Tuaregové

KOHOUT MUEZZINEM

Tuaregové patří mezi etnické skupiny Berberů, původních obyvatel severní Afriky, kterou od 7. století začaly okupovat arabské kmeny. Předci Tuaregů se odmítli podrobit arabským nájezdníkům a raději zvolili ústup hlouběji do pouště, do jižních oblastí Sahary. Zachovali si tak svou nezávislost, kulturu, jazyk a písmo. I když později přijali islám, přizpůsobili si ho svému prostředí a pohledu na život. Věří na zlé duchy, jsou pověrčiví a nosí amulety.

Časně ráno mě probudí kohoutí kokrhání. Krajina je ještě ponořena do tmy, pouze na východě ozařuje slunce oranžově zbarvené duny lemované tmavými skalisky. Jsem na Sahaře, na severu Mali, nedaleko městečka Aguelhoc, ubezpečuji se a nevěřícně mžourám na načepýřeného kohouta, který nervózně pochoduje spícím tábořištěm sem a tam a co chvíli hodí hlavou a zakokrhá. Jak si tak dumám, co dělá kohout v poušti, temné stíny kolem mě se začínají hýbat. Jeden z nich vstane a zamíří k hromadě dříví. Když se ohýnek rozhoří a voda v konvici začíná bublat, všichni už vesele debatují o životě, pohodlně usazeni na svých pokrývkách. Slunce mezitím rozjasnilo celý prostor a první sklenka silného čaje putuje z ruky do ruky.

Kohout se mlčky uchýlil stranou ke své slípce, pro dnešek má hotovo. Není tu pro zpestření jídelníčku, protože Tuaregové drůbež ani vejce nejedí, ale jako budíček na ranní modlitbu. V poušti je mešit pomálu, o muezzinech nemluvě, a tak musí stačit kobereček v písku a případně kohout. Tuaregy to netrápí, jsou zvyklí se spokojit s málem a navíc je jim náboženská horlivost bytostně cizí. Modlitby se odehrávají jen občas, dost spěšně, jaksi mezi řečí. "Tak já jdu na to," prohlásil jednou rozverně Barahim a ochotně mi nabídl : "Mám o něco požádat taky za tebe?"

Pohled na magickou krajinu nekonečných obzorů vyvolává v člověku opojný pocit neomezené svobody a mrazení v zádech zároveň. Není divu, že pro Tuaregy je poušť plná zlomyslných příšerek, s nimiž není radno si zahrávat. Lepší je zjistit si předem, zda nemají něco ošklivého za lubem. K tomu slouží věštění z písku. Když předpověď nevyjde příznivě, plánovaná cesta se raději odloží. 

MODERNÍ VLÁDCI POUŠTĚ

Tuaregové obývají rozsáhlé pouštní oblasti Alžírska, Mali, Nigeru a Libye. Dokázali se prosadit jako obávaní vládci pouště a dokonale využít skromné životní podmínky. Svá panství si vždy tvrdě hájili s mečem v ruce a jejich historie je plná bojů o území se sousedními kmeny. Obživu i bohatství čerpali z karavanního obchodu přes Saharu a chovu velbloudů, ovcí a koz. Kočovný způsob života byl vzhledem k chudým pastvinám nezbytný.

Ranní klábosení se příjemně protahuje a zdá se, že nikdy neskončí, až se náhle Barahim zvedne. Jako na povel vstávají i ostatní a překotně se vrhají do užitečné činnosti. Barahim startuje auto, chlapci pobíhají sem a tam a nakládají kanystry. Ještě na mě stačí křiknout, že jedou do města na nákup a za hodinku jsou zpátky, a auto zmizí v oblacích prachu.

Barahimovo tábořiště tvoří kožený stan, proutěná chýše a hliněný minidomeček. Z obou stran jsou v dáli vidět podobná obydlí sousedů, za domkem se rozprostírá nedozírná poušť. Jako většina Tuaregů ani Barahim nechce opustit život ve volném prostoru, ale zároveň baží po civilizaci, alespoň v té míře, jakou blízké městečko může poskytnout. Malé stádo ovcí a koz se s okolní zelení spokojí a velbloudy Barahim vyměnil za auto. Pouze jednou do roka vyráží dál do krajiny dopřát zvířatům lepší pastviny a rodině radost z putování pouští.

Odpoledne se Barahimovo auto řítí krajinou mezi uskakujícími kozami zpět. Vypadá, že zdvojnásobilo svůj objem, neboť pár osob vlaje na střeše a z okýnek visí další. Za hlasitého povykování pak vytahují z vozu kanystry plné vody, kusy dřeva, plechy a nakonec i tašku s nákupem. "Trošku jsem se zdrželi", usměje se omluvně Barahim. Přijedou také dvě motorky ze sousedství a frajersky objedou ohniště. Mladíci sundají sluneční brýle a vmísí se do vzrušených debat. Skleničky s čajem kolují dost nekoordinovaně, občas ke mně dorazí i dvě najednou. Když padne tma, všichni ztichnou a soustředěně se zahledí do svých mobilních telefonů. Esemeskují, prohlížejí fotky, poslouchají hudbu, někdo i telefonuje. Draví operátoři dodali signál až sem a multifunkční telefon se stal pro Tuaregy nepostradatelným.

Vymoženosti moderní doby však stojí peníze a ty se v poušti shánějí těžce. Karavanní obchod patří minulosti a malé stádo nestačí ani na obživu. Barahim si pomáhá různými kšeftíky a občas vozí turisty po kraji. To Tuaregové zbožnují. Prohánějí se milovanou pouští a ještě za to dostanou zaplaceno. Sice si stále stěžují, že peněz je málo a život těžký, ale neměnili by za nic na světě.

NORMÁLNÍ NÁČELNÍK

Mnoha nebezpečím pouště čelili Tuaregové přehlednou společenskou strukturou s pevnými pravidly. Žili v kmenových svazech v čele s náčelníkem a radou starších. Čest, úcta, pohostinnost a vzájemná solidarita byly základní hodnoty společnosti. Velký význam měla vzájemná komunikace, protože informace mají v poušti cenu zlata. Jazyk odrážel příslušnost člověka ke společenské vrstvě i k etniku. Tuaregové sami se nazývají "Kel Tamašeq" čili lidé, kteří mluví jazykem "tamašek" (tuarežský jazyk).

Jednoho dne vyrážíme s Barahimem za jeho bratrem Bilalem, který žije tradičním způsobem ve volné poušti a chová velbloudy. Dvě hodiny se auto prodírá pískem a další hodinu hledáme Bilalův tábor. Tam, kde byl před měsícem, už není, přesunul se za novými pastvinami. Konečně najdeme skromný stan krčící se za křovím a v něm usměvavou tvář Bilalovy ženy Raišatu. Dlouho si s Barahimem tisknou ruce a vyptávají se na rodinu a přátele. Bilal je s velbloudy někde za kopcem a vrátí se až večer. To pak vítací ceremoniál začíná nanovo a vzájemné plácání po ramenou nebere konce.

Ačkoli se tábořiště nachází uprostřed liduprázdné pouště, neustále jsme v obležení návštěvníků. Sousedé ze vzdálenějších táborů, nenápadně roztroušených po kraji, si vždy najdou chuť i čas zastavit se na kus řeči. Stan je plný zahalených pastevců, kteří zde tráví hodiny a hodiny a mezi řečí splétají provazy nebo spravují rozpadající se sandály. "To je náš náčelník," sděluje mi důvěrně Barahim a ukazuje na jednoho ze starších návštěvníků. Pobaveně pozoruje můj udivený pohled : "To bys nepoznala, viď? U nás jsou náčelníci úplně normální lidi!"

"Normální" náčelník po chvíli vytáhne z kapsy telefon a odkráčí se skupinkou přátel na hromadu balvanů. Společně vylezou na úplný vrcholek a natáhnou ruce vzhůru k nebesům. Nejde o náboženský rituál. Každý třímá v ruce mobil a zkouší chytit signál, který sem občas z města zabloudí. Dnes není ten správný den. "Snad zítra," utěšují se po návratu do stanu a nalijí si další čaj.

HRDÉ TUAREŽKY

Žena se u Tuaregů vždy těšila velké vážnosti a úctě. Vybírá si partnera, stan je jejím vlastnictvím a ona v něm má hlavní slovo. V případě rozvodu, na který má stejné právo jako muž, sbalí stan a vrací se k rodičům. Společnost je převážně monogamní, Tuarežka se raději rozvede než by se o manžela dělila. Svou tvář si na rozdíl od muže nezahaluje, je sebevědomá a samostatná. Muži bývají často na cestách a ona musí řídit celý tábor. Je hlavní nositelkou kultury a tradic, kromě výchovy dětí se věnuje hudbě a práci s kůží.

Bilal tráví celý den se zvířaty na pastvinách a Raišatu má na starost děti a domácnost. Ta není příliš náročná. Ráno stačí srovnat pár koberečků a opláchnout mísu od večeře. Děti horlivě pomáhají a dvouletá Fatima se všem radostně plete pod nohy. Nikdo ji neokřikne, ale každý jí trpělivě a s úsměvem pomáhá, aby se cítila užitečná. Co na tom, že svěřený polštářek protáhne popelem v ohništi a pak s ním praští o zem? Hlavně že se její zvonivý smích rozléhá údolím od rána do večera.

Ke studni chodí dívky, ve skupince, aby byla po cestě nějaká legrace. Berou s sebou pár trpělivých oslíků, kteří jsou při návratu obtěžkáni vaky s vodou. Oběd se připravuje na ohništi v jednom hrnci, skoro sám, stačí jen občas zamíchat. Zbývá tak dost času na hraní s malou Fatimou a na diskuze se sousedkami, které přicházejí v elegantních zavinovacích šatech, důstojné, usměvavé, s miminem na ruce.

Večer se někdy pořádají hudební dýchánky zvané tendé. Ženy a dívky sedí kolem bubínku, zpívají a tleskají. Muži to zpovzdálí se zájmem sledují a tu a tam si taky tlesknou. Tendé je tradiční součástí všech oslav a bývá i příležitostí pro seznámení. Mladí lidé si dají znamení, decentně, jak je tu zvykem, a pak v noci se mladíci plíží spícím táborem za svou vyvolenou kráskou dobývat její srdce. Když jsem se ptala mladičké Aminaty, jak se seznámila se svým mužem, pyšně zvedla nosánek a prohlásila : "Přišel večer k tendé a líbil se mi. Tak jsem si ho vzala!"

Článek vyšel v časopisu VELbloud 3/2010