Historický přehled kmenových svazů - 3. Kel Aïr, Kel Gress
Kel Aïr obývá rozsáhlý horský masív Aïr na severozápadě dnešního Nigeru. Původně byl Aïr osídlen černošskou populací, Berbeři se začali objevovat přibližně v 10. století, vytlačili většinu místního obyvatelstva na jih a část jich asimilovali, proto mnoho Tuaregů v této oblasti má tmavší pleť (nejen bývalí otroci). Nejdříve zřejmě přišli Igdalen a Iberkorayan (později se připojili k Iwellemeden). První velká vlna příchozích v 11. století (zřejmě z libyjské pouště) dala vznik významnému kmenovému svazu Isandalen, na jehož počátku stála podle legendy žena jménem Balhat, jejíž dcery založily hlavní kmeny, mezi nimiž měl vůdčí roli kmen Itesan, který obsadil sever oblasti Aïr (další kmeny: Imakitan, Izagran, Ijadaranin, Illisawan, Ifadalan atd.). Od 12. stol. přicházejí z libyjské pouště další skupiny, které utvořily svaz zvaný Kel Gress (podle údolí Guériss) a obsadily západní část, na území Imakitan. Později byly kmeny Kel Gress a Itesan vytlačeny až na samý jih Nigeru, kde žijí dodnes.
Pohoří Aïr
Uspořádání kmenů Itesan a Kel Gress nebylo na rozdíl od jiných kmenových svazů založeno na striktní hierarchii. Vyvinul se u nich systém "ighollan", tzn. že kmenový svaz se skládá z rovnoprávných kmenů, které se mohou seskupovat v příbuzné skupiny, zvané tagma (tj. "stehno"). Každý kmen má svého náčelníka s titulem agholla. Kmeny se také dělí na válečnické a pastevecké na základě jejich hlavní činnosti, ale stojí na více méně stejné úrovni. Vládu celého svazu uskutečňuje rada složená z "ighollan".
Tento zvláštní systém zřejmě časem pocítil potřebu nějaké vyšší autority, která by řešila konflikty mezi kmeny a zároveň by vystupovala jako důstojný reprezentant Kel Aïr (duchovní štít proti okolním státům a říším, které na ně stále útočily), a tak byl zřízen počátkem 15. stol. tzv. sultanát. Podle legendy byla poslána delegace do Instabulu s žádostí, aby jim turecký sultán poskytl jednoho ze svých synů. To sultán skutečně udělal, nemohl jim ale dát legitimního syna (to by mu žádná z manželek neodpustila), a tak jim dal svého černého syna, kterého měl s jednou z otrokyň. To vysvětluje, proč jsou dodnes všichni sultáni v Nigeru černí. Sultán vystupoval jako hlava celého kraje (tím, že byl cizinec, byla zaručena jeho nestrannost) a všichni kmenoví náčelníci mu byli podřízení, alespoň formálně, výkonnou moc ve skutečnosti neměl. Působil také jako soudce a v případě konfliktů se snažil znesvářené kmeny přivést k rozumu. Jeho sídlem se stal Agadez, významné karavanní město, dnes hlavní město severního Nigeru. Sultanát zde funguje dodnes.
This travel blog photo's source is TravelPod page: A Magical Carpet Ride through the Sahel
Sultán a jeho doprovod v Agadezu (osobní stráž má červený turban)
Koncem 14. století dorazila skupina kmenů, které později dostaly název Kel Owey. Pocházeli zřejmě z libyjské pouště a jejich cesta na jih vedla nejdříve přes Djado (severovýchod Nigeru u hranic s Čadem), obývané černými kočovníky etnika Tubu (Tedové). Kel Owey se vyznačují velmi tmavou barvou pleti, což může souviset s jejich dlouhodobým pobytem ve východní části Sahary. Když přišli do Aïru, usadili se ve východní části, pak dobyli i sever a Itesan vytlačili na jih. Snažili se získat nadvládu celého kraje, ale neúspěšně. Byli nuceni uznat autoritu sultána, což museli prokázat darem. Věnovali sultánovi býka, proto dostali jméno Kel Owey (owey znamená "býk"). Systém ighollan ale nepřijali. Jejich nejvyšší náčelník má titul anastafidet a jeho sídlo je v Agadezu, hned vedle sultána. Vytvořili jednu z nejmocnějších skupin celé oblasti, vlastnili obrovská stáda, organizovali velké karavany a měli dokonce i rozsáhlá pole s mnoha otroky na jihu Nigeru. Jejich moc oslabila až kolonizace. Dnes obývají střední část pohoří Aïr a kromě pastevectví a karavanního obchodu (organizují poslední karavany, které zbyly) se věnují zemědělské činnosti v oázách. Jsou spíše usedlí a žijí v proutěných chýších.
Kel Owey, karavana do Bilmy. Foto : B. Desjeux.
Krátce po Kel Owey přicházejí další velké skupiny ze severu, většinou z Ahaggaru : Kel Ferwan se usazují v údolí Iférouane (Iferwan) na severu, vedeni legendární královnou Sebnas původem z Egypta. Jejich náčelníci mají titul anasferwan (tambari) a prvním byl Mohammed, syn Sebnas. Nejsilnějšími kmeny jsou Irawaten (kmen náčelnický) a Kel Azil. Kel Ferwan tvoří velké množství kmenů, některé se k nim připojily postupem doby (Izagran, Igdalen, Kel Tadele - nejsevernější část pohoří Aïr, nejtypičtější saharský kmen plně kočovný). Mají velmi málo marabutických kmenů. Jádro skupiny jsou usedlíci v okolí města Iférouane, mnohé kmeny jsou roztroušeny směrem na jih. Za nimi pak následoval Kel Fadey, silná skupina, která obsadila údolí Fadey (na severu). Nejmocnějším (náčelnickým) kmenem je Ighalgwen. Podobně jako Kel Ferwan mají málo marabutických kmenů a jsou značně usedlí (kočují na velmi krátké vzdálenosti, "kolem jedné studny"). Žijí v proutěných stanech a obývají hlavně okolí města Ingall (západně od Agadezu).
V dalších vlnách přicházejí Kel Tamat, Ikazkazan, Kel Gharus, později, v 19. století kmeny z Ahaggaru, které se souhrnně označují Ihaggaran a ve 20. st. Taitoq (zde však nemají žádnou moc). S těmito migracemi jsou spojené pohyby mnoha kmenů, kdy jeden kmen vytlačuje druhý, většinou směrem na jih. Postupně tak Tuaregové obsazují jižní sahelské oblasti až po sever Nigérie, podmaňují si místní černošské obyvatelstvo (Songhajové, Hausové), kombinují pastevectví se zemědělstvím a mnozí kočovníci se stávají usedlíky. Nejjižnější kraje obsazují Kel Gress, ale nejen oni. Mnohé frakce kmenů ze severu přicházejí na jih a kmenové svazy se tříští. Kel Aïr není jednotný kmenový svaz s centralizovanou mocí (tu představuje sice sultán, ale je to moc jen symbolická), ale je rozdrobený na více svazů, které jsou samy také roztříštěné.
Polokočovný tábor, stany z proutěných rohoží, Niger. Foto : Khurram.
Francouzská kolonizace r. 1899 naráží na zuřivý odpor, zvláště ze strany Kel Gress. Tvrdé boje r. 1901 způsobily Tuaregům těžké ztráty a mnoho příslušníků Kel Gress uprchlo do Čadu, odkud se vraceli postupně až po letech. V roce 1916 vypuklo povstání vedené Kaosenem z kmene Ikazkazan, k němuž se přidala většina kmenových skupin, včetně Iwellemeden - Kel Denneg. Po mnoha bitvách, při nichž bojové kmeny přišly o téměř všechny muže a stáda, byla vzpoura potlačena.
Po vyhlášení nezávislosti Nigeru (1960) jsou Tuaregové vystaveni nepřátelskému postoji centrální vlády a nezájmu v letech katastrofálního sucha (70. a 80. léta). Výsledkem zoufalého boje o přežití je u některých exil (do Nigérie a Libye), u jiných odchod do měst. Konflikt vrcholí povstáním r. 1990-1995, které probíhá podobně jako v Mali, později propuká znovu v letech 2007-2009.
-----------------------------------------------------------------------------------
Literatura a zdroje :
Adamou, Aboubacar. Agadez et sa région. Contribution à l’étude du Sahel et du Sahara nigériens. L’Harmattan, Paris. 2007.
Bernus, Edmond. Les Touareg du Sahel nigérien. Cahiers d’Outre-Mer, 1966, Volume 19, p. 5-34. http://horizon.documentation.ird.fr/exl-doc/pleins_textes/pleins_textes_5/b_fdi_08-09/10537.pdf
Claudot-Hawad, Hélène. Touaregs. Apprivoiser le désert. Paris : Gallimard, 2002.
http://www.wikimazigh.com/wiki/Encyclopedie-Amazighe
http://fr.wikipedia.org/wiki/Touaregs
http://en.wikipedia.org/wiki/Tuareg_people
http://it.wikipedia.org/wiki/Tuareg
http://www.almendron.com/arte/culturas/tuareg/tuareg.htm
