Hmota a matematika (Syntéza část 2)
Výchozí teze zní: „Vzdálenost neexistuje, existuje jen představa existence tělesa určité délky, které se nachází mezi dvěma určitými body.“ Logicky tedy není důležitá faktická vzdálenost těchto dvou bodů, ona ani není měřitelná, důležité jsou doopravdy a) Rychlost, jakou se vůči sobě tyto dva body pohybují b) Rychlost, jakou se body (ergo teoretické měřítko) pohybují/e vůči nám. Pokud se pozorovatel i měřítko pohybují ekvivalentní rychlostí a směrem dochází k „euklidovské matematice“. Teorie neexistuje! Toto je z praktického hlediska nemožné, neboť (tady vycházím ze Syntézy) v jiném lokusu působí na systém, který se měří, jiná gravitační síla. Gravitační síla není v žádném jednom bodě (lokusu) stejná. Tedy je nemožné aby se tři body (pozorovatel a měřené) pohybovali vůči sobě perfektně konstantní rychlostí a směrem. Minimální odchylka obou veličin je 1*10-∞. Uvedu praktický příklad důležitosti perspektivy. Představme si kolo, na kterém jsou tyčinkami označené dva body. Střed a libovolný bod na okraji. Pokud se díváme shora je vzdálenost bodů konstantní, úhel pohybu i rychlost jsou vůči nám konstantní. Pokud se díváme z boku, tak vzniká pohyb nerovnoměrný, který když se zanese na papír v časovém průběhu, tak vznikne sinusoida (tento příklad známe ze školy). Otázkou zůstává, jestli je tedy správné řešení jakási sekvence malých psacích e (při zanesení „ptačí perspektivy“do časového průběhu), nebo sinusoida. Odpověď? Ani jedno řešení není správné. Záleží totiž na všech možných náklonech nahližecích úhlů a perspektivách. Ergo má libovolná rovnice nekonečně mnoho řešení (resp. ∞-1*10-∞ řešení, to je pro nás irelevantní - pro 1 základ 2+ řešení ). Člověk je mírou všech věcí, lidské nazírání je důkazem toho, že vlastně nic neexistuje. Druhý příklad. Až mi někdo bude tvrdit, že 2+1=3, vezmu dvě traverzy, jednu dlouhou 2m a jednu dlouhou 1m. Tu 2m dlouhou vystřelím rychlostí c-2 -> ltraverzy=2*(1-c-2/c). Pak tedy řeknu, že 2+1=2*(1-c-2/c) + 1 což se nerovná tři. Výsledek rovnice, je tedy determinován rychlostí, (a to už se opakuji) úhlem pohybu vůči pozorovateli a vzájemným úhlem jednotlivých členů rovnice. Když jsem tedy psal, že má každá rovnice nekonečně mnoho řešení, znamená to, že nemá žádný výsledek (jde o to jestli uvádíme do pohybu výsledek, nebo členy rovnice, nebo obojí [což je irelevantní, neboť se bere v potaz vzájemná rychlost]). Výsledek, nekonečně mnoho řešení, žádné řešení, jsou tedy nutně výroky ekvivalentní. ergo: Neexistuje „vědecký“ (ne racionální!) způsob, jak dokázat cokoliv. Je tedy nutně jasné, že věci okolo nás, „jsoucno“, postrádají „hýlé“ - jediné co opravdu existuje je „morfé“. Hýlé je tedy nutně nevypočitatelné. Zbývá nám tedy pouze forma. Forma (suma atributů) je dána invektivem [proč ne impulsem zatím nedává smysl, bod kdy začne označím takto: (*)]. Nic neexistuje. Forma daného lokusu je jednoduše konsekvence (korelát) působení všech ostatních faktorů, jejich výsledek se „teoreticky materializuje“ (z pohledu ostatních) a ovlivní určitou měrou <1*10-∞, ∞-1*10-∞> všechny ostatní lokusy, které se nutně také takto formují. Proto je energie v direktním poměru s hmotností. Je to energie, která je subsekvencí dopadů invektivů ostatních lokusů na pozorovaný lokus, ergo jakýsi potenciál. Energie je potenciál. (to už víme ze základní školy). A taková je tedy podstata hmoty. Cimrman měl tedy pravdu, akorát jeho křídový masiv je dán pouze potenciálem pro vznik křídového masivu, který se pak materializuje (materializace: výsledná suma invektivů a subsekvetntě atributů z perspektivy zbytku časového systému a všech ostatních systémů) v prostoru daném atributy všech ostatních materializovaných lokusů. Každý lokus se nutně permanentně materializuje (materializace je tedy děj fluentní). Proč roste energie tělesa s rychlostí? Neroste, akorát určitá část invektivního potenciálu se začíná manifestovat, což se projevuje změnou hmotnosti + změnu polohy, ergo variaci konstelace gravitačního pole, ergo variaci invektivů, ergo atributů (hmotnost), ergo energie (a tím pádem i času, čas je, kvůli relativistickému zakřivení přes hranu systému, doba „přenosu“ invektivu a materializace). Ohyb přes hranu systému probíhá právě proto, protože se diferencuje konstelace celkového systému. Protože tedy hmota neexistuje, pojďme upravit počáteční výrok: „Vzdálenost neexistuje, existuje jen určité kvantum energie, ergo potenciálu, k tvoření invektivů, které je adekvátní možně materializovanému lokusu v teoreticky euklidovsky matematickém systému, které se nachází mezi dvěma určitými body.“ Tedy pro dodání: Energie je všude, lokusy, ze kterých působí jakožto invektiv, se materializují. Ale lokusy jsou všude. Lokusy jsou všechno (jsoucno). Tím pádem je jasné, že materializace probíhá v každém lokusu - ergo probíhá všude. Pokud se určité těleso (popř./a/nebo/jakožto systém) pohybuje, působí jako invektiv na všechny ostatní lokusy, avšak jeho influence se mění. Této změně influence se říká síla. Základní vzorec pro výpočet síly je F=m*a. Když ho upravíme dostaneme F=Ea/c2. Síla je tedy nutně závislá na energii. V každékm lokusu je množství E=n; neO. Tato energie tvoří materii (hmotu) a je zodpovědná za proces materializace (hmota neexistuje. existuje jen vnější vliv materializovaného lokusu jakožto invektiv). Pokud se tedy těleso začne pohybovat (popř. měnit - pohyb částic) přenáší se energie materializační (E=mc2) na energii invektivní, tedy pouze redistribuje energii materializační, neboť je jasné, že energie materializační je ekvivalentní energii invektivní (působící invektivně). Teď to bude trochu složitější na představu. Pokud by se všechny lokusy dematerializovali (nemožné), bylo by celé jsoucno tvořeno jen polem energie o různé síle v různém lokusu. Tento předpoklad je dobrá demonstrace, jelikož je platný, vše je skutečně tvořeno polem energie. Žádná energie, než Invektivní energie, jak teď musíme vidět, samozřejmě nemůže existovat. Je to demonstrace, která je perfektně platná až na to, že v realitě je část invektivní energie nutná k materializaci (v příkladu vlastně neexistuje hmota), ta se využije k emisi tvrdosti, barvy atd. Matematika je esence všeho. Všechny vědy, které zkoumají svět po dokazatelné stránce, z ní vycházejí. Teď ztrácí význam proč? V teoretickém pojetí se matematika jeví perfektně logická. Avšak co je logické v jednom systému, nemusí být v jiném (sebevražený atentát provedený extrémistickou skupinou - skupina ho vidí jakožto logický,rodiny obětí ne - ergo logická diferenciace systémů). Částí určení invektivní energie je to, že není matematicky perfektně popsatelná, neboť přesahuje rámec kteréhokoliv systému. Je tedy jasné, že vše se skládá z invektivní energie. Myslím, že jsme splnili jeden starý sen a konečně objevili arché. Jediná možnost arché je boží vůle (Syntéza; Jediná možnost perfektní boží vůle je absolutní polydeismus Boha). Pochopení tohoto systému také odůvodňuje, logicky, existenci genetiky. Co Bůh koná není nepřirozené. Bůh je přirozeno, protože, jak jsme si dokázali, Bůh je všechno, tedy cokoliv co Bůh udělá je přirozené (viz. Spinoza - Etika). Teď se budeme muset vrátit trochu dozadu a uvěst pár věcí do nových souvislostí. Systém. Jak nám už muselo dojít, systém je určité kvantum energie rozložené v určitém prostoru, jehož faktická vélikost je dána všemy ostatnímy systémy, včetně toho našeho. Vše tedy souvisí se vším (jak už víme). Problém je v tom, že my, jakožto pozorovatelé jsme také uvnitř určitého systému, ergo nemlžem provést dokonalé pozorování. Systém je tedy určité kvantum energie, ergo prostoru. Tedy, každý systém může být vyjádřen číslem. Čísla jsou neprůkazná, ergo je energie jednotka přesahující matematiku, je to jediná „věc“, která je mimo systémy (resp. nerespektuje jejich restrikce, tvoří je). Tedy (opět pro zopakování) je pohyb změna energie, ergo systému, a kauzalita je fluktuace množství energie. On i pojem „množství energie je trochu zavádějící“. To co chci vysvětlit nyní je tak trochu čtvrtý rozměr, ale my to skousneme. Jde o to, že toto „hlavní“ (jediné) pole energie, které doopravdy existuje není dvojrozměrné, ani trojrozměrné. Je ve stavu jakéhosi mezistupně těchto rozměrů, říkejme mu rozměr E (energetický rozměr). Až teď si můžeme vysvětlit co je to lokus a od toho odvodíme nutnost tohoto rozměru E a další věci. Představme si čtverec. Uvnitř tohoto čtverce je „realita“, vně sedí Bůh. vnitřek je tvořen polem energie. Teď si představíme, jakože je ve čtverci pouze jeden lokus. Lokus je pole energie, které zabírá celou plochu čtverce, avšak v růžných místech čtverce je různé množství energie. Ale v tom „opravdovém“ čtverci je lokusů ∞-1*10-∞. Tedy všechny lokusy jsou sice ve čtverci ale nejsou v kontaktu. Každý lokus se dělí na ∞-1*10-∞ míst. Lokusy jsou stratifikovány, avšak konstelací rozložení energie, i když nejsou fyzicky odděleny, nedotýkají se (rozměr E), Pokud se dostanou dvě místa do kontaktu, tak proběhne mezi lokusy interakce a dojde ke změně energie v obou lokusech. [Tedy suma všech kontaktů míst je permutace P(∞-1*10-∞)] Všechna místa jsou v permanentí kauzální reakci se všemi ostatnímy lokusy a jejich energie je rovna 1*10-∞ až ∞-1*10-∞. Energie lokusů zůstává permanentě ∞-1*10-∞. I přes toto „2,5“ rozměrné rozdělení existence žijeme ve trojrozměrném světě, to je důsledkem energetické stratifikace v rozměru E. Když mi bude někdo tvrdit, že žije v dvojrzměrném světě, který se nám zdá trojrozměrný, řeknu mu ať roztáhne ruce a otočí se ve skoku a vysvětlí, jak to udělal. Sama šířka a délka by neumožňovala existenci hloubky. Musíme si uvědomit jednu důležitou věc a to že pro tento energeticý čtverec, platí jiné zákony, než pro plně materializovaný „svět“, a to i když je to jedno a totěž. Jediný rozdíl v zákonech dlí v tom, že rozměr E, ve kterém čtverec pracuje, se nepohybuje v množině O, ale C (v něm se pohybuje rozměr E ostatní ne). Třetí rozměr existuje proto, že jsou od sebe některá místa vzdálena xi+y m. Do reality není takováto vzdálenosti vnesitelná a tak vzniká hloubka - příklad. Vzdálenost dvou bodů na konci úsečky: I je 2i v energetické rovině. Při materializaci avšak není takovéto číslo použitelné a tak se prostor zakřivuje tak, že tvoří čtverec a úsečka začne zabírat dvojm¨rozměrnou plochu 4i2=-4. Takovéto číslo také neexistuje, takže se „přidá“ ještě jeden rozměr a to z nějakého jiného čtverce třeba i2. A tak vznikne krychle o straně 4m (druhý rozměr je detrminován stejně jako třetí). Uvědomme si nyní, že každé těleso, každá existující věc, každý materializovaný lokus, je determinován min. jedním jiným, ergo vše je podmíněno vším (a jsme zpět, až u gravitace) (*). Světlo je energie. A rychlost světla je rychlost přenosu energie. Nejde překonat z jednoduchého důvodu. Kdyby v>c, pak by dilatace času byla záporná, ergo by všechny síly působily opačným směrem. Tím pádem nezávisle na tom o kolik rychlej by se „cestovatel“ pohyboval, by mu vždcky oponovala identická síla, jako ta, kterou k pohybu vyvíjí. Rozměr E se počítá vždy jen v i, a to proto, protože pro nás fyzicky „neexistuje“. Podle dilatace času, kdy se světlo pohybuje v=c, by mu už měla oponovat identická síla, jako světlo vyvíjí. Světlo jediné se pohybuje všemi čtyřmi rozměry, akorát v rozměru E se pohybuje rychlostí (ci)2/c. Ale čísla jsou neprůkazná, jediné číslo, které jistotně existuje je i, jak musíme nutně vidět. Ale (ci)2/c=xi (v E), takže i=c/x (tím pádem je i v E libovolně velké číslo e O - vzdálenosti jsou v něm přece dány množstvím energie [stratifikace], tím pádem neplatí v rozměru E klasická matematika/mechanika, ergo je pevná hodnota čehokoliv nevypočitatelná). Světlo je jediná nematerializovaná energie - je to médium, katalyzátor, to ono provádí vzájemnou stratifikaci lokusů, ergo: mezi všemi existujícími tělesy (materializovanými lokusy) proudí obojstraně světlo a to min 1*10-∞ fotonů (libovolného množství ergo - foton v E nemá specifikovatelnou hodnotu) za libovolnou jednotku času. Tím pádem je světlo čistá energie. Tím pádem je vlastně invektivní energie nepohybující se světlo; ergo energie v podobě hmoty je nepohybující se svělo. A pro opakování: hmota je působení energetického celku (materializovaného lokusu/systému/tělesa [může se skládat z víe lokusů]) na ostatní -||-. Systém, podle definice zathnuje x lokusů; xeO. Každá energie je invektivní. Ergo i pohybující se světlo je invektivní. Tím pádem není žádný rozdíl mezi energií tělesa a jeho pohybovou enrgií (pro zopakování). Existují i impulsy, ale jejich dopad je identický s dopadem invektivní energie - ergo je použitelný jeden pojem pro obě (všechno je definované vším). Ei= invektivní energie. Ei=mcc+1/2mv2. Pro daný lokus je Ei vždy konstantní. Přechod přes hranu systému, mění energii určitého kvanta míst (x;xeO), tento rozdíl je však patrný pouze impulsivně - působení energie je jiné, než její aktuální hodnota. Rozdíl aktuální hodnoty energie určité sumy míst a energie lokusu, popř. opravdové hodnoty určité sumy míst je následující: aktuální hodnota energie je dopad energie na vše ostatní (např. proti síle sumy působí síla o jedné polovině síly sumy v přesně opačném směru, aktuální energie v tomto vztahu je E/2 u sumy a E=0 u sledovaného) a opravdová energie je část energie lokusu v dané sumě bodů. Energie není vůbec tak daná, jak se může zdát, žádná enegie není konstantní, vyjma energie lokusu. Energie je totiž vnímána pouze okolím (samozřejmě). Energie je kategorický invektiv (=impuls), ergo máme dvě perspektivy, první je z rámce míst, kdy je definovám poměr energetických vztahů se všemi ostatnímy místy, druhý je rámec systému, kdy se bere vzájemná interakce míst uvnitř systému, třetí je vzájemné působení systémů. Systém není konstantní jednotka. Ergo není energie pevně definovatelná, z definice toho, že prostor reality je omezený (čtverec - tvar není z naší perspektivy určitelný) má nutně každý lokus ekvivalentní energii, ergo nedochází k výměně energie (není možné - k výměně energie dochází buď na principu difuze, nebo osmózy - zjednodušené - buď přechází energie z místa s aktuální vyšší enegie do místa s nižší [např. brzdění], nebo přecháží energie z místa s nižší aktuální energie [např. elektromagnetická indukce] ) Pokud energie místa klesne, je energie vyrovnána z nějakého jiného místa lokusu, anebo není, popř. z jiného místa. Musí nám být tedy jasné, vše je otázka poměrů energií. Vektory (nehmotné faktory), jak si konečně můžeme vysvětlit, jsou diagramy (grafy) pohybu energie mezi místy (tedy implikují rozměry - teď se nám to krásně propojuje), ergo jsou implikacemi rozměrů,ergo invektivů. Rozměry jsou invektivy. Rozměr není invektiv na první pohled, na druhý pohled je to jediný invektiv, neboť rozměry jsou určené všechny „facilités“ (věc něco zajišťující), které jsou zodbopvědny za invektivní energii, která je zopdopvědná za vznk rozměrů (vše je podmíněno rotací apeironu - Anaximandros). Realita se tedy nutně sama udržuje „v chodu“ nekonečným cyklem mutuální influence energie a rozměrů, ergo času. Tím pádem: Bez čtvrtého rozměru nemůže existovat čas. Čás je dán změnou energie, ergo hmoty (viz. velký třesk). Čas z hlediska mutuálního je pak páty rozměr. (Teorie neexistuje!). Pokud mezi dvěma místy, ergo lokusy, proběhne výměna určitého množství svělta (ergo energie), pak tyto dvě místa ( popř. sumy míst) nutně utvoří systém, ergo všechno je v systémech, ergo systémů je stejně jako lokusů permutace P(∞-1*10-∞). Míst je stejně jako lokusů, kterých je stejně jako míst, kterých je stejně jako lokusů. Ergo je permutace P(∞-1*10-∞) vypočitatelná pouze z 4. rozměru E.Ergo všechny rozměry jsou jen implikací 4. rozměru E včetně 5. rozměru času. Časový systém je pak suma reakcí všech invektivních facilités. (+ uplatnit pravidla ze Syntézy) v te<x;x+y>; x;yeO. Známe už pět rozměrů, 3, E a čas. Teď musíme přidat šestý, úplně jednoduchý - extrasystematický rozměr - jedná se jednoduše o vše mimo „energetický čtverec“, tedy vše mimo systémy. Čtverec je jedno těleso. Čtverec je jedniné těleso. Pokud je objekt dán kvantitou hmoty, a on je, tak je jasné, že vše ve čttverci tvoří jedno těleso, ovšem v rozměru E, kde jsou míry v C a proto k soubé mohou být různě dvě místa/lokusy přitahovány (gravitačně či magneticky), protože jejich přiblížení je alternativa návratu do přirozeného stavu, tedy jedné roviny - tento stav je nazván pravý stav reality a je to 1 extrasystematického rozměru. Z toho jasně vyplívá, že extrasystematickému rozměru je podřazeno vše, ergo i čas. Pokud je čas ve čtverci podřazen extrasystematickému rozměru, musí být jasné, že dělení rozměrů probíhá takto:
edy vše, co leží mimo čtverec v extrasystematickém systému (kde leží vše), je perfektně logické. + vzdálenost existuje, ale není měřitelná.