těší velké úctě, ale na růžích ustláno nemá. Muži jsou často pryč a je tedy na ní, aby si sama poradila, když bouře strhne ohradu pro zvířata, když se zatoulá ovce, onemocní dítě, vyschne studna či dojde dříví. Tuarežky nejsou žádné křehotinky, jsou to silné, rázné a sebevědomé ženy, které jen tak něco nevyvede z míry. Řídí celý tábor a kromě vaření se starají o děti, hlavně ty nejmenší. Starší děti se pod jejich vlídným dohledem starají o sebe navzájem. Mladší poslouchá staršího a zároveň je pod jeho ochranou. I úkoly mají pevně určeny : dívky chodí pro vodu a dříví, chlapci pasou menší zvířata a dojí je. Nic však není dogma, v případě potřeby se role můžou promíchat, a tak lze vidět děvče jako pasačku anebo otce rodiny, jak vaří večeři, aniž by se tvářil, že je to pod jeho úroveň. 

Šestnáctiletá Raichatu je děvče na vdávání, kopie své matky jak ve vzhledu, tak i v chování. Srovná své sourozence jedním pohledem a zastane jakoukoli práci. O něco mladší Raicha je ještě plachá dívenka, držící se sestry jako klíště. Dopoledne obě vyrážejí k blízkému jezírku pro vodu a berou mě s sebou. Kráčíme přes rozlehlou zelenou louku plnou spokojeně se pasoucích zvířat všeho druhu. U jezírka je houf dětí, skáčou do vody, cákají a strkají se. Typické koupaliště plné dětského křiku a veselí. Opodál se pasoucí vebloudi občas natáhnou zvědavě dlouhý krk, shovívavě pokývají hlavou a pokračují nevzrušeně ve žvýkání. Přitahuju pozornost jakožto cizinka a Raicha se sestrou se tváří důležitě, že přivedly takovou atrakci. Nakonec naplní pomocí hrnečku dva gumové vaky vodou z jezírka a přivážou je pod břicho oslíkům, přičemž pečlivě podloží provaz polštářkem, aby se jim neodřel hřbet. 

[...]

Civilizace v poušti

Sarid je velmi vitální a laskavý, ostatně jako celá jeho rodina. Když jsem přijela, postavil na čaj, usadil mě na kobereček a zahrnul otázkami. Uprostřed rozhovoru zazvonil telefon zavěšený na stromě. Sarid vyskočil a začal halekat do telefonu, že to musely slyšet i kozy za kopcem. Jeho dcera Tamoye, která mě zpovzdálí zvědavě pozorovala, toho využila, přiskočila a ujala se přípravy čaje místo Sarida. Zpočátku s plachým úsměvem, ale po pár minutách bezstarostně šveholila, jako bychom se znaly léta. 

Vtom se strhla bouře. Všichni jsme se namačkali do cihlového domku a pozorovali, jak nebesa chrlí přívaly vody. Děti to ale dlouho nevydržely, vybíhaly do deště a s divokou radostí pak cákaly na ostatní. Déšť ustal stejně náhle, jako začal, a prostředkem tábořiště se valily proudy vody. Tamoye mě bez okolků chytla za ruku, z druhé strany popadla malého Barahima, vykasala si sukni a vlekla nás radostně vodou proti proudu. Barahimovi se to velice líbilo a rozřehtal se na celé kolo. Což mu vydrželo i následující dny - třetí nejveselejší dítě. 

Druhý den bylo tábořiště opět zcela suché. Sarid vyměnil velbloudy za auto, a tak neodchází ráno na pastvu, ale jede do města na nákupy a k obecní studni pro vodu, kterou přiváží v plastových kanystrech. Vždycky říkal, že bude za hodinku zpátky, ale pravidelně se vracel až odpoledne. Zvykla jsem si brzy na to, že pár minut znamená několik hodin a "hodinka" půl dne. Pochopitelně, když člověk potká známé nebo se staví u příbuzných, je třeba prohodit pár slov, poptat se na zdraví, na rodinu, na práci, na další známé ... To chvilku zabere, obzvlášť u Tuaregů s jejich výřečností.  

...  

Celou reportáž najdete v časopisu Lidé a Země 10/ 2010.

Další článek Haya aneb tuarežská rodina : zde.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

otázka

Klára Vomáčková,23. 10. 2010 13:55

Moc se mi líbil článek o Tuarezích, jen by mě zajímalo, jak se k nim autorka dostala - jsou tak vstřícní? Nebo je možné si zaplatit průvodce a strávit s nimi nějaký čas? Obyčejný turista asi (doufejme) stále nemá šanci, nebo? Děkuji za odpověď.

Re: otázka

Romana,24. 10. 2010 23:24

Obyčejný turista šanci má - pokud si zaplatí průvodce. Jinak to v poušti stejně nejde, našinec je tam sám ztracen. Levné to není, ale určitě levnější, než s evropskou CK. Tuaregové jsou velmi vstřícní, a když projevíte zájem, chováte se přátelsky, udržujete kontakty a vrátíte se k nim, jsou ochotní vám snést "modré z nebe" a přijmout do rodiny. Mají cizince velmi rádi, protože jsou zvídaví a všemu otevření, jejich příslovečná pohostinnost hraje také svou roli a navíc je to pro ně příležitost trochu si přilepšit. Turistů tu není mnoho, takže jsou opravdu vzácní a hýčkaní. Pokud máte zájem, mohu dodat kontakty na zcela spolehlivé a slušné průvodce, případně bližší informace.
A děkuji za pochvalná slova o článku.