Různé k TSO VIII.
Izrael versus Palestina (Jan, 30. 12. 2008 16:45)
Nechci jitřit nějaké emoce, nacionalismy, rasismy, Váš web velmi umírněně a taktně obchází či řeší bez emocí tyto nešvary naší doby, ale chci upozornit na to, že v těchto hodinách - v této vánoční době (kdy se i na válečných frontách zastavují boje) probíhá izraelské bombardování Palestiny, resp. boje mezi Izraelci a Palestinci. Nechci se stavět na žádnou stranu, nejen proto, že vím, že je trestné hovořit o sionismu a jeho aktivitách jinak než hezky (což samo už o něčem vypovídá), ale i proto, že sám nevím, jaké řešení by zde mohlo pomoci - tento problém je vleklý a je těžké ho rozplétat. Proto mi na toto ožehavé téma nemusíte ani odpovídat.
Spíše to považujte za moji reakci na Váš článek o příčinách válek. Myslím si, že tento konflikt je nejhorší svého druhu, jaký před lidstvem stojí. A jeho řešení je asi nejsložitější, co si snad můžeme představit. Z hlediska Vašeho třídění příčin válek tady asi jsou hned všechny tři příčiny – kulturní, politické i ekonomické. A každá z nich je strašně hluboká. Možná nejslabší bude příčina ekonomická, protože Izrael asi nemá nějaká velká naleziště ropy či zlata aj., ale jde tu zase o území, což jsou pozemky…
V každém případě lze brát gradaci tohoto konfliktu se stovkami mrtvých na straně Palestinců právě o Vánocích 2008 jako jakési znamení pro doby příští a jako provokaci (jak jedné, tak druhé strany). Lze to samozřejmě brát i bez této souvislosti, protože ani náboženští Židé - judaisté, ani Arabové – muslimové křesťanské hodnoty, svátky, Ježíše Krista neuznávají. Možná jen jako nějakého zřece. Jsou i Židé a Arabové křesťané, ale těch je jen hrstka a nemají na tento válečný konflikt prakticky žádný vliv. Proto lze tento střet a tuto válku postavit jako střet kultur: židovské (potažmo západní civilizace) a muslimské.
V roce 1914 tvořili Židé na daném území jen 5% obyvatelstva, asi jako Čechů – slovanského živlu v mnoha městech Rakouska-Uherska vcelku nedávno, ještě před cca 100lety. Představte si, že by dnes Němci řekli: Slované mají k životu celou východní a jižní Evropu, Čechy a Moravu jim vezmeme a dáme to Němcům. Vždyť jsme tam před 100 (1 500 ) lety žili. Nebo kdyby nám sem EU začala stěhovat Němce nebo Iry s tím, že to bylo původně jejich území?
Problém je, že jak Židé, tak i Arabové považují území Izraele za své. Židé tam žili již před 4 000 lety, ale Palestinci jsou tam doma asi 1 500 let. (Od 16. století patřilo území Palestiny Otomanské říši, tedy Turkům. Od
My jsme také měli kdysi přístup k Jaderskému moři... Můžeme ho dnes na někom nárokovat? Velká Morava v 10. století sahala od Baltu až po Ural... Když začneme říkat, kdy komu co v kterém století patřilo, zblázníme se z toho a bude zaděláno na desítky válek. Principu tzv. historického územního nároku se vzdali politikové již ve Versailles v roce 1919 jako v praxi nepoužitelného.
Co ale s konfliktem, díky kterému se celosvětově šíří napětí, zbrojení, nenávist jednoho národu proti druhému, především nenávist Izraelců a západního světa vůči muslimům či naopak? Kdo se brání, kdo koho napadá, kdo koho nenávidí víc?
Izrael versus Palestina (Jan, 30. 12. 2008 16:46)
Je to prostě sud prachu, který může roznítit i jaderný konflikt. Izrael údajně má několik set jaderných hlavic, a jako jediná atomová velmoc nepodepsal smlouvu o nešíření at. zbraní.
Snahy o sjednocení Židů začaly po válce a v roce 1947 došlo k rozdělením Palestiny na dva státy: arabský a židovský. To Arabové odmítli a na židovský stát zaútočily. Následovalo několik židovsko-arabských válek v nichž lépe vyzbrojený Izrael (ročně dostává na zbrojení Izrael od USA 5mld dolarů přímé pomoci) získal okupací mnohem větší území, než na které měl podle OSN nárok (rezoluce 181/1947), např. západní břeh Jordánu, Golanské výšiny, pásmo Gazy a východní Jeruzalém. A to je problém, který dodnes není vyřešen. Izrael vše získal sice násilnou okupací, ale bez těchto území by byl na tom stejně jako ČSR bez pohraničí...
Hamás je označován jako radikální hnutí, protože se radikálně postavil k uznání židovského státu. Izrael nepáchá nic, ale když je ostřelován tak se jen brání. Hammás ukončil příměří, protože Izrael nevpouštěl do Gazy humanitární pomoc. V Gaze potom žijí Palestinci jako v nějakých lágrech bez vody, elektřiny, jídla…
Přihlédneme-li ke kulturní úrovni: držitelé Nobelovy ceny 8 Arabů, 192 Židů (Einstein, Pauli, Robert Oppenheimer, Steven Weinberg…) Většina největších matematiků a fyziků 20. století byli Židé. Mimochodem. Mnohé zásadní průlomy v procesorovém vývoji byly uskutečněny v Izraelských laboratořích Intelu. Pokud ale vím, tak Einstein odmítl být prezidentem Izraele a židovský stát odsoudil. Ono nic není černobílé. Nelze asi jednoznačně určit viníka.
Proto by se mělo v mnoha věcech celosvětově začít znovu.
Kdyby si lidé sedli ke kulatému stolu a začali věci řešit dohodami, vzděláním… Jenže to je asi utopie. Stejná utopie však je chtít vojensky řešit např. tento problém. Vojensky to nemá řešení. Nelze přece vystřílet stovky milionů obyvatel západní civilizaci nebo Arabů. To přeci není řešení!
Začínám zcela vážně přemýšlet o tom, že žádný národ nemá právo prohlásit zem za svoji. Země je určena nám všem, lidem. Měli bychom ji společné užívat, ne trávit životy válkami o ropu, zemi, kontinenty... Žádný Bůh nás asi za tyhle boje posmrtným životem neodmění.
(Ale kdyby nežili národy na svém území, chyběly by tradice, místní umění, atp.)
Odpověď Janovi (Izrael versus Palestina):
Konflikt Palestinců s Izraelity se zdá být neřešitelný, jako aporie Zénóna z Eleje. Je to vlastně v sociální sféře ztělesněný „górdický uzel“. Pohlížíme-li na tento konflikt obvyklým způsobem, tu ho nejen nerozuzlíme, ale sami se do něj zapleteme. Musíme tedy na věc pohlédnout z jiných hledisek, nejlépe ze všech možných, tedy i z těch, která se mohou zdát příliš fantastická a budeme je muset nakonec vyloučit jako nesmyslná. Nuže, tady je jedno z nich:
O čem vypovídá skutečnost, že „je trestné hovořit o sionismu a jeho aktivitách jinak než hezky“? Zákonná opatření tohoto typu, podobající se positivnímu rasismu, provokativně protěžují určité sociální skupiny (např. Židy, cikány, gaye aj.), současně však vyvolávají ve veřejném mínění nenávistnou reakci k protěžované skupině. Uvážíme-li, že ten, kdo může protěžovat jiné, může protěžovat také sám sebe, vyvstane nám otázka: Jak protěžují sami sebe? Také provokativně zjevně, nebo opatrně vskrytu? Jaký cíl vlastně sledují zákonodárci (resp. jejich tajemní iniciátoři) provokativně zjevným protěžováním? Jde jim především o provokativní protěžování, nebo o vyprovokovanou nenávist?
Jsou-li zevní projevy reaktivní nenávisti zevně potlačovány týmiž zákony, jimiž byly vyvolány, sílí vnitřně, ve svém skrytém „podhoubí“, jako tlak páry v přehřátém kotli. Je jen otázkou času, kdy narůstající vnitřní tlak překoná vnější útlak a sociální kotel exploduje. Dušená nenávist pak vytryskne v rozptýlené podobě mnohosti pogromů, nebo v koncentrované podobě holocaustu, jehož „shromaždištěm“ je tzv. „koncentrační tábor“. Uvážíme-li např. posici státu Izrael, tonoucího v oceánu nesmiřitelné nenávisti světa muslimů, vnímajícího v něm koncentrované Židy jako vetřelce, tu se sotva vyhneme srovnání s gigantickým koncentračním táborem. Všímáme-li si pak tendenčně pouze nálady Židů, koncentrovaných v Izraeli ze všech koutů světa (zejména z Východu), nahlédneme, že tu musí žít v atmosféře neustálé obavy o holý život (svůj i bližních). Na rozdíl od německého holocaustu, sice nyní v Izraeli neumírají hladem a jsou tu dokonce proti okolním muslimům velmi dobře vyzbrojeni, takže násilí nemusejí jen snášet, ale mohou se ho také dopouštět. Vzájemným násilím však narůstá také vzájemná nenávist, přivádějící obě strany do bezvýchodného postavení. Na jedné straně zvůle podložená špičkovou úrovní vražedné techniky (vč. jaderné), na druhé straně záludnost sebevražedných útoků ve stylu středověkých „hašišim“ či novověkých „kamikadze“, zvaná dnes „terorizmus“. Jenže stupňování špičkové techniky má určité meze, neboť např. jadernou zbraň nelze použít (bez sebe ohrožení) proti bezprostřednímu sousedovi. Naproti tomu sebevražedné útoky lze stupňovat bez omezení, jako bezpočet rozptýlených pogromů, proti koncentrovaným obětem...
Pokud se do tohoto konfliktu nezapojí také ostatní svět, nemá stát Izrael nijakou budoucnost. Jenže v ostatním světě je veřejné mínění provokativním protěžováním laděno v neprospěch Izraele. Přeladit ho lze např. exportem terorizmu do ostatního světa. Tím je evokována otázka: Kdo má na takovém exportu především zájem?...
Přeladit veřejné mínění by však bylo možné např. také tím, že by provokativně protěžované skupiny své protěžování demonstrativně odmítly. Proč to protěžované skupiny neudělají? Pro nedostatek inteligence, ze „stavovské“ zaslepenosti, nebo se nedokážou vzdát časných výhod (zpravidla parazitních), jež jim protěžování nabízí?...
Až sem jsme z našeho fantaskního hlediska posuzovali věc jaksi zvenčí. Podívejme se na ni tedy také zevnitř.
Dosavadní minulost tří monotheistických náboženství (izraelského, křesťanského a islámského) nás může poučit o jakémsi saturnském požírání svých vlastních dětí, v podobě nesmiřitelného vyvražďování souvěrců, jako tzv. „heretiků“. Tato kulturně motivovaná vražednost má v politice svou obdobu v tzv. „politikaření“ (konfrontaci levice s pravicí), v hospodářství v tzv. „konkurenci“...
Nuže, po smrti krále Šalamouna se jeho království rozdělilo na dvě nesmiřitelné části. Na království Izraelské (zhruba 11 z 12 izraelských kmenů) a království Judské (zhruba 1, ten nejpočetnější, z 12 izraelských kmenů). Jejich vzájemné vyvražďování (válčení) bylo ukončeno až zvenčí, v podobě asyrsko-babylónského zajetí. Obdobně ve svých řadách vyhlazovaly heretiky také křesťané (např. katolíci a protestanti) i muslimové (např. šíité a sunité). Heretikem byl přirozeně vždy ten poražený...
Navzdory vzájemnému vyhlazování trvají říše křesťanské a islámské (byť v proměnlivých podobách) dál, zatímco království Izraelské asyrským zajetím definitivně zaniklo a jeho 11 kmenů izraelských jakoby beze stopy zmizelo z povrchu Země. Obnoveno bylo (ještě ve starověku) totiž jen království Judské. I to však bylo časem opět zlikvidováno (vyvražděno a rozptýleno) Římany. Židé (Judský kmen) však tentokrát z povrchu Země nezmizeli, neboť i ve svém rozptýlení do okolního světa zůstali věrni své víře v jediného Boha (Jehovu). Vírou spojeni, bezdomovectvím rozděleni, si museli v hloubi srdce klást po celá staletí naléhavou otázku, formulovanou počátečními slovy české hymny: „Kde domov můj?“ Odhlédněme však od nikoli náhodné, leč tajůplné souvislosti charakterů kmene Čechů a kmene Judského, a všimněme si souvislosti Judského „bezdomovectví“ s novodobým pojmem: „světoobčan“. Tzn., že „Judské“, může znamenat také „světové“...
Mohlo by se zdát, že zánikem 11 kmenů Izraele v asyrském zajetí, byl kmen Judský obnoven bez „heretiků“ a v této jednotě víry setrvává dodnes, navzdory nejednotě v „bezdomovectví“. Jenže:
Ne náhodou, ač v tajůplných souvislostech, líčí legendy Velké Moravy (tzv. cyrilo-metodějské legendy) mj. onen historický okamžik (v
Jaký fantaskní význam má nyní pro naše fantaskní hledisko domněnka, že ve vyhlazovacích táborech křesťanského Německa byli koncentrováni především východní Židé (Aškenaziové), kteří jsou dnes koncentrováni v Izraeli (např. jejich vystěhovalecká vlna, směřující původně z Ruska do USA, byla přesměrována do Palestiny)?...
Nyní k Vaší otázce: „Co s konfliktem, díky kterému se celosvětově šíří napětí, zbrojení, nenávist jednoho národu proti druhému, především nenávist Izraelců a západního světa vůči muslimům či naopak? Kdo se brání, kdo koho napadá, kdo koho nenávidí víc?“
Pravdu máte v tom, co řešení není: „Kdyby si lidé sedli ke kulatému stolu a začali věci řešit dohodami, vzděláním… Jenže to je asi utopie. Stejná utopie však je chtít vojensky řešit např. tento problém. Vojensky to nemá řešení. Nelze přece vystřílet stovky milionů obyvatel západní civilizaci nebo Arabů. To přeci není řešení!“
K nalezení řešení jste alespoň naznačil cestu slovy: „Začínám zcela vážně přemýšlet o tom, že žádný národ nemá právo prohlásit zem za svoji. Země je určena nám všem, lidem. Měli bychom ji společné užívat, ne trávit životy válkami o ropu, zemi, kontinenty...“
Na této cestě však hlodá pochybnost: „Ale kdyby nežili národy na svém území, chyběly by tradice, místní umění, atp.“
Také tu leží daleko hlubší jablko sváru: „Žádný Bůh nás asi za tyhle boje posmrtným životem neodmění“. Je to monoteistický spor o Boha. Jaký je a jaký není? Kdo to může pravdivě říci? Kdo je tu nevěřící (jinověrec) a kdo heretik (odpadlý souvěrec)?...
Naše odpověď na všechny zmíněné otázky zní: Bez TSO nebude řešení nikdy nalezeno! V TSO se lidé o „svém území“ dohodnou „smlouvou“, nikoli „mečem“. V TSO nebude „pravověrných“ a „heretiků“, ale svobodné hledání pravdy...
Ještě k otázce, kdo byl v Palestině dřív:
Když Jozue přivedl 12 kmenů Izraele (nikoli jen Judský kmen) do Palestiny, bylo toto území již dávno osídleno Palestinci (biblickými Pelištějci, Filištíny)...
Jde tedy také o to, jak lidem (ve jménu pravdy) vymést z hlavy i takové bizarní nesmysly (hereze), jako je naše fantaskní hledisko...
-zmp-
Hamás (Standa, 06. 01. 2009 13:42)
K současnému konfliktu Izraele a hnutí Hamás chci jen stručně poznamenat: i když uděláme my nebo kdokoli jiný seriozní rozbor tohoto konfliktu a pojmenujeme všechny příčiny historické, kulturní i ekonomické, i když se teoreticky postavíme na jednu nebo druhou stranu a budeme chtít, nebo budeme „nuceni“ se přiklonit na tu či onu stranu, není podstatný ani náš názor, ani naše sympatie, ale řešení spočívá pouze v ochotě a dobré vůli velmocí a supervelmocí tento konflikt vyřešit. (Např. - odkud obě strany konfliktu berou zbraně? = Vysoce finančně náročné náklady, při současném mezinárodním zákazu vývozu zbraní do konfliktních oblastí?) Domnívám se, že Izrael uzavře příměří až v okamžiku, kdy dosáhne svého vojenského cíle.
Zajímá mne Váš názor.
Odpověď Standovi (Hamás):
Dojde-li někde např. k živelné katastrofě, tu rovněž už není co řešit. Přesto je však náš názor na danou katastrofu velmi podstatný, neboť bude-li pravdivý, pak na základě pravdivého poznání příčin katastrofy, budeme moci případným dalším katastrofám předejít, nebo se na ně alespoň natolik připravit, aby nám způsobily co nejméně škod...
Vaše slova: „...řešení spočívá pouze v ochotě a dobré vůli velmocí a supervelmocí tento konflikt vyřešit.“ vlastně říkají: „řešení spočívá v řešení (velmocemi)“, což je ryzí tautologie...
Z Vaší otázky „odkud obě strany konfliktu berou zbraně?“ pak vyplývá, že řešení nespočívá „v ochotě a dobré vůli velmocí a supervelmocí“, neboť ten, kdo konflikt umožňuje, ten má zájem na tom, aby byl, nikoli aby nebyl, a sotva ho tedy bude řešit...
Pravíte-li: „Domnívám se, že Izrael uzavře příměří až v okamžiku, kdy dosáhne svého vojenského cíle“, pak jakobyste řekl, že zloděj opustí vykrádaný dům, až si nakrade. Jaký smysl mají takové úvahy?...
-zmp-
Náhoda nebo záměr? (Aleš, 12. 01. 2009 17:37)
Evropa ve větší nebo menší míře pociťuje absolutní uzavření dodávek plynu z Ruska. Toto uzavření dodávek je zvláště citlivé v dnešních dnech, kdy na většině území Evropy panují citelné i 20 stupňové mrazy, i v místech, kde historicky takové mrazy nepamatují. V této souvislosti je nasnadě otázka, zda vznikla tato situace náhodou (tj. neschopností se dohodnout nebo krádežemi plynu Ukrajinou), nebo je to záměrný komplot, jehož cílem je dát Evropě „lekci“, nebo naznačit strategické možnosti dodavatele?
Osobně se mi tato situace nezdá v souvislosti s panujícími mrazy náhodná. Jakoby vše bylo jaksi načasováno.
Ale na druhé straně proti komplotu (koho s kým?) hovoří skutečnost, že v případě dlouhodobého nedodávání plynu přijde Rusko o miliardy dolarů či Euro. Proč by to dělalo?
Odpověď Alešovi (Náhoda nebo záměr?):
Kdyby se spor o plyn týkal pouze Ruska a Ukrajiny, muselo by Rusko prohrát a investovat do nových plynovodů mimo Ukrajinu. Bude-li se spor týkat také Evropy, prohraje Ukrajina. Evropa by se však do sporu nezapojila, kdyby Rusko zastavilo kohoutky v létě.
V duchu spojení příjemného s užitečným, využilo Rusko tohoto sporu také k demonstraci své moci nad surovinou (plynem), kterou si přivlastnilo (na úkor ostatního světa), takže jí může Evropu nejen vydírat (prodáváním), ale také trestat (neprodáváním).
Že to Rusko stojí miliardy? Válka s Evropou by ho přišla dráž!...
-zmp-
decentralizace zdrojů (Jan, 14. 01. 2009 23:10)
decentralizace zdrojů energie a potravin
Vážení přátelé, chci reagovat na Váš skvělý rozbor – odpověď Standovi, stát 7.1.2009 a monokultura z 12.1. 2009 Alešovi. Nesmírný podnět vidím v tom, že nadnárodní ekonomika chce zničit státy a národy, vnucuje jim nadnárodní charakter (chce vytvořit světovládu a barbarskou monokulturu).
Předesílám, že se mi vytvoření EU jevilo od počátku jako uplacené nadnárodními monopoly, iniciované USA. Začalo to jako EHS a skončilo jako EU. Nevím, jestli někdo z Německa, Francie, Anglie, Španělska atp. touží po zániku své země, svého národa, kultury.
Shrneme-li si pár posledních dní, tak je to jedna katastrofa na druhou.
Z USA se do Evropy a vlastně postupně do celého světa přelila finanční krize. Zcela evidentně je to z USA importovaná krize, ke které EU přišla jak slepý k houslím. EU mohla jen bezmocně sledovat, jak krachy zachvacují jednu banku za druhou. Jak se to začíná zavlékat do EU. Ale nenašla proti tomuto ataku USA obranu. Je to zcela umělá krize, která byla Evropě implantována. Nebýt provázanosti světových peněz, světové ekonomiky, tak by krize nemohla nastat.
ČR se stala předsednickým státem EU. To by nebyla ještě taková katastrofa, i když poslouchat žvanění Vondry, knížete, premiéra aj. je utrpení.
Jako další dělovka – konflikt Izrael Palestina. ČR stála jednoznačně na straně Izraele slovy, že vražděním civilistů v Palestině se Izrael brání. To ale vyvolalo vlnu nevole nejen v EU, ale i ve světě. ČR jako předsednická země EU si nemůže dovolit mluvit jen za sebe. Resp. za zastupitele ČR, protože 90% občanů ČR je proti vraždění palestinských civilistů Izraelem (k dnešnímu dni je zabito asi 1000 Palestinců, z toho 1/3 tvoří děti. Nějaký evropský (norský?) lékař v nemocnici někde v Gaze hovořil, že za celé dny, co tam je, svážejí stovky, tisíce zraněných, ale ani jeden nebyl voják Hamasu. Přeslavný kníže, pán, který tam odtud přijel a holedbal se, jaký je geniální plánovač a emisar, jak úspěšná byla jeho mise, je nyní už raději zticha, ale asi stejně neví, co je to stud, za to vše, co zpackal a podělal. Krveprolití a izraelské masakry na civilním obyvatelstvu probíhají dál.
decentralizace zdrojů (Jan, 14. 01. 2009 23:12)
Další dělovka: z Ruska přestal proudit plyn do EU. Problém mají mezi sebou Rusko a Ukrajina, ale ve dvacetistupňových mrazech se rukojmím stala Evropa. Premiér ČR odjel s velkými rameny řešit za EU problém do Ruska a Ukrajiny. Velká slova, oslavné ódy, co dokázal… a výsledek? Další dny jsou kohoutky z Ruska uzavřené. V Bulharsku, Maďarsku umrzlo v bytech na sídlištích několik desítek lidí (jsou to vlastně vraždy, kdo za ně bude trestně odpovědný, kdo zaplatí škody vzniklé lidem v EU tím, že museli přestat chodit do práce, zastavila se výroba atp.?). Evropa je na nohou. Lidé si uvědomují vážnost situace, ale co každý z nás může dělat? Jsme rukojmí těchto nadnárodních firem, cizích velmocí. Celá EU je v háji, je bezmocná. Celá politika EU se evidentně prokazuje, jako neschopná řešit vážnější situace. Energetický kolaps (nyní), válečný (např. Kosovo, Srbsko), finanční krize (nyní) – už zbývá jen hladomor. A uvědomuji si, že kdyby přestala ještě téci ropa, tak by přestala jezdit auta a nebylo by možné ani dovézt potraviny, ani zaset nebo sklidit plodiny, vytápět skleníky atd… Toto je už skutečně katastrofický scénář, ale kdyby k němu došlo, potom by zde došlo k totálnímu kolapsu Evropy, včetně hladu.
Snad každý člověk, který tyto děje sleduje, musí uznat, že nechceme-li dospět k ještě horším chvílím a katastrofám, takto bychom již neměli – nejen v EU, ale i celosvětově - pokračovat dál. Jestli nyní vznikla tato kalamita, jaká opatření lze udělat, aby se něco podobného či ještě horšího nikdy příště neopakovalo?
Nevidím jiné řešení, než decentralizaci zdrojů energie a výroby, dostatek místních potravin.
Kudy vidíte Vy cestu z tohoto bludného kruhu? Je něco takového ještě vůbec proveditelné?
Odpověď Janovi (decentralizace zdrojů):
Souhlasíme s Vámi. Jediným řešením je decentralizace. Jenže nadnárodní korporace mají za cíl centralizaci. Obojí je proveditelné (s různými následky). Ač má veřejné mínění obrovskou moc, přece má malé uvědomění a tedy odhodlání…
-zmp-
k decentralizaci zdrojů (Kryštof):
Jak hovoří nyní v souvislosti nedostatkem plynu různí zástupci EU, tak Evropa chce být a musí být soběstačná ve výrobě energie. Dojde tedy k decentralizaci zdrojů energie a EU nebude tak závislá na plynu či ropě z Ruska atp. Začne se více vyrábět elektřina v evropských atomových elektrárnách. Začnou se opět více stavět v jednotlivých zemích atomové reaktory. Aspoň se uchrání neobnovitelné zdroje pro příští generace. Dalším vývojem atomových reaktorů se mohou objevit i nové možnosti výroby energie z atomů – to jsou vize vynálezu plasmových reaktorů apod.
Odpověď Kryštofovi (k decentralizaci zdrojů):
Centralizace mají různé úrovně. Např. globální, kontinentální, národní, obecní atp. Nahradíme-li jednu druhou, pak se ovšem nejedná o decentralizaci, ale stále jen o centralizaci, byť jiné úrovně. Důsledně provedená decentralizace sestupuje až na úroveň jednotlivého občana.
Také je docela možné, že celá plynová krize je jen dobře sehraná komedie za účelem rehabilitace jaderné energie...
-zmp-
křesťanské hodnoty (Kryštof, 18. 01. 2009 13:41)
Neustále se mluví a píše o tzv. evropských, křesťanských aj. hodnotách, které jsou postaveny na řecko-latinské kultuře. Zdá se mi však, že celá křesťanská kultura je postavena na židovském základu. Co tedy vlastně jsou ony evropské hodnoty?
Odpověď Kryštofovi (křesťanské hodnoty):
Křesťanství vychází z Judaismu, vyznávajícího jediného Boha a hlavně očekávajícího Mesiáše, kterého jako národ v osobě Ježíše Nazaretského neuznal. Uznán byl pouze jednotlivci, kteří se stali vlastními šiřiteli křesťanství (zvěsti o Kristu), zejména v té části Evropy, která byla součástí říše Římské a která přijala kulturu Řeckou. Křesťanství vzešlé z Judaismu tedy nalezlo živnou půdu v kultuře řecko-římské.
Zatímco polyteistické řectví umožnilo přijetí monoteistického Křesťanství, římanství ho postupně proměňovalo v justičně-instituční záležitost (v tzv. státní náboženství, v „zákonodárný“ dogmatismus atp.). S nástupem materialismu (vědeckého i náboženského) se pak Evropa začala křesťanskému ideálu zcela odcizovat. Stále více Krista neuznávala jako Boha, ale max. jen jako prorockého člověka Ježíše, popř. jeho existenci vůbec popírala. Proto se dnes nejeví být téměř žádný rozdíl mezi popíráním Krista Evropanstvím či Judaismem. A protože s nástupem liberalismu se veškerá kultura a politika podřizuje ekonomice, zdá se mít zejména západní křesťanství judaistický charakter. Zkrátka, tzv. „křesťanské hodnoty“ Evropy a Západu vůbec, byly samotnými Evropany a Západním lidstvem natolik potlačeny, že se tu Křesťanství stalo pouhým abstraktním pojmem (u atheistů i theistů).
Evropské hodnoty spí hluboko v nevědomí Evropanů, jako legendární Blaničtí rytíři v Čechách. Mají-li být oživeny, musí být nejdříve nalezeny, a to tam, kde je patrně nikdo nebude ochoten hledat...
-zmp-
politikaření a odbornost (Jan, 18. 01. 2009 15:41)
Sleduji ve zprávách, jak politici záměrně spojují naprosto nesouvisející problematiku: Např. podmiňují vyřešení problematiky zrušení poplatků ve zdravotnictví schválením vojenské okupace Afghánistánu. Potom se politikové jako Parkánová ptají: Jak budeme vypadat před Evropou a USA, že pro nějakých 1,5 dolaru podrazíme, zradíme kamarády ve zbrani. To nemůžeme přece připustit! (Ale přitom si to takto spojili sami politikové ve svých politických intrikách a komplotech)
A nebo dále: podmínili schválení radaru schválením Lisabonské smlouvy!
Toto je taková zrůdnost zákulisního politikaření. A nikdo na toto nic neřekne! Nikdo se proti tomu nesmyslu neozve!
Také plně podporuji Vaše stanovisko ohledně odborníků: že je nesmysl, aby ve všem rozhodovali jen odborníci, kteří prý věcem hluboce rozumí. Sama vláda a stát nám tady dnes a denně dokazuje, že na žádné odborníky nehledí a rozhoduje se svévolně, resp. lépe řečeno (nedělejme si iluze) - dle toho, co za to kdo dostane. Kdo víc zaplatí, ten stát. zakázku dostane. V této nově doplněné vládě mají být na ministerských místech, kde by tomu měl asi člověk trochu rozumět (a nespoléhat se jen na týmy poradců) – zcela nevzdělaní lidé (v dané oblasti). To ani nemluvím o turistce po všech nejvyšších vládních a úřednických postech hit makerku zpěvačku Parkánovou, Svobodu aj. To je jeden superodborník vedle druhého.
Odpověď Janovi (politikaření a odbornost):
Váš postřeh je naprosto správný. Že se proti takovému pletichaření (politikaření) nikdo neozve? Každý musíme sami u sebe vysledovat, kdy jsme si zhovadilost takového počínání začali uvědomovat a hlavně, díky čemu došlo k našemu prohlédnutí. Pak také budeme s to dopomoci k prohlédnutí jiným. Pak se proti takovým věcem bude ozývat stále víc a víc nespokojených.
Skutečnost, že tzv. „politici“ mohou ze dne na den bez problémů měnit posty (ministerstva), nasvědčuje tomu, že na nich vůbec nezáleží. Stejně dobře může kterýkoliv post representovat libovolná loutka (maňáska, marioneta, kabuki atp.). Skutečnou moc je třeba hledat v „loutkáři“, který je mimo jakoukoliv „demokratickou“ volbu...
-zmp-
evropské křesťanské hodnoty (Kryštof, 22. 01. 2009 22:11)
K Vaší odpovědi mám jedinou otázku: Je-li ochota, kde tedy ony evropské hodnoty hledat?
Odpověď Kryštofovi (evropské křesťanské hodnoty):
Řekli jsme (odpověď Kryštofovi: křesťanské hodnoty), že evropské hodnoty spí hluboko v nevědomí Evropanů, jako legendární Blaničtí rytíři v Čechách a že musí být nalezeny tam, kde je patrně nikdo nebude ochoten hledat...
Řekli jsme si také, že evropské křesťanství vzniklo v říši Římské (ve sféře římské státnosti a řecké kultury), v níž se záhy stalo státním náboženstvím. Zavedeno římským císařem Konstantinem Velikým, jehož vůle byla časem nahrazena institucí římského otce (papeže). Tak vzniklo západoevropské (latinské) křesťanství boha Otce, vykazující judaistický (starozákonní) charakter Jahve (charakter mrtvé litery zákona)…
Konstantin Veliký však přemístil centrum své moci do řeckého Byzantia, kde založil „druhý Řím“ zvaný Konstantinopol, či Cařihrad, jenž se záhy vyvinul v druhé císařství. V 9. st. nl. z tohoto druhého císařství vzešly také křesťanské odstředivé tendence, jež vyústili v osamostatnění řecké církve od otcovské církve římské, jako se osamostatňuje dospělý syn od autority otce. Hlavou východní církve se stal císař, titulovaný římskými papeži jako „milovaný syn“. Tak vzniklo východoevropské (řecké) křesťanství boha Syna, vykazující mesiášský (novozákonní) charakter Krista (charakter živého slova zákona).
V 9. st. počal také dodnes trvající teologický spor mezi církví východní a západní, tzv. spor o Ducha sv. (Per filium kontra Filioque). V téže době opouští Cařihrad filosof Konstantin a soudce Metoděj, aby na žádost moravského krále Rastislava, v dnes již zapomenuté Rastislavově pevnosti (městě), založili něco, co bylo zevně zváno „moravská církev“.
To, co hledáme jako evropské křesťanské hodnoty, co spí hluboko v nevědomí Evropanů, je středoevropské křesťanství boha Ducha sv. (zvaného v cyrilometodějských legendách „rozum Kristův“), to vykazuje svatojánský (apokalyptický) charakter sv. trojice „Konstantina, Metoděje a Rastislava“, charakter posledního (spravedlivého) soudu, na základě pravdivého porozumění mrtvé liteře a živému slovu zákona…
Toto středoevropské (slovanské) křesťanství Ducha bylo již v zárodku (během života a definitivně po smrti Metoděje) nemilosrdně a s nesmiřitelnou nenávistí zadupáno hluboko do nevědomí země. Vše, co by ho nějak mohlo připomínat, bylo a stále je důsledně likvidováno, či alespoň překrucováno, počínaje moravským Svatoplukem (věrolomným synovcem Rastislava), Franky a Uhry, později (po smrti papeže Jana VIII.) také římskou církví, Němci a konečně pragocentrickým falzem tzv. „české státnosti“.
Paradoxně lze tedy říci, že jako pravou křesťanskou hodnotu má Evropa to, co již dávno nemá, tj. ducha, kterého zavrhla (podobně jako Židé Krista) a nebude ho mít, dokud nebude mezi Slovany znovu vzkříšen. To, co Evropě aktem zavržení ducha zůstalo, jsou jen sklony k morbidně apokalyptickému pojetí tzv. „posledního soudu“, sklony vrcholící posledními světovými válkami, nevědomé (ač možná i dobře míněné) tendence ke stupňování sociálních katastrof, neboť jak bylo zvěstováno:
„... každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno, ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“
(Matouš: 12, 31-32)
-zmp-
protizákonný postup vlády (Jan, 25. 01. 2009 19:31)
Vláda porušuje vlastní zákony!
Vláda před cca rokem nejprve schválila, že první tři dny nebudou občané dostávat nemocenskou z důvodu, že ji zneužívají.
Ústavní soud poté rozhodl, že to je antisociální a trestné bezdůvodně předem někoho obvinit z podvodu, když si platí nemocenské pojištění. Vláda nyní opět zasáhla vlastně již protiústavně a zrušila zase nemocenskou první tři dny nemoci. Ignoruje rozhodnutí ústavního soudu. Vláda volá po zákonnosti, ale sama zákonnost nerespektuje.
Také se mi jeví jako pokrytecké to, že prý poplatky u lékaře či v nemocnicích za občany platí kraje. Vytváří se tu dojem, že někdo občany dotuje, že jim něco platí! Přitom všichni si platíme zdravotní a sociální.
Známý mi poslal následující informace:
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v Německu.
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN. Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl. Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností.
U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více.
Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů.
Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu. Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už takový důvod mít nemusel. Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.
protizákonný postup vlády (Jan, 25. 01. 2009 19:34)
Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku.
A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře. Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).
Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše 10 eur. Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.
Poplatky za pobyt v nemocnici.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.
protizákonný postup vlády (Jan, 25. 01. 2009 19:35)
Příklad výpočtu limitu. Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur.Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.Vyúčtování přeplatků.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat. A ještě na doplnění.
Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, připoutaní na lůžko apod. Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.
Odpověď Janovi (protizákonný postup vlády):
Skutečnost, že poplatky u lékaře či v nemocnicích za občany platí kraje, je nouzovým opatřením ČSSD, po krajských volbách. Protože ČSSD nemůže poplatky zrušit zákonem (nemá v parlamentě většinu) snaží se od nich lidem alespoň ulehčit. Ač žádným politickým stranám nefandíme, přece máme za to, že toto opatření není pokrytecké...
Z absurdních zákonů vyplývá absurdní praxe. Jaký smysl má přepočítávat poplatky u lékaře na procenta z příjmu a pracně hlídat nějaké limity, když můžeme prostě o deklarovaná procenta zvýšit sociální pojištění? (je-li to vůbec nutné) Pojišťovnám je přece jedno, kdo jejich příjmy vybere. Vybírá-li je zdravotní personál, pak je tím odváděn od zdravotnických výkonů k úředním. To platí pro Česko stejně jako pro Německo (přestože v Německu nerozumné zákony realizují rozumněji)...
Domníváme se, že české (Julínkovy) poplatky jsou motivovány jinak. Protože nemocenské pojištění, spravované shora, je cestou dolů natolik masivně tunelováno, že na ty dole už moc nezbude, mají poplatky u lékařů zajistit, aby bylo co tunelovat také dole. Proto u nás nejsou poplatky odváděny pojišťovnám, ale zůstávají ve zdravotnických zařízeních, která je vybrala.
Proto také u poplatků nikdo nemyslí na nějakou procentuální spravedlnost, na děti, na důchodce, či nemocné, ale pouze a jen na tunel. Ústavní soud tu může zasáhnout jen tehdy, pokud se na něj obrátí někdo shora (obyčejný člověk se na něj obracet nemůže), což se patrně stane jen tehdy, bude-li tunelování zdola nějak ohrožovat tunelování shora. Jen si vzpomeňte. Obrátil se snad někdo na ústavní soud, když se dělilo Česko-slovensko?...
-zmp-
krize (Jan, 30. 01. 2009 07:50)
Ano, byl jsem asi trochu nespravedlivý. Je možné, že to není pokrytecké. Kdyby opravdu chtěli poplatky zrušit, tak nemohou. Nemají většinu a tak lidem chtějí pomoci aspoň takto. Ale stejně jim nevěřím, že to myslí upřímně či vážně.
Protože dost jezdím po republice, vidím všude zlikvidované výrobny, podniky, tovární haly zejí prázdnotou… Snad jen se staví nové a nové dálnice a nové sklady pro supermarkety, nové průmyslové zóny, kde cizí velké firmy dostanou půdu zdarma a na deset či dvacet let mají od státu daňové prázdniny…
To naši drobní podnikatelé musí vše krvavě zaplatit a vše mají třicetkrát zdaněno, nikdo jim neodpustí ani haléř. Ale abych vše neviděl tak černě… všude po celé republice vidím, jak ve zrušených provozovnách a různých halách, prostorách ve městech a obcích, jsou spousty asijských tržišť, spousty asijských obchodů a asijských podnikatelů. Oni dovážejí jakési levné zboží z Asie a domácí prodejci tak byli vytlačení, zlikvidováni, stejně jako domácí výroba. Nerozumím tomu, ale je to tak.
Když tak sleduji tuto doslova zdevastovanou zemi a její výrobu, tak vlastně ani nechápu, že vůbec máme z čeho žít. Je vlastně div, že máme peníze, výrobky, jídlo… Dá se říci, že to nechápu. Odkud se tady berou peníze, výrobky, potraviny? Takový malý český zázrak. Nikde nic není a nic nefunguje, a přesto se tady dá žít. Nespadl jsem z višně, snad ani nemám IQ tykve – chápu, že něco málo se tu vyrábí, něco se dováží, ale i tak je mi divné, že vůbec neproduktivní práce, kterou zde lidé dělají, že je schopna uživit 10 milionů lidí.
Jediné výdělečné firmy jsou asi ty, které prodávají potraviny a jídlo, a elektrárny, plynárny, vodárny…
Jim občané poplatí peníze a zpětně se ty peníze zase nějak protočí nazpět k občanům. (Asijští obchodníci asi také prosperují, ale předpokládám, že většinu vydělaných peněz, které jim jejich bosové nechají, posílají domů. Tím méně zde zase zůstane peněz, které prostě ze země odcházejí - nebo se pletu?)
Již je ve sdělovacích slyšet zprávy, že město či region se těší na to, že dostane státní zakázky.
Nevím, ale jestli se nedostáváme do obdobné situace, jako to bylo za velké hospodářské krize ve dvacátých letech. K moci se pak dostaly síly, v důsledku čehož došlo ke světové vojenské katastrofě.
Dnes, když jeden politik upozornil na to, že vlastně krizi vyřešil Hitler zbrojením, tak mu to vyčítají a prý že propaguje nacismus atp.
krize (Jan, 30. 01. 2009 07:51)
Aby se roztočila ekonomika, aby se v ní peníze daly do pohybu, potřebuje zakázky, že ano? Vlastně jde jen o velké státní zakázky. Dnes sice se nehovoří, aby se začalo zbrojit, ale volá se po státních zakázkách. V principu tady nejde až o nějak zásadně odlišnou věc.
Opět mi jeden známý poslal text, který prý koluje po netu, spíše je to pro zasmání, ale možná to má připodobnit současnost, že tak nějak se všude podvádí a jen občané to nevidí či vidět nechtějí:
Pokud máte problém pochopit současnou celosvětovou finanční krizi, prosím, věnujte pozornost následujícím řádkám. Po jejich přečtení vše pochopíte.
1. Kdysi v Indii do jedné vesnice přijel muž a oznámil vesničanům, že vykupuje opice a za každou dá 3 dolary.
2. Vesničané věděli, že v okolí je mnoho opic, a tak přestali hospodařit na své půdě a všichni šli chytat opice.
3. Muž opravdu koupil stovky opic za dohodnutou cenu. Ale počet opic v přírodě se drasticky snížil. Tím vesničané polevili v úsilí a vrátili se k farmaření.
4. Na to muž zareagoval oznámením, že bude vykupovat opice po 7 dolarech.
5. Toto znovu vyburcovalo vesničany a ti opět začali chytat opice.
6. Ale počty opic se zase snížily a lidé se vrátili na své farmy.
7. Muž zvýšil nabídku na 10 dolarů, bylo však již velmi těžké chytit nějakou opici.
8. Muž tedy oznámil, že bude kupovat opice za 50 dolarů za kus, a protože musí na čas odjet do města, bude ho zastupovat jeho asistent, který bude jeho jménem opice vykupovat.
9. Jakmile muž odjel, asistent svolal vesničany a řekl: "Podívejte se, v těchto klecích je 5 tisíc opic, které muž od vás koupil. Každá má teď cenu 50 dolarů. Já vám je prodám za 30 dolarů a až se šéf vrátí z města, vy mu je můžete prodat po 50 dolarech."
10.Vesničané dali dohromady všechny úspory a opice koupili.
11. Od té doby už nikdy neviděli šéfa ani jeho asistenta. Pouze opic bylo všude okolo jako na začátku. Vítejte na Wall Streetu!
Odpověď Janovi (krize):
Pozorujete dobře a k porozumění Vám chybí jen uvěřit vlastnímu rozumu. Jsme skutečně v situaci, jako za velké hospodářské krize ve dvacátých letech 20. století. Skutečnost, že dnešní krize není tak drastická, záleží na tom, jak je průběh dané krize „naplánován“ (s ohledem na úroveň veřejného mínění). To, oč v současné krizi jde, je rovněž „staronové“. Jde tu o nevyhlášenou válku centralizace (monopolů) proti decentralizaci (živnostem atp.). Protože hospodářství vykazuje přirozený sklon k decentralizaci, je třeba čas od času nějaké „krize“, která decentralizaci nějak zdecimuje...
To, co nazýváme „krizí“ je ovšem jen výraznější vzedmutí toho, co můžeme nazvat „permanentní krize“. Shora je decentrální mnohost hospodářských organizací (živností) permanentně likvidována administrativní šikanou, daněmi a jinou hospodářskou kriminalitou, zdola, levnou (otrockou) asijskou produkcí. Centralizované organizace jsou naopak shora podporovány (úlevami na daních, státními zakázkami atp.). Proto např. je náš „národní produkt“ dán zejména centralizovaným automobilovým průmyslem, který může snadno a kdykoliv (ze dne na den) zcela zaniknout (následkem krize, vytunelováním atp.)...
To z čeho žijeme, je stále víc a víc závislé na centrálních produkcích zahraničních monopolů, jejichž levná (automatizovaná) velkoprodukce nahrazuje naši vlastní produkci, jak centrální (dočasně protěžovanou) tak i decentrální (soustavně utlačovanou). Než bude naše vlastní produkce zcela nahrazena cizí, chlácholí nás monopoly dokonce relativním nadbytkem (v nabídce zboží či v mírném růstu životní úrovně). Až bude zcela nahrazena, nebude nás muset již nikdo chlácholit, ale bude nás moci tvrdě vydírat...
Protože oběh peněz po listopadu 1989 povýšil ze státní centralizace na centralizaci nadnárodní, vůbec nezáleží na tom, kam se „naše“ peníze dostanou. Světové banky je všude vymění za jiné a nám pošlou zpět (popř. vytisknou nové) např. výměnou za tzv. „státní dluhopisy“. To, na čem záleží je likvidace decentrální ekonomiky (ale také národů a států)...
Řešení krize zbrojením není vynález Hitlerův, ale vynález Alexandra Makedonského. Hitler tím jen dokázal, že není blbej, že ekonomice velmi dobře rozumí. Obdobně (zbrojením) bylo z poválečné hospodářské krize vyvedeno např. poražené Japonsko (vyrábělo pro USA munici, pro válku v Koreji). Snadno si tedy můžeme uvědomit, že namísto zbrojení můžeme z krize vyváznout jakoukoliv jinou produkcí (masovou, či decentrální). Např. Americký prezident prý vyřešil krizi sázením stromků. Ba můžeme si uvědomit, že kdyby USA (či Hitler) nechtěli válčit, mohli příslušné hospodářské krize vyřešit pouhým rozdáním peněz (dáním do oběhu), jen tak, nebo, chcete-li, za to, že se nebudou vyrábět ničivé zbraně (srovnej rozdávání peněz za neosetá pole atp.). Uvážíme-li tyto skutečnosti, pochopíme také „finanční“ příčiny tzv. „krizí“.
Pravíte: „Aby se roztočila ekonomika, aby se v ní peníze daly do pohybu, potřebuje zakázky, že ano?“
Vpravdě lze říci: Aby se ekonomika (a její měna) nejen roztočila, ale trvale točila, bez krizových výkyvů, potřebuje trvalé zakázky (trvalý odbyt). Trvalé zakázky se v TSO nazývají ZŽP! Zakázky nad ZŽP, jsou vlastně jaksi „nad-ekonomické“ (netrvalé)...
Vaše podobenství hospodářské krize o 11 bodech, lze již od bodu 3. následovně pozměnit:
1. Kdysi v Indii do jedné vesnice přijel muž a oznámil vesničanům, že vykupuje opice a za každou dá 3 dolary.
2. Vesničané věděli, že v okolí je mnoho opic, a tak přestali hospodařit na své půdě a všichni šli chytat opice.
3. Muž opravdu koupil stovky opic za dohodnutou cenu. Aby počet opic v přírodě drasticky neklesl a vesničané se v nouzi nevrátili k farmaření, pouštěl koupené opice zpět na svobodu (má rád přece přírodu a podporuje hnutí „zelených“).
4. Protože z prodeje opic se vesničané měli lépe než z farmaření, nechali svá pole ležet ladem.
5. Nato jim muž nabídl, že pole ležící ladem od nich vykoupí, aby z nich zbytečně nemuseli platit daně.
6. Jakmile všechna vykoupená pole oplotil, přestal vykupovat opice a část vyhladovělých vesničanů na svých polích za otrockou mzdu zaměstnal. Aby je současně učil sociální solidaritě, strhával jim z platu příspěvek na almužnu pro ostatní (nezaměstnané), které nechával čekat (s čepicí v ruce) u svých dveří, až je možná také zaměstná, např. jako stávkokazy...
-zmp-
bankéři (Jan, 31. 01. 2009 14:08)
Reforma zdravotnictví není pravá nebo levá. Politici se však hádají kdo a od kolika let bude poplatky platit. Nezabývají se věcí systémově - skutečnou podstatou chodu zdravotnictví. Stejně jako krizí importovanou do Evropy. Všichni ani světoví ekonomové se neshodnou na příčinách krize – jedni vidí důvody a řešení levicově, jiní pravicově! Tedy světové kapacity krizi nechápou a nerozumí ji. Řeší jen její vnější projevy, ale nejdou na podstatu. A tak vlastně i celý chod společnosti - řeší odborníci a politikové jen levicově či pravicově. Je to prokletí moderní doby. A z toho podvodu mají největší zisk a existenci politické strany.
Včera proběhla jedna z největších stávek státních zaměstnanců ve Francii. U nás ji sdělovací prostředky ani moc nezmínily. Možná proto, že její ideou bylo (jak naznačujete i Vy), že za krizi mohou banky. V bankách soukromých a státních zmizely nekontrolovaně obrovské sumy. Aby státy prý krizi odvrátily, napumpovaly do bank další nesmírné peníze. Tím krizi ještě prohloubily. A to vše platí občané z daní. Banky jsou černou dírou – tedy ti ředitelé a jejich týmy manažerů a burziánů ve smokingách, vymydlení s tučnými konty. O tom se u nás nemluví. Ve Francii ano! Francie bouří, ale u nás se o tom snad v TV ani nepromluvilo. Francie je v tomto velmi progresivní a občané velmi vznětliví až hákliví. Nevím, co zmůže jejich protest, ale aspoň nemlčí jako my. Dělají z nás blbce a my nic. Francouzi aspoň vyjdou do ulic.
Odpověď Janovi (bankéři):
Mezi Francií a Čechami existuje skryté spojení, navázané patrně Templáři, Janem Lucemburským a Janou z Arcu. Lze tedy očekávat, že i v Čechách se dříve či později lidé proti bankám ozvou (vlastně se proti nim již ozvali zaměstnanci nedávno zkrachovaných skláren). Jenže z toho nijaká náprava nevzejde, neboť stávkující pouze protestují proti zlořádu, neprosazují však nijaké trvale účinné řešení. Pokud budou lidé takto protestovat dostatečně důrazně a masově, vynutí si možná dočasné zlepšení, typu: „Ať zloději nekradou tak zjevně!“
Horor v Gaze (no name, 01. 02. 2009 19:06)
"Izrael mělo plné právo zaútočit na pozice hnutí Hamas", tvrdí český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. "Musíme se proto s našimi izraelskými přáteli zamyslet, jak změnit podmínky tak, aby se mladí lidé nemuseli přidávat k radikálním organizacím" dodal Schwarzenberg. Ty mrtvé ženy a děti si za to taky můžou sami, knížátko? Perfektně, nevím, proč jsou lidé tak bezcitní a slepí k neštěstí druhých. 1500 mrtvých palestinských civilů, z toho 1/3 dětí-to je vyhlazováni národa. Ne obrana Izraele. To je útok na Hamas?
ČR jako předsednická země EU by měla snad volat celý svět ku pomoci zraněným, hladovým lidem v rozbombardované Gaze. Havel-Veškrnová, Klaus-Klausová, Topol, dáma na vozíčku Daniela Filipiová aj, co umělci, co studenti... všichni mlčí. ČR se chová, jako by vše bylo v pořádku. Kdo má organizovat humanitární pomoc Palestině? O blbostech se politici baví, hašteří, ale vážné věci neřeší. Jednou budou lidé hořce litovat, že dopouštěli taková zvěrstva. Urvané ruce, hlavy, nohy, ohořelé děti, hromady mrtvol - jen pro otrlé: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=12012
Odpověď no name (Horor v Gaze):
Bezcitní a slepí k neštěstí druhých nejsou lidé, ale „zástupci lidu“. Hlas lidu nic neplatí ani v jeho vlastní zemi (viz radar, poplatky ve zdravotnictví aj.), natož v zemi cizí (v Gaze). O lidských citech a náhledech se lze dnes dozvědět jen tehdy, je-li lid nějakým hromadným sdělovacím prostředkem, či výzkumem dotázán. Není-li tázán, není ho „slyšet“. Dáme-li však lidem bezprostřední slovo (občanská práva TSO), pak bude jejich hlas znět jako hrom a jejich činy (např. charitativní) zasahovat jako blesk!…
-zmp-
Kristův rozum, Kryštofův nerozum (Kryštof, 03. 02. 2009 18:31)
Děkuji za zajímavou odpověď.
Rozumím správně, že naznačujete, že snad rozum Kristův je vlastně Duch svatý?
Co to znamená? O jaký rozum jde a jaký je vlastně hřích proti Duchu svatému, tedy Kristovu rozumu?
Je snad Duch svatý natolik ješitný, že nesnese jakékoli dotčení svého „majestátu“?
Jak se potom můžeme divit, jestliže Duch svatý tímto uplatňuje svoji moc jenom proto, že ji prostě má, že i někteří lidé uplatňují svoji moc, když ji prostě mají?
Máme-li svobodnou vůli myslet a vyjadřovat se, pak máme i svobodnou vůli nesouhlasit s mocí a to jakoukoli.
TSO sám o sobě rovněž neuznává princip totalitní moci nad občany. Proč by TSO měl například „trpět ponížeností“ vůči jakékoli moci?
Po přečtení Vašeho článku nebo i další literatury popisující vznik a rozpory jednotlivých náboženských proudů mě v této souvislosti zajímá ještě jedna otázka, která mi však připadá důležitá. Jestliže všechna uvedená náboženství, která jsou duchovními hnutími, jsou příčinou - zdá se že nepřekonatelných rozporů a strašlivých válek - proč jsou to právě tyto duchovní oblasti?
Dalším pokračováním těchto náboženských proudů jsou v novověku různé filosofické školy, které jsou rovněž příčinami rozporů a konfliktů. Jsou to nová náboženství jako např. materialismus, a i tato sama sebe označují za výtvor ducha.
Proč jsou právě tyto uvedené směry příčinou staletých konfliktů, když samy sebe označují za výplod ducha?
Odpověď Kryštofovi (Kristův rozum a nerozum):
Ano rozumíte správně: Rozum Kristův je Duch svatý! A protože Kristus (Slovo) je Logos, tj. logika slova (vůbec), je Kristův rozum (Duch sv.) zdravým rozumem vůbec, tj. mechanismem logického myšlení. Tak můžeme u bohů i lidí rozlišovat trojí princip: To, co se logicky projevuje slovem (chtění Otce), to, co je vnímáno (cítěno) jako logicky vyslovené slovo (cítění Syna), a to, co o vysloveném správně uvažuje, myslí (Duch sv., rozum)…
Dopustíme-li se omylu ve svém projevu (hřích proti Otci), nebo ve svém cítění-vnímání (hřích proti Synu), můžeme své omyly prohlédnout a napravit (může nám být odpuštěno) reálným logickým myšlením (zdravým rozumem). Čím však prohlédneme a napravíme nesprávné (nereálné a nelogické) myšlení (hřích proti Duchu sv.)?
Zatímco hříchy proti Otci a Synu mohou být odpuštěny (napraveny) někým jiným (Duchem sv.), hřích proti Duchu sv. nemůže být odpuštěn nikým jiným, než jen sebou samým. Jinými slovy, ostatní hříchy nám mohou být odpuštěny, hříchy proti Duchu sv. (rozumu) nemohou být odpuštěny, protože si je musíme odpustit sami (napravením svého rozumu)…
Říkáte správně, že „máme svobodnou vůli myslet a vyjadřovat se… svobodnou vůli nesouhlasit s mocí a to jakoukoli.“ Tzn., že máme také svobodnou vůli nesouhlasit se zdravým rozumem. Zdravý rozum např. praví „neskákej z okna!“ Naše svobodná vůle však může říci: „neponižuj se, nemusíš souhlasit!“ Jak se zachováme? Skočíme nebo neskočíme? Dáme-li přednost svobodné vůli před zdravým rozumem (před pravdivě poznanou pravdou), pak nevyčítejme zdravému rozumu (moci logického myšlení), že jsme si ublížili…
Z věci je mj. zřejmé, že bez zdravého rozumu (inteligence) není reálné svobody (vnitřní ani vnější), ale jen nerozumné libovůle (neinteligence), či zvrácené zvůle (vzdoro-inteligence)…
Příčinou rozporů a válek nejsou různé náboženské proudy, ale neláska (nelidská nesnášenlivost) a nerozum (či vzdoro-rozum) lidí, kteří se k těmto proudům hlásí. Různé náboženské proudy jsou jako stavební kameny budoucí pyramidy. Posláním těchto kvádrů je vzájemně se podporovat. Tak také rozumný člověk chápe pevnost povrchu země, chápe ji jako podporu, aby mohl stát pevně nohama na zemi. Nerozumný člověk si ji však může vyložit jako odpor, jako překážku ve volném rozletu (v nerozumném těkání, či ve vzdoro-rozumném spekulování).
Zabránit takovým nerozumným kolizím by bylo možné jen tím, že by duchovní světy člověku nedaly nijakou možnost svobodné volby (jist ze stromu poznání dobrého a zlého), dokud nedostane rozum. Jenže člověk nezačne usilovat o zdravý rozum (nepoučí se), dokud tvrdě nenarazí. Aby mohl tvrdě narazit, musí mu být dána možnost svobodné volby dřív, než dostane zdravý rozum. To vědí bohové, ne však „zástupci lidu“, kteří svému lidu berou svobodnou volbu (dar bohů), protože prý nemá zdravý rozum. Tím ovšem zlo ze světa neodstraní, ale sami se stávají příčinou velkých rozporů a válek namísto lidu (v jeho zastoupení). Lid nese jen velké následky velkých příčin svých zástupců a sám si zapříčiňuje jen malé rozpory a konflikty (v mezilidských vztazích)…
Lidské zkušenosti (učenost) vyhodnocuje nejen rozum zdravý, ale i nezdravý (nerozum a vzdoro-rozum). Tak se „věděním“ (filosofií atp.) nazývají nejen plody ducha, ale i plody ne-ducha (prostoduchosti) a vzdoro-ducha (spekulativnosti). Konflikty jsou pak vyvolávány odpůrci ducha, nikoli duchem, jenž se jim nakonec se vší rozhodností a rázností postaví (idea tzv. „posledního soudu“)…
-zmp-
poslední soud (Kryštof, 06. 02. 2009 09:39)
V závěru odpovědi konstatujete, že konflikty jsou "vyvolány odpůrci ducha". Zkušenosti a historie nás však učí, že konflikty jsou naopak vyvolávány ortodoxními a fanatickými zastánci právě jednotlivých duchovních směrů. Toto samozřejmě lze chápat ve svém výsledku jako nelásku a nerozum vůči jiným.
Jak se duch postaví proti odpůrcům ducha v ideji posledního soudu? Poslední soud je přece výplodem nějakého náboženského směru. Není jeho deklarovaná existence zase jen výstraha lidem, aby se dobře chovali? Tedy zase jen metoda strachu a nikoli ducha.
Pokud bude poslední soud, musí být samozřejmě i soudce. Kdo bude soudit a kdo ho tím pověřil? A podle jakých kritérií bude soudit?
Odpověď Kryštofovi (poslední soud):
Jedna věc jsou dary bohů (duchovní směry, stvořená realita atp.) a jiná věc je, jak s nimi obdarovaní lidé naloží. Tzn., že i duchovní dar může člověk zneužít, takže stoupenec duchovního směru (ortodoxní fanatik atp.) může být ve skutečnosti odpůrcem darujícího ducha. Dělají-li dva totéž (např. hlásají týž duchovní směr), nemusí to být totéž...
Tzv. „poslední soud“ není výplodem žádného náboženského směru, není nikomu výstrahou, či zastrašováním. Je cílem (smyslem) veškerého vývoje lidstva (každého člověka). Pojem „poslední“ ukazuje na konec vývojové řady změn, jejímž předmětem je napravování lidského „soudu“ (soudnosti, úsudku). Na počátku tohoto vývoje je přirozeně „první soud“.
Rozdíl mezi prvním a posledním soudem se dá vyjádřit jako rozdíl mezi nespravedlivým a spravedlivým soudem, či jako rozdíl mezi neinteligentním a inteligentním soudem (viz: odpověď Janovi: Co je to vlastně svoboda, odpověď Mirkovi: idealismus a materialismus aj.):
První soud (nespravedlivý, neinteligentní) = usuzování na základě vnímání
Poslední soud (spravedlivý, inteligentní) = usuzování za základě uvažování o vnímaném
Pojem poslední soud také znamená, že jsme o posuzované věci dospěli ke konečnému úsudku, že o ní již nelze jinak soudit, nechceme-li soudit nespravedlivě, chceme-li poznávat pravdu pravdivě!
Člověk se od prvního k poslednímu soudu nevyvíjí přirozeně, ale uměle (výchovou), tj. osvojováním logického myšlení, které na počátku přirozeně nemá. Protože je člověk mj. již od počátku obdarován svobodnou vůlí, může se stát, že jakmile si logické myšlení osvojí, nevyužije ho k poslednímu soudu (spravedlivému), ale zneužije ho k sobeckým cílům. Tak od musíme prvního a posledního soudu odlišit ještě třetí soud:
Vzdoro-soud (zvrácený, vzdoro-inteligentní) = usuzování na základě uvažování, bez ohledu na vnímané
Zatímco prvním soudem (srovnej první dojem, první pohled atp.) klameme především sami sebe, vzdoro-soud usiluje především o oklamání druhých, tedy o jejich odvrácení od posledního soudu. A tak nám vzdoro-soud (teoretická věda s jejím akademickým školstvím atp.) sugeruje, že konečné poznání pravdy není možné, že se lze k pravdě jen donekonečna přibližovat...
Na otázku: jak se duch postaví proti odpůrcům ducha? můžeme tedy odpovědět: Posledním soudem, jímž odhalí nepravdivost prvního soudu i vzdoro-soudu a vyjeví pravdu, včetně cesty, jak k jejímu pravdivému poznání může dospět každý sám, jak může každý naplnit ideu Posledního soudu.
Jak pravíte: „Pokud bude Poslední soud, musí být samozřejmě i soudce“. Poslední soud si jako první osvojil Ježíš Kristus. Následováním jeho příkladu si jej může osvojit každý!
Nuže: „Kdo bude soudit a kdo ho tím pověřil?“ Přirozeně soudí každý. Jde jen o to, aby svůj první soud nahradil posledním a neupadl do tenat vzdoro-soudu. Tzn., že k prvnímu soudu pověřuje každý sám sebe. Taktéž ke vzdoro-soudu, k němuž jsou lidé v poslední době pověřováni (diplomem atp.) zpravidla nějakou totalitní institucí (akademií věd, státem atp.). K poslednímu soudu pověřuje opět každý sám sebe, popř. je pověřen alespoň jednou ze sporných stran (viz občanský soud TSO).
„A podle jakých kritérií bude soudit?“ na to jsme již odpověděli kritériem pravdivosti:
Poslední soud (spravedlivý, inteligentní) = usuzování za základě uvažování o vnímaném
stát (Kryštof, 12. 02. 2009 23:39)
Opakovaně sdělovací prostředky i my tady hovoříme o tom, že stát je povinen, stát musí, chce, je zodpovědný, potřebuje... Mám prosbu: Kdo nebo co je to stát? O co tady jde? Ve skutečnosti se zde skrývá co, nebo jaký je jeho smysl? Kdo jsme stát? Já, my vy, oni, všichni?
Co je to vlast? Co je země? Náš stát, naše země, má vlast, domov můj?
Vše mi to splývá. Je v tom nějaký rozdíl? Má vůbec ale smysl řešit tyto věci tak jak my to tady zkoušíme? Nevidím smysl.
Vždycky tady bude někdo, kde se bude chtít mít lépe než druhý. A zase tu bude nějaký bos, diktátor a opět lidi zblbne.
Demokratický stát se udržuje jen existencí lokálních válek. To dává obživu všem firmám a lidem v těch státech, co válku rozpoutají. Na tom vydělávají ti, kterým záleží, aby to tak na světě bylo.
Ale co tato krize, nezaměstnanost? Proč vznikla, proč se šíří, proč? To přece poškozuje nejen chudé, ale i ty boháče, bankéře, kteří žijí z válek, státních zakázek a bank? Co to má za smysl? Zdá se mi, že to nemá smysl. Je to zmatek a je mi ze všeho nanic.
Odpověď Kryštofovi (stát):
Pojem „stát“, ve smyslu „zastupitelské demokracie“ je vlastně pokračováním Říše římské, v podobě centralistických zastupitelských institucí (senátu a prokurátorů), rozhodujících skrze trojí sociální moc (zákonodárnou, soudní a výkonnou) naprosto (absolutně) o všem (o politice, kultuře i ekonomice). Ostatní lidé mají na tomto státě podíl pouze v podobě tzv. „státní příslušnosti“, z níž pro ně vyplývají především povinnosti:
„Neptejte se, co pro vás udělá stát, ale co vy uděláte pro stát!“ (J. F. Kenedy)
Zastupitelský totální stát se vyvinul jaksi z původního „majestátu“, jímž byl suverénní panovník, zatímco ostatní byli jen jeho poddanými:
„Já jsem stát!“ (Ludvík XIV.)
Něco zcela jiného představuje pojem „vlast“, odvozený od pojmu „vlastnit“, nikoli od pojmu „vlastnost“. Obojí sice chápeme jako něco svého, vlastnost však jako něco vnitřního (v nás), vlastnictví jako něco vnějšího (mimo nás). Jako příslušníci totalitního státu nebo poddaní majestátu můžeme sice něco vlastnit (např. dům - odtud pojem „domov“), kdykoli nám to však může být v tzv. „vyšším“ zájmu odebráno, ať už s náhradou (kterou určí stát či majestát) nebo zcela bez náhrady. Tzn., že území státu (země = přivlastněná část povrchu zeměkoule) či majestátu je skutečnou vlastí (vlastnictvím) pouze a jen pro představitele státu či pro majestát. Pro ostatní ve skutečnosti vlastí není, ač si to často namlouvají.
Nyní si také můžeme uvědomit, co je vlastí plnoprávného občana v TSO, jenž kdekoliv se usadí (v rámci obce, či svazu obcí), všude disponuje nezcizitelným právem veta, právem občanského soudu, právem moci výkonné (domobrany), právem sám si určit míru případné škody a právem na ZŽP.
Z uvedeného je zřejmé, že na nerozlišování mezi pojmy „stát, vlast-domov a země“ má bytostný zájem totalitní stát a majestát. Na rozlišování mezi nimi má zájem pouze a jen TSO...
Máte pravdu v tom, že „vždy tady bude někdo, kde se bude chtít mít lépe než druzí.“ V TSO však nic takového není možné na úkor druhých, ale jen vlastním přičiněním (prací nad rámec ZPP)...
Diktátor (bos atp.) může oblbovat lidi (jak pravíte) pouze na půdě totálního státu, či majestátu, nikoli na půdě TSO...
Také je všeobecně rozšířenou (totalitami) iluzí, že válečné zbrojení dává někomu obživu. Opak je pravdou. Válečné zbrojení obživu nedává, ale bere. Jedněm ji bere ničením (proti nimž se zbraně použijí), druhým v podobě daní (z nichž se zbrojení financuje). Ani ti, co zbraně vyrábějí nežijí ze zbrojní výroby, ale z daní, z nichž by mohli stejně dobře žít i kdyby žádné zbraně nevyráběli...
Pravdou je, že hospodářské krize poškozují i ty, kdo je vyvolávají. Je však pouze poškozují, zatímco jiné zcela ničí. Zničit za cenu sebepoškození je vlastním principem tzv. „konkurence“ (např. dočasným snižováním cen pod úroveň výrobních nákladů), o níž panuje iluze, že je přirozenou součástí ekonomiky (tzv. volného trhu), ač je ve skutečnosti v ekonomice nepatřičným (škodlivým) importem kultury (resp. nekulturnosti)...
V sociálním organismu je vše totálním chaosem (zmatkem) jen mimo TSO...
-zmp-
krize I. (Standa, 14. 02. 2009 15:03)
Pan prezident sice prohlásil, že krize je jako rýma: jak přišla, tak odejde.
Může to být pravda, ale konkrétní lidé postižení touto krizí už nemohou tuto situaci brát jako prostou rýmu.
Příklad: manželé, kteří oba přijdou o práci, mají splácet hypotéku, mají živit děti atd., nemohou přijít s prázdnýma rukama do obchodu a nabrat si zboží a tvrdit, že nemají peníze, ale že to obchodníkovi nemůže vadit, protože to je jenom jako rýma, která tak jak přišla odejde… Rovněž tak nemohou tvrdit exekutorovi, který se objeví v důsledku nesplácení hypotéky, ať se sebere a odejde, protože nesplácení hypotéky je jako rýma, která přijde a odejde… Z tohoto je jasné, kdo může o současné finanční krizi vynášet bohorovné a povznesené výroky a kdo ji naopak tvrdě pocítí a vůbec ne jako nějakou rýmu.
Celá tzv. finanční krize není krizí financí, ale krizí důvěry, poněvadž všichni – počínaje spotřebiteli, přes bankovní domy až po vrcholné politiky – věří v trvalý ekonomický růst. Můžeme se poučit z historie, že na tuto slepou důvěru doplatil starověký Řím, ludvíkovská Francie před revolucí i pozdně císařská Čína. Je známo, že u všech těchto uvedených to znamenalo zánik…
Říká se: Krize vznikla tak, že v USA výše poskytovaných úvěrů vysoce překročila výši splátek a možnosti dlužníků tyto úvěry splácet. Všichni uvěřili, že ek. růst je takový, že se to stále nějak z něčeho finančně uhraje. Důvěra, že bude stále z čeho splácet byla neotřesitelná… Tam vidím problém. Této důvěře podléhá i obyčejný spotřebitel, který je ochoten na základě různých nabídek a reklam vstoupit do dluhů, u nichž později zjistí, že je není schopen uhradit.
Tento způsob života na dluh je vlastní nejen Američanům, ale podléhají mu v podstatě občané na celém světě. V této souvislosti se stačí podívat na reklamy v TV nebo různé řekl. sloupky v novinách, a přesto, že je krize, jsou neustále nabízeny různé úvěrové produkty a finanční půjčky.
Ale vrátil bych se ještě k tomu, proč je Evropa tolik závislá na vývoji ekonomiky v USA?
Jak je ta ekonomika provázaná, aby mohla být importována krize tak hladce i do Evropy?
Právě proto, že je provázaná, jde udělat opatření, aby import neproběhl, nebo snad ne?
Jaký je Váš názor?
Odpověď Standovi (krize I.):
Pan prezident ČR je oběť své formální kvalifikace „ekonoma“. Po listopadu 1989 prohlásil „neviditelnou ruku volného trhu“ za samospasitelně neomylnou. Protože však veškeré sociální pohromy (nezaměstnanost, krize aj.), které jsou realizací tohoto nesmyslu nutně vyvolávány, pokládá za „sociální rýmu“, nemůže se ze svých fatálních omylů nikdy poučit. Poučit se tu mohou jen ti, kdo následkem svých omylů v realitě tvrdě narazí. To jsou ovšem pouze ti dole (jimž zůstala plná odpovědnost, zatímco pravomoc delegovali na své zástupce), nikoli ti nahoře (kteří disponují delegovanou pravomocí, bez odpovídající odpovědnosti). Běda slepým (ale i vidoucím), dají-li se vést jednookými (jednostranně uvažujícími)...
Podobným sociálním bludem, jako „neviditelná ruka trhu“ je „víra v trvalý ekonomický růst“. Ve jménu této imbecilie lidem vyhozeným na dlažbu (propuštěným z práce) „odborníci“ vlastně tvrdí, že nemohou mít žádný příjem, protože jim nemůže být přidáno (nemají zajištěn trvalý ekonomický růst)...
Dalším, z nepřeberných ekonomických bludů je tvrzení, že neschopnost splácet dluhy bankám, je příčinou finanční krize. Taková pověra ovšem bankám vyhovuje, zatímco realita je zcela jiná:
a/ nesplacení dluhu bance = peníze jsou v oběhu (nikoli v bance)
b/ finanční krize = peníze nejsou v oběhu (kde tedy jsou, ne-li v bance?)
Zde si musíme uvědomit, že bankou je také štrozok, do kterého si někdo schovává peníze (nepotřebné pro jeho ZŽP), které tím stahuje z oběhu. Může je však (jako banka) půjčovat za lichvářský úrok (= neproduktivní příjem). Pokud mu někdo dluh nevrátí, nepřijde o peníze potřebné na své ZŽP, ale o nepotřebné (neproduktivní) peníze (ve štrozoku, v bance), o které by zákonitě přišel v případě stárnoucích peněz. Tzn., že nevracení dluhů může způsobit pouze krach banky (finanční krizi štrozoku), nikoli narušit tržní oběh peněz, nikoli připravit někoho o ZŽP, jak se dnes děje z docela jiné (skryté) příčiny...
V reálné ekonomice mj. platí:
A/ malý trh = lokální (např. národní, státní) ekonomika = malá životní úroveň
B/ velký trh = nadnárodní (např. globální) ekonomika = velká životní úroveň
Provázáním malých ekonomik (A) lze celkovou ekonomiku (B) zvětšit, odpoutáním jedné z ekonomik (A) z provázaného celku (B), lze ekonomiku na obou stranách (A i B) zmenšit. Nikdy však anulovat! Přestane-li se např. do USA vyvážet sklo, pak se jedná o snížení odbytu (tedy i produkce) sklářského průmyslu (v míře vývozu do USA), nikoli o jeho zánik, nikoli o světovou finanční krizi. Žádná ze skláren v ČR nezanikla následkem nedostatku zakázek, ale následkem odebrání finanční hotovosti z účtu bankou (prý na jednorázové uhrazení dlouhodobého úvěru), která tento účet „spravovala“ (vytunelovala).
Přestane-li sklárna platit dluh své bance, může možná zkrachovat banka, ne však sklárna, která by se tím přece dluhu zbavila...
Nyní si všimněme, co dělají státy (zejména USA), v údajném boji s finanční krizí. Kdyby např. zaplatily bance dluh za sklárnu (např. 10 milionů), sklárna ani banka by nezkrachovaly. Oni však nechají sklárnu zbankrotovat a teprve potom její dluh 10 milionů bance splatí, ve sk. jen tak nalijí do banky...
-zmp-
krize II. (Standa, 17. 02. 2009 11:23)
V souvislosti s probíhající krizí se stále častěji objevují úvahy o možném protekcionismu především v USA a ve Francii. Protekcionismus spočívá v ochraně domácího trhu a omezování dovozu. Export je stimulován různými státními subvencemi a zakázkami, státními úvěry apod. Má to umožnit domácím výrobcům podstatné zvýšení vývozu při uplatnění dumpingových cen. Tato koncepce není nic nového, teoretickým základem protekcionismu je merkantilismus, který vznikl v Evropě v 15.-
Protekcionismus není tedy nic nového a má svůj význam nebo klad pouze pro silné ekonomiky. A i to ne bezpodmínečně. Např. USA si to uvědomily v roce 2002, kdy jim hrozila ochranářská opatření z EU, jako „odveta“ za ochranářské opatření USA vůči dovozu oceli z EU. George Bush zrušil toto opatření v roce 2003. Je tedy jasné, že i velké ekonomiky mohou ve výsledku na ochranářství doplatit.
Je třeba se vrátit k tomu základnímu, proč se znovu objevují v takové síle úvahy o protekcionismu, a to je současná krize.
Jeden náš pravicový komentátor napsal ve svém článku o krizi mj. i to, že Češi, jsou blbý a závistivý národ, který v podstatě nic nechápe. Nejde o to polemizovat s tímto názorem, ale vyslovit zásadní otázku, která všechny ony úvahy o protekcionismu a krizi velmi jednoduše vysvětlí (alespoň pokud jde o příčiny), a to je:
Kdo jsou ti, kdo současnou krizi způsobili a jak? A kdo jsou ti, kteří jim to dovolili?
Myslím, že tuto odpověď je snadno schopen pochopit i „blbý a závistivý“ český národ. Myslím, že tato zásadní otázka je na místě proto, že „ona tato krize jenom sama nějak nevznikla“.
Jaký je Váš názor?
Odpověď Standovi (krize II.):
Merkantilismus pomohl Marii Terezii oddlužit rakouské císařství a roztočit rakouské hospodářství. Merkantilismus je tedy evidentně požehnáním již zmíněné (viz odpověď Standovi: krize I.) malé ekonomiky (A).
Z hlediska velkého trhu (B) se merkantilismus ovšem jeví negativně, jako tzv. „protekcionismus“ (protěžování lokálního trhu na úkor nadnárodního).
Připomeňme si ještě jednou logické vazby malého a velkého trhu:
A/ malý trh = lokální (např. národní, státní) ekonomika = malá životní úroveň
B/ velký trh = nadnárodní (např. globální) ekonomika = velká životní úroveň
Jaká je realita? Globální (ani jen evropská) ekonomika (řízená tzv. „špičkovými odborníky“) se uvedenými logickými vazbami neřídí.
C/ na jedná straně buduje nadnárodní ekonomiku (B), v zájmu velkého trhu, na druhé straně (současně) však udržuje životní úroveň v závislosti na výsledcích národní ekonomiky (A)
Následek těchto rozporných pravidel se projevuje např. jako tzv. protekcionismus (merkantilismus). Chtějí-li národní vlády zvýšit životní úroveň svých voličů (tj. uspět ve volbách), musí zvýšit produktivitu svého národního hospodářství (A), bez ohledu na nadnárodní hospodářství (B).
Kritizuje-li dnes předseda vlády ČR (v čele EU) protekcionismus (A), ne však rozpornost pravidel velkého trhu (C), pak je buď naprostý hlupák, neboť mluví proti všemu zdravému rozumu, nebo mluví vědomě proti zájmu vlastních občanů, na jejichž životní úrovni mu vůbec nezáleží...
Na Vaši otázku: „Kdo jsou ti, kdo současnou krizi způsobili a jak? A kdo jsou ti, kteří jim to dovolili?“ tedy odpovídáme: To jsou ti, kteří chtějí, aby nadnárodní ekonomika (B) fungovala rozporuplně (C), kvůli jejich neproduktivním a nezaslouženým pohádkovým příjmům, nikoli kvůli zaslouženým příjmům (životní úrovni) těch, kteří jsou v nadnárodní ekonomice produktivně zapojeni...
-zmp-